Prosinec 2006

Namáhavá cesta ke světovosti.

Věra Pokorny-Scheufler

V týdeníku, který mi kdosi poslal z Česka, jsem našla reportáž napsanou žurnalistou, jehož v jeho vlastním zájmu raději nejmenuji. Pojednávala o nejdražších a nejlepších restauracích v Česku. Tedy v Praze. Prý se v nich skvěle najíte, ale také za to hodně zaplatíte. Hošík tam byl zajisté na účet redakce, takže ho to moc nebolelo.

Jako první jmenuje restaurant Allegro v procovském novém hotelu Four Seasons. To je taková zastrčená elegance, hnedka za Karlovým mostem u Vltavy, spala tam prý Madonna, když v Praze vystupovala. Tamní restaurace prý byla už několikrát vyhlášena za nejlepší restauraci v zemi. Reportér píše „u nás“, chvilku jsem se domnívala, že myslí u nich doma. Ale asi ne, vaří tam totiž italský kuchař. A novinář asi nebude z rodiny, která by si mohla vydržovat svého kuchaře. Diví se totiž věcem, které bývaly dříve i v docela obyčejných českých rodinách docela běžné. Poučuje čtenáře, že v takové restauraci si nedáte utopence, tlačenku či guláš. Neví o tom, že dobrý guláš je delikatesa i v prvotřídním podniku. Nedávno prozrazovali na německé televizi různí známí kuchaři, co jejich oblíbené jídlo – a víte, co vyhrálo? Ordinérní karbanátky.

Minerálky mají tam v těch chrámech jídla prý dokonce dvojí, cizích značek Evian a Vitell udivuje nás milý reportér. Prý na přání seženou i vodu z grónského ledovce. No, už je vidím, jak natáčejí vodu z vodovodu, přidávají k tomu ledovou tříšť s trochou modré barvy a příšerně se chechtají.To tedy zas tak moc velký výběr není, dvě minerálky mají u nás v  městečku i v boudě s pommes frittes.

Vín mají prý 600 druhů a za láhev vína je možno dát i čtvrt milionu, praví synek. Namátkou uvádí Saint-Julien z roku 1934 za 156 000 Kč. Že tak staré víno by otevřel k obyčejné, byť i drahé večeři jen blbec, to náš světák netuší.

Ten dotyčný italský kuchař vaří v Praze už šest let a chce se prý měřit s New Yorkem, Londýnem nebo Paříží, ne s ostatními restauracemi v Praze. No, tak nevím, ale zatím nemá v Česku ani jeden restaurant hvězdičku od Guide Michelin, přes veškerou světovost a jedinečnost té jejich kuchyně.

Bydlím v zemi téměř stejných rozměrů. Kulinárně nic moc, ale i ve městě kde žiji, se 40 000 obyvateli, máme restauraci, která má tyto michelinské hvězdy dokonce dvě. Vůbec je těch hvězd po Holandsku rozeseto poměrně dost, kupodivu. V Čechách a na Moravě není zatím ani jediná. Čím to je, to teda nevím.

Také podávají v té restauraci Allegro, praví český kulinární badatel, maso ze zvířat jménem wagyu. Poučuje čtenáře, že jsou to zvířata chovaná v Americe(!), kterým se k jídlu dává pít pivo a saké. Škoda, že ho to saké nepřivedlo k tomu, že to spíš budou asi ta proslulá hovězí dobytčata z Japonska. Tam se tento druh dobytka do roku 1912 pěstoval jen pro členy císařské rodiny. Vyvážet se zvířata nesměla, pod trestem smrti. Až v roce 1993 na žádost Washingtonské university bylo vyvezeno několik kusů, pro vědecké účely. Pak přišli na to, že mohou vyvézt embrya, což se jim po několika letech podařilo. Teď se pěstují wagyu v USA, Jižní Americe, v Belgii a v Holandsku – kousek od nás je farma, kde je najdete také. Nevěříte? Jen se podívejte do website www.wagyufarm.nl. Do Prahy kvůli tomu jezdit nemusíme. A oni by to zase nemuseli dovážet z Ameriky.

Reportér dál nadšeně vypravuje o tom, jak se v těchto podnicích vaří z čerstvých surovin, ryby prý přímo z moře, šunka z Parmy. České není nic, jen prý trochu nějaké zeleniny a zvěřina. Humry prý vozí z Itálie. To je taky divné, protože tam nikdy žádné humry nepěstovali, ti žijí jen v chladné vodě. Jestli to nebude langusta?

Největším hitem je ale kuře z  Breese. Píše opravdu několikrát Breese. Jenže on je to Bresse, můj milej, nepozornej! Kuře prý přinesou hostům celé, ještě s hlavou a za krkem s peřím a s nohama s drápy, které jsou zabarvené do modra, což prý znamená, že za života běhalo a hrabalo. Modré nohy, ne drápy, jsou pro tuto rasu příznačné, milý hochu. Tobě jde namluvit taky úplně všechno. A nebo jsi zatraceně nedával pozor.

Číšník se prý dokonce „málem klaněl.“ Hocha tedy překvapuje, jak se chovají číšníci „málem slušně“. Což připomíná, že v českých restauracích vede spíš model Paroubek. S chováním u stolu si nemáte dělat moc starostí, stačí prý shlédnout film Světáci a víte dost. Ruce neolizovat, utřít do ubrousku, ten je na to. Aha. Když jíte venku na terase a náhodou začne pršet, tak nesmíte „popadnout talíř se svou porcí a jít dovnitř“ to prý by na vás koukali jako na blázna. Však my se to naučíme.

Druhá jmenovaná restaurace pro milionáře a celebrity je Zlatá studně, což je, pokud se pamatuji, někde nahoře u Hradu. Tam zas mají steaky z Argentiny a prý podávají čekanku, košírovanou v červeném víně. Též košírují hrušky. Tu čekanku prý hosti nechtěli. Nedivím se. Kdyby to zkusili pošírovat, tak snad by to lidi pozřeli. Hoch zase nedával pozor a nebo příliš využíval nabídky lihovin.

Zlatá studně je o trochu sympatičtější, už proto, že kuchař je Čech a netají se tím, že si po práci rád zajde na tlačenku. A má prý recepty ještě od babičky. Jenže, když se ho reportér ptá na nějaký jednoduchý recept, tak uvede „ Pečenou kambalu na bramborovo-tomatovém pyré s pórkovo-mátovou pěnou“. Svatá prostoto!

A nakonec se náš reportér dopouští chyby, pro Česko příznačné : plete si gurmána (gourmand) s gurmé (gourmet). Omluven je tím, že i ve slovníku cizích slov, kterým mi kdysi mávala před nosem moje pražská švagrová, stojí, že obě slova mají stejný význam. Přitom vám v Česku každý franštinář řekne, že gurmán je člověk, který rád hodně jí (například Gargantua byl gurmán) a gurmé je labužník.

Takže když gurmáni hlasují o nejlepší restauraci, hlasují o tom, kde dostanou nejvíc jídla, ne jídla nejvybranější a nejlépe připravená. Inspektoři, kteří udělují tu michelinskou hvězdu prý chodí do restaurace Allegro každý rok, ale stále cosi chybí. Co to asi bude?

Vzpomínám na kuře s nádivkou, které dělávala moje babička. Předtím nebylo nikde v Bresse, ale běhalo u nás po dvoře, ani nemělo modré pazoury. Bylo absolutní, nezapomenutelné, na vyznamenání. Poulet de Bělčice.

Máme v Holandsku přísloví: chovej se obyčejně, to je bláznivé až dost. Co kdyby to zkusili s naší obyčejnou, ale poctivou a kvalitní, českou kuchyní? Recepty si mohou vyžádat v Rakousku, kde ji dodneška vaří a mají v úctě. Nebo najít nějakou původní Sandtnerku.