Prosinec 2006

Jedineční obyvatelé velrybích hřbitovů

Posádka výzkumné ponorky Alvin spatřila na dně mořského příkopu poblíž kalifornského pobřeží podivnou věc. Bližší prohlídka ve světle silných reflektorů ukázala, že na dně v hloubce bezmála tří kilometrů leží zbytky velrybího těla. Životní pouť tu zakončil největší obyvatel planety - plejtvák obrovský. Jeho smrt nabídla životní šanci bezpočtu podivuhodných tvorů a kostra doslova kvetla záhonem živočichů, jaké do té doby ještě nikdo neviděl.

Jedineční hrobníci

Velrybí mršina představuje sousto o hmotnosti až 160 tun. V chladné vodě s teplotou, jaká panuje jen ve výkonné ledničce, mají ryby, krabi a další živočichové na měsíce či roky postaráno o prostřený stůl. Nejzajímavější tvorové se objeví ve chvíli, kdy je zdánlivě vše pozřeno. Na velrybí kostře se usídlí červi s vědeckým jménem Osedax - „žrouti kostí“. Jsou to jednoduší tvorové. Nejnápadnější část těla představuje chochol červených „štětin“, kterými přijímají z vody kyslík.

Pak už toho „žrouti kostí“ k podívané mnoho nenabízejí. Nemají oči, ústa ani žaludek. Potravu přijímají kořenovitými výběžky, jež prorůstají do nitra velrybí kosti a čerpají z ní tuk. Na zpracování této poněkud jednotvárné stravy si červi opatřili zdatného pomocníka v podobě zvláštních bakterií.

Největší pozorovaný „žrout kostí“ byl dlouhý jako prst a tlustý jako tužka. Této velikosti dorůstají jen samičky. Samečci měří na délku jen 0,2 milimetru a žijí uvnitř těla samice. Ta jich hostí 60 až 120 a „nájemníci“ jí platí pomyslnou činži spermiemi, které neustále vypouštějí.

Samička produkuje obrovské množství potomků, protože šance, že vzniklý zárodek narazí na vhodnou velrybí kostru, je malá. Proto také nemá larva dopředu určené pohlaví, ale volí si je podle okolností. Pokud narazí na volnou velrybí kost, změní se na samici. Když najde jen kosti obsazené samicemi, vyvine se v samce a čeká, až ho budoucí partnerka nasaje do nitra těla.

Nově vzniklá populace má asi století na to, aby si zajistila pokračovatele svého druhu - tak dlouho vydrží kostra velké velryby, než ji červi zbaví tuku a promění na „ementál“ plný děr po červích „kořenech“.

Analýzy DNA naznačují, že „žrouti kostí“ žijí na naší planetě asi 40 milionů let a jsou zhruba stejně staří jako velryby. Mořští kytovci a jejich červí hrobníci se patrně vyvíjeli od počátku vedle sebe. Zatím je popsáno pět druhů. Čtyři z Pacifiku a jeden z Atlantického oceánu.

Další však určitě teprve čekají na objevení. Přitom je více než pravděpodobné, že některé jedinečné tvory žijící na ostatcích uhynulých velryb jsme už propásli. Vyhynuli dříve, než je vědci stačili popsat.

Červi obětí lovu velryb

Od počátků 18. století lovil člověk velryby ve velkém. Vědci odhadují, že díky tomu klesl v 19. a 20. století přísun velrybích mršin na mořské dno až na pět procent své původní úrovně. Tak masivní úbytek potravy mohl dovést k záhubě polovinu tvorů existenčně závislých na velrybích mršinách.

Bohužel, příležitostí ke studiu velrybích hrobníků není mnoho. Zatím bylo na mořském dně nalezeno asi deset velrybích mršin. Naštěstí lze přírodě trochu pomoci. Vědci nechávají odvléct na širé moře těla velryb, které uhynuly poté, co uvízly na pobřeží. Tam je pak s obrovskou zátěží potápějí do několikakilometrových hloubek.

Místo takového pohřbu je přesně zaregistrováno a vědci pravidelně kontrolují, co obyvatelé mořských hlubin s mršinou provádějí. Zatím bylo potopeno asi 20 velrybích těl.

Jejich výzkum může přinést poznatky, které najdou i překvapivé praktické využití. Například americká biotechnologická společnost Diversa zkouší z bakterií žijících v těle „žroutů kostí“ izolovat enzymy schopné rozpouštět tuky. Ty jsou uzpůsobeny k práci při teplotách jen málo nad nulou a našly by využití v ekologických pracích prostředcích, které odstraní mastnotu i při praní ve studené vodě.

(ptj)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)