Prosinec 2006

Nesouběh

Stanislav Komárek

Pádící technologický pokrok začíná rok od roku víc kontrastovat s těmi aspekty společnosti, které se v průběhu věků mění jen zcela nepodstatně či představují „antropologické konstanty“. Zatímco třeba doprava zpráv z libovolného konce světa na druhý se zkrátila na prakticky nulový čas (ještě řekněme roku 1850 plul dopis z Filipín na plachetnici do Evropy půl roku), lidská generační obměna se nejen nepřirychlila, ale naopak poněkud zpomalila. S ní souvisí ve společnosti celá plejáda jevů. A právě obměna pokolení způsobuje v posledku to, co jako „pokrok“ v úzkém smyslu označujeme: změnu nazírání na život a svět, zvláště u osob v klíčových pozicích.

Jednou (v zásadě v pubertě) vybudovaný obraz světa a představa o tom, co je dobré a co zlé, se s námi táhnou už celý další život a modifikují se dále jen zřídka, většinou nějakým pro individuální psychiku otřásajícím zážitkem. V nouzi sice lze po léta předstírat, že se člověk „změnil“ či „prohlédl“, ale srdce jej většinou stále táhne tam, kam dříve. Více než výmluvně jsem to viděl na mnoha z těch, kdo trávili mládí v Třetí říši, či na těch, kdo se kdysi nadchli pro „budování komunismu“. Výjimky jsou sice dosti četné, ale potvrzují pravidla.

Z technologických dovedností se lze pod tlakem leccos naučit - třeba pracovat s počítačem, ale z emočních příchylností jen zřídkakdy. To, že ontogeneze zcela dospělého člověka trvá zhruba třicet let, se nezměnilo skutečností snadného hledání na internetu či mezikontinentální letecké dopravy ani dost málo, naopak se ve více zašmodrchaném světě náš individuální vývoj poněkud prodloužil. Lidské rozmnožování kupodivu probíhá v době, kdy sebebanálnější výroba používá rafinovaných technologií, podivuhodně starodávně, amatérsky, tak říkajíc pokoutně, a je to tak dobře.

Rovněž procesy dohadování a vyjednávání mezi lidmi jsou neobyčejně konzervativní a stejné dnes jako před řadou staletí. Výsledkem potom je podivná mozaika, kde se některé činnosti neobyčejně urychlily či usnadnily, ale jsou proloženy vrstvami úkonů tak archaických a pomalých, že nesouběh bije do očí. V některých aspektech se zdá archaičnost znovu ťukat na dveře více než kdy jindy. V čele Spojených států i Íránu stojí přísní muži s posvátnými knihami v rukou a hledají v nich příští osudy své i svých národů. Jak by asi vypadal řekněme Lutherův spor s papežem, kdyby obě strany měly rakety středního doletu a dnešní informační techniku?

Skutečnost, že svět s jeho technologickými možnostmi vedou lidé, kteří vrůstali do zcela jiných dob, je pochopitelně dílem dobře a dílem zle. Akvizice životních zkušeností se nezrychlila v průběhu věků ani o píď a v jistém smyslu je vždy lepší, vede-li společnosti spíše rezervovanost a metodická skepse stáří, netoužící po náhlých převratnostech. Na straně druhé je dnes rozběžnost mezi poznávacím a emočním světem jednotlivých generací mnohem větší než kdykoli předtím a už dlouho známá skutečnost, že armáda se připravuje na válku, která už byla, se rozšiřuje na převelikou paletu všech možných činností. Také přijímání nejrůznějších rozhodnutí se paradoxně děje v mnoha případech pomaleji než v dobách, kdy rozhodování šlo mnohdy rychle a teprve jeho realizace pozvolna - také tato skutečnost je neblahá i spásná zároveň, neboť zdržení je podle logiky „jak kdy“ na škodu či na užitek: jen bizarnost celého jevu hned upoutá. Rodiče dnešních batolat se budou divit, jak propastně jiní lidé z jejich dětí vyrostou: nejde vůbec o to, že každá generace se už od římských dob domnívá, že mládež je zpustlá, zhýčkaná a oni že „takoví nebyli“ - to je jev zcela běžný, ale zásadní rozdíl tu bude vůbec v typu světa, v němž se budou tito človíčkové vyvíjet (bude tomu tak i v případě, že informačně-postindustriální společnost z nějakého důvodu zkolabuje a nebude prodlužovat svůj běsný běh k dosud neznámým horizontům - v tom případě mohou naši vnuci vyniknout například v technologii zpracování pazourku či obsidiánu). I ty aspekty chodu společnosti, které bezprostředně nesouvisejí s lidmi a jsou technologicky výrazně ovlivněné, se mezi sebou dosti liší: zatímco transferovat miliardu dolarů na opačnou polokouli během okamžiku je velmi snadné (vlastně se jedná o transfer moci v dosud neuskutečněné podobě: jednotkou moci je, jak známo, jeden dolar či euro), je nutno jámu pro základy mrakodrapu, byť jakkoli mechanizovaně, přece jen vykopat a tisíce krychlových metrů horniny opravdu fyzicky přemístit.

V technologickém rejdišti narazíme občas na zbytky „starého“ světa, které se naší vůli či zvůli postaví v cestu - ať už je to skalní masiv na místě, kde by si naše srdce přálo jezero, nebo nějaké grémium rozvaděných a nedůtklivých individualistů, kteří ne nepodobni podrážděné tlupě primátů odmítají schválit to nebo ono pro nás důležité. Či až nás potká stáří a zánik, proti němuž není v posledku kořene ani technologie.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)