Prosinec 2006

Obraz Jacksona Pollocka

Vlastimil Marek

Za obraz Jacksona Pollocka s názvem No. 5 z roku 1948 zaplatil neznámý kupec rekordních 140 milionů dolarů, tedy přes tři miliardy korun, oznámila média, vždy náchylná k poměřování, soupeření a žebříčkům. Nový nejdražší obraz světa má rozměry 240 x 120 centimetrů a je namalován typickou Pollockovou technikou, při níž barvy nejsou nanášeny štětcem, ale umělec je na plochu nechává stékat nebo kapat.

Nemohu nezareagovat a pokusím se naznačit, co je „za“ (nejen) tímto obrazem. Umanutost většiny Čechů věšet si na holé zdi obrazy, či dokonce reprodukce slavných malířů, je neuvěřitelná a vypovídá o jejich „kultuře“, ale také o úrovni vzdělání a celé společnosti, víc, než asi majitelé těchto zdí se Špálou, nebo, nedej bože, s drátovým Švejkem tuší a než by chtěli. Zatímco za okny se střídaly roční sezóny, politické režimy a v domech či bytech samých generace, holé zdi bývaly „zdobeny“ týmiž Goghovými Slunečnicemi či krajinkami Slavíčka, nebo, nedej bože, místního amatérského malíře a jeho jeleny v říji.

Právě tak, jak do nás jen o trochu víc „vzdělaní“, rozuměj, informovaní, ale o to více autoritativnější učitelé vtloukali na hodinách kreslení, co je „umění“ a co a jak máme číst a říkat, právě tak nás tehdejší časopisy, ze kterých si řada lidí z generace mých rodičů ony reprodukce vystřihla, a noviny zatvrzele informovaly o tom, že „umění“ je umět namalovat portrét či vysochat státníka či hutníka.

V 60. letech pak na zdech ostýchavě přibyl Zrzavý a Alfons Mucha a v 70. a 80. letech mládež stála fronty na knihy o surrealismu nebo o Dalím a stěny této generace už byly ověšeny spíše filmovými plakáty než reprodukcemi slavných malířů.

O tehdejší situaci něco vím, dělal jsem skladníka v prodejně potřeb pro výtvarníky, a všichni ti tehdy oceňovaní „umělci“ si k nám chodili pro barvy, štětce, rámy, šeps či terpentýn a kartony z lepenky. A vyprávěli, jak je na „komisi“ (aby se mohl člen Svazu čs. výtvarníků uživit, tedy aby mohl svá díla prodávat, musel být jeho členem a pak podstoupit pravidelný ortel odborné komise, která obraz dovolila či nedovolila prodat a dokonce rovnou určila jeho cenu) ideově a odborně znemožnili a finančně ošidili. Dodnes také nemohu zapomenout hanbu a vzdor, které mne polily, když mi v Univerzitní knihovně odmítli půjčit knihu o surrealismu v angličtině (nebyl jsem student výtvarného oboru).

Když jsem pak byl léta zaměstnán jako noční hlídač v Národní galerii, pod svými oblíbenými obrazy jsem i spával. A začal jsem (jaksi intuitivně) rozeznávat a posléze, když jsem se naučil hledat vodu (a různé ty energie) virgulí, i jaksi „měřit“ a domýšlet se, proč je tahle holandská krajinka stejně energetická a „zářivá“ jako tamta ruská ikona, nebo proč právě obrazy Jacksona Pollocka jsou téměř „upírské“ (vysávaly z diváka energii). Téměř půl roku jsem totiž tehdy mohl každou druhou noc trávit celé hodiny před obrazy ze sbírek moderního umění Guggenheimova muzea v New Yorku. Jinými slovy, nejen já jsem zjistil, že obraz „vyzařuje“ emoce malíře. A buď (emočně a energeticky) hladí, nebo provokuje či dokonce škodí.

Věta „Suma, jež za něj byla zaplacena, je nejnovějším důkazem prosperujícího rostoucího trhu s výtvarným uměním“, je tedy spíše důkazem, k jakým absurdním sumám se ona snobská snaha milionářů mít doma Picassa, nebo Klimta, Renoira, Cézannea a další dostala.

Zjednodušeně řečeno, „typické“ obrazy Jacksona Pollocka jen odrážejí (a reprodukují) jeho umělecký a duševní zmatek, který ho dovedl až k alkoholismu a téměř sebevraždě - říkat nehoda tomu, že se zlijete jak dán a v plné rychlosti vrazíte do zdi, je poněkud přehnané.

Ještě jinak, když kolem sebe (na pracovním stole, v partnerství, nebo na zdech svého bytu) má člověk jen zmatek a nepořádek, i jeho mysl a postupně i mozek jsou zmateny a v nepořádku. Pověsit si na celé dlouhé roky na zeď (reprodukci) Pollockovy mazanice a cákanice znamená postupně mít mazanici a cákanici, přeneseně tedy mysl na pokraji šílenství, i ve své hlavě.

Naštěstí i u nás stále více lidí čte knihy o feng šuej a tak se již snad všeobecně ví, že mít nad manželskou postelí nádherný obraz dvou rvoucích se tygrů na hedvábí (třeba ze svatební cesty do Hong Kongu, a bylo to tak laciné, no nekupte to) pro jinak zamilované a milující se partnery znamená pravidelně se rvát. Mít na zdi celé roky zaprášenou „slaměnku“ znamená nechat uschnout své vztahy. Mít celé roky na zdi nějakou reprodukci také znamená nevšímat si jí. Takoví Japonci mají ve svém posvátném koutku (tokonoma) přinejmenším každé roční období jiný svitek (třeba s přírodním motivem, ale častěji s nanejvýš abstraktními tahy kaligrafie). A vždy i vázu s květinou.

Naznačuji, že naše okolí a prostředí na nás má (sice podvědomě, ale o to plíživěji) daleko hlubší vliv, než zatím tušíme a víme. A že i na výstavách či aukcích bychom měli dát daleko více spíše na svou intuici, než na to, co do nás nahustily „odborné“ a dobou a ideologiemi nasáklé posudky tehdejších odborníků. Za obraz Jacksona Pollocka z roku 1948 číslo 5 (a většinu jiných snoby tak ceněných děl moderních malířů) bych ty miliardy korun nedal, ani kdybych je měl.