Prosinec 2006

Připravte se k transportu

Zbyněk Petráček

Odsun Arménů z osmanské říše se stal pochodem smrti. Minulost, která nechce minout. Dvacet let stará slova německého historika Ernsta Nolteho výstižně charakterizují i černé okamžiky tureckých dějin; masakr Arménů v osmanské říši, první z velkých zvěrstev 20. století. Nová vlna zájmu o tehdejší události se ve světě zvedla poté, co letošní Nobelovu cenu za literaturu získal turecký spisovatel Orhan Pamuk.

Večer 24. dubna 1915 zatýká policie v Cařihradu 235 příslušníků zdejší arménské elity – politiků, bankéřů, intelektuálů, novinářů. Jsou nacpáni do vojenských vozidel, zmláceni, nazítří vyvezeni za město a skoro všichni zabiti. Tento den si Arméni na celém světě připomínají jako počátek genocidy. Během následujícího roku je i podle těch nejstřízlivějších odhadů 200 tisíc Arménů postříleno, 400 tisíc zahyne na pochodech smrti, další v koncentračních táborech, na nemoci a další útrapy.

Pamuk byl v Turecku obviněn ze zločinu „proti turecké identitě, turecké armádě a Turecku jako celku“. Důvod? Odvážil se nahlas říci, že násilnou smrtí zemřel milion Arménů. Přesná číslo nikdo nezná, Pamuk ale jen zopakoval údaj, o němž běžně hovoří historici. Sami Arméni uvádějí číslo ještě o půl milionu vyšší.

Historická dokumentace toho, co se tehdy skutečně stalo, není zdaleka úplná. Přesto se pokusme shrnout hlavní události a kontext, v němž se odehrály. Umožní nám to lépe se orientovat v současných diskusích a sporech, jež probíhají mimo jiné i ve francouzském parlamentu.

Stojíte nám v cestě

Na konci 19. století je osmanská říše považována za „nemocného muže na Bosporu“. Byť má pod svou správou notnou část Balkánu i arabského světa, technologicky, administrativně i kulturně velmi zaostává za Západem. Ten se přitom k její metropoli – Cařihradu – hrozivě přibližuje, z osmanských rukou získává Řecko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu i Bulharsko. Společenské klima v zemi se kvůli tomu mění; Osmani se po dlouhá staletí chovali k jinověrcům a obecně menšinám tolerantněji než Evropa, teď se ale situace dvou milionů křesťanů, především Arménů a Řeků, kteří v říši žijí, zhoršuje. Hromosvodem hněvu se stávají zejména Arméni, kteří ekonomicky prosperují; v letech 1894 a 1896 se dokonce stávají terčem pogromů.

V roce 1908 se k moci dostávají takzvaní mladoturci. Jejich programem je pozápadnění osmanské říše, modernizace – a v rámci této evropské modernity i národní stát. Generál Mehmet Vehib vyjadřuje dobový mladoturecký postoj k Arménům takto: „Opustili jsme Balkán a musíme se roztáhnout na východ. Naši bratři jsou v Dagestánu, Turkestánu a Ázerbájdžánu. Vy Arméni nám stojíte v cestě. Musíte uhnout a dát nám prostor.“ Mezi mladoturky se šíří pocit, který později zformuluje jejich spisovatelka Halide Edip Adivarová: „Turci museli vyhubit jiné, aby předešli svému vlastnímu vyhubení.“

Oficiální dokument, který by nařizoval cílenou likvidaci Arménů, však historici k dispozici nemají. Mladoturci sice arménskou menšinu označovali za „nádor“ či „ohnisko nákazy“, které je třeba odstranit, písemný příkaz k vraždění se ale nezachoval.

Rozbuškou násilností se stal až vývoj na frontách první světové války. Na ruské straně kavkazské fronty bojují nejenom Arméni žijící na území ruské říše a odvedení do carské armády, ale i arménští partyzáni z řad občanů osmanské říše. Na jejich počtu a významu se prameny neshodnou. Jisté ovšem je, že v předjaří 1915 se osmanská armáda ocitá v defenzivě. Na východě ustupuje před Rusy a na západě zahajují Britové útok na Dardanely. V Cařihradě propuká panika, daří se konspiračním teoriím. Arméni v nich vystupují jako pátá kolona všech vnějších nepřátel. Jeviště k událostem 24. dubna 1915 je připraveno.

Dubnové zatýkání a popravy v Cařihradě představují důležitý symbol, nicméně hlavní hrůzy se odehrály v zapadlém vnitrozemí. Turci argumentují tím, že chtěli „pátou kolonu“ přesunout co nejdál od fronty, na jihovýchod impéria, do dnešního Iráku a Sýrie. Arméni to naopak považují za doklad cílené likvidace, neboť výraz „přesun“ je v podmínkách války, neschůdného horského terénu, nemocí, hladu, žízně, palčivého slunce a systematického zabíjení pouze eufemismem pro pochod smrti.

Jak to vypadalo ve skutečnosti? Před rokem a půl, k 90. výročí masakrů, novináři magazínu Der Spiegel našli v Paříži ještě žijícího pamětníka. Garbis Hagopjan sice neví, jestli mu tehdy bylo osm nebo devět let, rodinné doklady se totiž ztratily, ale to základní si pamatuje.

V jistém městě nedaleko Marmarského moře vyzvali uniformovaní Turci všechny Armény, aby se připravili k transportu. Následoval pěší pochod na shromaždiště ve městě Kütahya a na této více než stokilometrové trase chlapec viděl první mrtvé – zemřeli hladem či žízní. To hlavní ale přišlo na cestě hornatým vnitrozemím: nájezdy Turků a Kurdů, kopání do těhotných žen, dokud nepotratily, odloučení od matky a sester (už je nikdy nespatřil), příchod do Mosulu, kde potom jako dítě sloužil v místní arabské rodině. Ze své vlastní rodiny přežil jako jediný. Nesnáší psy, neboť se musel dívat, jak tato toulavá zvířata okusují mrtvolu jeho otce. K nejhezčím okamžikům svého stoletého života řadí den, kdy do Mosulu přijeli indičtí kavaleristé Jeho Veličenstva – dávali mu totiž bonbony.

Zachovaly se i „úřednější“ záznamy, které rozhodně nelze označit za arménskou propagandu. Například zápisky německého konzula Wilhelma Littena z 31. ledna 1916, pořízené na trase mezi Dajr az-Zórem a Tibní v dnešní Sýrii: „2 hodiny: 5 čerstvých hrobů. Vpravo oděný muž. Pohlaví obnaženo. 2.02: Vpravo 1 muž, podbřišek a krvácející pohlaví obnaženy. 2.07: Vpravo 1 muž v rozkladu. 2.08: Vpravo 1 muž zcela oblečen, na zádech, ústa široce otevřena, hlava zvrácena, bolestný výraz. 2.10: 1 muž, od pasu dolů oblečen, od pasu nahoru ohlodán. 2.25: Vlevo na cestě 1 žena ležící na zádech, od pasu dolů ohlodána, zpod přehozu vyčnívají jen zakrvácené stehenní kosti.“ Proč byly mrtvoly zohaveny? Pachatelé zvěrstev zřejmě v jejich tělech hledali ukryté cennosti.

Právě s využitím těchto detailů srovnává německý časopis Der Spiegel masakry Arménů s holocaustem. Společné rysy lze najít například v tom, jak byly využívány pozůstalosti po obětech: „Dražba zanechaného ošacení, například ochozených dětských bot, fatálně připomíná aukce ve vybombardovaném Hamburku, na nichž se dražilo bytové zařízení deportovaných židů.“

V osmanském Turecku byly zaznamenány i případy solidarity většinové populace s ostrakizovanou menšinou – například ochota Turků ukrývat Armény v domácnostech. Mladoturci nepronásledovali na rozdíl od nacistů děti žijící v náhradních rodinách. I to je jeden z důvodů, proč genocidu přežilo relativně nejvíce právě dětí. Jinak ale masakry skončily v podstatě tak, jak si jejich iniciátoři přáli; počet křesťanů se v Turecku snížil ze dvou milionů téměř na nulu.

Od Turecka k Norimberku

Motorem současných sporů o tehdejších událostech jsou především evropské ambice Turecka. Diskuse živí hlavně odpůrci členství Ankary v EU – nejvýrazněji francouzští socialisté, kteří prosazují zákon, podle něhož je popírání genocidy Arménů trestný čin. Odpůrci tureckého členství totiž rozviřováním diskusí jen zdůrazňují, že v EU nemá co dělat stát, který svůj podíl na masakrech zamlčuje, a navíc trestně stíhá ty, kdo na to upozorní. Spory naopak tlumí lidé, kteří evropské křeslo pro Ankaru prosazují.

Ale zpět do historie. Zajímavý je osud tureckého ministra vnitra Talaata Paši, jehož německý ambasador v Cařihradu hrabě Wolff Metternich charakterizoval jako „duši pronásledování Arménů“. Paša – podobně jako skoro všichni z celkem 17 pachatelů po válce odsouzených k smrti – unikl. Žil v Berlíně, kde ho v roce 1921 zastřelil mladý Armén. Když se pak pachatel ocitl před německou justicí, berlínský soud ho ke všeobecnému překvapení osvobodil.

Proces tehdy sledoval židovský student práv Robert Kempner. Jak později napsal, právě tehdy ho napadlo, že státy mohou potírat genocidu, aniž se nepatřičně vměšují do vnitřních záležitostí cizí země. Byl to stejný Robert Kempner, který se – poté, co musel utéci před Hitlerem – přesně o čtvrtstoletí později objevil v Německu znovu, tentokrát jako hlavní americký žalobce v Norimberku.

(Respekt, www.respekt.cz)