Prosinec 2006

Komunistický svaz mládeže

James V. Jakoubek

Ministerstvo vnitra České republiky nahlédlo do programových textů komunistických mládežníků a na tomto základě pak tyto vyzvalo, aby buď změnili program a nebo jim bude zavřen krám. Mládežníci nic neučinili, tudíž MV kupodivu učinilo, co slíbilo. A nastal nářek veliký, kterak titulky demokratů z KSČM v jejich plátku Haló Noviny dosvědčují: Vnitro se rozhodlo rozpustit KSM; Ideologie nenávisti; Být mladým komunistou zakázáno, rasistickým skinem povoleno; Maršíček: Zákaz KSM je ostudný; Sbohem komunisté; Zvedá se vlna světové solidarity s KSM. Atd., atd...

Proč se tak stalo a o co jde? Celkem o maličkost, detail, stěžují si komunisté, staří i mladí. Spolek mladých komunistů má totiž ve svém programu takovou hloupost (to víte, mladí bouřliváci) že: KSM stojí na straně úsilí o revoluční překonání kapitalismu... o odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho nahrazení vlastnictvím společenským... zavedení podmínek pro budování socialismu... k vytvoření společnosti komunistické, jejíž vybudování je konečným cílem. Tuto snahu vyjadřuje název organizace, kde pojem komunistický je chápán jako označení vize budoucí společnosti...

Právníci ministerstva vnitra z této formule usoudili, že de facto jde o návod na násilné, revoluční, svržení stávajícího režimu za účelem znárodňování a proto tento revoluční program odporuje jak ústavě republiky, tak článku č. 17, odst. 1 a 2 a dále článku 29. odst. 1, 2, 3 Listiny základních práv a svobod. Komunisté ale zřejmě mají doma Listinu jinou a nebo si nějakou napsali dle svého zvyku sami. V hlavním článku informujícím veřejnost o tomto útoku na svobodu autor –nek- uvádí jednak článek 11 Listiny, který se ale týká úplně něčeho jiného a pak článek 20, odst. 3. Pohled do Listiny řekne, že onen článek 20 má odstavce pouze dva. Ale to jsou detaily, hlavně že se povykuje, jaké se to v Česku páchá na chudácích mladých komunistech bezpráví. Však se také osvětáři snaží, protože ono nejde jen o komunistickou mládež, ale o samotnou KSČM. V jejích programech se totiž vrže stejně revolučně a proto se předseda Filip Vojtěch nechal slyšet, že KSČM poskytne KSM ve sporu s ministerstvem vnitra plnou právní podporu.

Když už jsme u té Listiny kterou dnes komunisté čeští v takové úctě mají, stojí za to připomenout, že komunisté svého času tuto taky obdařili podpisy svými a na mezinárodním fóru ve jménu komunistického Československa se její ustanovení zavázali dodržovat. Jak to ve skutečnosti vypadalo, netřeba rozebírat. Pro ilustraci postačí z Listiny připomenout článek č. 13, odstavec 2: Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní a opět se do země vrátit. Komunisté podle všeho tento článek špatně pochopili, viz jistý paragraf, kde se o trestném činu opuštění republiky hovořilo, včetně zadrátovaných a zaminovaných hranic a snahy odstřelit každého, kdo se by odvážil budovaný komunistický ráj opustit. Sám jsem za tento „zločin“ dva roky basy vyfasoval, pravda v nepřítomnosti, jen k odsedění se mně času dosud nedostalo. Šlo ale zřejmě o omyl, jeden z mnoha, kterak to od listopadu 1989 komunisté čeští kdekomu vykládají. Však se údajně za omyly tohoto druhu již nejméně stokrát omluvili. Možná, že i mně tu basu dokonce už odpustili, jestli ano, tak tedy díky, soudruzi!

Komunisté, kterak četba jejich plátku dokazuje, dnes velice horlivě onu Listinu lidských práv a svobod ctí a vyznávají. Při kdejaké příležitosti tuto citují, neustále se jí ohánějí a o sobě nepřestávají prohlašovat, že jsou na politické scéně republiky České jediní, kteří se podle této také demokraticky chovají. Všechny strany ostatní nejsou nic než jen násilnická čeládka. Viz třeba článek Rudé vidění Mladé fronty Dnes, autor V. Věrtelář, 5. říjen: „...KSČM je dnes jedinou politickou stranou, která se ve svém programu opírá o Listinu základních práv a svobod“ a o kus dále, aby bylo jasno, kdyby toto náhodou nějaký ten tupec nepochopil „Z hlediska ústavy ČR a Listiny práv a svobod je KSČM nejdemokratičtější stranou u nás. Svědčí o tom oficiální programové dokumenty KSČM...“ Opravdu?

Před časem se komunisté tak nějak unáhlili a publikovali v internetu svoje pamflety, teoretické teze a stranické dokumenty. Bylo to zajímavé čtení a několik těchto povídání jsem si stáhl. Pak jim ale došlo, že si tím podělávají vlastní hnízdo a tyto materiály z internetu zmizely. Věčná škoda. Když už se soudruh Věrtelář těmito „oficiálními programovými dokumenty“ své strany tolik ohání, měl by navštívit stranický archiv a nějaké ty programové dokumenty si prostudovat a teprve pak vykládat nakolik se plány komunistické s komunisty dnes tolik milovanou Listinou práv a svobod srovnávají. Ku příkladu pamflet jistého Josefa Hellera s názvem Komunistický manifest a současné úkoly komunistů“, datum vydání 9. září 2000. „...Tak jako před 150 lety je i dnes komunismus strašidlem...“ (tato formule je mezi komunisty velice populární, viz kupř. Haló noviny, 21. říjen t. r. kde nějaký Ludvík Šulda zakončuje své kecy slovy: Stále jsou platná slova Marxe a Engelse – Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu), zahajuje soudruh Heller své teze a pokračuje: „Problém, který je třeba vyjasnit, je skutečnost, že třídní boj neznamená pouze násilnou formu, někdy i fyzické likvidace příslušníků protichůdné třídy... ale je i filozofickou kategorií... i když formy třídního boje jsou často drsné a krvavé... nelze je vyškrtnout...“ Jak patrno, tento zářný model komunistické demokracie je zcela v duchu Listiny.

Pak si ale soudruh Heller trochu postěžuje nad revolučním úpadkem třídy dělnické: „Problémem třídního boje dnes je fakt, že proti kapitálu stojí dělnická třída značně roztříštěna, ztratila své třídní uvědomění a nevystupuje příliš revolučně. Na Západě si chrání své vymoženosti, na Východě podléhá iluzím obnoveného kapitalismu... proto se musí proměnit v novou moderní třídu neb jen tak může naplnit své historické poslání... Základní problém, který postihl komunistické hnutí, spočívá v tom, že přestalo naplňovat charakteristiku klasiků, podle níž jsou komunisté zvláštní stranou, jsou nejrozhodnější, vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí...“

Jak je vidět, sehnat dnes komunistické harcovníky je dosti obtížné. Ale vše ztraceno není, alespoň ne ve fantazii soudruha Hellera: „Jde o slavnou větu Manifestu: ...Nejbližší cíl komunistů je ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení buržoasie, vydobytí politické moci... Tento úkol se ale nepodařilo komplexně nikde naplnit... proto vzniká nutnost, aby komunistické hnutí změnilo svůj charakter a vyvodilo nutná opatření... Úkolem i nadále zůstává základní určení komunistického hnutí, jehož cílem je zrušení soukromého vlastnictví. K tomuto cíli se komunisté musí ve svých strategických materiálech hlásit... také je třeba naplnit další podmínku klasiků – odstranění buržoasní osobnosti, buržoasní samostatnosti a buržoasní svobody...“ a jsme u skutečné vize „budoucí společnosti“ hlásané v programech jak v KSM, tak KSČM. Tento program se dle všeho v komunistickém myšlení nijak nerozchází s „...Listinou základních práv a svobod a mezinárodními dokumenty o lidských a občanských právech“ což je údajně zásadní podmínka pro členství v KSČM“ (Stanovy KSČM, článek 6).

Když se to tak vezme, soudruh Heller je umírněnost sama. To jiný veršotepec, soudruh Janeček, Jiří, je daleko říznější, viz jeho sepsání „Vracejme se k pravdě“, publikované 7. května 2000. Po ódě na Klementa Gottwalda, velkého revolucionáře, jehož přirovnává k Maxmillianu Robespierrovi (celkem právem, oba dva mají paže po lokty krvavé) a po kladném ohodnocení teroru Francouzské revoluce dodává, že „...V každé revoluci se vede boj na život a na smrt, proto jsou kruté oběti. Revoluce je válkou svobody, obranný boj je jí vnucen... Vítězové v revolucích a nebo v občanských válkách si sotva mohou dovolit poskytnout svobodu slova poraženým. Demokracie pro poražené vrstvy musí být omezena. Logika vývoje vítězí nad ideami i demokratickými předsevzetími.“

Jak je ale vidět, studovat Americkou revoluci (která Francouzskou o desetiletí předběhla) jenž svrhla nadvládu Anglie a obešla se bez krveprolévání royalistů se jaksi příliš nehodí, nezapadá to do komunistického modelu bezohledného drcení poražených protivníků. Taktéž studium americké občanské války a její porovnání s občanskou válkou v Rusku. Když Sever porazil Jih, z poražených rebelů se nestali zajatci vydaní vítězům na pospas, ale, dle vyjádření vítězného generála Ulysee S. Granta „spoluobčané znovuspojené Unie“. Zde teorie komunistického fanatika Janečka totálně kolabuje. Zcela mně ale uniká, proč se komunisté tolik čertí nad údajným omezováním svých svobod, když to jsou oni, kteří se ocitli v táboře poražených, a podle jejich vlastních teorií jsou to oni, kdož nutně musí být omezováni. Měli by více šprtat svoji vlastní propagandu. Ovšem, jak se poučuje dále, logika komunistického myšlení toto omezování vztahuje na všechny ostatní „poražené“, je samé z toho ale vynechává, protože oni naplňují marxistický odkaz vyjádřený soudruhem Šmeralem v květnu 1921 na ustavujícím sjezdu KSČ: „Jsme víc než politická strana, jsme předvoj nového života. Tvoříce nové poměry, chceme vytvořit nové lidi...“ Proto se na komunisty, nový to typ člověčenstva, zákony vytvořené pro ostatní lidskou čeládku nevztahují.

Důvod, dle soudruha Janečka, je zcela jasný: „Za socialismu systém jedné strany dominující nad ostatními je nutností. Odstranění soukromého vlastnictví je základem třídní nadvlády a skálou nového společenského systému... Falešné je tvrzení, že evolucí a reformismem lze dosáhnout socialistické cíle a napravit kapitalismus. Neexistuje střední cesta mezi dominujícími společenskými systémy. Reformisté jen brzdí růst třídního uvědomění pracujících...“

V těchto násilnických choutkách komunistů českých lze spatřit důvod, proč Vojtěcha Filipovic sebranka zvaná KSČM s velkým spěchem nabízí mládežníkům „plnou právní podporu“ vůči ministerstvu vnitra. Komunistům nejde o potrhlé mládežníky, kteří zřejmě vůbec nechápou, o co jde, ale o KSČM samu. Neškodilo by, kdyby české ministerstvo vnitra občas porovnalo pokoutné komunistické revoluční cancy s jejich veřejnými proklamacemi o svobodě a demokracii. Soudruh Heller se ohání třídním bojem, vykládá o exkluzivitě komunistů, na „likvidaci příslušníků protichůdných tříd“ nevidí nic špatného. Soudruh Janeček by dle vzoru Robespierra nejraději gilotiny stavěl, ale protože to dnes dost dobře nejde, tak alespoň poraženým třídám, pokud to komunisté nejsou, je záhodno „demokracii omezit“. V utajovaných násilnických programech komunistů českých se to potíráním třídních nepřátel jen hemží, ale na veřejnosti vystupující agitpropčík Ransdorf, Miloslav si trpce stěžuje, že „...obviňují nás, že prý chceme do naší společnosti vnášet třídní boj...“. viz jeho projev k 80. výročí založení KSČ.

Komunističtí veršotepci, ve stylu „zloděj křičí chyťte zloděje“, povykují hlasitě o potlačování lidských práv v republice České. Povyk tento je tak hlasitý, že „vlna solidarity“ zalila i demokratický Irák, viz Haló noviny ze 4. listopadu, kde iráčtí komunisté vyjadřují „ostré odsouzení represivního rozhodnutí zakázat KSM“. Kocourkov? Ne, The Czech Republic!