Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2006


Když zpravodajce nahrazují satelity

František Šulc

Zatímco CIA a další tajné služby spaly, ukolébané pádem Sovětského svazu a technologickou převahou, vznikalo zlo, které v roce 2001 zasáhlo Spojené státy nepřipravené. Neochotu systematicky se věnovat teroristickým organizacím velice dobře ukazuje kniha Nevidět zlo.

V letech 1992-1994 byl zpravodajský důstojník Ústřední zpravodajské služby (CIA) Robert Baer v Tádžikistánu. Od konce 70. let, kdy začal v agentuře pracovat, patřil k nadějným důstojníkům, kteří se hlásili k těm „ze staré školy“ - práce v terénu mu byla nade vše a klíčem úspěchu v získávání informací byli agenti. Atmosféra se však ke konci 80. let, ale zejména v letech 90. postupně začala měnit.

Robert Baer se specializoval na arabský svět, strávil léta v Libanonu či v Iráku. Do Tádžikistánu se dostal více méně proto, že tam nikdo nechtěl, a navíc islamisté, které sledoval po celém Blízkém východu, tam byli na vzestupu. O horšícím se stavu CIA vypovídá jeden z řady případů, který popsal ve své knize Nevidět zlo (See No Evil). V době, kdy sloužil v Tádžikistánu, požádal ústředí CIA, aby tam poslalo někoho se znalostí jazyků darí nebo paštú, kdo by byl schopný vyslechnout uprchlíky z Afghánistánu, kteří se shromažďovali u hranic s Tádžikistánem. „Byl to zlatý důl na informace. Některé jsme mohli klidně i naverbovat a poslat zpátky přes hranice, aby nám z Afghánistánu podávali hlášení,“ píše Baer. „Bylo mi ale řečeno, že lidé se znalostí těchto jazyků nejsou k dispozici. Rovněž jsem se dozvěděl, že CIA už o Afghánistánu informace nesbírá, a proto takoví lidé ani nejsou zapotřebí. Místo toho ústředí nabídlo, že mi pošlou čtyřčlenný tým specializující se na problematiku sexuálního harašení. Když jsem tuhle velkorysou nabídku odmítl, objevil se u mého jména další černý puntík.“

To je jen jeden z řady příkladů, jak se od konce 80. letech začalo negativně proměňovat vnímání práce CIA. Jedním z důvodů tohoto úpadku byl samozřejmě konec studené války (k tomu se musejí přičíst skandály typu Írán-contras). Mezi další lze paradoxně počítat úspěšné nasazení nových technologií, zejména satelitů v první válce v Perském zálivu. Následně převážila představa, že špionáž lze vést prostřednictvím „očí na nebi“.

Další rána, která zasáhla CIA, byl případ Aldricha Amese, který pracoval nejen pro CIA, ale za peníze i pro sovětskou KGB. Když jeho aféra praskla, nastalo v CIA zemětřesení a hon na čarodějnice (prováděný rivalem CIA - kontrašpionáží FBI). Za všechno možné bylo vyšetřováno mnoho důstojníků (včetně Baera, který měl plánovat zabití Saddáma Husajna, ale byl osvobozen), přičemž mnozí z nich, byť byli očištěni, agenturu opustili. CIA tak přišla o zkušené lidi. To byla jedna z linií, na jejímž konci stojí rozsáhlé teroristické útoky na New York a Washington z 11. září 2001. Útokům se pravděpodobně zabránit nedalo a právě stav CIA byl jedním z důvodů. Nicméně ne zcela spravedlivě jsou z tohoto selhání obviňováni hlavně zpravodajci. Minimálně stejný díl viny nesou politici. Konkrétně jde o administrativy George Bushe staršího a Billa Clintona. Islámští teroristé však nebyli prioritou amerických politiků ani v 70. či 80. letech minulého století. Konec 80. let lze také popsat jako dobu, kdy zpravodajští důstojníci starého ražení přestávali být potřební, což se nakonec vymstilo.

Zhasněte, zavíráme

„Oba tyto přístupy (tlak politiků na tajné služby, aby se soustředily na nové technologie, a požadavky na satelitní snímkování) vedly ke kladení důrazu na plánování satelitních systémů další generace za cenu, která způsobovala tlak na zbytek rozpočtu zpravodajských agentur. Výsledkem bylo, že zpravodajské agentury přicházely o zkušené operativce i analytiky,“ píše se ve zprávě kongresové komise, která vyšetřovala 11. září 2001. Jde o poměrně lakonické konstatování, za kterým se skrývají osudy stovek zpravodajských důstojníků i analytiků, kteří obětovali agenturám velkou část svého života a nakonec roztrpčeni odešli, podobně jako Robert Baer. Ten popisuje, že ke konci roku 1988 už bylo v CIA v plném proudu uzavírání poboček. Například v islámské komunitě v Německu nebyl v té době ani jeden muslim, který by pracoval pro CIA.

„A ještě něčeho jsem si všiml: jakmile to začalo jít s Odborem operací z kopce, agenty jako hlavní zdroj pravdy vystřídaly ve Washingtonu satelity. Jen máloco uspokojí zákonodárce tak jako ten pocit, když v ruce svírají jasnou černobílou satelitní fotografii vytištěnou na křídovém papíře, kterou si navíc mohou prohlédnout pomocí své 3D prohlížečky a na základě které mohou všechno interpretovat. Nejenže se objedou bez analytiků, nepotřebují už ani agenty,“ píše Baer s hořkostí (občas je však až příliš kritický, což hraničí s nerespektováním či nepochopením reality ve Washingtonu) a dodává, že v době, kdy byl na začátku devadesátých let v pobočce v Paříži, činil tam úbytek zaměstnanců třicet procent.

Aniž si toho kdokoli z politiků všiml, respektive chtěl všimnout, CIA postupně přestávala plnit svou funkci. Je fakt, že v případě Billa Clintona o „špiony“ nebyl ani příliš velký zájem - zrušil například každodenní informační schůzky se šéfem zpravodajské komunity. K tomu docházelo v době, kdy se na jednu stranu ve Washingtonu dostávala na první místo korektnost za každou cenu a kdy na mnoha místech muslimského světa naopak začala vítězit nekorektnost. Postupně ji jako vůdce začal ztělesňovat Usáma bin Ládin, strůjce útoků z 11. září 2001 a mnoha dalších.

Jak konstatuje zpráva kongresové komise k 11. září, Clintonův zájem o boj s terorismem, doprovázený konkrétními kroky, vzrostl v roce 1998 (v létě Al Kajda zaútočila na americká velvyslanectví v Keni a Tanzánii). Na počátku roku 1999 ve svém projevu před Národní akademií věd varoval před tím, co by se stalo, kdyby teroristé zasáhli nepřipravené USA zbraněmi hromadného ničení nebo zaútočili v kyberprostoru. Několik měsíců poté Usáma bin Ládin v afghánském Kandaháru rozhodl o tom, že jeho „mučedníci“ skutečně zaútočí na Spojené státy unesenými civilními letouny. Kruh se postupně uzavřel: teroristická akce byla naplánována v Afghánistánu, o který pár let předtím neměl ve Washingtonu nikdo zájem, lidmi, ke kterým se nikdo nebyl schopen dostat, protože zpravodajská činnost na zemi nebyla přibližně deset let v módě. Navíc byla provedena unesenými civilními letouny, a nikoli v duchu hi-tech či zbraní hromadného ničení, jak se předpokládalo. Způsobila ztráty ve výši stovek miliard dolarů, a stála přitom půl milionu dolarů.

Zrod ďábla

Radikalizace islámských skupin, jejich antiamerický a antizápadní postoj proměněný v nesmiřitelný boj není záležitostí 90. let. Je mnohem starší. Nicméně teroristé 70. a 80. let potřebovali ke své činnosti finanční podporu státu. V 80. letech se ve válce v Afghánistánu začala rodit Al Kajda, do které, jak tvrdí Peter L. Bergen, boháč Usáma bin Ládin převtělil své manažerské zkušenosti z podnikání a začal ji řídit jako firmu.

„Svatá válka, s. r. o. proto představuje privatizaci terorismu, která odráží snahu mnoha zemí v posledním desetiletí převádět státem vlastněný průmysl do soukromých rukou. Nic nedokumentuje tento vývoj lépe než kontrast mezi americkým útokem na Libyi v roce 1986 za roli tamní vlády při zabití amerických vojáků rozmístěných v Německu a americkými útoky střelami s plochou drahou letu v roce 1998 na jednotlivce bin Ládina za jeho roli při útocích na velvyslanectví v Africe,“ píše Bergen v Holy War, Inc., která přináší řadu zajímavých informací, nicméně trpí tím, že se jí autor snažil rychle dopsat tak, aby vyšla co nejdřív po 11. září 2001.

Na rozdíl od „staré gardy“ blízkovýchodních teroristů (kteří stáli za řadou únosů a poprav i za útokem na americké velvyslanectví v Bejrútu v roce 1983) se změnil i cíl. Zatímco dříve byly hlavním tématem politické požadavky, likvidace Izraele, vytvoření Palestinského státu, pro Usámu bin Ládina a jeho blízké to byl pouze prostředek pro vytvoření novodobého chalifátu sahajícího od Afghánistánu po severní Afriku, ve kterém by dominoval přísný výklad Koránu.

V 90. letech se stal Usáma bin Ládin ďáblem, jehož Al Kajdě se připisovala zodpovědnost prakticky za každý teroristický čin. Šlo však o mýlku, která pramenila z nedostatečné znalosti protivníka a zároveň i z toho, že personifikace se lépe politicky „prodává“ veřejnosti. Zatímco bin Ládinovi se nedaří naplňovat jeho hlavní cíle (vláda Talibanu byla svržena, neuspěl v Súdánu a v Jemenu, kavkazské tažení není zatím příliš úspěšné a saúdskoarabská dynastie se stále drží u moci), ale podařila se mu jiná věc - stal se inspirátorem pro stovky mladíků, kteří prošli jím vytvořenými středisky „příznivců“ v Pákistánu či výcvikovými tábory v Afghánistánu.

Jinými slovy, Usáma bin Ládin přímo za mnoha teroristickými útoky nestojí ani je nemusí finančně podporovat. Teroristé se inspirují jeho osobou, jeho způsoby boje a metodami, které on sám převzal od staré gardy blízkovýchodních teroristů 70. a 80. let. Roztříštěnost však samozřejmě ztěžuje boj s těmito teroristy.

Opakující se chyby

„CIA zřejmě neměla jediného skutečně kvalifikovaného arabsky mluvícího důstojníka s blízkovýchodními kořeny, který by mohl infiltrovat muslimské fundamentalisty (a) který by byl ochoten strávit dlouhá léta na špatném jídle a bez žen v afghánských horách... Většina důstojníků žije na předměstích ve Virginii. My tyhle věci neděláme,“ říká jeden nejmenovaný důstojník CIA v článku The Counterterrorist Myth, který vyšel v létě 2001 v časopisu The Atlantic Monthly.

Všechny nitky se v 90. letech sbíhaly do Afghánistánu, respektive Pákistánu. Jeden z oblíbených „mýtů“ tvrdí, že CIA stvořila Usámu bin Ládina, když podporovala jeho a mudžahedíny v boji proti sovětským vojskům v 80. letech. Jak ukazuje například Bergen, není to zcela pravda. Spojené státy neměly k mudžahedínům přímý přístup. Ten zajišťovala pákistánská tajná služba ISI, která také rozdělovala peníze z amerických fondů. A už tehdy si samozřejmě vybírala radikální islamistické skupiny, ze kterých se posléze vytvořil například Taliban.

Bez infiltrace teroristických skupin nelze mít informace o tom, co připravují. Satelity taková data poskytnout nemohou, a jak se ukazuje, ani odposlechy, protože třeba Usáma bin Ládin přestal (až na výjimky) používat satelitní telefon už na konci 90. let. Americké tajné služby tak byly odsouzeny k tápání, což se ukazuje na příkladech odhalených velkých teroristických činů (útoky v době oslav milénia či plán na odpálení letadel na civilních linkách v Asii). Tyto informace obvykle získala nějaká spřátelená tajná služba, a pouze náhodou.

O složitosti získávání informací o blízkovýchodních teroristických skupinách a jejich plánech velice dobře pojednává právě Baerova kniha Nevidět zlo. Ukazuje to na vyšetřování už zmiňovaného útoku na americké velvyslanectví v Bejrútu, na vyšetřování útoku na letoun Pan Am, který vybuchl nad skotským Lockerbie, či na pokusech o získání informací o unesených cizincích v Libanonu. A ještě z jednoho hlediska je Baerova kniha velice aktuální - jeho zkušenosti z Bejrútu 80. let mohou do značné míry napomoci pochopení příčin a mechanismů toho, co se v Libanonu děje dnes.

Baer patřil k pochybovačům o účelnosti války proti Iráku právě z důvodů svých letitých zkušeností s terorismem. Jeho argument byl jednoduchý: o těch, kteří na nás útočí, nevíme téměř nic, protože tajné služby a politici léta spali. A právě pochopení „nepřítele“ je to nejdůležitější pro vedení jakéhokoli „boje“ a hlavně pro úspěch. „Odstranění Saddáma zní u konferenčních stolů washingtonských think tanků a v posvátných kancelářích Rady národní bezpečnosti bezpochyby jako dobrý nápad,“ napsal Baer v závěru své knihy, která v originále vyšla ještě před svržením Saddáma Husajna. „Ale je to skutečný nepřítel? Nepokoušíme se zasáhnout snadný cíl namísto cíle potřebného? Neměli bychom jít spíše po krku těm, kteří udeřili 11. září, než po tomhle bubákovi ze Zálivu? Připadá mi, že právě tohle zlo, které nechceme vidět, nám působí ty největší škody.“

Robert Baer: Nevidět zlo. V překladu Ondřeje Beránka vydal Volvox Globator, Praha 2006, 304 strany

Peter L. Bergen: Holy War, Inc. Inside the Secret World of Osama bin Laden. Vydal The Free Press, New York 2001, 300 stran

The 9/11 Commission Report. Final Report of the National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States Vydalo W. W. Norton & Copany, New York 2004, 567 stran

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)



Zpátky