Prosinec 2006

Život nemá hlubší smysl

Alena Plavcová

Prominentní advokát a někdejší ministr vnitra Tomáš Sokol o tom, proč hájit vrahy dětí, proč zakázat komunisty, proč je pivo lepší než kýbl kaviáru, proč se Češi mají skvěle a proč je taková zábava stát sám proti všem.

Na zdi spolumajitele jedné z největších advokátních kanceláří u nás (60 zaměstnanců) visí pozoruhodná sbírka dokumentů: Osvědčení o prospěchu soudruha Sokola Tomáše ze Strojní a traktorové stanice Olešná. Pověření pana Tomáše Sokola řízením ministerstva vnitra. Rozsudek jménem republiky za útok obžalovaného Tomáše Sokola na státní orgán, „vůči kterému užil výroku gestapo“. Doklad o absolvování jakési Scotch Whisky Tour…

Mít po boku v soudní síni tohoto mohutného, hlučného a sebevědomého muže, který v politice proslul snahou postavit komunistickou stranu mimo zákon, je snem mnoha obviněných. Splní se to však zpravidla jen těm movitým nebo slavným, jako je Radovan Krejčíř, Bohumil Kulínský či Tomáš Pitr - hodinová sazba advokátní kanceláře Brož-Sokol-Novák šplhá až na čtyři a půl tisíce korun. Kdybych doktora Tomáše Sokola (55) měla po hodinovém rozhovoru stručně charakterizovat, řekla bych: Velmi schopný, velmi cynický. K otázce o etice svého povolání se ale překvapivě vrátil ještě po interview, zatímco pózoval fotografovi. Někde v hlubinách jeho dobře fungujícího mozku mu zřejmě drápkem uvízla.

Jako kluk jste měl dvojky, dokonce trojky z chování. Za co to bylo?

To vlastně neumím říci - stačilo, abych do školy vlez’, a už byl nějaký průšvih. Poprvé jsme měl dvojku z chování ve druhé třídě a potom, z nějaké divné systematičnosti, každý sudý rok. A v těch lichých rocích jsem měl zase ředitelské důtky. Moje žena učitelka tvrdí, že jsem nepochybně měl lehkou mozkovou dysfunkci, ale tehdy se to ještě nediagnostikovalo. Prostě jsem si chtěl dělat, co jsem chtěl já. Ale sám jsem ze školy žádné trauma neměl. Bylo tam teplo, lacino, příjemná parta. Jen občas holt kantoři obtěžovali.

Mrzelo rodiče, že jste průšvihář?

Hlavně je to zneklidňovalo, protože kantoři tvrdili, že se s bídou vyučím. Taky mě šoupli na učňák, vyučil jsem se elektrikářem, protože dospěli k závěru, že nejsem schopen studia na střední škole. A já svým rodičům moc klidu nepřidával, protože když se mě ptali, co bych chtěl v životě dělat, odpovídal jsem, že chci do cizinecký legie. Jen jsem tak maminku provokoval.

Čím byli vaši rodiče?

Maminka byla účetní a otec byl desetinásobný mistr republiky v šermu šavlí, mnohonásobný mistr republiky ve fleretu, kordu… Skončil jako vedoucí oddělení na ÚV ČSTV.

Co vás za totality tak vzrušovalo na právech, že jste se na ně zapsal? Tenkrát to přece znamenalo sloužit věrně režimu.

Mně nepřipadlo, že by mě někdo mohl donutit nějak moc věrně sloužit režimu. Ono to tenkrát bylo celkem jedno, když šel někdo na peďák, dalo se taky předpokládat, že bude muset vykládat dětem lži. Ale už na té právnické fakultě jsem věděl, že udělat kariéru jde v podstatě jedině v advokacii, jinak že budu muset úpět někde v právním oddělení pod blbcem s rudou knížkou.

Uměl byste si ještě dneska udělat elektroinstalaci?

Určitě. Mám doma veškerý elektrikářský vercajk. Asi bych uměl i projektovat, kdyby na to přišlo.

Jste považován za prominentního advokáta. Říká se, že za úspěchem muže je vždy žena. Platí to i u vás?

No tak… asi do určité míry ano, i když v mém případě by to byly dvě ženy, protože s jednou jsem měl dvě děti a pak jsme se rozvedli. Asi se na tom rozvodu podepsalo i to, že v advokacii nemůžete říci klientovi, který má problém, že v pět padla a odcházíte. I má druhá žena musí trávit řadu večerů sama. Ona byla léta učitelka, teď momentálně není. Mám ji rád, ale nerad bych o ní mluvil. Má rodina se brání nechat se zatáhnout do médií a já to respektuji. Takže zkrátka - jsem s ní spokojen. Nemám k ní zásadní výhrady.

Mluvíte o ní takovým stylem, jako byste byl doma macho…

Určitě nejsem ten macho, který pohrdá ženami. Ale možná jsem sebevědomější, víc se prosazuji, a to odjakživa. A když se někam deru, je mi v zásadě jedno, jaké pohlaví odstrkuji stranou.

Za totality jste obhajoval disidenty a jako městský prokurátor jste chtěl zakázat KSČ. Dnes obhajujete lidi obviněné z tunelování, z obrovských finančních podvodů, ze znásilnění, z pašování drog, z fotbalové korupce. Nezdá se vám, že se vám z profesionálního života někam vytratil étos?

Ten étos je tam pořád. Je v tom, že ti lidé jsou momentálně v situaci, kdy jsou viněni z nějakého jednání, které společnost aktuálně neakceptuje. A za jistých okolností nemají nikoho jiného než advokáta. Za totality to bylo svým způsobem jednodušší. Když jsem hájil vraždu, hájil jsem prostě člověka obviněného z vraždy. A s vraždou nelze souhlasit za žádných okolností. Zatímco pokud šlo o ty takzvané disidenty, nebo třeba i o veksláky, tak já jsem s podstatou jejich jednání souhlasil, protože mi nepřišlo nemorální. Ale já tady nejsem od toho, abych se ztotožňoval nebo neztotožňoval s podstatou nějakého jednání, to bylo jaksi navíc a svědčilo to o deformovanosti doby. Teď to přijímám tak, že ti lidé jsou obviněni a mohou být vinni, a v tom případě se samozřejmě s jejich jednáním neztotožňuji, anebo taky nemusí být vinni. Společnost může selhávat. A já jsem tady prostě od toho, abych zajistil, že ten proces bude zákonný.

Takže jediné kritérium je, že kdo má dost peněz, může si vás koupit?

Samozřejmě že může. Stejně jako kdo má dost peněz, může si koupit rolls-royce. Ale to ještě neznamená, že by se výrobce rolls-royce ztotožňoval se zákazníkovými mravními postoji. Za zelinářem taky nikdo nepřijde a nedomlouvá mu: „Víte, komu jste prodal svoje zelí? Nebo spíš ty drahé ananasy, sto dvacet korun jeden? Vždyť ten chlap ty peníze někde ukrad’!“ Co s tím má ten zelinář jako dělat? U mne si kupují moje právní rady. Nic víc. Já je neočišťuji, nejsem jejich zpovědníkem.

Koho byste nikdy neobhajoval?

Advokát nesmí napomáhat páchání trestné činnosti, zneužívat svoji odbornost k protiprávnímu jednání, například někoho navádět, jak by šikovně okradl svého partnera v rámci vypořádání se. Ale jestliže řeší situaci, která už nastala, tak není důvod, proč nehájit třeba vraha dětí. Někdo ho hájit musí.

Máte na to vždycky žaludek?

Samozřejmě že řadě věcí bych se raději vyhnul. V některých případech je to hodně těžké. Každý policajt, který dělá trestnou činnost, vám řekne, že nejhorší jsou fotografie mrtvých dětí. Všechno ostatní se dá vydržet. Já už viděl lidi převálcovaný vlakem, bouračky, na to si člověk tak zvykne, že u toho normálně svačí. Ale mrtvé děti, na to si nezvyknete nikdy. Možná proto tu „násilnou“ už taky nedělám. Protože ta „hospodářská“, to jsou jenom přesuny peněz, ne životů. Ale nemohu říct, že by existovala hranice, kde bych řekl ne. Každý má právo na obhajobu a víme, jak často byli obžalováni nevinní, to znamená, že advokát se stejně jako soud dobírá poznání až v průběhu procesu. Představa, že klient přijde, práskne pěstí do stolu a prohlásí, že tu babu fakt dobře zabil, je naivní. Každý naopak zoufale tvrdí, že to neudělal. A advokát nemá v té chvíli žádné speciální informace ani prostředky, aby to prověřil. Já nejsem naštěstí z těch, kteří se do toho nechávají zatáhnout. Ale viděla byste, co advokátů se posléze s klientem dokonale ztotožní a jsou přesvědčeni o jeho nevině.

Vám se nikdy nestalo, že jste si něco bral osobně?

Stane se to. Je samozřejmě nepříjemné vnímat poškození klienta. Vždycky je při procesu někdo, kdo tvrdí, že mu bylo ublíženo. Snažím se nebrat osobně nic. Jakmile se do toho emočně angažujete, znamená to, že vnímáte třeba příkoří klienta jako své vlastní, nebudete schopen chladně zvažovat, jaké prostředky jsou na místě k nejúčinnější obraně.

Vy asi nebudete moc emotivní?

Ne. Zrovna nedávno jsem říkal, že emoce patří tak leda do postele. A můj kamarád se vyděsil: „Ježišmarjá, hlavně tam ne!“

Obhajoval jste někdy někoho zadarmo, řekněme z idealismu?

Velice často. Ale říkat ty případy nemohu. Čas od času to člověk udělá vůči přátelům, čas od času vůči kauze, která je tak zajímavá, že řeknu: Pojedeme na polovičku nebo na čtvrtinu sazby. Čas od času se stane, že chvilku ten člověk platí, pak na to nemá, ale vy si říkáte, že by bylo nefér ho prostě opustit.

Proč jsem se o vás dočetla, že jste gangster mezi právníky?

No, to nevím, proč jste se to dočetla. Pravděpodobně proto, že to někdo napsal.

A proč myslíte, že to napsal?

Tak důvodů, proč jeden druhého pomlouvá, je celá řada. Je spousta lidí, kteří mě nemají rádi. Jsou to nepochybně kyselé hrozny, protože já jsem dost veřejně známý, zastávám řadu funkcí v rámci advokacie, publikuji. Ale nikdo nikdy nepřišel s žádným konkrétním obviněním. Říci o někom, že je to gangster, je hrozně jednoduché - ale ať řekne konkrétně kdy, kde a co. A ať případně nese důsledky svého obvinění, bude-li nepravdivé. Co mám říci? Mám tady přísahat na život svých dětí nebo co? Prostě nejsem gangster a hotovo.

Těší vás víc vyhrát spor, nebo vydělat peníze?

Nejlepší je vyhrát a ještě vydělat peníze. Být zdravý a ještě bohatý.

Jaké případy vás baví?

Mě baví všechno, právě proto, že na rozdíl od některých kolegů si do advokacie chodím hrát, já se tím neživím. Když jsem to ale šel dělat, byl nástupní plat koncipienta patnáct set padesát pět korun - a měl jsem už dvě děti. Ale lhal bych, kdybych řekl, že ty peníze nejsou příjemné. Dávají člověku svobodu.

Jste bohatý muž. Co děláte s penězi, které nepotřebujete?

Takové nejsou! (směje se) Podívejte se, máme čtyři děti. A je známo, že čím větší dítě, tím větší výdaje. Určitě patřím k těm, kteří peníze do určité míry tezaurují do budoucna jako nějakou jistotu a něco jsem taky investoval. Nemám ale jachtu nebo ferrari, nic, co se vymyká běžnému průměru. To by ani nešlo, protože na pivo chodím se svými kamarády, kteří jsou živnostníci nebo úředníci, takže asi těžko si tam mohu objednávat kýbl kaviáru. Kór když v té hospodě v životě kaviár neviděli.

Takže ani žádný golf, tenis, squash?

Tenis hraji dvacet let, to bývala zábava chudých advokátů. Já prostě žiji v normálním prostředí a vlastně to jinak ani nejde, protože bych musel změnit své sociální zázemí. Já si radši jdu s kamarády v sobotu zahrát fotbal a pak na pivo, než abych jel utrácet do kasina. Asi bych i měl známé, s kterými bych mohl hrát v kasinu, ale mě to nebaví.

Vypadáte opálený, chodíte do solárka?

Do solárka nemusím, to mám doma. Hodně sportuji. Nedávno jsem dokonce poprvé v životě hrál hokej. No, hokej… já si prostě tak bruslím a občas se potkám s pukem.

Jak se dnes díváte na svou někdejší snahu postavit KSČ mimo zákon?

Pořád stejně. Kdyby mě bývali nechali na pokoji a nepletli do toho politiku, tak už by tady s největší pravděpodobností komunistická strana nebyla. Já si myslím, že bych to býval u soudu vyhrál. Prostě pro mne to byla otázka soudního sporu a ono by se vidělo, jak by to tam dopadlo. Ale přiznám se, že jsem v té době poněkud naivně podcenil politické konsekvence. Až když jsem si později četl o dějinách sametové revoluce, uvědomil jsem si, že v té době se hlasovalo o nějakých zákonech, kde potřebovali komunisty. Ale copak já jsem na městské prokuratuře sledoval, jaké zákony zrovna přijímají v parlamentu a co se komunistům bude nebo nebude líbit?

Myslíte si, že komunisté jsou ještě dneska nebezpeční?

Já bych řekl, že jsou hlavně ekl a člověk špatně rozdejchává tu jejich aroganci. Dokonce pro mne je zloděj, který něco ukradne a prchá nocí, lepší než oni, protože ten si aspoň uvědomuje, že porušil nějaké zákony a bojí se. Čímž vlastně přiznává existenci těch zákonů. Zatímco komunisti se tváří, jako že žádné zákony neexistují, že neexistuje historie.

Takže je to spíš jen skanzen?

Já si myslím, že už nejsou nebezpeční, stejně tak nevnímám jako nebezpečné skinheady, to jsou totalitní zárodky, které vybujely za určité historické situace. Nebýt specifické situace v Německu po první světové válce, tak by nikdy nemohl tak narůst vliv fašistů. Kdo podporoval fašisty? Měšťané, kteří přišli o majetek v důsledku krize. A já jsem pevně přesvědčen, že kdyby tady došlo k takovéhle krizi, tak by tady nějaká taková strana zaručeně vypučela. To znamená, že jde spíš o demokracii a stabilitu společnosti než o ty politické strany jako takové. Komunisti taky v parlamentu nereprezentují nějaké komunistické ideje, ale všechnu tu lůzu společnosti, která je iracionálně nespokojená. Je kletba našeho parlamentu, že tam vůbec jsou, protože dříve nebo později mohou být pro leckoho potenciálním partnerem, dělají se nejrůznější handly.

Jaký obraz o české společnosti jste si za svou kariéru v advokacii udělal?

Veskrze pozitivní. Všechny země mají něco, kvůli čemu by lidi mohli nadávat. Bavíte se s Angličany, nadávají na závist, bavíte se s Rakušany, nadávají na závist. Tady jsme prostě holt měli smůlu, že jsme byli čtyřicet let lehce retardovaný a teď to doháníme. Ale já to nevnímám jako tragédii. Mně naopak připadá schizofrenní, jak se to u nás někdy líčí. Jako kdyby existovaly dva vlaky: jeden, ve kterém jedeme, a druhý, který jede někam jinam - a jde jenom o to přestoupit do toho správného. Ale tak to není, je to prostě jenom jeden vlak a my jsme v něm.

Jednou jste řekl, že čeští politici jsou takové šedé myši, že v české politice je málo skutečných osobností. Platí to pořád?

Myslím si pořád, že jsou to lidi bez charismatu. Ale možná, že to tak je i dobře, protože přemíra osobností v politice vede k přemíře nejrůznějších ambicí a střetů. Jaká byste chtěla, aby byla vaše účetní? Chcete účetní, která miluje noční život, kouří doutníky a pije červený víno? Okamžitě začnete trnout hrůzou, že to dělá za vaše peníze. Takže radši ať je to šedá myš, která vám to všechno pěkně počítá a má to úhledný. Neřekl bych, že to je zásadní vada politiky. Ti, kteří mají vyšší ambice, jsou dynamičtější, kreativnější, se možná pustí spíš do soukromého podnikání nebo jsou umělci. V politice, stejně jako v účetnictví, moc místa na fantazii není.

Ohlédneme-li se zpátky, nepřipadají vám dnešní politici poněkud béčkově ve srovnání s těmi polistopadovými? Česká politika už nepřitahuje elity?

Já bych neřekl, že jsou béčkoví. A není vyloučeno, že turbulence, které byly v české politice v začátku 90. let, byly dány právě tím, že v ní bylo víc osobností, než byla schopna unést. Je možné, že právě tenhle stav, kdy se obyvatelstvu politici jeví jako šediví a bez většího charismatu, je lepší, protože jsou lépe schopni se dohodnout. Pro průbojné lidi to možná ztratilo zajímavost. Politika je viditelně prostě rutina, svým způsobem ubíjející. Já si vzpomínám, jak jsem trpěl jako zvíře a těšil se na tenis, když jsem musel vysedávat na těch schůzích, zatímco venku bylo krásně. A když se podívám na denní program českého premiéra, tak to bych s ním teda neměnil ani za trojnásobek jeho platu!

…tím spíš, že trojnásobek premiérského platu dnes jistě hravě vyděláte…

No doufejme, doufejme. (směje se)

Jaký byste řekl, že je smysl vašeho života?

Život nemá žádný hlubší smysl. Člověk se prostě narodí jako výsledek biologického procesu a měl by žít, aby pokud možno moc neškodil a aby si to trochu taky užil. V mezích toho, že nebude vyžírat ostatní.

Nejste náhodou cynik?

Spousta lidí to o mně říká. V Ďábelském slovníku se říká, že cynik je člověk, který pro svůj špatný zrak vidí věci takové, jaké jsou. Ne takové, jaké by měly být.

Když byla před lety v Praze premiéra filmu Ďáblův advokát, měl jste k němu úvodní projev. Není to tak trochu film o každém úspěšném advokátovi?

Každý film je nadsázka. Já například dělám advokacii dodnes proto, že chci pomáhat lidem. Ale dovedu si představit, když to napíšete, jak se budou lidi smát.

No do vás bych tedy zrovna neřekla, že jste takový idealista.

Ono je to docela prima stát proti celé společnosti s vědomím, že oni si myslí něco úplně blbě, stát si za tím svým, o čem se časem ukáže, že bylo správné. A jestli je to idealismus? Leckdo si samozřejmě řekne: Za takový prachy bych se postavil taky. Ale to není pravda, spousta lidí by se ani za prachy nepostavila proti všem. Na to se člověk musí psychicky narodit. Ale mně se na tom líbí i ten souboj, někdy hodně vyhrocený, ale vždycky v mezích řádu. A když je protistrana taky nad věcí, bývá to někdy i docela zábavné a intelektuálně přínosné. Zkrátka se to nedá redukovat na nějakou ďábelskou frašku, jak ten film ukazoval.

Jako co byste chtěl, aby si vás lidi jednou pamatovali?

Ale to je mi úplně fuk! Jaký lidi, proboha? Nejlepší, kdyby o mně už vůbec nevěděli. Je samozřejmě okruh lidí, třeba mí přátelé, kde mi záleží na tom, jak mě vnímají. Ale to, jak si mě potom bude někdo zkresleně pamatovat? Jéžišmarjá! Já například nechápu, proč si lidi spoří na rakev a na pohřeb. Až umřu, tak ať se o mě někdo sakra postará. Nebo se mu prostě budu rozkládat před barákem.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)