Prosinec 2006

Hodně tlustá čára

Emanuel Mandler

Před deseti léty jsem patřil k těm autorům, kteří se účastnili bouřlivé diskuse o odsunu/vyhnání Němců z Československé republiky po druhé světové válce. Na naší „straně barikády“ bylo bojovníků dosti málo. Dokazovali jsme, že vyhnání Němců po hospodářské, sociální i kulturní stránce bylo nemorální a škodlivé nejen všeobecně a pro Němce zvláště, ale i pro naši republiku. Proti nám stál celý houf autorů a osobností, kterým se vyhnání zamlouvalo. Nicméně diskutovali s námi.

Po česko-německé deklaraci polemika slábla a byla ještě slabší, když se České republice podařilo vstoupit do Evropské unie. Posléze diskuse na česko-sudetoněmecké téma ustala a veřejnost se o minulost i současnost vyhnaných Němců přestala zabývat. Velmi brzy jsme věděli, oč české politice jde, ale netušili jsme že se jí to podaří tak dokonale, jak se to stalo.

Česká oficiální politika předla po celá devadesátá léta minulého století tlustou čáru za minulostí. A k tomu, aby se jí to podařilo, přispěli významní činitelé, mezi nimi v zahraničí velmoci, které stály a stojí za postupimskou dohodou, nevýrazná politika německé vlády a zřejmá snaha přijmout Českou republiku do Evropské unie děj se co děj. Ale ovšem důležité byly pohnutky „domácí“. Česko se v důsledku vyhnání Němců stalo národním státem a nenávidění sudetští Němci zůstali v zahraničí. Jenomže za hranicemi jsou pouze oni sami - jejich majetek zůstal v České republice. Že se z něho prohospodařilo, co jen šlo, že se na tisíce obcí vysloveně zašlapalo do země, že zmizely významné instituce (kupříkladu německá univerzita a dvě vysoké školy technického směru), to je věc jiná.

Nikoli ovšem pro širokou veřejnost. Padesátiletý člověk válku a poválečné období nezažil a ví o něm jen z velmi špatných učebnic. Ví, že Němci nás zradili, že jsou pryč a že nemá smysl se jejich pří zabývat. Tak i autoři (včetně mne), kteří se snažili udržet nesmírně důležité téma odsunu na stránkách novin, píší o jiných věcech – o těch, o kterých čtenáři alespoň mohou mít zájem.

V realitě to vypadá například takto: na své internetové stránce Události publikoval Bohumil Doležal k výročí maďarské protikomunistické revoluce obšírnou informativní studii. V diskusi k ní se dočteme mimo jiné od autora podepsaného „huhu“ chválu na tento text (o maďarské revoluci). A také dodatek: „Tohle Vám opravdu sedí. Takhle pište a ne ty hovadiny o ,ubohých´ sudeťácích...“.

Slova pana (paní?) „huhu“ jsou logická. Maďarská revoluce se nás bezprostředně netýkala. Nic jsme z ní neměli a také jsme se na ní neúčastnili. Osud „ubohých sudeťáků“, majetek, pole a louky, dílny, továrny, který jsme jim uzmuli, a jejich vystěhování – to vše je česká práce a český hřích. Proč bychom se s těmito událostmi vyrovnávali? Necháme je pod tlustou čarou.

Jen zdánlivě to odporuje trendu, který se nyní prosazuje v České republice. Jakmile byla dohotovena tlustá čára, schoval se pod ni sudetoněmecký problém a jeho celospolečenský význam zdánlivě zmizel. Z tématu vyhnání Němců přestal být problém morální a politický a stal se čistě odbornou historiografickou záležitostí. Docela nedávno časopis České akademie věd Soudobé dějiny věnoval celé číslo tzv. odsunu Němců. Obsahuje odborně fundované a seriózní příspěvky (kupříkladu i o tom, jak česká exilová reprezentace v exilu usilovala o odsun Němců, nebo jak němečtí vyhnanci a váleční zajatci těžili uran v Jáchymově). Existuje však minimální naděje, že „obyčejný“ (laický) čtenář tomu dnes bude věnovat pozornost. Nepopírám, že i tak jsou tyto práce v zemi, kde se o vyhnání bezostyšně lhalo a stále ještě lže, nesporně krokem kupředu. K laikům se bohužel dnes nedostanou, ale kdo ví, jak to bude za deset let?

Vyhnání Němců, i když v současné době zůstalo zablokováno, je a zůstane závažným a bolavým tématem českých dějin. Jeho internacionalizace (zejména v Německu a Rakousku) může přispět k tomu, aby se řešily problémy staré přes půl století.