Prosinec 2006

O češtině, i té pražské

Martin Stropnický

Naše opěvovaná mateřština se stále vyvíjí. I její pražská podoba má své půvaby. Každý určitě zná rozšířenou pasivitu při vyslovování samohlásek. I u profesionálních hlasatelů se tak „i“ často mění v „e“. Ano, to jsou všichni ti „vážení divácee“ a „milí posluchačee“. Na druhou stranu dokáže být čeština také nesmiřitelně konzervativní. To když tvrdošíjně přejmenovává ženy na celé zeměkouli. Viďte, paní Versaceová?

Dnes mi ale dovolte věnovat nostalgickou vzpomínku druhu již v podstatě vyhynulému. Jde o gramatický prvek, který nemá v moderní češtině na růžích ustláno. Přitom jde o velmi praktický nástroj, v řadě cizích jazyků naprosto běžný a široce rozšířený. Má vzácný dar zhušťovat a zrychlovat slovní vyjádření. Tedy vlastnosti, které by měla hektická doba ocenit. A přesto, vyjadřujíce se psanou či mluvenou formou, zcela jej opomíjíme. O čem to tu pořád mluvím? O přechodnících! Jen si to představte: „Přemýšlí jeda.“ Chcete překlad?

Tady je: „Když jí, tak přemýšlí,“ a zároveň: „Když jede, tak přemýšlí!“ Nebo jiný: „Přišed domů a usnuv, chrápal.“ Už jste se chytli, překlad nepotřebujete. Přechodník dokonce dokáže polidštit i tak vážný akt, jakým jsou volby. A proto, čtenáři, až půjdeš za pár dnů volit, vol dobře! A jak by to bylo za pomoci přechodníku? „Vole, vol dobře!“

(MFDNES)