Prosinec 2006

Když Češi bojovali za Hitlera

Marek Kerles

V německé armádě bojovaly za války i tisíce Čechů, o jejichž osudu české dějiny dosud převážně mlčí. Podle některých studií bylo v zahraniční armádě pod Benešovým velením až dvacet procent Čechů, kteří dokázali zběhnout z německých ozbrojených sil. Řada z nich neměla klid ani po válce - za službu v západní armádě byla odsouzena komunistickými tribunály.

Kdyby si slavný rakouský novinář Gustav Chalupa připnul na hruď všechna svá státní novinářská vyznamenání včetně Rakouského kříže za zásluhy 1. třídy, vypadal by, jak říká, jako sovětský generál ve výslužbě. Pro Rakušany je zkrátka jméno jedenaosmdesátiletého Gustava Chalupy takovým žurnalistickým pojmem, jaký představuje v Česku například Egon Erwin Kisch.

I Chalupa měl přitom všechny předpoklady k tomu, aby se o něm místo rakouských studentů žurnalistiky učili studenti čeští. Stačilo málo. Byla by nesměla začít druhá světová válka a Chalupa, narozený v Českých Budějovicích, by nesměl v roce 1943 narukovat k wehrmachtu. „Pocházím z rodiny budějovických Němců, a jako každý budějovický Němec jsem proto dostal za války povolávací rozkaz, v mém případě k námořnictvu,“ říká výbornou češtinou dlouholetý zahraniční zpravodaj rakouské televize, rozhlasu a několika novin. Až do konce války sloužil Chalupa jako námořník na Baltu, odkud se po kapitulaci Německa dostal do zajateckého shromaždiště v Holštýnsku. V zajateckém táboře spravovaném Brity se mimo jiné setkal s mnoha lidmi, s jejichž budoucím osudem si osvobozené Československo nevědělo rady: se sudetskými Němci, Čechy, Poláky i Slezany, kteří sice v mnoha případech nebyli válečnými zločinci ani horlivými nacisty, ale z různých důvodů bojovali za války na straně Němců. Chalupa se k nim dostal přes své jazykové schopnosti, získané na českobudějovickém gymnáziu.

„Učil jsem totiž sudetské Němce česky. Oni věřili, že až se vrátí domů, bude se jim čeština hodit,“ tvrdí Chalupa. Po dvou měsících si jeho jazykových znalostí všimli tři britští důstojníci původem z Čech, kteří Chalupu požádali, aby jim jako překladatel pomáhal vyhledávat zajatce s českými kořeny. V táboře, ve kterém bylo internováno přes milion vojáků wehrmachtu, podle něj speciální skupina za tři týdny vyhledala kolem tisíce takových zajatců. „Někteří z nich se paradoxně vůbec nedomluvili německy, další mluvili velmi špatnou němčinou,“ tvrdí. Část zajatců českého či českoněmeckého původu, kteří britské důstojníky přesvědčili, že se nepodíleli na válečných zločinech, pak byla takzvaně repatriována a mohla se ve speciálních transportech vrátit do Čech a na Moravu.

Chalupův příběh jen dokresluje dlouho zamlčovanou a opomíjenou část českých dějin. Ačkoliv Adolf Hitler striktně odmítal i dobrovolnou účast českých jednotek, včetně českých fašistů, v nacistických bojových operacích a ačkoliv nevznikla ani „česká“ jednotka SS, Češi „pod Hitlerem“ bojovali. Šlo zejména o tisíce obyvatel Slezska, kterým Němci udělili zvláštní status menšiny, takzvaných Volksdeutsche, podle nich víc příbuzných německého národa než Slovanů. V táboře ale podle Chalupy přežívaly i další stovky vojáků wehrmachtu ze smíšených česko-německých manželství nebo ti obyvatelé českého příhraničí, kteří po záboru Sudet Hitlerem přijali německé občanství nebo k tomu byli donuceni.

Přesné počty těchto vojáků stejně jako jejich válečné a poválečné osudy dosud historici nezmapovali. Například ministerstvo obrany přitom v současnosti registruje na tři tisíce žádostí o přiznání statusu odbojáře pro lidi, kteří sloužili v německé armádě a poté se zapojili do boje proti třetí říši. Co se týče osudů těchto lidí po roce 1945, v mnoha případech nebyly růžové. Někteří skončili ve vězení, jiní byli odsunuti či uprchli do zahraničí. Na druhou stranu nutno dodat, že existovalo mnoho Čechů, kteří se k německému úsilí o „ovládnutí“ světa připojili dobrovolně a aktivně se podíleli na fašistické perzekuci i na vraždách civilistů.

Zajatci a dezertéři

„Dílčími aspekty účasti Čechů ve válečných operacích na straně fašistického Německa se několik historiků zabývalo. Žádná ucelená historická práce však v tomto směru neexistuje,“ říká Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu. Nikdo zatím v Česku ani přesně nespočítal, kolik Němců žijících před válkou na území republiky narukovalo k různým jednotkám nacistického vojska, včetně jednotek SS.

Některé odborné odhady hovoří celkově o statisících vojáků, počet příslušníků wehrmachtu českého, slezského či smíšeného původu se pak odhaduje na desetitisíce. Pouze jedna věc je jistá. Řada Čechů skutečně bojovala na straně nacistů, i když je k tomu vedly velice různorodé důvody. Někteří se nechali takzvaně poněmčit dobrovolně a z vlastní vůle se také přihlásili do armády, další doplatili na to, že jeden z rodičů byl Němec.

Speciální skupinu českých vojáků wehrmachtu pak tvořili Slezané z Těšínska a Hlučínska, kteří většinou z donucení a ze strachu o vlastní existenci podepsali v roce 1942 takzvané Volksliste III a stali se občany velkoněmecké říše, takže oni nebo jejich děti museli narukovat. (Poznámka redakce CS-magazínu: do Volksliste III byli zařazeni - ne že to podepsali - všichni, kteří se necítili Němci, ale kteří při censu v roce 1939 udali slezskou národnost. Volksliste I a II tvořili Němci.) Podobně na tom bylo mnoho Němců narozených v Praze, Budějovicích či Brně. (Není pravda - ti neměli na výběr, pokud se v předválečném censu přihlásili k německé národnosti - pozn. red. CS-magazínu.) Tito nedobrovolní příslušníci německých ozbrojených sil se často snažili dostat z armády. Mnozí měli smůlu, někteří přeběhli, jiní byli zajati a odtud se dostali do vojska československé zahraniční armády, v jejíchž řadách bojovali, umírali či se vrátili domů jako osvoboditelé.

„Podle některých historických studií tvořili dezertéři z wehrmachtu až 20 % mužstva československých zahraničních jednotek podřízených prezidentu Benešovi,“ píše František Emmert v knize Češi ve wehrmachtu, ve které jsou popsány osudy osmi mužů z Těšínska a Hlučínska. Významný podíl těchto „přeběhlíků“ na zahraničním odboji přitom potvrzují i další historici. „Zajatci z německé armády představovali v době značných bojových ztrát pro naši armádu velkou posilu,“ říká například Zuzana Pivcová z Vojenského historického archivu. Šlo o zajatce, kteří měli českou státní příslušnost a dobrovolně na základě náboru vstoupili do československých jednotek, zejména do Československé samostatné obrněné brigády na západní frontě. Podmínkou přijetí byla česká státní příslušnost, posuzovaná podle stavu v roce 1936, tedy ještě před zabráním Sudet. Do československých jednotek tak mohli vstupovat kromě Čechů i sudetští Němci. Podle Tomáše Jakla sloužilo v československých jednotkách zhruba 500 Němců. Náborová komise pouze vylučovala ty zájemce, kteří vstoupili do wehrmachtu na vlastní žádost, případně byli příslušníky SS. Důležitým předpokladem přijetí byla také znalost služebního jazyka, tedy češtiny. (Znalost češtiny byla čistě formální záležitost - někteří z čs. jednotek v Británii česky nedovedli.)

Zajatí vojáci, získaní ke službě v československých zahraničních jednotkách, přitom neměli před sebou o nic lepší perspektivu, než kdyby zůstali v zajetí Britů. Právě naopak. „Je skutečností, že zajatci byli po absolvování základního výcviku odesláni ihned do pole, kde mnozí ještě stačili položit život,“ říká Pivcová.

Samozvané soudy - německé i české

Z knihy Františka Emmerta vyplývá, že zběhnout z wehrmachtu nebylo vůbec jednoduché. „Můj mladší bratr Josef byl odveden až za Goebbelsovy totální mobilizace v červnu 1944 a ve wehrmachtu se příliš dlouho neohřál. Měl štěstí, že se dostal na západní frontu a už v září byl v severní Francii zajat. Neváhal ani na chvilku a hned se přihlásil do československé zahraniční armády generála Lišky,“ popisuje zážitky své i dalších odvedenců rodák z Českého Těšína Štěpán V., který musel do wehrmachtu narukovat v květnu 1942. Byl vycvičen jako Horcher - zvukař u protiletadlového světlometu - a poté sloužil v Itálii, ve Francii, na Ukrajině, na Krymu, na západě Německa a v Alpách. Jako radiotelegrafista zažil i bitvu v Ardenách. Na rozdíl od svého bratra Josefa nedostal příležitost, aby mohl dezertovat. „Utéct z wehrmachtu se totiž jinými cestami než zajetím na západní frontě v podstatě ani nedalo. Vše by muselo být perfektně připravené a na to jsem jako obyčejný osmnáctiletý kluk neměl potřebné kontakty ani znalosti. A sám jsem se do amerického zajetí dostal až v květnu 1945,“ říká Štěpán V.

Jiný voják wehrmachtu Otmar Malíř popisuje, že jenom za úvahy o dezerci, pokud je někdo vyzradil, byl trest smrti před nastoupenou jednotkou anebo byl trest vykonán spolubojovníky: „Kdyby němečtí oficíři zjistili, že od nich chceme dezertovat, vyřídili by si to s námi před samozvaným tajným ,soudem‘ a my bychom skončili s podříznutým hrdlem na dně táborové latríny.“ Malíř, který sloužil v severní Africe, kde byl také zajat, měl štěstí a dostal se do Británie. Tam se připojil k československé zahraniční armádě. Jeho peripetie tím však neskončily - 5. července 1955 jej zatkli a komunistický vojenský soud ho odsoudil k dvaceti letům těžkého žaláře a propadnutí veškerého majetku. Z vězení se dostal za osm let a devět měsíců.

Tento příběh dokládá, že jestli si Češi, kteří se z nějakého důvodu dostali do německých ozbrojených sil, mysleli, že po válce se vše uklidní, tak se spletli. Ti, kteří se dokázali dostat do řad československé zahraniční armády, neměli hned po válce s návratem domů problém. Jiné to bylo s těmi, kteří skončili v zajateckých táborech. V těch mnohdy působili důstojníci britské armády českého původu a aktivně vyhledávali vojáky, kteří se jako Češi, Slezané či čeští Němci nedobrovolně dostali do německé armády a nebyli radikálními nacisty. Tito vybraní zajatci pak získali takzvaný repatriační list, který je zbavoval statusu válečného zajatce a zároveň jim teoreticky umožňoval návrat domů.

Podobně „repatriován“ byl například stíhač Walter Smejkal, který žije v Karlových Varech. Ačkoliv se Gustav Chalupa se Smejkalem nikdy nepotkali, výpověď obou mužů, bývalých příslušníků wehrmachtu, se prakticky shoduje. „S papírem, který jsem jako zajatec dostal od českých důstojníků britské armády, jsem jel nazpátek do Česka jako svobodný člověk. Vůbec jsem si ale nedovedl představit, co mě doma čeká,“ říká čtyřiaosmdesátiletý Walter Smejkal.

Na rozdíl od většiny příslušníků své rodiny nebyl na základě Benešových dekretů odsunut do Německa. A to i přesto, že z tehdejšího pohledu sloužil za války ve wehrmachtu jako voják elitní jednotky, tedy stíhací pilot. „Měl jsem plachtařskou školu, a tak jsem byl odvelen do kurzu pro piloty. V roce 1944 jsem se pak dostal jako stíhač do Norska, kde nás také zajali na konci války Britové,“ říká Smejkal. Jeho rodina pochází ze Slezska, oba rodiče se přihlásili k německé národnosti. Domů se však Smejkal už nepodíval.

„Otce, který musel nastoupit v roce 1945 do německé domobrany, zastřelili partyzáni a veškerý majetek byl rodině zabaven,“ říká. Sám se však nedostal do odsunu, ale do dolu Pluto u Litvínova. „Byl jsem původně důlním odborníkem, i když s nedokončeným vzděláním, a takových lidí byl tehdy nedostatek,“ tvrdí Smejkal. Jako bývalý německý pilot se pak ze šachty „vypracoval“ až na ředitele hornického učiliště.

Další příslušníky wehrmachtu, ať už Čechy, Němce nebo potomky smíšených rodin, čekal v Česku zase jiný osud. Většina takových vojáků byla odsunuta do Německa, někteří zůstali právě proto, že v armádě získali určitou, v poválečné době potřebnou odbornost. „Do odsunu jsem nešel z části proto, že můj tatínek byl poloviční Čech, z části díky tomu, že jsem uměl řídit auto,“ říká dvaaosmdesátiletý František Opelka z Benešova nad Černou.

Ve wehrmachtu sloužil jako letecký mechanik u leteckého průzkumu ve Francii, Rusku, Nizozemsku, v Litvě a na dalších místech. Domů do Benešova se vrátil s vyléčeným průstřelem břicha až v roce 1946. „Vozil jsem pak dlouhé dříví z lesa. Tenkrát měl tady v kraji řidičský průkaz jen málokdo,“ říká Opelka. Ačkoliv se mu podařilo vyhnout odsunu, jáchymovskému lágru neunikl. V roce 1950 byl odsouzen na pět let do vězení za to, že přivezl na korbě auta k hranici studenty, kteří chtěli přejít do Rakouska. „U soudu mi k tomu připočetli, že jsem prý házel bomby na vesnice. Jenže já byl v leteckém průzkumu a bombu jsem za celou válku neviděl,“ tvrdí Opelka. Dobře česky se údajně naučil až v Jáchymově od českých letců sloužících za války ve Velké Británii a po válce uvězněných komunisty.

Novinář Gustav Chalupa, který je dnes jako slavný rodák zařazen i v nově vydané Encyklopedii města České Budějovice, se zase jako voják wehrmachtu dostal z jednoho zajetí do druhého. A to i přesto, že měl u sebe takzvaný propouštěcí list. „Jeli jsme vlakem z Německa přes Plzeň do Prahy, ve vagonech seděli ti zajatci, kteří byli oficiálně propuštěni, a mohli tedy jet domů,“ říká Chalupa. Jenže mezi Prahou a Plzní zastavili vlak čeští vojáci a všem nařídili vystoupit.

„Dostal jsem se jako zajatec do sběrného tábora v Praze-Motole,“ tvrdí rakouský žurnalista. Od té doby údajně přestal věřit, že by se jako budějovický Němec a voják wehrmachtu mohl ještě někdy vrátit natrvalo do Budějovic. Dva měsíce rozvážel brambory u člověka, který si německé zajatce půjčoval ze sběrného tábora na práci. „Musel za nás platit,“ říká. Český zaměstnavatel nakonec pomohl německému vojákovi i k útěku přes hranice do Rakouska. „Odvezl mě z Prahy na jih mezi bramborami a já pak přešel hranici,“ říká Chalupa. Svému českému „zachránci“ prý nikdy nepřestal být vděčný a stále si dopisuje s jeho syny. V Rakousku se pak Chalupa jako vyučený fotograf a syn majitele známého českobudějovického fotoateliéru nejprve živil fotografováním, později přešel k žurnalistice. Do Čech se vrátil až v polovině padesátých let jako rakouský zahraniční korespondent z Prahy. Následně působil i ve Varšavě a v Bělehradě. Proslavil se ale především svým zpravodajstvím z Balkánu.

Zvláštního zřetele hodní

Ani ty „přeběhlíky“ z wehrmachtu, kteří se vrátili do republiky jako osvoboditelé, však nečekaly žádné slavobrány. Komunisté, kteří po válce uměle potlačovali úlohu a význam takzvaného západního odboje, už vůbec neměli zájem na tom, aby se vědělo, že stovky a tisíce českých bojovníků proti fašismu bojovaly na začátku války nejprve pod vlajkou s hákovým křížem. Mnoha vojákům wehrmachtu, z nichž se později stali hrdinové odboje, tak poválečná vláda nepřiznala status odbojáře.

„Na tyto případy pamatuje poválečný zákon 255/1946 Sb., který stanoví, že kdo konal službu v nepřátelské armádě, nemá nárok na status účastníka národního boje za osvobození,“ říká mluvčí ministerstva obrany Andrej Čírtek. V případech „zvláštního zřetele hodných“ však může ministr obrany ze zákona udělit z tohoto ustanovení výjimku. Kdo z bývalých vojáků wehrmachtu však na ni má skutečné právo? S touto otázkou se velmi složitě potýkají i současné české úřady. A to zejména v souvislosti se zákonem 357/2005 Sb., který přiznává účastníkům národního boje za vznik a osvobození Československa příplatky k důchodu.

Od přijetí zákona se na ministerstvo s prosbou o přiznání statusu odbojáře obrátilo už zhruba tři tisíce žadatelů, kteří ještě před vstupem do odboje sloužili v německé armádě. Podle Čírtka však byla kladně vyřízena jen malá část žádostí. „Každá žádost je posuzována individuálně a konečné rozhodnutí dělá ministr obrany na základě doporučení personální sekce ministerstva,“ říká Čírtek. V procesu hraje podle něj důležitou roli řada okolností. Posuzuje se například doba, kterou žadatel strávil v nepřátelské a potom v Československé armádě. Dále se hodnotí i taková kritéria jako válečná zranění v boji proti nacistům, průběh služby, vyznamenání či hodnost, kterých voják dosáhl.

Otázka, zda tento systém hodnocení dokáže šedesát let po válce skutečně rozlišit, jestli určitý příslušník wehrmachtu pomohl ve válce více nacistům, nebo naopak odboji, však zůstává i podle odborníků stále otevřená. I při válečném náboru zajatců do československých zahraničních jednotek údajně docházelo k přehmatům a omylům. Historička Pivcová popisuje případy, kdy byli zajatci odesláni na frontu a teprve dodatečně se zjistilo, že jsou to bývalí příslušníci SS.

Nelze přitom tvrdit, že se všichni Češi v nacistické armádě ocitli vlastně náhodou a válku se snažili jako řadoví vojáci především přežít. „Evidujeme i některé případy Čechů z Ostravska, kteří byli členy obávaných stíhacích svazů SS vedených Ottem Skorzenym,“ říká ředitel Vojenského historického archivu Julius Baláž. Tyto svazy, určené k protipartyzánskému boji a dalším speciálním úkolům, využívaly i služeb vojáků výborně ovládajících slovanské jazyky. Někteří čeští dobrovolníci z kolaborantských rodin se dokonce aktivně „měnili v Němce“, aby mohli vstoupit do SS. Příkladem může být syn protektorátního ministra školství Eduarda Moravce Igor Moravec.

Podobné to bylo i s českými a sudetskými Němci. Řada z nich se v jednotkách SS významnou měrou podílela na válečných zločinech a masakrech civilního obyvatelstva. Jak poznamenává Emmert: „nejvíce příslušníků jednotek SS v přepočtu na obyvatele a brance v rámci celé Evropy se rekrutovalo z jedné německé vesnice na Jihlavsku a téměř všichni padli.“

Přesto zůstává paradox: zatímco některým válečným zločincům se podařilo poměrně snadno vyhnout trestu, mnoho Němců i Čechů sloužících z donucení v německé armádě trest neminul. „Chalupovi nebyli žádní nacisté. To mohu potvrdit,“ říká Alena Trägrová, bývalá členka českobudějovické rady města za sociální demokracii, která s budoucím vojenským námořníkem Chalupou chodila před válkou v Českých Budějovicích do školy.

Sám Chalupa tvrdí, že nejvíce ho po válce překvapila právě všeobecná snaha strčit všechny vojáky wehrmachtu - ať už českého nebo německého původu - do jednoho pytle: „Vítěz vždycky píše dějiny, to je jasné. Opravdu jsem ale nečekal, že místo nutného rozlišování mezi válečnými skutky jednotlivých lidí se tak silně uplatní princip kolektivní viny.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)