Prosinec 2006

Chtěli Bavorsko, mají stihomam

Tomasz Mackowiak

Po roce vlády Kaczyńských populistů se propast ve společnosti dále prohlubuje. Útočí na vše, co bylo dosud považováno za základ nového státu, a jejich příznivci jim za to fandí. Pověst Poláků jako odpůrců autoritativní moci tak vzala za své. Lídři vládní garnitury dovedli Polsko do stavu studené občanské války. Každý týden vyhlašují válku dalším a dalším nepřátelům: opozici, novinářům, ústavnímu soudu, národní bance, polské diplomacii, bývalým ministrům zahraničí a tak dále. Každý útok má tentýž nenapodobitelný styl: začne nevinnou záminkou, která je využita pro ošklivou pomluvu, následuje brutální osobní útok a veřejné vyhrožování – a vzápětí vše rychle odezní. Na řadě už je totiž někdo jiný, valí se další skandál, který přehluší ten předešlý.

Typickým příkladem je útok na guvernéra národní banky, světem uznávaného finančníka Leszka Balcerowicze. Ten si dovolil proti vůli vlády vyloučit z rozhodování o fúzi dvou bank náměstka ministra financí Cezary Mecha. Uznal totiž námitku italské banky, že Mech různými prohlášeními zpochybnil svou nestrannost.

Vzápětí svolala největší vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) tiskovou konferenci. Stranický funkcionář přečetl před užaslými novináři prohlášení, že strana svolá zvláštní vyšetřovací výbor, který prozkoumá transformaci polského bankovnictví za posledních 16 let, protože existuje podezření, že bylo spácháno mnoho trestných činů.

Touto přímou výhrůžkou guvernérovi to ale neskončilo – výbor skutečně vznikl a prvním pozvaným svědkem byla manželka Leszka Balcerowicze, Ewa. Jako manželka guvernéra a současně šéfka velké vzdělávací nadace, která dostávala peníze od bank, se prý octla v konfliktu zájmů. Předseda výboru také tvrdil, že pořádala rodinné večírky pro bankéře, byť na to neměl žádný důkaz. Výslech vysílala televize v přímém přenosu a rozvášnění mužové se ji snažili rádoby ekonomickým jazykem zahnat do kouta. Potom práci výboru přerušil ústavní soud, podle kterého byl jeho vznik neústavní. Vládní garnitura sice tvrdí, že pracuje na zákonu, který existenci výboru umožní, ale moc nespěchá. Buď si není jista výsledkem, anebo ji prostě už přešla zlost na Balcerowicze, protože už zaměřila hledáček na další nepřátele.

Prudké vzplanutí hněvu si na chvíli užil dokonce i koaliční vicepremiér Andrzej Lepper, kterého premiér Jaroslaw Kaczyński demonstrativně vyhodil z koalice se slibem „s lidmi pochybné pověsti nikdy více“. Zlost ho přešla po dvou týdnech, kdy ho do vlády přijal zpět.

Mezitím se totiž objevil další nepřítel – novináři. Natočili skrytou kamerou, jak se Kaczyńského lidé snažili korumpovat Lepperovy poslance, aby přeběhli do PiS. Reakce Kaczyńského lidí? Viníky jsou polští novináři, kteří se pletou do politiky a jsou manipulováni tajnými službami a bývalými estébáky.

Za vším hledej agenty

Polskem otřásají podobné skandály už celý rok od nástupu nové garnitury. A kdokoli se odváží ji za cokoli kritizovat, může čekat jen jednu odpověď na svou adresu: buď je bývalý komunista nebo byl komunistou jeho otec, buď je agent StB anebo je těmi agenty manipulován.

Hlavním autorem tohoto politického stylu je premiér Jaroslaw Kaczyński, člověk, k němuž vzhlíží s obdivem nejen jeho vlastní strana, ale také Lech, jeho poněkud submisivní dvojče a zároveň prezident. Jaroslaw si v jistém smyslu obdiv zaslouží – je to vzdělaný a rozhodný muž, který má svou konzervativní, ale civilizovanou vizi Polska jako „středoevropského Bavorska“. Spojuje v ní tradiční polský katolicismus s demokracií a moderní ekonomikou.

Přesto ale v praxi funguje vládní garnitura katastrofálně. Nemá zkušenost v zahraniční politice, chybí jí znalost světa a Evropy, zato přehnaně věří v moc státní administrativy a ve význam samotného Polska. A když se to všechno promíchá s osobními mindráky a stihomamem politiků, výsledkem je absence politické logiky.

Například vzhlížení bratrů Kaczyńských k Bavorsku jim vůbec nebrání vyvolávat protiněmecké nálady, které měly až do jejich nástupu k moci v Polsku jen marginální význam. Nepomohly ani apely Zbigniewa Brzezinského koncem léta ve Varšavě, že nejbližším spojencem Ameriky v Evropě bylo a stále je Německo, a že kdo chce mít dobré vztahy s Amerikou, musí do Berlína.

Kaczyńští vědí, jak velikou hrozbou je pro Polsko a budoucnost zdejšího regionu Putinovo Rusko, a proto je děsí představa Německa cynicky kšeftujícího s Ruskem jako energetickou velmocí. Kladou si otázku, jaký německo-ruský kšeft hrozí za takových deset let a co bude jeho předmětem? Nejsou však schopni si uvědomit, že jedinou šancí, jak ovlivnit myšlení Německa, je kombinace polské vstřícnosti vůči západní Evropě a přesvědčování, že právě Polsko je nejlepším znalcem Ruska.

Místo toho se bratři Kaczyńští chovají vůči Evropské unii a zvláště vůči Německu stejně arogantně jako vůči svým domácím protivníkům. Je to intelektuální slabost, nebo záměr? Obhájci politiky Kaczyńských, kteří dnes vládnou většině polských médií, tvrdí, že jistá arogance je nevyhnutelná a bez ní nelze dosáhnout zásadní proměny veřejného života.

Arogance jako strategie?

Je pravda, že Kaczyńští byli až donedávna jen okrajovými figurami s pověstí fanatiků, blábolících v hloučku demonstrantů o rudém spiknutí, síti agentů StB, tunelářství a podobně. Jejich hlas ve společnosti prudce zesílil až po smršti korupčních afér, které otřásly veřejností. Mnoho lidí si začalo říkat, že na tom, co hlásají Kaczyńští, je možná něco pravdy.

Oba bratři uspěli nejen tvrdou kritikou kriminality a korupce, ale i tím, že sami žijí jako asketi. Novináři, kteří je znají z parlamentu, tvrdí, že dnešní premiér i prezident ještě loni jezdili v ojetinách. A získali si Poláky také svým tvrdým odporem vůči Evropské unii a Německu. Jak napsal britský týdeník Economist: „Kdo očekával, že noví členové Unie budou v předklonu věčně děkovat na bruselských chodbách za laskavé přijetí, ten se určitě spletl.“

Že by tedy opravdu „šílenství Kaczyńských“, jak tomu říkají mnozí Poláci, byla promyšlená metoda? Ukázat zpočátku přehnanou tvrdost, neústupnost a podrážděnost, a počítat s tím, že druhá strana to vezme v úvahu a netroufne si příště hledět na Polsko svrchu? Kdoví, možná se za několik let tato taktika ukáže jako účinná.

Dnes je jisté jen jedno: bratři Kaczyńští rozdělili polskou společnost tak, jak se to nikomu už dlouho nepovedlo. Důvodem je, že útočí na všechno, co bylo dosud obecně přijímáno jako společenská dohoda o základech nového, demokratického státu po roce 1989. Ukazuje se ale, že tato dohoda byla iluzí a že mnoho Poláků se cítí být v postkomunistické demokracii na straně poražených, ponížených a ukřivděných. Tento pocit je živnou půdou pro extremisty a populisty, mezi něž bratři Kaczyńští patří.

Jak populisté civilizují radikály

Nicméně není možná všechno tak černé, jak to vypadá. Někteří sociologové tvrdí, že populisté mívají na demokracii kladný vliv, protože zapojují do veřejného diskursu i ty skupiny obyvatel, které byly dosud vykázány na okraj společnosti. A jak se v Polsku v roce 2005 ukázalo, tato skupina je mnohem větší, než kdokoli očekával.

Kaczyńští tuto skupinu na jedné straně silně radikalizují, ale na druhé straně ji také částečně civilizují a vtahují do demokratického diskursu. Příkladem může být extremistické Radio Maryja. Bratři ho sice veřejně podporují, ale je pravda, že od té doby, co jeho studio pravidelně navštěvují premiér a ministři, aby promlouvali do éteru, vysílání rádia je mnohem méně agresivní.

Místopředseda vlády Roman Giertych reprezentuje to nejhorší z předválečného antisemitismu, ale na druhé straně to byl on, kdo pietně stanul před památníkem protižidovského pogromu v Jedwabném na východě Polska.

Nicméně jakkoli je tato pomalá evoluce pozitivním signálem, nic nemění na tom, že dnešní Polsko s touto vládou v čele prohrává. Jednu prohru už má na svém kontě téměř definitivně – je to dobrá pověst země. Polsko bylo v očích Evropy zemí, jejíž obyvatelstvo sice není právě nejvzdělanější a nejbohatší, ale je to společnost, která alergicky reaguje na autoritativní moc, miluje svou svobodu a povyšuje ji nad pohodlí či bezpečí. Tato pověst je pryč.

(Respekt, www.respekt.cz)