Prosinec 2006

Důležité je pochopit, ne soudit

Jana Machalická

Kniha Stanislava Motla Mraky nad Barrandovem přibližuje složité peripetie českého filmu za protektorátu. Životním tématem novináře, televizního reportéra a spisovatele Stanislava Motla je historie druhé světové války, které se léta věnuje a zkoumá ji z různých aspektů. Například díky jeho pátrání po válečných zločincích vyšla najevo pravda o terezínském dozorci Antonu Malothovi. Jeho poslední kniha Mraky nad Barrandovem zpracovává v tuzemsku stále atraktivní problematiku -a to osudy a postoje českých umělců za protektorátu a po osvobození. Pro čtenáře je tato látka poutavá a tak na ní od 90. let parazituje nemalý počet autorů, kteří se nemohou vykázat žádnou erudicí, pouze kompilují z dostupné literatury, a výsledek je pak většinou snůška drbů. To je případ Arnošta Tabáška a jeho knihy o Adině Mandlové Fámy a skutečnost, která je v podstatě nepovedeným převyprávěním hereččiny autobiografie.

Stanislav Motl se už otázkami údajné či skutečné kolaborace českých herců zabýval hlouběji, především vydal na základě výslechových protokolů z let 1945 - 46 publikaci Prokletí Lídy Baarové. Jeho předností je, že spojuje investigativní žurnalistiku s metodami historika a archiváře. Zásadně pracuje s prameny a pokud je to jen trochu možné, to, co „vysedí“ v archivu, neváhá ověřit v terénu. Činí tak se sympatickou sveřepostí, k níž samozřejmě patří i kalkul s pověstí novináře - odvážného dobrodruha, která na veřejnost dobře zabírá.

Cenná svědectví pamětníků

Mraky nad Barrandovem především přinášejí řadu zajímavých svědectví. Autor ví, že jedním z nejcennějších pramenů (a to zejména tam, kde se nedostávají písemné důkazy) jsou pamětníci. A ty je třeba vytěžit co nejdřív... Motl neváhal a kromě Lídy Baarové, za kterou jezdíval do Salcburku, včas vyzpovídal hezkou řádku lidí, kteří mu pomohli leccos objasnit a upřesnit - například kameramana Jaromíra Holpucha, herečku Zdenku Sulanovou (Madla zpívá Evropě), filmového architekta Karla Černého, herce Svatopluka Beneše a Raoula Schránila. Kromě slavných osobností také navazuje kontakty i s anonymními svědky.

Šokující je například autentické líčení události z května 1945, kdy zfanatizovaný dav režiséra Jana Svitáka, obviněného z kolaborace, nejdřív lynčoval a pak pár kroků od Perštýna přesvědčil ruského vojáka, aby ho zastřelil. Motlova knížka je rozdělená do kapitol, které se věnují konkrétním umělcům a jejich osudům za války - autor je zkoumá z různých úhlů, všímá si, jak se vyvíjely jejich kariéry za první republiky i v jaké situaci se formovaly jejich charaktery. V této rovině má publikace tři hlavní hrdiny: režiséry Jana Svitáka a Václava Binovce a herečku Lídu Baarovou, kteří se po válce zodpovídali z kolaborace.

Z této trojice nakonec jako těžko zpochybnitelný kolaborant a udavač vychází Binovec (i když i zde autor dodává svědectví proti tomuto tvrzení). Binovcovi se přičítá udání Karla Hašlera, na jehož základě byl písničkář zatčen a posléze odvezen do koncentračního tábora. Tvrdil to nejenom jeho syn, režisér Zdeněk Gina, ale i advokát AB Barrandov Rychlík. K dispozici byl i udavačský Binovcův dopis Emanuelu Moravcovi v době heydrichiády, který pro řadu lidí znamenal vážné ohrožení. Moravec si jej z neznámých důvodů ponechal.

Motl v podstatě postupuje chronologicky - začíná březnem 1939, kdy poutavě popisuje snahu českých fašistů zmocnit se barrandovských ateliérů. Líčí pak různé protektorátní peripetie ve filmové a divadelní oblasti a končí poválečnými obviněními a soudy s herci a dalšími umělci. Kniha zaujme i jakousi „vedlejší faktografií“, která úzce souvisí s různými vrstvami života v protektorátu a dobře dokresluje vlastní téma. Sem patří tragický osud odvážného českého reportéra Kocourka, ale také domácí fašisté a konfidenti gestapa pohybující se ve filmovém prostředí.

Motlův přístup je sympatický tím, že ve své knize ani nesoudí, ani nedává rozhřešení, váží pro i proti a nechává mluvit fakta, tak aby čtenář pochopil všechny rozpory a složitosti. A raději se zamyslel nad tragickou dobou, která jako všechny diktatury v lidech vyprovokovala ty nejhorší vlastnosti. Ty by možná za normálních okolností vůbec nedostaly šanci projevit se.

Vedle známých kauz slavných herců od Baarové přes Buriana až po Gollovou (autor vzpomíná na tristní setkání s ní v domově důchodců) kniha nezapomíná ani na méně probíraná a většinou vykonstruovaná nebo nesmyslná obvinění, která se týkala například Saši Rašilova, Zdeňka Štěpánka či producenta Ladislava Broma.

Několikrát se zde připomíná, že v poválečných rozsudcích o kolaboraci často působily i jiné vlivy než touha po spravedlnosti - závist, touha skandalizovat a popást se na pádu slavných a konečně i politické příznaky blížícího se nástupu komunistů. Chuť skandalizovat ostatně přetrvala - v médiích se nedávno ocitla fotografie z nakomandovaného shromáždění v Národním divadle, kde čeští herci po atentátu na Heydricha přísahali věrnost říši. Dobře vidět bylo například Karla Högera, Zdenku Baldovou, Eduarda Kohouta a bez hlubšího osvětlení situace byla většina umělců rovnou pasovaná na přisluhovače nacistů, což je téměř tragické - vždyť například Höger fungoval jako partyzánská spojka.

Motlova kniha dává seriózně nahlédnout do složité doby a zamýšlí se nad profesí, jejíž tuzemští představitelé byli v minulém století stále nuceni řešit morální dilema - nejdřív za nacistů, posléze za komunistů. Ani dnes nejsou tyto záležitosti uzavřené a stále nás překvapují.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)