Prosinec 2006

Psí memoáry aneb Život pod nomenklaturou a bez ní

Václav Chyský

Etiam si omnes – ego non (I kdyby všichni – já ne). Ev. S. Matouše 26.

1. Kronika kynomorfická

Hned na počátku svých pamětí Vám musím objasnit své pojetí vnímání světa, kterému říkám kynomorfismus. Jak jistě víte, kynos znamená v antické řečtině pes. Sloveso morphein znamená tvořit, vytvářet. Je zcela přirozené, že si jako pes vytvářím vidění světa k svému obrazu psímu, jinými slovy že si ho kynomorfizuji.

Nedělám nic jiného než lidé, kteří si antropomorfizují Boha, přisuzují mu lidské vlastnosti a malují mu vousy, nebo si v bajkách polidšťují chování zvířat jako pan Ezop v 6. století před Kristem a po něm spousty dalších bajkařů až po pana Walta Disneye, který pro své zvířecí hvězdy objevil médium trikového filmu. Také pan Jan Karafiát ve svých Broučcích a bratři Čapkové v Povídání o pejskovi a kočičce vdechovali svým zvířecím hrdinům lidské vlastnosti, podobně jako George Orwell, který svou Farmou zvířat nejvíce inspiroval mé pero.

Záměr mých pamětí je zachytit dění světa psími smysly, aniž bych chtěla lidem něco přidávat na živočišnosti, neboť té mají díky svému fylogenetickému vývoji a genomu, do značné míry společnému všem savcům, dost a dost. Pakliže se mé dílo podaří, vejdu do literatury jako klasický kynomorfista.

Měla bych se představit. Říkají mi Ruppi, ač jsem v rodokmenu Klubu kníračů vedena pod rodným jménem Asja von Gatter. Narodila jsem se na prvního máje 1964. Jak ještě uvidíte, den mého narození a úmrtí hraje v životě mého klanu nezanedbatelnou roli.

Můj příběh počíná rokem mého narození. O první republice, o nacistické okupaci, válce a jejich následcích a o hrůzách stalinismu jsem se dosti podrobně dozvěděla od svého pána. Moji předkové pocházejí z Rakouska, já však jsem se narodila na Moravě a mluvím - totiž plynule štěkám - psí moravštinou a ani brněnský hantec mi není cizí. Proč mi moji pánové říkají Ruppi je lehce vysvětlitelné, neboť my, knírači, jsme klackovitě drsná rasa - ruppige Rasse, štěkouni a drsňáci - jako naše tvrdě drátovitá srst zbarvená pepřem a solí. Nezazlívejte mi, že mi do textu občas proskočí nějaké německé slovíčko, rodiče, jak víte, byli Rakušané a já jsem značnou část svého života prožila v Německu – ale to bychom předcházeli.

Oprávněně se domnívám, že jsem první a jediná psice na světě, která napsala své memoáry. Ano, jsem dáma a jako přesvědčená feministka zdůrazňuji svoje samičí pohlaví. Sepsala jsem svoji biografii sama, můj pán přenášel mé myšlenky na papír a v tom se liším od mnohých dvounožců z řad tak zvaných celebrit, kteří si zajišťují svoji nesmrtelnost na zakázku zfabulovanými biografiemi od najatých ghostwriterů, nadneseněji řečeno personal historians, kteří za patřičný obolus kamuflují duševní impotenci svých zákazníků. Personal historians podle přání vytěsní pikantní životní zádrhele zákazníka a v případě potřeby zamlží i jeho zapatlanou politickou minulost.

Autobiografie se hemžívají spoustou ritualizovaných sebestylizací, ale těm jsem se pokusila vyhnout vědomým odstupem od vlastní osobnosti, přesněji řečeno psobnosti, což je mnou vytvořený novotvar, obohacující český slovní poklad o termín označující individualitu psa.

Jsem zoon politikon, pojem pocházející od Aristotela, tedy politicky a společensky uvažující a jednající živočich, což mi bylo dáno do vínku mými předky, kteří žili ve smečce podle přísného, nikoliv však svévolného sociálního řádu. Moje kronika není zábavná lektura, nýbrž bilance života a proto odrazuji od četby všechny potenciální čtenáře, kteří očekávají zábavnou bajku. Pánův podíl na sepsání mých pamětí je nepopíratelný, žili jsme jako team a jako team jsme o společném životě přemýšleli.

Mé memoáry jsou bez nadsázky epochální zlom psí kultury, vyvolaný explozivní genetickou mutací mého centrálního nervového systému, udavší se v lůně mé matky, rakouské kníračské krásky Andy von Burgenthal po oplození tyrolským šampiónem Gero von Seefeld. Genetická mutace zhustila sít synapsí mých mozkových neuronů, zvýšila jejich propojení, což má za následek, že jsem schopná vnímat v příčinných souvislostech zážitky minulosti a přítomnosti a dokonce je projikovat do budoucnosti Byla jsem schopna předat tyto schopnosti jako dominantní genetickou vlastnost svému potomstvu. Můj případ zpochybňuje doposud platný předsudek, že se psí vědomí odehrává pouze v přítomnosti.

Často mám dojem, že ztráta vědomí individuální a společenské kontinuity platí spíše pro dvounožce. Damnatio memoriae – ztráta paměti a historické kontinuity byla rafinovaně praktikována již v imperiálním Římě, kde úředními zákroky mizely vzpomínky na nepohodlné události a osoby. Tato praxe se táhla dějinami států a církví až do totalit naší doby. Dokonalosti ve vaporizaci, či vypařování person non grata a jejich činů dosáhla naše rodná strana a na vypařené, zapařené a tím zasmrádlé mozky trpí dodnes aktéři naší komunistické minulosti, soudíc tak podle srovnávání nesrovnatelného, totiž přirovnání výsledku voleb 2006 k únoru 1948, kterým nás oblažil přední český „státník“. Tolik na obranu nás psů, že nechápeme kontinuitu bytí.

K sepsání pamětí mne nevedl nějaký intelektuální popud, nýbrž spíše nerozhodnost mého pána, který sice o nutnosti memoárové dokumentace hodně mluvil, ale pochyboval o dostatečnosti svých výrazových schopností, vylíčit věrohodně život generace, která měla v kostech vzpomínky na první republiku, protektorát a potom desetiletí komunismu v jeho různých variantách od stalinismu až po iluzi „socialismu s lidskou tváří“.

Normalizační variantu husákovského gulášového komunismu, ve které již nepřevládal strach ze zatčení a trestů smrti jako primární stav ducha a kde spíše dominovala vyčuranost, jsem již díky Bohu pozorovala zvenčí. Normalizace byla jistý druh politického somnambulismu většinové československé společnosti prožívaného na chalupách, vyrovnávající nedostatkové hospodářství vidinami Neckermannových katalogů, které sloužily jako okno do tehdy fungujícího světa. Akademičtí umývači oken, topiči a kulisáci obohatili sociologii o specificky českou společenskou vrstvu.

Stala jsem se písmákem naší malé rodinné smečky, mé paničky, mého pána a mne. „Uchovat to, čím jsme žili, nic nepoztrácet, postavit dům vzpomínek“ napsal pan Antoine de Saint Exupéry. Mně se ta myšlenka moc líbila a chtěla bych, aby prolínala i moje zápisky.

Vzala jsem tedy na svá bedra popsat situaci lidí, kteří byli okradeni stalinskou dobou temna o svobodný rozlet mládí a místo toho vtlačeni do preformovaných schémat takzvané socialistické společnosti, přesněji řečeno nomenklaturní společnosti, formované podle představ chatrně vzdělaných aparátčiků. Historie není jen seznamem slavných bitev, je to také puzzle složený z všední každodennosti obyčejných lidí (co je to obyčejný člověk? – příhodnější slovo mne nenapadlo ) a jak uvidíte dokonce i neobyčejných psů. Můj psí osud se vezl s osudy mých pánů a dokonce ho podstatně ovlivnil. Po šoku bratrské pomoci moji pánové raději skočili do neznámých vod, aby vyzkoušeli vlastní schopnosti v jiném společenském systému, než aby donedohledna živořili z milosti normalizátorů a nedůstojně se káli se za svá politická pomýlení. Ale nepředbíhejme.

Vím, že jsem zbavila svého pána obav, že bude označen staromilci komunismu jako Besserwisser, což je něco jako vševědný důležiťák, nebo Klugscheisser – moderátně přeloženo do češtiny jako notorický kakáč - doslova však sráč moudrosti - výraz který ztratil v hovorové němčině svoji vulgární břitkost a který podle lingvistů jako vandrující slovo našel vstup i do skandinávských jazyků. Klugscheisser může obohatit i český slovní poklad. Klugscheisserů, tedy sráčů moudrosti – promiňte - je v Česku dosti.

Já pánovy obavy z oprávněných, či neoprávněných kritik nesdílím, štěkám, jak mi huba narostla, a píšu tak, jak přichází sled vzpomínek a myšlenek. Moje psí názory jsou jednoduché, odpovídající přece jen jednodušší struktuře mého mozku. Mám výbornou paměť, takřka jako slon a nezapomínám, když mi někdo šlápl na packu.

Ne každý, kdo bude číst mé vzpomínky má zkušenosti s psychologií psa, s psím biorytmem a s jeho etogramem, což je inventář vrozeného chování. Než se rozepíši, ráda bych vás seznámila se svými životními zvyklostmi, které se značně přizpůsobily životnímu stylu mých pánů. Musím zdůraznit, že moji pánové byli též moji kamarádi.

Jsem hrdá na to že jsem pes, vlastně psice, i na své instinkty, které přetrvaly 20 000 let našeho nejtěsnějšího soužití s lidmi, spojené s mnohým ponížením, vykořisťováním, korumpováním ale též nezdravým hýčkáním. Musím přiznat, že zdomácnění zanechalo na našem charakteru hluboké stopy. S vlkem by se dnes vzory chování nás, domestikovaných psů, v mnohém rozcházely.

Přiznávám, že většinu dne prospím v křesle, na němž kraluji jako na věži. Můj spánek je tak lehký, že mi neuteče nic, co by bylo pro mne prospěšné. Pravidelná raní procházka parkem je pro mne jako četba lokální psí společenské rubriky v bulvárních novinách. Jsem zvědavá ženská a proto se těším na nové drby zanechané na trávě a na keřích, kde jsou zaznamenány poslední milostné touhy sousedek, zakódované do vůně feromonu – sekretu, zesilujícím erotické fantazie samčí části naší psí komunity.

Hned ráno se dozvídám novinky o zdravotním stavu sousedů, zda někdo netrpí cukrovkou, což vyčtu ze sladkosti moči, zánětem prostaty, nebo kožními problémy. Opakovaně si dřepnu, abych i já vyslala své vlastní pozdravy a signály.

Miliony pachových molekul, vznášejících se nad křovisky prochází mým vlhkým čenichem a dosedá na dvě stě milionů čichových buněk mé nosní bohatě zřasené sliznice, mající plochu 100 cm2. Můj svět je plný pachů o jejichž nuancích těch ubohých pět milionů buněk, usídlených v lidském nose na 3cm2 nemá ani ponětí. Zachytím ty nejjemnější závany moči, výkalů a slin, ale i rozkošné představy, které ve mne vzbuzuje vůně pečeného masa.

Nejsou to jen čichové buňky, které mne neomylně navádí světem. Též psí mozek a specielně jeho obrovský čichový areál, který činí 10% psí mozkové hmoty je nádherný nástroj.Ten bych za nic nechtěla zaměnit za lidského zákrska, jehož jedinké procento je zaměřeno na orientaci čichovými vjemy.

Čich je můj nejdokonalejší orientační smysl. Moje čichová schopnost je milionkrát vyšší, než nudné pachové vjemy mého pána a jehož složitější mozek mu způsobuje jen a jen problémy. Lidská paleta pachových vjemů je tak neskonale chudinká, že Immanuel Kant prohlásil lidský čich za postradatelný smysl. Chudák filozof, asi nikdy nebyl okouzlen všudypřítomným oparem vzrušivých erotogenních feromonů.

Mám též dobrý zrak, ostře rozlišuji pohybující se předměty a za šera vidím lépe než lidé. To, že rudá barva v mém barevném spektru nehraje roli, považuji spíše za uklidňující, protože jsem se nemusela vzrušovat při pohledu na rudé fábory okázale nošené na oslavu partajních bonzů.

Také na svůj sluch se mohu spolehnout, slyším tony i v oblasti ultrazvuku a když někdo šeptá, aby přede mnou něco zatajil, zaregistruji jeho tajemství na dálku až šestkrát větší než člověk. Moje ušní boltce mohu nařídit jako radar pro přijímání zvukových impulsů, používám je však také jako dorozumívací prostředek. Řeč mých uší je jednoznačná, nikdy nelže, porozumět mé mimice může každý, kdo chápat chce.

Nepopírám, že jsem od přírody poživač mršin, (slovo mrchožrout však nemám ráda) a že je mi jejich pach milejší než vůně květin. V tomto bodě se velice liším od paničky, takže se s ní někdy dostanu do kontroverzní situace, zejména když se vyválím v nějaké mršině, či lejnu. Nejsem příliš agresivní, ale mám jednu velice nepříjemnou vlastnost. Jsem strašně hubatá a štěkám, kudy chodím, takže se můj pán za mne musí stydět, když mně ráno vyvádí a já budím sousedy.

Zmínila jsem se poněkud podrobněji o fyziologických rozdílech mezi mnou a mými pány, protože jsem chtěla vysvětlit, proč vnímám svět poněkud jinak než oni, zkrátka kynomorficky.

2. Cena krásy, první láska a její potíže, Železná opona.

Poté, co jste poznali mé sklony a můj vpředu již zmíněný etogram, budu se věnovat životnímu příběhu naší rodiny.

Moje dětství proběhlo standardně mezi loužičkami, hromádkami, výměnou zubů a společenskou výchovou. Puberta byla krátká a rychle vyústila do velké první lásky u které stojí zato se pozastavit, protože zasáhla i do života mých pánů.

Byla jsem v rozpuku mladistvé krásy, když jsem získala na Světové výstavě psů na brněnském výstavišti vytoužený titul všech kynologů a jejich chovanců – Certificat d`Aptitude au Championat International de Beaute, skrývající se pod prestižní zkratkou CACIB, jenž zvýšil mé vyhlídky na výhodnou známost. Stala jsem se kníračskou Miss World. Mým ctitelem byl krasavec Irus von Elmus z franckého města Schwabach, jehož kotec na brněnské výstavě sousedil s mým. Irus byl taktéž vyznamenaný CACIBEM, umístil se hned za mnou a jeho pánové Fritz a Walter Hertrich jevili veliký zájem vstoupit s námi do psího příbuzenského stavu.

K vstupu do manželství jsem řekla ano, netušivši ve svém milostném obluzení, jakou překážku pro psí lásku představala Železná opona, barbarský instrument Studené války a varianta Čínské zdi. Protože Češi poté, co se stali občany Evropské unie, projíždějí do Bavorska po dálnici E 6 - zvané též Via Carolina - takřka bez hraniční kontroly, rychle zapomněli, že to na hranicích ještě před několika lety vypadalo jinak, musím jim pojem Železné opony připomenout. Zapomínání je sice fyziologická normalita, často však duševní pohodlnost, či chtěné zaplašování přízraků minulosti.

Iron curtain, jak Železnou oponu poprvé v roce 1946 v americkém Fultonu nazval Winston Churchill, byl zátaras nabitý smrtícím elektrickým napětím o 4 až 5 tisících voltů, táhnoucí se jako tasemnice na česko-bavorském pomezí v délce 355 kilometrů, v jehož elektrických osidlech bylo usmrceno 90 kopečkářů a 195 zastřeleno pohraniční stráží. Také na straně pohraničníků byly ztráty. 645 jich přišlo o život, z toho však jen 70 jich zahynulo v přímém střetu s běženci. 575 ztratilo život při operacích v minových polích a elektrických zábranách. Nemálo pohraničníků spáchalo sebevraždu. 16 000 dobře prověřených andělíčků, můj strážníčků chránilo hranice proti vlastním občanům v zájmu dělnické třídy, přesněji řečeno v zájmu nomenklaturních kádrů. Tak tady, na československé hranici, kde končila Evropa a kam se od února 1948 za souhlasu značné části československých občanů posunula hranice Sovětského svazu, se měla v zakázaném pásmu odehrávat moje svatba.

A protože damnatio memoriae, ono zatracování paměti je velice rozšířený fenomén, považuji za nutné příštím generacím zaznamenat zvláštní okolnosti mého snoubení na celnici v Rozvadově, mé svatební kapličce, kterou od roku 1613 kdy byla zřízena, po staletí procházeli lidé a zboží mezi Bavorskem a Českým královstvím, tehdy ještě nesevřeným jizvou drátěných zátaras.

Československá hranice byla směrem na západ rozdělena na tři pásma:.

Zakázané pásmo do hloubky 2 kilometrů bylo skutečným pásmem smrti bez lidských obydlí, kam mohly vstupovat jen přísně prověřené osoby v doprovodu pohraniční hlídky. Vnější hranici tvořila státní hranice. Vnitřní linií táhly drátěné zátarasy, označené bílými tabulkami s černým nápisem : Pozor! Zakázané pásmo, vstup zakázán! Před těmito tabulkami byla umístěna osvěcovadla, která měla varovat příchozího, ale i jeho pronásledovatele ještě před příchodem k drátěným zátarasům. Střepinové miny byly rozmístěny v průměru 70 kusů na 1 kilometr

Hraniční pásmo navazovalo na zakázané pásmo a sahalo podle charakteru krajiny do hloubky kolem 6 kilometrů. Také toto pásmo bylo označeno bílými tabulkami s černým nápisem Pozor! Hraniční pásmo, vstup jen na povolení! Obyvatelé, kteří v tomto pásmu žili byli politicky prověřeni, a výslovné povolení k jejich pobytu bylo vyznačeno na stránce 14 občanského průkazu. Všem ostatním osobám byl povolován jen na základě různě zbarvených povolení s přesným udáním důvodu k vstupu.

Pohraniční pásmo pak tvořil zbytek pohraničních okresů, kde špiclové dávali dobrý pozor. A těmito pásmy musel můj svatební doprovod projít, za podmínek které určovala Hlavní správa Pohraniční stráže a ochrany státních hranic.

3. Svatba

Irus, který žil za devíti horami a devíti řekami mi nešel z mysli, stále jsem vzpomínala na naše krátké setkání na brněnském výstavišti v Pisárkách. Asi tak po půl roce jsem pocítila značný neklid a dávala najevo že Iruse musím znovu potkat a založit s ním rodinu, což bylo i v zájmu našich pánů. Proč to neříci na rovinu, lomcovaly mnou živočišné vášně. Hlava mi třeštila a moje mušlička mě nesnesitelně svědila. Proběhla bych devíti horami a proplavala devíti řekami, abych se k Irusovi dostala. Problém však spočíval v tom, jak se proklestit přes tři hraniční pásma zbudovaná mezi územně nabobtnalým Sovětským svazem a Evropou? Měla jsem strach nejen před ozbrojenými vojáky, ale též před příslušníky mého vlastního živočišného druhu, před psy, kříženci karpatského vlka s vlčáky, kteří byli drezírováni k tomu, aby nelítostně zastavili každého narušitele hranic. V pražském muzeu Pohraniční stráže byl vystavován vycpaný vlčák, který se prý zvláště zasloužil o bezpečnost státu pokousáním stovky narušitelů nedotknutelných hranic. Psovodské umění ve své pervertované formě bylo od padesátých let stále zdokonalováno a v roce 1973 byla založena v Holešově Důstojnická škola Pohraniční stráže se zaměřením na služební kynologii. Ale to už jsem na ty psí soudruhy - kteří byly obětí nelidské manipulace - štěkala z druhé strany hranice.

Ostraha železné opony byla komplexní, v pionýrských oddílech byly uvědomovány i pohraniční dětičky, aby upozornily na každého, kdy vypadal jako potencionální narušitel hranice socialistické vlasti.

A přeci jsme tu svatbu stihli. Ujížděli jsme v pravý čas mé ovulace v pánově prastaré Hansa Lloyd, Baujahr 1928, starou rozvadovskou silnicí směrem k celnici, bez barevných bumážek Hlavní správy pohraniční stráže a ochrany státních hranic s nadějí, že nás pustí za Irusem, který již na nás na hranici čekal. I v strnulých předpisech lidově demokratického státu bylo možno najít skulinky, jak si usnadnit život. Za vyplnění mých sexuálních tužeb jsem vděčila tachovskému právníkovi, chovateli kníračů, který na hranici občas řešíval drobné právnické zapletence, způsobené kapitalistickou cizinou a který znal rozvadovskou posádku andělíčků, můj strážníčků.

Před závorou a černo-bílou tabulí Pozor! Hraniční pásmo, vstup jen na povolení! nás zastavil samopalníček, andělíček, můj strážníček, jeden z těch šestnácti tisíci se zelenomodrými brigadýrkami, jehož funkce připomínala termití vojáky, kteří svými objemnými hlavami ucpávají vchod do termitího hnízda. Socialistický stát byl obměnou termitího hnízda.

Andělíček můj strážníček, plniv termití povinnost, zatelefonoval, co že si má počít s lidmi a říjivou kníračkou, kteří nemají barevnou bumážku, pak přikázal, aby panička vystoupila z auta a čekala ve vojenské boudě, že tolik lidí na hranici nemá co dělat, i když se jednalo o moje snoubení.

Na československé celnici nás již čekal můj vytoužený Irus se svými pány, kteří z bavorské strany nemuseli překonávat pohraniční pásma, protože kapitalistický stát se trestuhodně nestaral o bezpečnost svých občanů.

Roztoužená jsem se věnovala svému ženichovi a během krátké doby jsme se spojili za asistence dalších samopalníčků, andělíčků, můj strážníčků. Třídně obměkčeni luxusními doutníky Zino Davidoffa, v kruhu pozorovali naše konání. Teprve po letech se mi Irus, jako pravý gentleman, zmínil o této úlitbě položené na oltář naší svatby. Svému milému jsem slíbila, že mu pošlu syna, kterého pojmenuji Atto, což ve španělštině znamená uctivý, tak jako jsem se já s láskou a úctou oddala svému Irusovi von Elmus z franckého městečka Schwabach.

Ani nevíte, jak závidím volně žijícím psům a vlkům, kteří se podle hierarchických pravidel smečky mohou věnovat erotickým radovánkám po celou dobu říje, spojené s výběrem partnerů, námluvami a milostnými dotyky, které vrcholí v několika spojeních za den. Nám čistokrevným chovancům toto přirozené laškování není dopřáno. Nedostatek prožitků několikadenního přibližování a vzájemného dráždění a redukce milostného styku na vlastní akt je daň, kterou my tak zvaní čistokrevní psi platíme za domestikaci a zajištěné bydlo. Takhle si to příroda nevymyslela. Že se někdy do Schwabachu podívám a že tam dokonce budu žít, jsem netušila.

4. Mateřství a Orwellova Farma zvířat

Moje březost probíhala v radostném očekávání a dva měsíce po setkání s Irusem jsem porodila tři nádherná štěňátka – Auru, Atta a Amiga. Dětičky se mi narodily do státu, který se od roku 1960 honosil názvem Československá socialistická republika a jehož prezident Antonín Novotný na májovém průvodě skoro dvě desetiletí po válce svojí nenapodobitelnou elokvencí hrdě jásal, že maso bude. Byla to nezapomenutelná slova, která vystihovala atmosféru doby na rozhraní třetí a čtvrté pětiletky a duševní horizont soudruha prezidenta, jemuž se socialistická životní úroveň scvrkla na dodávky masa.

Socialistická ústava Československé socialistické republiky z 11. července 1960 vyhlásila definitivní vítězství socialismu v naší vlasti a znovu potvrdila, že „vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ Tehdy a vlastně již od Vítězného února se uskutečňoval reálný socialismus do značné míry ovlivněný společenským modelem Orwellovy Farmy zvířat (všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější ).

Pro ty nejaktivnější, nejuvědomělejší a nejbojovnější, tedy nejrovnější členy společnosti byl ve Vystrkově na Orlické přehradě zabrán čtyři sta sedmdesáti hektarový pozemek pro výstavbu centrální budovy a patnácti vil roztroušených v nádherném prostředí schwarzenberských lesů, kde se rekreovali soudruzi z ÚV KSČ, takže přelévání ustálených proletářských vzorů myšlení, plebejských systémových hodnot a jejich incestuózní upevnění v mozcích vládnoucí nomenklaturní kasty bylo i o víkendech zajištěno.

Politické přemítání spočívalo spíše ve víkendových mariášových partičkách uvnitř pivovarského sudu, který stál před dačou prvního tajemníka. Supersoudruzi zde žili a snili kolektivní plebejský virtuální svět sestavený z politických školení, z nomenklaturních privilegií a víry, že tam ložírují v zájmu dělnické třídy jako ti ústavou potvrzení nejuvědomělejší občané. V podvědomí se však hrozili propadu z třídního nebe do pekelných muk politického zatracení, ne nepodobného fantaziím Hieronyma Bosche, akribicky až sadisticky líčícího tresty za smrtelné hříchy. Vzpomínky na hromadné pády do pekel s oprátkou na krku byly v této branži jako kolektivní zkušenost ještě velice čerstvé. A hlavně se v tomto nomenklaturním ghettu měli vzájemně pod dohledem, neboť kdo ví, kdo bude ten příští. Za své pozice nevděčili odborné kompetenci, nýbrž regulím nomenklatury, milosti aktuální konstelace vnitřního vedení strany, kterážto milost mohla být v každou chvíli odňata. Jejich vystrkovské pojetí socialismu střežila rota andělíčků, můj strážníčků Pohraniční stráže. (Nomen est omen, dodnes se nad Vystrkovem vznáší mafiánské prokletí spojené s vraždami postkomunistického kapitalismu).

Životní situace řešil soudruh prezident pragmaticky, pojem etika mu byl asi neznámý, cizí slova vyslovovat neuměl. S manželkou Boženou si za facku a bez buržoazních předsudků zakoupili po zatraceném a popraveném Vlado Clementisovi ložní prádlo a čínský porcelánový servis, který se soudružce Boženě za dřívější návštěvy u Clementisů zalíbil.

Vzdělance první tajemník a prezident nemiloval, měl před nimi náležitý komplex, snažil se je však zapřáhnout do svých představ o socialistickém státě, získaných z brožur politického školení. Sem tam uvolnil otěže vládnutí, aby je zavčas utáhl. Do této atmosféry zaznívaly v Semaforu jako protilék papalášského životního stylu evergreeny Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého zpívané věčnými hvězdami Matuškou, Pilarovou, Vondráčkovou, Gottem a Hegerovou.

Pokrok byl znát všude. Do vesmíru začaly létat družice z Východu a Západu a to mne tak nadchlo, že jsem nazvala naši rodinku (lidé tomu říkali chovná stanice ) po jedné z nich jménem Mariner, což byl asi politický faux pas, neboť dobré družice létaly z Východu, ty špatné ze Západu a Mariner vypustili Američané.

Nejenom materiálně, ale i po duchovní stránce doznával tehdy náš stát pozoruhodné změny. Pilní spisovatelé, žurnalisté, vědci a umělci všeho druhu, doposud propagovavší pravdu v duchu socialistického realismu (jakéhosi druhu virtuální reality – což je výraz, který nebyl v oné době ještě běžný ) docházeli k názoru, že budou do budoucna psát jen pravdu pravdoucí, tedy odlišnou od té virtuálně socialistické, i když zatím jen s autocenzurou.

Někteří snaživci mohli dokonce vyjíždět za elektrické dráty a minová pole (které jsem uviděla při své svatební cestě) a nabírat tam vědomosti na studijních stážích, jež se jim po sametové revoluci hodily pro zastávání nejvyšších státních funkcí. Zásadně však platilo, že plebejská virtuální pohoda nemá býti narušována stykem s kapitalistickým světem, protože to může zviklat pevnost uhlířské víry.

Jak literárně doloženo, přihodilo se to jednomu vrchnímu proletáři, když navštívil pařížský obchodní dům Lafayette. Byl tak ohromen výběrem vystaveného zboží, že večer svůj třídní šok léčil jednou sklenkou koňaku za druhou a v upřímné obluzenosti prohlásil: „To je hrozný, o co všechno my jsme ty naše lidi připravili! Copak si to taky nezasloužejí?“ Proto bylo ze zdravotních důvodů moudré nevystavovat socialistické občany šokům působených zlomyslným kapitalismem. Proč pít koňak v Paříži, když se dá vodka pít doma.

V provinčních stranických sekretariátech byli aparátčíci – na Moravě se takovým typům říkalo gřupi - v důsledku betonové výstelky lebečních dutin rezistentnější proti intelektuálským ideovým úchylkám vtírajících se do rodné strany z Literárních novin a z Reportéra.

Můj psí zájem, zúčastnit se jako Miss World kynologické výstavy v Poznani nebyl v „zájmu dělnické třídy“ a navíc můj pán nesplňoval kádrové předpoklady pro cestu do spřáteleného Polska na tak politicky riskantní výjezd. Také můj kádrový profil neodpovídal duchu doby, neboť jsem pocházela z tyrolské šlechty. I v rodokmenech se promítalo třídní uvědomění, jeden můj příbuzný se připletl do mého rodokmenu z rodiny Pepíka z Pohraniční stráže, což jsem považovala za vyslovenou mesalianci.

Sama jsem do Poznaně jet nechtěla a proto jsem byla na mého pána notně namíchnutá, že nepochopil jak to zařídit, aby kádrové předpoklady splňoval. Za třicet stříbrňáků bylo přece možno prodat duši a pořídit si rudou živnostenskou knížku ve formě stranické legitimace, která otevírala přístup do dvanácti komnat a ve výjimečných případech i do té třinácté, ovšem odstupňovaně podle nomenklaturního klíče, vazalského systému dosazování do politických funkcí, který nebyl nikdy zveřejněn, tedy jako by neexistoval.

Nomenklatura byl systém vládnutí komunistické strany, byla to zvláštní odrůda lenní závislosti, spojené s privilegii, ve kterém byly stranickým výborem členům nomenklatury zadávány funkce nikoliv podle odborných znalostí, nýbrž podle oddanosti rodné straně. Tvůrce nomenklatury, zbavující občana jeho individuální občanské odpovědnosti, byl Josef Vissarionovič Stalin, zvaný v této souvislosti též soudruh Kartotěkov. Dnešní pohrobci, snažící se o restauraci komunistického systému, nechtějí o zkrachovaném parazitárním nomenklaturním principu nic vědět.

Pro zajímavost, nomenclator byl ve starém Římě otrok, jenž svému pánovi připomínal jména osob, které potkává. Pro gerontokraty, trpící Alzheimerovou chorobou, to byla užitečná služba nejen ve starém Římě, ale i v reálně socialistických státech, kde se ve funkcích aparátčíci dožívali metuzalemského stáří, nepotkal-li je osud politického zatracení.

Co naplat, musela jsem se smířit se skutečností, že má štěňátka vyrůstala v třídně nespolehlivé rodině, která nechtěla chápat zákonitosti socialistických vzorů chování. To vedlo i k zábavným situacím. Můj pán si vykoledoval ministerskou důtkou československého ministerstva zemědělství za dotaz u Ministerstva zemědělství Německé demokratické republiky, zda by tam mohl přechodně pracovat, protože tamní veterinární služba trpěla nedostatkem zvěrolékařů. Pánův motiv byl prostý, chtěl si zdokonalit znalosti němčiny. Se zlou se však potázal. Podle nomenklaturního principu se komunistické úřady neobtěžují vyjednávat s lidmi tam dole (nomenklaturní terminus technicus), jednají pouze mezi sebou a trestají individualisty, kteří vybíhají z předepsané řady.

Proces udělování důtky měl Janusovu tvář, jednu komunisticky zapšklou a druhou přátelsky úsměvnou, neboť důtku pánovi udělil na veterinárním středisku starší ministerský ouřada před penzí, kolega pánova otce z první republiky, který na ministerstvu zemědělství přežíval, takže oficiální trestní procedura skončila kondelíkovsky u kávy a buchet v našem domečku. Mně byl tento ministerský pán velice sympatický. Po celou dobu návštěvy jsem mu způsobně seděla na klíně a pojídala kousky buchet, které mi podával, zatímco moje štěňátka mu čurala u nohavic. Socialistická společnost měla také své příjemné stránky, jakoby vystřižené z Čechovových povídek.

5. Atto – předvoj naší rodiny

Štěňátka rostla a nastávaly dny loučení. Atto se připravoval na cestu vlakem do Bavorska za otcem Irusem. Byl vlastně předvojem našeho osudu. Vyrobili jsme mu na cestu luxusní bedýnku, ve které se pomalu zabydloval a pravidelně v ní na zkoušku pospával. Já sama jsem s cestováním vlakem zkušenosti neměla, ale moji pánové Atta utěšovali, jak je uklidňující naslouchat pravidelnému tepu kolejnic, jehož taktu propadli i velcí muzikanti. Přehrávali Attovi dva klasické hity inspirované parostrojem - Dvořákovu Humoresku a Chattanooga Choo Choo nahranou orchestrem Glenna Millera, mysteriózně zmizelého v Kanálu la Manche v roce 1944. Atto zálibně naslouchal.

Cestování vlakem taženém parní lokomotivou mělo své romantické kouzlo. Vlak se stal v počátcích industrializace symbolem volnosti. V kapitalistickém společenském řádu byla Evropa již na úsvitu železniční dopravy propojena sítí kolejnic a parostrojem byli fascinováni vědci a básníci. Jan Evangelista Purkyně považoval železnici za komplexní kulturní fenomén a prorokoval „že magnetní čarovná síla železnodráhy přitáhne bohatství, pracovitost a mír, vzdělanost, svobodu a mohutnost“. Koleje se staly symbolem propojení kultur. I střízlivý František Palacký byl nadšen železnicí a doufal, že „silou parostrojů staré hráze mezi zeměmi mizejí vždy více, všecky čeledi, všecka plemena pokolení lidského sblížily se sobě, dotýkají se a otírají se o sebe vzájemně. City a myšlenky projevené na jednom konce světa prolínají co nevidět všecky rozličných krajin prostory, a nalézají okamžikem ohlas a soucit aneb odpor u všech národův i všech vrstev společenských .“

Takové prolínání myšlenek a vzájemné otírání se o sebe pokolení lidských, běžné v minulých stoletích, bylo avantgardě dělnické třídy proti srsti a proto byly koleje na mnoha pohraničních železničních stanicích, sousedících s imperialistickými státy jednoduše vytrhány. V Železné rudě, kde státní hranice prochází společným bavorsko–českým nádražím, bylo nádraží v půli zazděno. Zeď symbolizovala, že se český národ odloučil od své autochtonní středoevropské kultury a že se vyplnila předpověď Františka Palackého, pronesená v roce 1861 na Žofínském ostrově, že „zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus jen jedné generaci panovati měl.“ Palacký mluvil jen o jedné generaci, v Československu vládly komunistická nomenklatura nejméně po tři generace.

K mé mateřské radosti absolvoval Atto výjezd ze socialistického státu zcela neproblematicky – na kterém přechodu nevím - a ve Schwabachu se prý rychle integroval, v historickém městě, které se proslavilo zlatotepci a pozdně gotickým zlomovým písmem (fractura), které napodobovalo gotický stavební styl lomených oblouků, nahradivších kulaté oblouky předchozí románské architektury. Švabachem byly psány také české texty až do pozdních let 19. století.

Trochu jsme Attovi záviděli. Ze své psí perspektivy, oči vypoulené, jsem se dívala od alpinky naší zahrádky na stříbrné pruhy, které za sebou nad věží sv. Kateřiny zanechávala letadla přepravující valutové cizince a privilegované občany socialistického státu, směřující přes minová pole někam na Západ a myslela na to, jak se Attovi u otce Iruse vede a zda ho opět někdy uvidím. Atto byl náš vyslanec a předvoj k přátelům, což jsme tehdy ještě netušili.

Pražské jaro přicházelo nesměle a po špičkách, spíše v Praze než na venkově, původně spíše jako vnitronomenklaturní mocenský proces, než jako výraz odhazování ideologických pout. Všechno bylo jinak.

5. Trestní expedice bratrských zemí, odchod do exilu

21. srpna 1968 ve čtyři hodiny ráno zařinčel telefon, což nebylo u nás neobvyklé, protože zootechnici v noci nezřídka volávali pána k nutným případům. Ráda jsem pána doprovázela, on si ale nepřál, abych chodila do stájí, protože většina kravínů na Podřipsku byla na konci padesátých a do půli šedesátých let zamořena tuberkulózou v důsledku kolektivizace zemědělství a překotného svodu skotu bez předchozích zdravotních zkoušek do společných stájí.

Svádělo se hlava nehlava, jen aby si lokální aparátčíci „tam nahoře “ udělali dobré oko a splnili stranický úkol odkulačení. Stačila jedna kráva s otevřenou tuberkulózou a v krátké době byl nakažen celý kravín. V zimním období, kdy se projevil nedostatek kvalitního krmiva, potácely se u žlabu jen tuberkulózní kostry, které okresní zemědělští bonzové nedovolili zavčas porážet, aby neohrozili plánovanou statistiku stavu skotu. Plán, i když vylhaný, byl papalášům sancrosanctum. Lze si představit, jaká byla kvalita masa předkládaná socialistickému občanovi, jehož hojnost prezident Novotný sliboval. V šedesátém osmém byla tuberkulóza díky ozdravovacím metodám již na ústupu.

I v onen památný srpnový den jsem byla připravena vyrazit s pánem do rajónu. Všechno však bylo jinak. V telefonu se ptal vzrušený soused Jarda, zda nás nevzbudilo nezvyklé nepřetržité rachocení nákladních aut. Vyběhli jsme ven a uzřeli nekonečného hada sovětských armádních vozidel, vinoucích se náměstím kolem mariánského obelisku do Pražské ulice a Pražskou branou směrem na Prahu. Pouliční rachot se mísil se zvukem helikoptér a letadel, zaplňujících nebe a směřujících na ruzyňské letiště.

Můj citlivý nos dráždily závany spálené nafty, které se vznášely z výfuků stovek nákladních aut přes střechy domů a zamořovaly svými exhalacemi celé město. Dodnes sídlí tento nezaměnitelný výfukový mor v mých čidlech. Kdo hodně cestuje ví, že každá země má svoji čichem postižitelnou atmosféru, kterou vnímáme již na letišti nebo na hraničním přechodu. 21. srpna 1968 nenarušily atmosféru země jen plyny sovětské vojenské mašinérie, ta změna šla hlouběji až do senzorů duše. Póry pokořené země vyzařují morbidní pach.

Bez dlouhého rozmýšlení vystoupil můj pán s přítelem Jardou na zvonici Sv. Kateřiny a počal vyzvánět na poplach, jako když ve středověku město zachvátil požár, nebo když se blížilo nepřátelské vojsko. Tentokráte již bylo pozdě, cizí vojáci byli uvnitř hradeb. Nezapomenutelná politická karikatura, uveřejněná v Literárních novinách, zobrazující tanky a doprovázená textem Zprava dobrý, zleva tanky, se stala skutečností. Spontánně byly na domech vyvěšovány československé vlajky a dezorientovaní vlastníci rudých živnostenských knížek náhle vyzařovali přátelství k poddaným, rudé živnostenské knížky nevlastnící.

Pro občany, kteří měli ještě v paměti obsazení Československa wehrmachtem to byla druhá okupační apokalypsa, jejíž konec však tentokráte nebyl v dohlednu, na rozdíl od předpokládaného válečného vývoje druhé světové války. Tentokráte definitivně spadla klec na krajinu, nesměle pootevírající dvířka světu.

Co se stalo? Vysvětlení je velmi jednoduché, ač málokdy jasně formulované. Vládnoucí nomenklatura sovětské velmoci podnikla trestní výpravu do vazalské země, jejíž lokajská nomenklatura opustila velmocí předepsanou ideologickou orientaci reálného (jedině platného ) socialismu a pokoušela se ji korigovat naivně vágními představami o „lidských tvářích“. Stalo se to v zemi, jejíž občané a mnozí odpovědní politici o dvacet let dříve dobrovolně zvolili systém sovětské nomenklatury v naivních iluzích, že volí sociální model, který chce nastolit spravedlivý společenský řád, ač mohli vědět, že jediným cílem nomenklatury je nomenklaturní moc sama. V době svého největšího triumfu do sebe vsála Rudá živnostenská komora téměř dva miliony živnostníků - předvojů dělnické třídy, některé z přesvědčení, jiné kteří se za své živnostenské knížky styděli. Československá ústava prohlásila tyto podivné živnostníky za zvláštní společenskou kastu, což bylo v této středoevropské zemi doposud neobvyklé. Mým pánům nezbylo, než tuto společenskou anomálii zaregistrovat a snížit privátní styk se samozvanou vůdčí silou společnosti na minimum.

I když přepad armádami Varšavského paktu hluboce zasáhl do života země, soukromé osudy se vytvářely dále a někdy urychlovaly a nabíraly nečekané zvraty. I já jsem žila svůj privátní psí život. Den před invazí, opětně v říji, ještě netušivši, co naši zemi čeká, jsem měla novou milostnou aféru, zprostředkovanou Klubem kníračů, jenž měl také funkci kynologické seznamky. Nový vztah jsem považovala spíše za partnerství z rozumu, protože Irus, má první láska, byla pro mne nezapomenutelná.

Invaze visela již několik týdnů ve vzduchu. Naši přátelé ze Saska nás varovali, že v lesích na hranicích Československé republiky a Německé demokratické republiky se shromaždují silné vojenské svazy. Byli jsme varováni, ale brali jsme to na lehkou váhu. Štěňátka, která se narodila v říjnu, mi pomáhala vychovávat moje dcera Aura z prvního manželství.

Irus a jeho pánové denně sledovali na obrazovkách vývoj událostí za bavorskými hranicemi a nabídli nám, že se o nás ve Schwabachu postarají, jen ať přijedeme. Pro pána bylo nad slunce jasné, že nadále sloužit nomenklaturistům nebude. Museli jsme však počkat, až štěňátka dorostou, abychom je mohli předat do dobrých rukou.

5. Hranice socialistického světa – mysterium tremendum et fascinosum

Pro občany svobodných států je státní hranice myšlená čára, která odděluje jedno státní území od území státu druhého. Nic více a nic méně. Pro občany nomenklaturních států je státní hranice vězeňská mříž, mysterium tremendum et fascinosum, prostorem přitahujícím a vzbuzujícím zděšení nad odebráním svobody pohybu. Je to místo kulturního předělu, pocit psa uvázaného u boudy.

I my psi máme vytříbený smysl pro teritoriální hranice, jež si pravidelně značkujeme a proto máme pochopení pro hraniční kameny, kterými oddělují lidé své revíry. Navíc se dá na ty kameny dobře čurat. To značkování revírů máme s lidmi ve společném genetickém programu. Naše psí revíry jsou však prostupné, my se na nich a kvůli nim nevraždíme, pakliže nás k tomu lidé nedrezírují. Přála bych lidem, aby už nikdy mezi sebou nestavěli zdi a řešili teritoriální otázku podobně jako my značkováním tělesnými výpotky. My, psi jsme tvorové svobodomyslní od přírody zvyklí na volný pohyb a nic nás neuráží více, než být přivázán na řetězu u boudy.

Z mého psího hlediska bylo opuštění nomenklaturního státu a našeho domečku méně problematické než pro mé pány. Na rozdíl od koček, které lpí na domě, je pro nás psy rozhodující příslušnost ke smečce a moje smečka mne neopustila, šla jsem s ní. Smečka nebyla nikdy vázána na jediné místo, táhla tam, kde tušila, že se dá přežít.

Přišel 9. prosinec 1968, který rozdělil biografii naší smečky na dvě půle, na život v zemi pod vládou nomenklatury a na život ve svobodě. Mrzlo, jen praštělo, když jsme se blížili k česko–bavorské hranici, která měla v době uvadlého Pražského jara zcela jiný charakter, než jak jsem ji poznala při své svatbě s Irusem. Tatam byla pohraniční pásma s výhružnými tabulemi, ti tam byli andělíčci, mí strážníčci se samopaly vzor 58 a byli-li tam, pak jsme je nevnímali. Prý bylo záměrem nově se tvořící normalizační dělnické vlády, věrné ideálům marxismu-leninismu, že nemá být bráněno odchodu kontrarevolučních živlů.

Přes hranici bychom byli mohli převézt cokoli od zbraní, zlata až po velezrádné dokumenty. Celní prohlídka byla povrchní a když jsme ve své exulantské výbavě postrádali papuče, mohli jsme se vrátit do nejbližší vesnice, abychom si výbavu hnědo–černými károvanými bačkorami doplnili. Při opětném přejezdu přes celní čáru nás už nechtěl nikdo vidět. Dodnes si nemohu vysvětlit, zda nedbalé pohraniční odbavení bylo výrazem odporu celníků proti sovětské okupaci, anebo to byla cílená akce, sledující se zbavit co nejvíce politicky nepohodlných občanů.

Podobně jako moji pánové jsem se sama sebe ptala, zda je možné mít za života jen jediný domov, jen jedinou možnou vlast? Nenašli vystěhovalci a exulanti vlast v nových bydlištích, kde jim přátelé, i když mluvící jinou řečí, pomohli začít novou životní etapu? Vlast je pojem, sémanticky a etymologicky spojený s pojmy vlastnictví a vlády. Vlast, vládnouti, vlastniti, vlastnost, vlastenec – všechna tato slova mají stejný etymologický kořen. Vlastní občan vlast, nebo si vlast činí nárok na občana? Socialistická vlast - vlastně její nomenklatura - si činila nárok na život občana absolutně, denně ho znásilňovala ideologií a diktaturou rituálů. Vlastnila ho od kolébky do hrobu. V takové vlasti již nezbývá prostor pro spontánní vlastenectví. Nezbylo než říci adieu !

Spálili jsme za sebou mosty, naše budoucnast byla sice ve hvězdách, ale kontrast temna zůstavšího za námi a osvětlená městečka a vesnice, jimiž jsme projížděli, ladil našeho ducha optimisticky. Každá psychiatr zná léčivou sílu světla.

Advent, liturgická čtyřtýdenní doba čekání na příchod Jezulátka, byl v Československu již po desetiletí odstavován do ideologického harampádí. V Rakousku a Bavorsku byla městečka vánočně vyšnořena vánočními stromky a girlandami žárovek a zářila do prosincového přítmí tak, aby Ježíškovi - zvanému zde Christkindl - při nadílce ulehčila orientaci, zatímco ponurost spoře osvětlených měst a osad, které jsme nechali za námi jeho socialistickému protějšku dědovi Mrázovi nadílku neulehčovaly.

V nové Škodovce vedle dvou kufrů našeho jediného majetku a s pohlednicí Stalinova pomníku proti nostalgii (nyní visí zarámován jako věčné memento v našem pražském bytě) jsme dorazili před půlnocí do Schwabachu.

Rodinný klan Inge a Waltra Hertricha včetně Iruse a Atta na nás trpělivě čekali v domě provoněném uzenářským kořením, koriandrem, kardamonem, majoránkou, pepřem, paprikou, novým kořením, kmínem, zkrátka vším tím, co patří do franckých a bavorských uzenářských specialit, které proslavily francké uzenářské umění ve světě a které firma Hertich uzenářským mistrům prodávala.

Na pány čekala vyhřátá postel (já jsem si svoji peřinku vezla s sebou), přátelská slova, péče a tak začala naše druhá, samostatná, nomenklaturou neznásilňovaná půle života. Sousedé nám pomohli doplnit naši malou domácnost a po půl roce jsem již měla psí pelíšek ve vlastním bytě. Dodnes lehám v autě na zelené dečce, kterou jsem tehdy dostala od Iruse a Atta.

Schwabach se po válce stal útočištěm Němců vypuzených z Československa a není tudíž divu, že mnohá pomoc přicházela od rodin, které samy prožily odchod z vlasti. S tímto fenomenem krajanské sounáležitosti jsme se setkávali po celá další léta. Trsy společných kulturních tradic jsou nepřehlédnutelné. Škoda jen, že se tato krajanská vzájemnost projevila až po prodělání válečných katastrof a vzájemné nevraživosti.

První exilová léta byla pro mé pány dobou hledání vlastní úlohy v nové společnosti a snahou o úspěšnou integraci, která v žádném případě neznamená odhození původní kulturní identity. Naopak, zdařilé vplutí do nové společnosti spojené s ovládnutím řeči je obohacení osobnosti. Exulant začíná vždy od nuly a jeho pochod sociálním žebříčkem je určen profesním zařazením, zvládnutím pracovních úkolů a vědomím, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. I já jsem měla svoji úlohu, starala jsem se o vyváženou pohodu rodiny zachováváním vžitých rituálů.

Jak vypráví mnohá historka, nemohli se Češi v prvních letech exilu nabažit svobodného přechodu hranic mezi západoevropskými státy a tak, aby tuto svobodu vychutnali, projížděli jednou a touže celnicí ze státu do státu několikráte za sebou k údivu službu konajících celníků. Také moji páni byli fascinováni pohledem zvenku na československou hranici a proto jsme jednoho léta naplánovali návštěvu všech československých pohraničních přechodů, počínaje Rozvadovem až po Bratislavu a pozorovali dalekohledem přes hraniční čáru tamní mrnění s pocitem neskrývané škodolibosti, že jsme věznitelům unikli.

Od v půli zazděného nádraží v Železné Rudě (Bayerisch Eisenstein) jsme se s kopečka dívali na českou celnici a na šikanózní způsob odbavování západních turistických autobusů, čekajících v parném slunci před závorou na odbavení.

V rakouském Waldviertlu v hlubokém lese našel můj pán povalenou tabuli národního přírodního parku s nápisem Chráněné území s českým lvem, jehož čelo bylo deformováno rudou hvězdou. Tabule ležela asi deset metrů za pohraničním kamenem na československém území. Rozhlédli jsme se, popadli tabuli a mazali zpátky na rakouské území. Lesem se válela hustá mlha a můj pán najednou dostal strach, že někde za stromem vyskočí andělíček, můj strážníček a unese nás zpátky do socialistického ráje. Pádil se sloupkem, na němž byla tabule přibita, tak rychle, že jsem mu sotva stačila. Tabuli máme ještě schovanou.

Je těžko popsat slast vlastní svobody a současně smutek nad tím, že naše stará vlast živořila na úrovni nesvéprávné gubernie. Poznali jsme svět hraničních přechodů, na kterých celníci vyžadovali jen cestovní pas, nebo pouze mávli rukou bez andělíčků, mých strážníčků se zelenomodrými čepicemi. Byl to svět svobody, který bohužel přilákal i takové amoeboidní postavy, které v minulosti svobodu okrajovali rozkulačováním venkova, čistkami vysokých škol a aktivní spoluprácí na etablování nomenklatury. Můj čich, nejjemnější z mých psích smyslů, je odhaloval na dálku.

Hranice nomenklatury nás přitahovaly po celém světě. Na ostnaté dráty jsme narazili i na druhém konci světa, na 38 rovnoběžce, oddělující nesmiřitelně Jižní od Severní Koreje. V Berlíně jsem s pánem ráda joggovala Tiergartenem ke zdi u Brandenburské brány a s pódia, se kterého se J. F. Kennedy prohlásil za občana Berlina se dívala do světa, nazutého do vojenských holinek, do světa vlády nomenklatury.

Život za hranicemi umožňuje objektivnější pohled na způsob života ve staré vlasti, na její dějiny a na postavení státu ve světě a dobírat se tak srovnáváním komplementárního úsudku o podstatě národa a češství.

Vanias vanitatum et omnia vanitas - marnost nad marnost a všechno je marnost - všechno bylo pro kočku, půl století ztracených generací pod vládou nomenklatury převlečné za předvoj dělnické třídy, která se sesula pod tíhou vlastní neschopnosti. Bohužel se vyplnila jasnozřivá předpověd Palackého o nastolení zhovadilosti, jejíž odstranění bude vyžadovat další desetiletí.

6. Epilog - metempsychózy Asji von Gatter

Hned na počátku mých pamětí jsem považovala za nutné čtenáři vysvětlit, proč jsem nazvala své vzpomínky memoáry kynomorfické. Lidstvo se ve své pýše považuje za korunu tvorstva a namlouvá si, že jen ono vytváří chod tohoto světa. Chtěla jsem tento názor relativizovat. Ne, moji milí pánové, byla jsem to já, kníračka Ruppi, Miss World, která svojí krásou a láskou k Irusovi podstatně ovlivnila váš osud. Byla jsem to já, která vám zajistila bezpečnou základnu pro exulantský start.

Délka našeho psího života je bohužel jen asi pětina života lidského. Doprovázela jsem váš život, moji pánové, čtrnáct let. Vím, jak jste truchlili, když jsem vás opustila. Nebyla to náhoda, že se v den mé smrti prvního máje narodila nová Ruppi a tak se to opakovalo při všech následujících úmrtích a zrozeních. Moje duše se přestěhovala do mých následovnic, všechny tři se jmenovaly Ruppi, ale byla jsem to stále já, Asja von Gatter.

V tibetských buddhistických klášterech, jež můj pán navštívil, žije mnoho psů, které mniši považují za své hříšné bratry, odpykávavší si svá provinění převtělením do psích těl. Mniši se k nim chovají přátelsky, nebot i buddhistický bratr nikdy neví, jak by se mu vedlo, kdyby metempsychóza do klášterního psa potkala i jeho. Přestěhování mé duše do psích bytostí, mých následovnic, jsem nepovažovala za trest. Prohlašuji, že býti psem není potupa. Žila jsem řádný psí život a přála jsem si zůstat psem i po převtělení, protože jsem poznala ,jak si moji pánové mé psobnosti cení.

Doprovázela jsem vás, moji pánové, více než čtyřicet let. Poznala jsem s vámi kus světa a jeho rozličné kultury. To vede k toleranci, nikoldv však k toleranci vůči demagogii a diktaturám. Čtyřmi převtěleními jsem získala patřičnou zralost, abych mohla zhodnotit svůj život a dobu, ve které jsem žila a nadiktovat tyto paměti. Vím, že mé vzpomínky jsou subjektivní a proto připouštím, že jiní tuto dobu mohli vidět jinak.

Dívám se svému pánovi z obrazovky počítače upřeně do očí, cítím, jak mne měl rád a jak je mi vděčen za vše, co jsem pro něj a pro paničku udělala. Já mu děkuji za to, že zaznamenal moje myšlenky.

(Věnováno rodině Inge a Waltrovi Hertrichových ze Schwabachu a nezapomenutelné Ruppi – Asje von Gatter ve všech jejích metempsychózách.)