Prosinec 2006

Prosazuji svou zvůli a vztek - Rozhovor s režisérem Janem Němcem.

Darina Křivánková

Rozhovor s režisérem Janem Němcem. Jan Němec (12. 7. 1936) je filmový režisér, scenárista, producent, skladatel. Vystudoval režii na FAMU a zařadil se k nejvýraznějším osobnostem české nové vlny. Absolvoval snímkem Sousto, jeho filmy Démanty noci a O slavnosti a hostech patří do zlatého fondu české kinematografie. V roce 1974 byl přinucen odejít do exilu. Po návratu v roce 1989 natočil snímky V žáru královské lásky, Jméno kódu: Rubín, Noční hovory s matkou. Krajina mého srdce a Toyen. Jeho poslední filmy se vyznačují technickým i estetickým experimentováním.

LN Křišťálový globus je letos už druhá cena „za zásluhy“, dostal jste i Českého lva...

Lva vnímám jako cenu za to, co bylo, kdežto Křišťálový globus je za příspěvek světové kinematografii, takže to je nejen minulost, ale i současnost a budoucnost. O to je to zajímavější, protože rozhodně nemíním přestat. Navíc mě před pár týdny prezident Klaus jmenoval profesorem. Listina je podepsaná pány Klausem a Paroubkem osobně, takže to má i svou historickou hodnotu. Když to sečtu, tak výše již ke hvězdám nelze.

LN Je to pro vás důvod k bilanci?

Absolutně ne. Bilance je blbost. Ať bilancuje někdo, až tu nebudu, pak to bude téma pro historiky, kritiky, přátele i nepřátele...

LN Jaký máte vztah ke svým filmům?

Je to pro mě jednou provždy hotová záležitost. Byl to úkol splněný v daném čase. Jako když běžec doběhne do cíle, malíř namaluje plátno a prodá ho, dá ho do galerie, nebo postaví čelem ke zdi... V momentě premiéry jsem sentimentální a rozčilený a dělám dusno, ale už je to pro mě uzavřená kapitola.

LN Důsledně se tedy díváte před sebe...

Ano. Teď mám roztočený projekt, kterému pracovně říkám Noční hovory s matkou II. HDV kamerou sbírám materiál, zaznamenávám si takový deník. To bude hotové do konce roku, aby se film mohl ucházet o České lvy. Jde o to být ve hře. Pak připravuji scénář tzv. velkého filmu. Zatím prozradím jen to, že jako inspirace posloužila jedna významná česká osobnost. Měl by to být takový český Občan Kane nebo Kmotr. To bude film, který není možné natočit na koleně a za pár korun. Mé celoživotní hobby jsou fotky, takže z těch tisíců jsem vybral dvě stovky, jsou teď vystavené v kině Aero. Ještě bych do konce roku chtěl vydat knihu povídek. Což je 33 příběhů, které na začátku devadesátých let vycházely v Reflexu, jsou to autobiograficky laděné, stylizované črty... Takže jsem uprostřed prací, ačkoli by mě leckdo raději viděl chodit o holi a chrchlat.

LN Přesto, kdybyste se přemohl a ohlédl se, co byste viděl?

Třeba to, že mám víc diváků než Steven Spielberg, protože záběry, které jsem natočil během okupace v roce 1968, viděla asi miliarda lidí... Také mám minimálně jednu nohu amerického Oscara. Materiál z okupace jsem dal zadarmo rakouské televizi, byl pak použit do amerického dokumentu Československo 1918 - 68, který získal Oscara. Asi třetina toho filmu jsou moje záběry. Snímek O slavnosti a hostech byl v roce 1968 vybrán New York Times mezi deset nejlepších filmů světa. Film Guide mě tehdy označil za jednoho z pěti nejlepších režisérů. Za dokument o básníku Czeslavu Miloszovi mám nominaci na cenu Emmy. Natočil jsem Kafkovu Proměnu. Jsem průkopníkem videoklipové kultury. Když viděl Tom Jones film, který jsem natočil s Karlem Gottem, Čas slunce a růží, prohlásil, že tak dobré klipy mu nikdo neudělal. Když jsem natočil dokument Strahovské události, tak odstoupil ministr vnitra. Mé poslední filmy Noční hovory s matkou a Toyen jsou vůbec první projekty natáčené vždy na nový typ digitální kamery a promítané v komerční distribuci... Tím jsem přispěl kinematografii a hodlám v tom pokračovat.

LN Vaše jméno je spojeno hlavně s filmy Démanty noci a Oslavnosti a hostech, tedy s českou novou vlnou, ke které se stále vzhlíží jako k nedostižné metě...

Vždyť jsme také byli bohové, nejen evropští, ale i světoví. Pro mě je vrcholem českého filmu festival v Cannes 1968, který sice Godard a jiní radikálové zničili, což mělo mít politické pozadí, ale hlavní důvod byl ten, že tam Francouzi neměli žádný slušný film. Kdežto my tam měli v hlavní soutěži tři a každý úplně jiný: O slavnosti a hostech, Hoří má panenko a Rozmarné léto.

LN Máte nějaké vysvětlení pro to, že se v jedné době sešlo na jednom místě tolik různých talentovaných filmařů?

Naprosto ne. Asi se to mělo stát. Do jisté míry jsme byli privilegovaní, dostali jsme šanci, ale tu šanci jsme dokázali na 200%využít. Vůbec za tím nebylo žádné politikum, o to jsme vůbec neusilovali. Byli jsme filmem posedlí. A tahle posedlost přešla i na Kachyňu, na Vávru, na Weisse, na Kršku... Nebyla to žádná vzpoura mladých proti starým, prostě jsme byli posedlí filmem a doba nám umožnila točit. Pevně věřím, že taková doba zase přijde.

LN Pociťujete podobnou posedlost filmem u svých studentů na FAMU?

Ti ještě nedozráli do reality, v níž žijí. Učil jsem leckde v zahraničí, tam většinou studenti svého pedagoga vysají. U nás ten tlak na pilu není zdaleka tak velký. Studenti mají iluze, ale ne vždycky pracují s přiměřeným nasazením. Iluze jim nemůžeme brát, ale tu makačku jim ředit také nemůžeme.

LN Jak jste vnímal vášně, které se rozvířily kolem neschválení zákona o kinematografii?

Je třeba opustit emoce, vzít v úvahu všechny aspekty problému a věcně o tom jednat. Z obecného hlediska si myslím, že není možné jedněm brát a druhým dávat. Film by měl přímo podpořit stát. A nemyslím si, že prezident Klaus je nepřítel filmu, když kdysi jako ministr financí přišel na premiéru V žáru královské lásky, tak ho film zaujal, byť měl výhrady, a dokonce se o něm fundovaně vyjádřil ve své knize.

LN Jaký je podle vás současný český film?

Nechci se vyjadřovat k práci svých kolegů. Spíš se zamýšlím nad tím, co je vlastně tradice českého filmu. Měl jsem si vybrat na přehlídku Fresh Film Fest tři filmy, které považuji za výjimečné a které se neobjevují v anketách popularity. Vybral jsem si Znamení kotvy, to vůbec nikdo nezná. Režisér František Čáp, šantán, erotika, povodeň v Bratislavě... Pak Únos od Kadára a Klose jako technicky dokonale natočený, ovšem morálně naprosto příšerný film. A Dalibora od Kršky, což je na svou dobu s nebývalým rozmachem zfilmovaná opera. Rozsah českého filmu byl úžasný. Například film Siréna, ať byl Steklý jaký byl, je monumentální. Tuzarova kamera, hudba E. F. Buriana, nebo závěrečná věta: Jen si řvi, nás neumlčíš! Takže teď hodně přemýšlím o kořenech českého filmu, protože ty vyrůstají z tradice evropské kinematografie. Český film má odkud brát, jen se potřebuje nadechnout, opustit lokální soutěžení a rozhlédnout se až za Máchovo jezero a Tálinský rybník a blížit se k moři.

LN Na karlovarském festivalu bude stejnou cenu jako vy přebírat i americký producent Robert Shaye, který je podepsaný pod trilogií Pán prstenů. Z minulosti vás cosi spojuje...

Když začínal a zakládal společnost New Line Cinema, tak úplně první film, který koupil, byli Mučedníci lásky. Chodil po New Yorku a vylepoval plakáty. Koupil ho za pár šupů od Filmexportu, ale pokud vím, tak na tom prodělal, Mučedníci lásky pro americký trh opravdu nejsou. Na vlastní kůži si vyzkoušel, že čisté umění na trhu nefunguje. Takže když jsem ho později v Americe kontaktoval, tak říkal, že mi sice fandí, ale do žádného filmu se mnou už nepůjde.

LN Strávil jste léta v exilu, kde jste nemohl zúročit všechno, co jste uměl. Co jste z té doby pro sebe vytěžil?

Hledal jsem únikovou cestu, Václav Havel tomu říká „němcovština“, hledal jsem cestu, jak se nepřizpůsobit Německu, Švédsku, ani Americe. Nikdy jsem v exilu nedělal číšníka ani taxikáře, spíš jsem to pojal jako „stáž v zahraničí“. Přestože jsem netušil, že bych se mohl ještě někdy vrátit. Prostě Honza šel do světa. Díval jsem se kolem sebe, poznával svět a čerpal energii z moře. Když to přežijete -fajn, když ne, tak máte smůlu.

LN Z čeho jste v exilu žil?

Dělal jsem fotografie pro Polaroid. Když mi dáte do ruky přístroj, tak se ho ihned naučím používat. Návody nečtu, dobrý přístroj pochopíte instinktivně. Dokonce leckdy předčím manuál a kreativně vyždímu z přístroje i to, k čemu vůbec nebyl určen. Natočil jsem několik dokumentů a také jsem učil. Amerika má zvláštní rytmus, nesmíte tlačit na pilu. Časem pochopíte, že když jste na universitě v Yale, tak vám pak dají angažmá na Berkeley a tak to jde dál. Není to na velké vyskakování, ale nájem zaplatíte. Amerika mi vyhovovala, nikdy jsem nebyl a nebudu fanda amerického filmu, ale vyrostl jsem na jazzu a jazz, to je Amerika. Žil jsem tam jako jazzman. Když jsem potkal Milese Davise, toho nejarogantnějšího krále hudby, tak jsem za ním přes všechna varování šel a řekl jsem mu, že si dobře pamatuji jednu z jeho prvních nahrávek, Move, a pamatuji si, jak začíná jeho sólo. A když jsem mu to zanotoval, tak vykřikl: To je můj člověk! Jazzmanem se člověk nestane, tak se musí narodit.

LN Ve všech vašich filmech, které jste natočil po návratu z exilu, hraje zásadní roli Praha. Je to důsledek stesku po domově?

To naprosto ne. To jsou prostě moje kořeny. Jsem v Praze ukotvený jako byl Faulkner v americkém Jihu. Byť jsem měl nějaké odbočky: Mnichov, Stockholm, Kalifornie... Do Prahy patřím a považuji se za pražského autora. Třeba když jsem točil v Mnichově Kafkovu Proměnu, tak jsem se strašně moc snažil navodit atmosféru Prahy. To nelze. Rok života jsem strávil jako poradce na Nesnesitelné lehkosti bytí, mám zásluhu na tom, že Češi ve filmu nevypadali jako Albánci, ale přesto nejde udělat Prahu v Lyonu ani v Paříži. Magii Prahy nelze nijak definovat. Musíte tu žít, mít ji v sobě. I se všemi příšernostmi, co se tu teď staví. Jak říká Ivan Vyskočil ve filmu O slavnosti hostech: Podívejte se na ty židle. Každá je jiná, všechny dohromady ladí.

LN Kdy se jako filmař cítíte spokojený?

Když běží kamera a zaznamenává, co se děje. Ať už vrčí pětatřicítka nebo jede tichá videokamera... Protože události se míhají kolem nás a je škoda, že třeba nikdy nebudou zachyceny. Proto pořád fotím a natáčím. Takže pokud jede kamera, jsem spokojený, co s tím bude dál, to se uvidí.

LN Tvrdíte, že pokud o něco celý život usilujete, tak je to nezávislost. Proč jste si tedy jako člověk mnoha talentů vybral právě kinematografii, která je ze všech umění nejvíce závislá... Na penězích, čase, lidech, okolnostech...

V tom je právě výzva. Čeho nelze snadno dosáhnout, o to stojí za to bojovat. Jít přes všechny překážky finanční, ideologické, vypořádat se s nimi, proti všemu a proti všem prosadit svoji osobu, svoji osobitost, svoji zvůli, své diktátorství, svou nedemokratičnost a svůj vztek. Protože v kumštu musíte prostě prosadit sebe sama, ať se to komu líbí, nebo nelíbí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)