Prosinec 2006

Jen po nás chtěli, ať „jsme“ bílí

Jana Kadeřábková

Ve Francii se nesluší otrhávat stromy u cesty a Číňané se před olympiádou snaží odnaučit frkání na ulici. O zvycích v cizích krajích hovořil pro LN cestovatel Jaroslav Lhota, spoluzakladatel cestovní kanceláře Adventura.

Dá se nějak zobecnit, jak by se měl člověk na cestách při setkání s místními zvyky chovat?

Spíš bych řekl, že se vyplatí nebýt v kontaktech příliš aktivní a nechovat se okamžitě podle svých zvyklostí. Aspoň zpočátku je lepší nechat protější stranu, ať situaci diriguje podle sebe. A jen vnímat.

Češi teď hodně cestují i do islámských zemí - Tuniska, Egypta, začíná se více jezdit například i do Spojených arabských emirátů. Na co bychom měli myslet tam?

V těchto oblastech je obrovské faux pas dotknout se cizí ženy, někde dokonce nesmí dojít ani k očnímu kontaktu. Při pozvání do rodiny se ke mně pán domu jako k hostu vrhne, podá mi ruku, políbí mě na tváře, ale jeho žena uhýbá pohledem, protože už i oční kontakt by mohl být chápán jako koketování. Když nás v Pákistánu nebo Íránu pozvou k sobě domů, pán se nám věnuje, ale jeho žena je schovaná za dveřmi. Poslouchá, ale není vidět. Muž ostentativně dává najevo, že žena je na nižším stupni společenského žebříčku - vydá znamení - třeba zatleská - a žena přinese čaj nebo jídlo. Doma to pak mají opačně, uvnitř vládne žena. Ale navenek se musí zdát, že je tam těžký patriarchát.

Jednou ze zemí, kam často míříte, je Francie. Je to evropská země, nám docela blízká. Co bychom o ní přesto - z hlediska společenského chování nebo zvyků - měli vědět?

Největší společenské faux pas tam je, když člověk vstoupí do místnosti a nepozdraví, neřekne „Bonjour“. Ve Francii je také velice neslušné upravování zevnějšku na veřejnosti, například čištění nehtů. Zato jsou Francouzi velice tolerantní ke všem možným živočišným projevům, jako je třeba močení na veřejnosti. Další fenomén, s nímž se při průvodcovských cestách po Francii setkávám, je spjatý s našimi českými zvyky. U nás je celkem normální, že když něco roste na stromě u silnice, člověk zastaví a utrhne si to. Na francouzském venkově je tohle obrovský trapas. Když to někdo udělá, řidiči jedoucí kolem začnou houkat.

Často jezdíte i do Afriky. Co vás překvapilo, když jste tam byl před jedenácti lety poprvé?

Mnoho lidí, kteří jsou v subsaharské Africe poprvé, si myslí, že když budou k Afričanům přistupovat s otevřenou náručí a vřele, bude jim oplaceno stejnou měrou. Tak to ale není. Afričané jsou rasisté i mezi sebou, dokonce mezi sebou rozlišují barvu kůže. Ti světlejší si myslí, že jsou lepší než ostatní. Další věc je, že ač se člověk snaží sebevíc, je v Africe vždy jako turista a vůči místním je jako turista nesmírně bohatý. Už jenom proto, že má na letenku. I když se k místním chováte naprosto otevřeně, stejně se musíte hlídat. Myslí si totiž, že když jste bohatý, mají právo něco z toho bohatství také mít.

Narazil jste v Africe na nějaké zvyky nebo tradice, z nichž bychom se mohli učit?

V subsaharské Africe lidé všechno přijímají jako velkou srandu. Když se vám stane nějaké faux pas, zasmějí se tomu. Baví se tím celá vesnice. Spousta věcí se tam dát vyřešit úsměvem na tváři, což je věc, která nám chybí. My jako bílí tam máme, ať chceme, nebo nechceme, obrovská privilegia. Když jsem byl poprvé v Tanzanii, byli jsme s přáteli po dlouhé cestě docela zbědovaní. Přišli za námi místní a nabídli nám práci - nedělali bychom nic, jen bychom seděli v kanceláři a byli bychom prostě bílí. Jedna ze dvou místních trajektových společností tak chtěla získat konkurenční výhodu.

Cítil jste se někdy kvůli společenským zvyklostem nebo atmosféře nepříjemně?

Úplně nejhůř jsem se kupodivu cítil v Tibetu. Projížděli jsme ho na kolech, jeli jsme ze Lhasy do Káthmándú a Tibet na nás působil jako - když to řeknu natvrdo - xenofobní země. Zpočátku jsme se nesmírně těšili do tibetských vesnic, vezli jsme lidem fotky dalajlamy a snažili jsme se s nimi nějak komunikovat, naučili jsme se pár tibetských slov. Ale komunikace byla v podstatě nulová, nerozuměli nám. Anebo možná jen rozumět nechtěli. Často se nám stávalo, že jsme přijeli do nějaké vesnice a tam po nás začali házet kameny, vyloženě nás vyhnali - aniž jsme věděli proč. Potom jsme si to interpretovali tak, že byli prostě zvyklí házet kameny po všem, co se hýbe - po psech, po ovcích, po jacích. A tak je prostě házeli i po cyklistech, kteří jeli kolem a hýbali se. Co se společenského chování týče, mají v Tibetu, potažmo v celé Číně, specifické zvyky především v souvislosti s živočišnými projevy. Nedávno jsem četl, že se Číňané před nadcházející olympiádou snaží odnaučit srkání a plivání na zem. Zvlášť v horských oblastech, kde lidé žijí v hodně drsných podmínkách a jsou neustále nastydlí, si často čistí dutiny...

...na ulici?

Klidně třeba i v hospodě. I při jídle „chrchlají“ doslova pod stůl. Jakýmsi ospravedlněním může být to, že jim naopak připadá naprosto nepochopitelné a odporné, že my se vysmrkáme do kapesníku a ten obsah pak nosíme po kapsách. Oni pokládají za čisté to, že ze sebe to špatné odstraní.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)