Prosinec 2006

Švédští spáči, probuďte se

Ondřej Kundra

Když před třinácti lety dopsal poslední stránku své knihy o švédské společnosti, neváhal ani minutu, jak ji nazve: Spící lidé. Kritizoval tak závislost Švédů na různých dávkách, které jim garantuje štědrý sociální stát, i víru, že jejich selhání za ně vyřeší politici. Jeho slovům tehdy nikdo nepřikládal větší význam a mezi intelektuály vzbudila spíše mírné pobavení. Když ho před měsícem voliči nečekaně katapultovali do křesla premiéra, dostal šanci své plány uskutečnit. Fredrik Reinfeldt (41) má Švédy probudit. Nejen pro českou pravici je tedy zajímavé, jak tradičně socialistickou zemi mění a jak v ní dělá pravicovou politiku.

Rozepnout košile a kravaty dolů

Až donedávna držela otěže vlády ve Švédsku pevně v rukou sociální demokracie a její premiér Göran Persson si brousil zuby na další vítězství i po deseti letech v úřadě. Jeho sebevědomí se dalo chápat: ekonomika rostla o téměř 6 % a inflace se držela kolem 1,5 %. O to větší šok pak pro Perssona & spol. znamenal verdikt zářijových voleb: voliči je nemilosrdně posílají do opozice.

Pád levice se začal odpočítávat už před čtyřmi lety, kdy si tehdy největší pravicová opoziční strana Moderaterna (Umírnění) zvolila do čela charismatického ekonoma Fredrika Reinfeldta. Že nebude jen dalším v řadě, který pravici prohraje volby, ukázal nový lídr velmi rychle. Po vzoru britského premiéra Blaira změnil název strany z Umírnění na Nové Umírněné a začal ji více otevírat lidem s jinými než neoliberálními názory, které veřejnost z navyklého principu odmítala. S příchodem nových tváří se strana rozkročila i programově. Dříve tradiční témata levice jako ekologie, rovnoměrné zastoupení žen ve společnosti nebo ochrana práv menšin se stala přirozenou součástí pravicového programu a Reinfeldtovi kolegové je začali při všech příležitostech skloňovat. Se stejnou vervou se Reinfeldt pustil do obrušování hran do té doby oblíbené pravicové rétoriky, že je třeba co nejvíc snížit daně a co nejvíc osekat výdobytky sociálního státu. Alespoň na verbální rovině se tak rozdíly mezi umírněnými a socialisty začaly stírat.

Oproti svým předchůdcům a socialistickým matadorům navíc Reinfeldt a nové tváře, které do strany přivedl, působili jako nový vítr. S nadsázkou lze říci, že kravaťáky v dobře padnoucích tmavých oblecích vystřídali politici chodící v rozhalených košilích či pestrých svetrech. Do nemyslitelna se vytratila věta, kterou na začátku 90. let rád a často pronášel pravicový premiér Carl Bildt a po něm i levicový Persson: „Řešení je jen jedno a já je znám nejlépe.“ Heslo nové pravice znělo jinak: Co nejvíc se přiblížit lidem, naslouchat a netvářit se, že vše víme nejlépe my. Sám premiérský čekatel tomu ostatně hodně napomohl. Vystupoval uvolněně a vstřícně (vynikl tím více, když se Perssonovi z letité moci zatočila hlava a měnil se v arogantního člověka, zatímco jeho strana hromadila skandály), což Švédům uvyklým na slušný styl imponovalo. Navíc se Reinfeldtovi podařilo sešikovat čtyři pravicové strany do společného volebního bloku, a pravice tak poprvé v poválečném Švédsku začala vystupovat relativně jednotně. To bezesporu přispělo k jejímu úspěchu (levice šla do voleb roztříštěná), takže Reinfeldt si jako první premiér po 26 letech užívá luxus mírné parlamentní většiny (v mezidobí vládly jen menšinové kabinety, které se musely spoléhat na drobnější vrtošivé spojence).

Tak trochu jiný kabinet

Švédská pravice se tedy výrazně proměnila. Na důkaz stačí zalistovat seznamem Reinfeldtových ministrů na webových stránkách vlády. Poprvé v historii švédské politiky v kabinetu zasedla černoška – Nyamko Sabuni (37), která do země přišla ve 12 letech se svými rodiči z Burundi a dnes zastává úřad ministryně pro integraci a rovnost. Hned se stala jednou z nejviditelnějších a nejkritizovanějších tváří vlády, když oznámila, že chce nařídit povinné lékařské kontroly dívek s imigrantským původem, aby zjistila, zda jim rodiče nenechali provést obřízku, a následně je za to potrestala, a že bude usilovat o zrušení práva pro dívky z muslimských zemí nosit ve školách na hlavě šátky.

Rovněž poprvé jsou ministry lidé otevřeně se hlásící ke své homosexualitě či bisexualitě. Jeden z nich, šéf resortu pro udržitelný rozvoj Andreas Carlgren, vychovává se svým manželem Tomasem Harilem tři děti. Z celkem 22 členů vlády je 8 žen, čímž se pravice v rovnoměrném zastoupení pohlaví výrazně přiblížila socialistům – ti měli za Perssona jen o dvě ministryně více (podobná situace je i v parlamentu, kde ženy tvoří 43 % Reinfeldtových poslanců, zatímco u sociálních demokratů je to přesně půl na půl).

„Švédská pravice se v mnoha směrech přiblížila tomu, co v zemi dlouho reprezentovala a prosazovala levice. Jak programově, tak personálně,“ říká Bosse Brink z deníku Svenska Dagbladet. Ostatně v podobném duchu se na názorové stránce listu Dagens Nyheter vyjádřil významný švédský politolog Bo Rothstein. Podle něj je vítězství Reinfeldta v podstatě prosazením myšlenky sociálního státu a posílením socialistické vize, tentokrát ovšem pravicí.

Pst, dělám reformy

Avšak ten, kdo by po Rothsteinově vzoru začal z radosti nad Reinfeldtovou socialistickou rétorikou otevírat šampaňské, by měl raději počkat. Bližší pohled na vládní politiku totiž naznačuje, že slova a činy nemusejí jít vždy ruku v ruce. S prvními razantnějšími změnami již Reinfeldt začal. Navrhl snížení dávek v nezaměstnanosti o 10 % (dnes ji pobírá 650 tisíc Švédů) s tím, že po deseti měsících vyplácení se bude přísně zkoumat, co její adresáti udělali pro získání práce. Pokud své snažení dostatečně neprokáží, stát jim dávku odebere. Obdobné úpravy lze očekávat i u nemocenské, která je pravidelně vyplácena 200 tisícům lidí. Kabinet připravuje i snižování daní (Švédsko má dnes nejvyšší daňovou kvótu), především u lidí s nižšími příjmy. Vedle toho Reinfeldt začal plánovat i odprodej významných státních podílů v největších podnicích – patří k nim banka Nordea, telekomunikační firma TeliaSonera nebo letecká společnost SAS.

Část takto získaných peněz chce použít na rozhoupání pracovního trhu. V souvislosti s tím oznámil, že firmám, které zaměstnají mladé lidi do 25 let (v této skupině je nejvíce nezaměstnaných, zhruba 20 %, což je jedno z nejvyšších čísel v EU), chce o polovinu snížit jejich povinné odvody. Časem pak zřejmě dojde i na propouštění ve veřejném sektoru, který je dnes značně zbytnělý (pracuje v něm 30 % všech zaměstnanců, což je dvakrát tolik než v Německu), a k oživení soukromého sektoru (pouze jedna z 50 největších švédských firem byla založena po roce 1970). S Reinfeldtem v čele se promění i zahraniční politika. Premiér už vyslovil přání, aby tradičně neutrální země usilovala o členství v NATO. Rovněž prohlásil, že jeho vláda bude více s veřejností diskutovat a vysvětlovat jí výhody členství v EU i švédské pozice v ní (socialisté toto téma odsunuli kvůli euroskeptickému elektorátu své strany na okraj pozornosti).

Reinfeldtem nastartované reformy sice nelze označit přívlastkem drastické, ale o kosmetické úpravy rozhodně nejde a podobný trend lze očekávat i do budoucna. Aby však pravicový premiér společnost zbytečně neznervózněl, vyráží menšími kroky a slovně vystupuje spíše jako sociální demokrat. Ačkoli by se dnes asi stěží podepsal pod titul své knížky Spící lidé, je téměř jisté, že pod jeho vedením toho Švédové „nenaspí“ zdaleka tolik, jak si zvykli. Jestli se Reinfeldtovi podaří i nadále balancovat mezi rétorikou a realitou své politiky tak umně jako dosud, může si do budoucna alespoň on nařídit ráno budíka o hodinku později. Dokud sociální demokracie nenajde po Perssonovi silného lídra a nepřijde se zajímavou vizí pro voliče, Reinfeldt se o své znovuzvolení nebude muset strachovat.

Neděkujte, odcházíme

Takový začátek si premiér Reinfeldt asi nepředstavoval. Týden po jmenování vlády se začaly objevovat informace, které kompromitovaly dvě členky jeho kabinetu. Média odhalila, že ministryně dopravy Maria Boreliusová načerno najímala paní na hlídání, a aby se vyhnula placení vysoké daně z nemovitosti za svůj dům, přepsala ho na firmu se sídlem mimo Švédsko (a EU) na britském ostrově Jersey. Dobře se nezapsala ani novopečená ministryně kultury Cecilia Stegöová. Novináři totiž objevili, že šestnáct let neplatila povinné televizní poplatky (v přepočtu 160 eur ročně), a porušovala tak zákon. Místo dlouhého vytáčení se obě dámy, když jejich aféry začaly plnit přední stránky švédských novin, okamžitě omluvily veřejnosti a podaly premiérovi své rezignace. Ten je ihned přijal a pár dní nato už uváděl do uvolněných úřadů nové tváře.

(Respekt, www.respekt.cz)