Prosinec 2006

Podvojnost

Stanislav Komárek

Už v dětství jsem míval pochybnosti o tom, zda logika je dobrým vodítkem pro jednání a přežívání ve světě a zda se svět, lidský i mimolidský, podle jejích zásad opravdu řídí. Když se podíváme na způsob, jakým lidská společnost funguje, s překvapením zjistíme, že podle potřeby vždy přepíná mezi dvěma režimy myšlení, z nichž jeden se řídí nějakou tezí a druhý jejím opakem. Lépe než obecný úvod celou situaci přiblíží nějaký příklad.

Podle teze „Lidský život je posvátný“ se řídíme například při zachraňování nemocných, včetně starců na okraji hrobu, držených na přístrojích, či nedonošených dětí, dopěstovávaných v inkubátorech. Podle opačné teze „Lidský život je zcela bezcenný“ se řídíme třeba při interrupcích (pozvolna se k sobě blíží velikost fétů, které lze při předčasném porodu zachránit, a těch, které lze ještě potratit) či při vyhlášení války - to se mladí muži, pracně odchovaní za pomoci nejmodernější techniky, naženou do zákopů a pobijí hlava nehlava - a vše je v pořádku.

Dosti podobné je to třeba ve vztahu ke zvířatům: podle teze „Zvířata jsou naši menší bratři“ se řídíme ve vztahu ke kocouru Macíkovi, jehož máme doma, či k šimpanzům v zoo, podle opačné teze „Zvířata jsou materiál daný nám v plen“ se řídíme ve vztahu k prasatům a slepicím ve velkochovech či k šimpanzům a potkanům v laboratorním provozu. Pokud nám už zmíněný Macík uteče a je dodán třeba k testování kosmetických preparátů, zažije na vlastním kožiše oboje.

Při bližším pohledu náhle uvidíme, že náš vztah ke každé jen trochu důležitější dimenzi života a světa podléhá takovéto bizarní podvojnosti. Na jedné univerzitní katedře, řekněme lidské genetiky, se učí, že mnoho rysů lidského chování je vrozeno, na jiné, řekněme trestního práva, že lidská vůle je svobodná a rozhodnutí pro jednání dobré či zlé je plně na naší odpovědnosti. Přesto univerzita vnitřními protiklady nespadne a zavření přestupníka je z praktického hlediska v pořádku, byť obě koncepce nejsou příliš kompatibilní - mám špatné geny, a tudíž kradu, a ještě k tomu všemu mne nádavkem zavřou, místo aby mne politovali, ech!

Jak jsem už dříve psal, skládá se pravda ze dvou polopravd jako přímka ze dvou polopřímek. A z těchto výroků si vybíráme vždy ten, který se nám hodí lépe do krámu, či pro který jsme emočně vyladěni. Většina úsloví vyjadřuje jen jednu „polopravdu“ - „Mlčeti zlato“ versus „Líná huba, holé neštěstí“, jen zřídka obě - čekistické „Důvěřuj, ale prověřuj“ či arabské „Osudu věř, ale velblouda si přivaž“.

Je to trochu podobné skutečnosti, že každá archetypálně silná věc vyvolává dvojakou emoci, mezi jejímiž polaritami se můžeme podle okolností překlápět -lev je i nádherná královská šelma i páchnoucí lidožravá bestie, kojenec je i malý roztomilý andílek i řvoucí nesnesitelný fakan, tchyně je i moudrá a sympatická stařenka i jedubaba, hlodající na kořeni našeho bytí.

Emoční vyladění můžeme ostatně dobře monitorovat na skutečnosti, že pro řadu věcí existují slovní dvojice, lišící se jen mírou vstřícnosti (pejsek - čokl, bandita - národně osvobozenecký bojovník, spinkat -chrnět atd.). Emoce pochopitelně k lidem nedílně patří a nelze je uzávorkovat či „odnaučit“ - bytostně náležejí k životu samému a mají svůj nezastupitelný význam. Čím jsou emoce vzedmutější, tím je uvažování bohatší na paradoxy a propojování protikladů - nenáviděný nepřítel je zároveň úplně pitomý i ďábelsky rafinovaný, konečné vítězství je už na dosah a zároveň je třeba balit kufry k útěku atd.

Některé myslitele, kteří si bytostnou podvojnost lidského myšlení naléhavě uvědomovali, tato skutečnost děsila. Arthur Koestler, který celý fenomén nazývá nepříliš šťastně „schizofreničností“ našeho myšlení (schizofrenie je pochopitelně chorobný stav, byť také vedoucí k myšlenkovým paradoxům či přímo k rozpadu myšlenkové a řečové struktury), se domníval, že celý jev lze překonat, a tím nastolit šťastnější stav světa, nežli je ten přítomný, či lépe řečeno, než byl obvyklý v jeho době, plné zběsilých národnostních, rasových, „třídních“ a dalších bojů, poháněných hojnou argumentací.

Je ovšem dobrý důvod k domněnce, že bipolární vnímání a prožívání světa je v nás tak hluboce zakořeněno, že celá takováto dvoukolejnost v myšlení a jednání odstranitelná z principu není. Je starým přesvědčením psychoanalýzy v širokém slova smyslu, že vědomý duševní proces je méně nebezpečný a nadělá ve svém nositeli i ve světě kolem menší „paseku“ než neuvědomělý, a proto vlastně o podobné obtížné a neobvyklé cíle usiluje. Už tím, že si uvědomíme podivnost svého počínání ve vztahu k většině důležitých záležitostí, jsme relativně dobře ochráněni před nejhorším. Jen nám před očima vynikne dvojí metr, jehož ve většině situací hladce, a ne vždy záměrně používáme, a klíčová role citových hnutí a vyladění, která mají s „objektivními okolnostmi“ jen velice málo co dělat.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)