Prosinec 2006

Pozor! I polibky mají svá pevná pravidla

Jana Kadeřábková

Na to, aby se člověk podivil zvykům cizí země, nemusí být z druhé strany zeměkoule. Třeba takové přiťukávání sklenicemi s pivem má jiná pravidla u nás a jiná v Německu.

V indickém vlaku je plno. Jedeme třetí třídou, všichni se mačkají, teplota kolem čtyřicítky. Spolucestující si nás se zájmem prohlížejí. Po otázkách na naši domovinu a cíl cesty se dostáváme dál. „Kde pracuješ? Co dělají tvoji rodiče? Kolik vydělává otec? Kde bydlíte? Jak vypadá váš dům? Kdo je tvůj nejlepší přítel?“ spouští se vodopád otázek. V Evropě by takové otázky při náhodném setkání ve vlaku asi nikdo nepoložil. V Indii to ale není nic zvláštního. Panují tu zkrátka jiné zvyky.

Dokud se pohybujeme po Evropě, společenské zvyky se sice příliš nemění, úplně jednoduché to ale také není. Přísloví „Jiný kraj, jiný mrav“ totiž nabírá konkrétní podobu už ve fázi pozdravu. Například i líbání na tváře, kterým jsou proslulí Francouzi, je docela věda. Dávání polibků na tváře se ve Francii liší, většinou se lidé dotknou tváří dvakrát či čtyřikrát. Počet polibků se ale nerozlišuje např. podle severu a jihu, ale spíše podle regionů. „Ale i když jste Francouz a nevíte, kolikrát se při přivítání políbit, neznamená to nějaké faux pas. Mně se to například stalo mnohokrát,“ říká Celine, pocházející z Toulouse. Podobný vítací rituál jako ve Francii probíhá i jižněji, na Apeninském poloostrově.

Přibližuje jej Stanislava Transilvaniová, která v Itálii tři roky žila a za Itala se provdala: „Při vítání se lidé líbají na obě tváře, samozřejmě i muži. Rty ale na tvář úplně nedáte, spíš jde jen o letmý dotek. Tenhle rituál se musí dodržet, i když je vám představován někdo úplně cizí. A musím říci, že ne vždy je to úplně příjemné.“

Na zajímavé formy pozdravu pak logicky narazíme hlavně mimo Evropu. Tak například Nepál: „Namasté!“ zdravili jsme v každé tamní horské vesnici. Tak jako místní jsme sepnuli ruce a mírně se uklonili, odpovědí nám byl stejný pozdrav a úsměv. Podobným způsobem se zdraví i lidé v Thajsku, jen obsah pozdravu je logicky jiný. Například v Jižní Koreji už ale takovou vřelost čekat nelze: „Lidé si tu nepodávají při setkání ruce, o pusách ani nemluvě. Jsou takoví bezkontaktoví,“ popisuje svou zkušenost se životem v Soulu Vlastimil Kadeřábek.

Naše středoevropské zvyky se ale od ostatních zemí neliší jen v otázce vítání a zdravení. Často překvapivě rozdílné je i chování na veřejnosti, jehož neznalostí si můžeme přivodit slušný trapas. „K velké ostudě může dojít, když vám třeba na ulici ulétnou peníze a vy na bankovku šlápnete. Je na ní totiž vyobrazen král, kterého mají místní moc rádi a váží si ho. A jelikož je noha nejspodnější částí těla, je to opravdu nevhodné. Kdybych byl Thajec, snad by mě i zadržela policie,“ vysvětluje Petr Holec, jenž byl v Bangkoku na tříměsíční stáži.

V Jižní Koreji bychom si společenský trapas přivodili zase v případě, kdybychom na ulici hlasitě smrkali do kapesníku. Místní ale často popotahují (prý to není tolik rušivé) a při jídle často krkají (bez toho, aby si například dali ruku před pusu).

Také Češi ale dokáží v otázce fyzických projevů někdy překvapit, a to třeba i evropské sousedy: „Když je člověk v Německu v menší společnosti a kýchne si, každý mu automaticky popřeje zdraví - Gesundheit! Je vyloženě neslušné v té chvíli nic neříci. Ale tady to obvyklé není,“ všímá si rozdílu Berlíňanka Anja Deckerová, jež v Praze pracuje pro německou nadaci.

Různými národy je různě přijímán i svět mužů a žen. Italské uctívání ženy a galantní přístup mužů jsou známy celosvětově. Ale jak je to s milostnými vztahy na veřejnosti v Asii? Tak například v Thajsku není vhodné, aby se milenci na veřejnosti drželi za ruku (což se nevztahuje na cizince a moderní mladé lidi, kteří pod vlivem amerických velkofilmů mění letité společenské tradice). V autobuse by také žena neměla sedět vedle mnicha - to aby ho nerozptylovala.

A zkušenosti z Koreje? „Neexistuje, abych si tady se svojí korejskou přítelkyní dal na ulici pusu. Jsou tu hned dvě nepřekonatelné překážky: za prvé - nejsme manželé a za druhé - jsem cizinec,“ popisuje Vlastimil Kadeřábek. „U polibku manželů tady není problém, ale třeba v našem případě je to neprůchodné. Za ruce se ale držet můžeme, to je podle místních tradic v pořádku. Zajímavé také je, že tu je naprosto nemyslitelné, aby muž nesl na ulici kytku pro svou partnerku. Bylo by to považováno za potupu a projev zženštilosti. Ani na zvyky, jako je držení dveří ženě, tu nenarazíte.“ Poměrně zpátky na naše měřítka se drží i lidé v Indii a v Nepálu - mladé páry se tu maximálně cudně drží za ruce. V Indii mohou ženy při cestování využít některé speciální služby, jako jsou třeba čekárny na vlakových nádražích vyhrazené pouze ženám nebo „ženské“ pokladny. V Latinské Americe jsou ženy podle cestovatele Jaroslava Lhoty zase nesmírně koketní - tedy když je pro ně muž atraktivní. Klidně na něj dokonce pokřikují a hvízdají. „Zůstane ale jen u toho, dál už je hráz, přes kterou nikoho nepustí. Soupeří v nich katolicismus a jejich bezprostřednost a živočišnost,“ vysvětluje Lhota.

Specifickou oblastí, ve které se zhmotňuje přísloví o jiném kraji a jiném mravu, je jídlo a stolování. Francie je po celém světě proslulá vynikající kuchyní, ale také tím, že se tam večeře běžně protáhne třeba na tři hodiny (po salátu následuje hlavní chod, pak sýry a nakonec třeba jablka, sladké nebo jogurty).

I v islámských zemích (například v Maroku, Tunisku nebo Alžírsku) bývá jídlo velkým společným svátkem. Často se sedí kolem velké kulaté mísy (třeba s masem, kuskusem a zeleninou) a hostitel někdy váženému hostu nabídne rukou přímo do pusy to nejlepší sousto. „Na společném tácu má každý svůj nepsaný výřez a když chtějí místní ukázat, že si někoho váží, dají mu kus ze svého dílu nebo mu třeba přímo přihodí nejlepší kousek masa ze své porce,“ popisuje Lhota a dodává: „Když jste v Alžírsku vážená návštěva, přidají vám do kávy kapku růžového oleje. Je to čest, protože tam má zhruba stejnou cenu jako zlato.“

Doménou Latinské Ameriky je zase stolování venku: „Rodina doma uvaří, ale stůl vytáhne na ulici a když jde kolem někdo známý - nebo třeba i sympatický cestovatel - nabídne mu bez problémů kus své večeře. Jí se tam hodně pozdě, třeba až kolem desáté jedenácté večer. Při návštěvě tady u nás jsou pak překvapení, že když dostanou okolo půlnoci hlad, nemají se kde najíst,“ popisuje svou zkušenost studentka iberoamerikanistiky na FF UK Pavla.

A jaké drobnosti mohou cizince překvapit u českého stolování? Postřeh Francouzky Celine příliš nepřekvapí: „Lidé tady dokážou jídlo hrozně rychle sníst a vůbec si u něho nepovídají.“

Drobný rozdíl najdeme třeba i u pití piva: „U nás si skleničkami nebo půllitry o sebe ťukneme jen jednou. Tady jsem si všimla, že si lidé ťukají dvakrát - horní i dolní částí sklenice a pak ještě o stůl,“ říká Anja Deckerová.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)