Prosinec 2006

Atomoví samurajové

Zdeněk Slanina

Japonsko se stalo první a vlastně jedinou obětí atomového bombardování v dějinách. Velmi málo se však ví o tom, že „Země vycházejícího slunce“ měla za druhé světové války vlastní jaderný výzkum.

Problematika německého jaderného výzkumu během druhé světové války je poměrně podrobně zmapována. Nedávno byla tato otázka znovu přezkoumávána v souvislosti s uvolněním nahrávek rozhovorů s předními německými badateli, tajně pořizovaných během jejich britské internace. Vcelku se má za to, že Německo mělo sice lidský potenciál, nemělo však už ekonomicko-technické podmínky pro dokončení projektu. V čele německého jaderného programu stál Werner Heisenberg, laureát Nobelovy ceny za fyziku z roku 1932, ba i samotné štěpení uranu bylo objeveno na německé půdě Otto Hahnem a jeho spolupracovníky v roce 1938. Ovšem stav válečného hospodářství už vylučoval akci srovnatelnou s americkým projektem Manhattan.

Japonský jaderný výzkum během druhé světové války je daleko méně známý. I japonská teoretická fyzika měla v té době vysokou úroveň. Sin-Itiro Tomonaga, pozdější laureát Nobelovy ceny za fyziku v roce 1965, spolupracoval v letech 1937-1939 s Wernerem Heisenbergem přímo v Lipsku. Jiný japonský fyzik, Hideki Yukawa, obdržel Nobelovu cenu již v roce 1949 za předpověď mesonu na základě teoretického studia jaderných sil. Yoshio Nishina se svým příspěvkem k rodící se kvantové mechanice stal známým již v roce 1928 a patřil mezi spolupracovníky průkopníka teorie atomu Nielse Bohra. A právě Nishima, působící v Ústavu pro fyzikální a chemický výzkum RIKEN v Tokiu, zřejmě hrál důležitou roli v organizaci japonských jaderných výzkumů za války.

Předpokládá se, že japonská armáda se o možnost konstrukce atomové bomby začala zajímat již na podzim 1940. Dokonce pár měsíců poté byla diskutovaná i možnost jaderné fúze vyvolané atomovou bombou, tedy koncept vodíkové bomby. Program byl formálně zahájen v letech 1941-1942. V téže době začalo s podobným projektem i japonské námořnictvo, které si tradičně udržovalo jistou nezávislost na armádě. Námořnictvem byl těmito výzkumy pověřen Bunsaku Arakatsu, profesor Imperiální univerzity v Kjótu.

Císařův první projev

Vzdor těmto solidním předpokladům se většinou usuzuje, že praktické japonské úsilí bylo ještě více limitováno ekonomickými a technickými faktory než německý projekt. Ke konci války se program nutně velmi omezil v důsledku systematických leteckých náletů na hlavní japonské ostrovy. Z historického hlediska je však celá problematika jen málo zdokumentována, popsány jsou jen některé epizody. Na tom se podílí i specifičnost postupného obsazování Japonska Spojenci. 15. srpna 1945 učinil tehdejší císař Hirohito nejvýznamnější čin svého panování - uznal realitu rozloženého hospodářství zbaveného přísunu surovin, výrazné americké převahy ve vzduchu i na moři, šoku z nasazení amerických atomových bomb, čerstvě zahájené sovětské ofenzivy v prostorech Mandžuska, Koreje, Sachalinu a Kuril (což ukládala tajná doložka k Postupimské dohodě), nejednotnosti a nevraživosti v různých sférách branné moci a přes odpor a nakonec i vzpouru nejmilitantnější části armády prosadil kapitulaci. Zachránil tak statisíce životů na obou stranách, a i kritici instituce císařství uznávají, že to byl krok, který mu nakonec zajistil relativně příznivý soud historie.

14. srpna před půlnocí císař nahrál v paláci kapitulační projev pro své dobré a věrné poddané. S nahrávkou (projev byl prozíravě pořízen dvojmo) se ještě děly věci, ale nakonec se obě verze podařilo dopravit do budovy rozhlasu. V pravé poledne hlasatel vyzval národ, aby povstal a připravil se na císařský projev. Císař hovořil k národu starojaponštinou, které většina jeho poddaných sice moc nerozuměla, ale z tónu prohlášení jim bylo jasné, že jde o něco katastrofálního. Zazněla totiž formulace, že nadešel čas, kdy národ bude „muset snášet nesnesitelné“ (neestetické slovo kapitulace se v prohlášení vůbec nevyskytovalo).

Národ tehdy prvně naslouchal panovníkovi v předpisovém postoji - ne však dlouho. Záhy Japonce ovládl nevěřícný údiv a nakonec se po milionech tváří řinuly slzy. Veřejnost byla do poslední chvíle přesvědčována, že konečně vítězství je na dosah, vojsko trénovalo na zajatcích bajonetové útoky, i ženy v domácnosti se dychtivě zapojily do nácviku likvidace nepřítele bambusovými holemi a Američané dobře věděli, co by následovalo po invazi.

V živé paměti byly kompletní třídy dívčích škol na poměrně málem ostrově Okinawa (největší japonské území obsazené Američany v průběhu války), které pod velením svých fanatických učitelek páchaly kolektivní sebevraždy skokem z útesu, aby se vyhnuly „pohaně zneuctěním barbarskými cizinci“ (na hlavních ostrovech měly být dokonce distribuovány jedové pilulky jako ochrana paní a dívek před tímto zneuctěním). Nicméně japonský ozbrojený odpor, až na drobné incidenty, v poledne 15. srpna ukázněně skončil. Policejní jednotky okamžitě začaly odmontovávat a konfiskovat vrtule všech zbylých letadel, čímž odzbrojily i poslední ortodoxní kamikadze, kteří už rozeslali dopisy na rozloučenou s odstřižky svých nehtů na památku (mimochodem, před posledním letem dostávali to, co se v Česku dnes vaří pod názvem perník). K podpisu kapitulace samé však došlo až 2. září 1945, a teprve poté začalo postupné obsazování hlavních ostrovů.

Nepřipraveni na vítězství

Američané sami ovšem tak rychlý konec nepředpokládali - trvání války na hlavních ostrovech odhadovali ještě na několik let, takže byli nepřipraveni a v naprosto odlišné společnosti a státní správě se orientovali pomaleji než Spojenci v obsazeném Německu. A vzhledem ke korejskému konfliktu pak později už ani nebyl na mapování terénu čas. A tak dodnes mnohé zůstává zahaleno tajemstvím.

Teprve nyní dochází v Americe k přezkoumání tajných materiálů o zločinech Japonské císařské armády, které jsou v americkém držení. Šetření zastřešuje tým s názvem The Nazi War Criminal Records Interagency Working Group, který vychází z předpokladu, že by tyto materiály mohly vyjasnit otázku zkoušení biologických zbraní na amerických zajatcích během tichomořské války. Např. v knihovně amerického Kongresu má být na deset tisíc dosud nezpracovaných japonských dokumentů ukořistěných po kapitulaci.

Vývoj po kapitulaci byl v Japonsku fakticky rychlejší než v Německu. 1. ledna 1946 oznámil panovník národu, že po staletí platná koncepce o božském postavení císaře byla falešná. Tým amerických specialistů záhy poté, během jednoho týdne, sepsal novou ústavu, která obsahovala takové převratné novinky jako volební právo žen či zavržení války jako státního prostředku. Ústava byla japonským parlamentem schválena v poměru 342:5 (Američané naznačili, že další verze ústavy by mohla znamenat konverzi císařství na republiku). A tak se cizinci narychlo sepsaná ústava stala posvátnou a platí beze změny dodnes.

Tajemná plavba německé ponorky

Leč zpět do 40. let k japonskému válečnému jadernému výzkumu. Zdrojem japonského uranu byla nejspíš Čína, ale existovaly i jisté kontakty se spojeneckým Německem. V březnu 1945 se vydala - oklikou kolem Kapského města - k japonským břehům německá ponorka. S koncem války v Evropě však posádka od své mise upustila a vzdala se americkému námořnictvu. 19. května 1945 už byla v americkém přístavu a začala inventura jejího nákladu. Vedle řady jiných zajímavých předmětů bylo nalezeno i 10 kontejnerů obsahujících kolem půl tuny kysličníku uranu (dost dobře mohl pocházet někde od Jáchymova). V ponorce byly též výkresy vztahující se k raketám, tryskovým letadlům, protiletadlové obraně. Další osud uranu z ponorky nebyl zatím zmapován. Existují spekulace, že mohl být použit pro výrobu americké atomové bomby určené pro Hirošimu. Technicky by to bylo možné, ovšem vzhledem k podmínkám válečného režimu je to nepravděpodobné.

Ve druhé polovině války byl pro hlavní japonské ostrovy značným problémem jak nedostatek energie, tak americké nálety. Situace byla příznivější na Japonci okupovaném korejském poloostrově. V lokalitě známé jako Hungnam, či japonsky Konan, byla vytvořena průmyslová základna, energií zásobovaná z blízkých hydroelektráren. Existují dohady, že zde mohla být elektrolyticky produkovaná těžká voda. Dalším faktorem by mohl být výskyt přírodního uranu na hornatém korejském poloostrově. Někteří historici války vylučují, že vlastní jaderný výzkum byl prováděn zde, ale jiní mají za to, že sem byl přesunut v důsledku náletů. Na konci války pak byla oblast obsazena sovětskými vojsky. Ustupující Japonci údajně vyhodili část zařízení do povětří (což se jeví v tehdejším chaosu a agónii jako poněkud neobvyklé). Dnes je tato oblast součástí KLDR, a tudíž pro cizince nepřístupná.

Japonský test?

Existuje však odvážná spekulace, že 12. srpna 1945, těsně před japonskou kapitulací, byl na jednom z přilehlých ostrůvků proveden první a poslední japonský atomový výbuch. Dokonce je připojován odhad, že tento test byl zpožděn o tři měsíce oním přesunem z japonských ostrovů. Dokumentace těchto tvrzení je však zatím nedostatečná. Většina historiků se přiklání k názoru, že japonský atomový výzkum nebyl příliš pokročilý, pravděpodobně ani v Koreji nebyl skutečně prováděn. Velký výbuch na ostrově mohla stejně tak způsobit likvidace muničního skladiště.

Pokročilý byl ovšem výzkum v oboru chemických a bakteriologických zbraní: dodnes existují v severovýchodní Číně (druhdy Japonskem kontrolovaném Mandžusku) velká skladiště japonských chemických zbraní z období války. Vzhledem k hrozbě ekologické katastrofy probíhá dnes jejich bezpečná asanace. Podobně i na Kurilách dlouho po válce zůstávaly rozsáhlé zaminované podzemní prostory, do nichž se Rusové báli vstoupit.

Otázky japonských jaderných výzkumů v době 2. světové války se ve svých pamětech dotýká i zakladatel firmy Sony, vynálezce a průmyslník Akio Morita. Za války sloužil v japonském vojenském námořnictvu a vzhledem ke svému fyzikálnímu vzdělání se podílel např. na vývoji podvodních detekčních systémů. Jeho pracoviště bylo u Kamakury poblíž Tokia, kam zpráva o hirošimském výbuchu přišla až druhý den v poledne. Ačkoliv typ použité bomby nebyl ještě znám, Morita už tehdy přesně usoudil, o jakou bombu šlo a jaké důsledky to bude pro Japonsko mít. Osobně měl už řadu měsíců za to, že válka je prohraná, a ačkoliv vytrvale pracoval na svém úkolu, soudil, že je příliš pozdě na to, aby mohl být úspěšně zakončen. I když si byl dobře vědom americké síly a převahy, zpráva o atomové bombě jej zaskočila. Jeho první reakcí byla věta: „Můžeme celkem dobře okamžitě naše výzkumy zastavit - jestliže Američané mohou vytvořit atomovou bombu, tak to musíme být za nimi v každém ohledu už natolik pozadu, že je nemůžeme dostihnout.“

Tento realistický odhad tehdy velmi rozčílil Moritovy nadřízené, leč do kapitulace zbývaly už jen dny. Jak Morita vzpomíná, tehdy se domníval, že by bylo třeba alespoň dvaceti let na vývoj atomové bomby, a zjištění, že to Američané přesto už dokázali, znamenalo šok. Zprávy z Hirošimy byly pro něj dokladem tehdejšího masivního rozdílu ve stupni technologického rozvoje. Toto jeho osobní svědectví též potvrzuje převládající názor, že japonský válečný jaderný výzkum byl zastaven ještě velmi daleko před dosažením nějakých skutečných praktických výsledků. Zatímco jedna éra končila, druhá právě začínala. Akio Morita a Masaru Ibuka záhy založí skromnou firmičku, která z popela a frustrace války vyroste v světoznámou Sony, jeden že symbolů japonského hospodářského zázraku.

Téma nasazení atomových zbraní na konci 2. světové války je dodnes kontroverzní. Pravidelně ho oživují i někteří japonští tradicionalisté, v jejichž podání zní argument přibližně takto: Američané jsou rasisté, bombu použili jen proti Japoncům, protože to byla jiná rasa, kterou opovrhovali, ale nepoužili ji proti Němcům, protože ti patřili do stejného plemene. Tato argumentace ignoruje okolnost, že první americký pokusný výbuch byl uskutečněn až 16. 7. 1945. Rozbor různých pro a proti nasazení jaderných bomb v srpnu 1945 byl mnohokrát proveden - a jde o nekonečnou debatu. Nicméně přímočarou odpověď na onu předchozí přímočarou argumentaci jsem slyšel od jednoho Japonce: Pokud by se Japonsko během války dopracovalo k A-bombě, neváhalo by s jejím použitím ani okamžik.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)