Prosinec 2006

Děti a ekologie

Vlastimil Marek

Nezlobme se na politiky, kteří lžou, bankéře, kteří podvádějí, přistižené lobbisty, kteří se zbaběle vymlouvají, a tu či onde poražené předsedy stran, kteří odmítají sportovně přiznat porážku. Co se týče struktury emocí (jestli je člověk statečný, zbabělý, schopný čestně prohrát nebo přiznat faul), to je v každém člověku hotovo již ve věku šesti nebo sedmi let. A co se týče charakteru, jak vyšlo najevo, je to ještě dříve: „Odborníci odhadují rozhodující dobu utváření charakterového základu do čtyř let věku dítěte,“ píší v eseji České děti se odcizují přírodě (LN, Orientace, 7. 10. 2006) Hana Klonfarová a Helena Vostradovská. Protože je to téma médii velmi opomíjené, ač podle mne daleko důležitější než politická prohlášení politiků, zkusím další citáty z téhož zdroje doprovodit i pohledy z poněkud jiné, ještě ranější perspektivy.

Jako dědeček se občas starám o dvě vnučky (donedávna předškolního věku). Když jsme bydleli v centru Prahy (poblíž Staroměstského náměstí a poblíž Karlova mostu), prakticky nebylo kam zajít do parku a na dětské hřiště. Člověk musel děti hlídat jako ostříž, neustále jim něco nařizovat, neustále je omezovat. Dnes přijedou na venkov, mají k dispozici velkou zahradu, spoustu možností ke hrám: stačí je ráno vypustit, občas nakrmit a napojit, a nechat je jejich hrám. Jsou navíc tak krásně unavené, že při večerní pohádce usnou, jako když je do pověstné vody hodí.

Všichni přece víme, že, jak píší odborněji výše jmenované ekoložka a socioložka, „příroda poskytuje dětem v jejich raném stadiu vývoje mnoho intenzivních smyslových vjemů napomáhajících rozvoji jejich vnímání a rozumové i emoční inteligence.“ Také ovšem navíc varují: „Pokud jsou o tyto vjemy ochuzeny, nelze je již později ničím nahradit.“ A pak dodávají, a to mne zaujalo, že „v této souvislosti je paradoxní, že naprostá většina úsilí o ekologickou výchovu a vzdělávání je směřována až na školní děti, a to ještě na výuku znalostí. Ty jsou sice nezbytné… ale úloha podrobných znalostí přírody se přeceňuje.“

Mé vnučky si dnes hrají s kocoury (posilují imunitu), obdivují pavouky a jejich sítě (učí se mít úctu k zázrakům přírody), trhají samy ostružiny (učí se odpovídat za sebe a dávat si pozor na nebezpečí), shazují klackem kaštany ze stromu (trénují formou hry koordinaci a spolupráci) a sbírají a roztloukají kamenem na kameni ořechy (prakticky tak aplikují svou stále dokonalejší dovednost svých těl a končetin), s úctou obdivují obrovské tchánovy koně (jsou tak tajemní), lezou na jeho zemědělské stroje (trochu adrenalinových sportů), a když při úprku na houpačku (trénují tam koordinaci a stimulaci vestibulárního aparátu) spadnou, prostě se zvednou (učí se občas také udělat chybu, za kterou se netrestá, a znovu začínat).

Městské a počítačové děti jsou dnes v mnoha případech zcela jiné. „Stále častěji zaznamenáváme nepřirozený a přehnaný strach z některých částí přírody (bakterií, klíšťat, pavouků), který je navíc mohutně živen médii (reklamní kampaně na prostředky, díky nimž budeme mít domácnosti superčisté, či lékařskou lobby podporovaná démonizace klíšťat). Nelze popírat, že některé části přírody skutečně nebezpečné jsou, ale na druhé straně by naše obrana měla být přiměřená vážnosti a statistické pravděpodobnosti těchto nebezpečí,“ píší na toto téma autorky.

Městské pískoviště s dozorem dospělé autority, nebo dokonce virtuální realita počítačových her totiž přírodu nenahradí. Naopak. „Děti si prostřednictvím svého počítače, u něhož tráví stále více času, vytvářejí vlastní svébytnou sféru prožívání, vzdálenou od reálného zakoušení emocí a izolovanou od veškerých dopadů. Preferování virtuálních aktivit před reálnými může snižovat schopnost empatie vůči jiným formám života. Extrémním příkladem jsou mladí násilníci a agresoři, kterým už nestačí virtuální agresivita, a bez zábran ji přenášejí do běžného života v různých formách od šikany až po vraždy.“

Důsledky téhle stále větší a častější izolace městských počítačových dětí jsou totiž velmi vážné a možná celoživotní. Jak tvrdí autorky eseje dále, „pokud děti komunikují převážně jen s nějakou technickou pomůckou, pak mají problémy s vytvářením sociálních vazeb, se spoluprací a s rozvojem řečových dovedností - ne náhodou narůstají logopedické vady u dětí nadměrně pracovně vytížených rodičů, kteří se dětem v tomto směru dostatečně nevěnují.“ Naprosto souhlasím. Ale chci komplex těchto „problémů“, tedy kromě dalšího i jakousi ekologickou přípravu, výchovu k úctě a respektu k přírodě jako celku, posunout ještě dále do minulosti. K těhotenství a porodu.

Stačí si jen uvědomit: co asi prožívá miminko v bříšku kouřící, nebo sem tam si sklenku červeného vína ostentativně, před kamerami bulvárních fotografů vychutnávající těhotné televizní hvězdičky? Jak asi takové budoucí miminko prožívá každodenní stresy po všem lesklém a novém z ženských časopisů toužící, a tedy věčně nespokojené a stěžující si budoucí maminky? Dlouhodobější stres budoucí dítě velmi negativně ovlivňuje na celý život.

Původně Slovák, dnes slavný švédský prenatální psycholog Peter Fedor-Freyberg, již před lety zjistil a formuloval něco, co by si měli opakovat všichni politici, zdravotníci, pedagogové, ale i rodiče: „Děloha je prvním ekologickým prostředím člověka, a jak se k němu v děloze chováme, tak se on pak bude chovat ke světu.“

V tomto smyslu je pak často jakákoliv ekologická výchova nejen ve škole, ale i v prvních čtyřech letech života budoucího agresivního výrostka již zbytečná a marná. Jistě, i rodina je v tomto ohledu základem všeho dalšího. Ale pojďme ještě dále do minulosti. Dnes např. víme, že když dědeček kouří, bude mít jeho vnuk sklon k obezitě a větší pravděpodobnost výskytu řady nemocí.

Naznačuji to, co věděli již dávno moudří nejen v Indii a Číně, že totiž, i když v moderní společnosti spolu již nežijí, rodina jsou tři generace: prarodiče, rodiče a děti.

Pokud bychom chtěli nějak pozitivně ovlivnit ekologickou výchovu, nebo predispozice svých dětí, měli bychom začít již u svých rodičů. Chce to nejméně tři generace.

Nebo jinak, je daleko výhodnější a efektivnější prostě nedělat (těhotenské, porodní, zdravotní, výchovné, vzdělávací) chyby, než je pak v dalších a dalších generacích muset napravovat. Poprvé v historii lidstva už někteří z nás víme, jaké že to chyby byly (často téměř neodstranitelně) udělány. To ovlivnit nemůžeme. Co ale ovlivnit můžeme, a čím můžeme začít, jsou dvě věci: svůj přístup k životu a kvalitu (i ekologické) výchovy svých dětí.