Prosinec 2006

Čunkovo kouzlo

Marek Švehla

V Česku se často volá po nových tvářích v politice, nové naději, která vytlačí staré matadory, příliš spjaté se starými chybami. Pan Jiří Čunek jednou z takových nových tváří je. Úspěšný komunální politik, oblíbený lidovecký starosta ve Vsetíně. A od této soboty také nový senátor se suverénním vítězstvím nad svými rivaly. Čím se o to pan Čunek zasloužil? Už dříve si získal pozornost zajímavými nápady – zavedl třeba systém hodnocení škol, tím se ale volby do Senátu nevyhrávají. Důležitá je jiná věc: stěžejním bodem Čunkovy agendy se stalo zúčtování s tzv. nepřizpůsobivými lidmi. Pan Čunek ho pojmenoval („nemám rád parazitování na společnosti, kdo nechce pracovat, ať umře hlady“) a pak se pustil do řešení. Nutno dodat k radosti spoluobčanů, protože všichni vědí, o koho jde: o vsetínské Romy. Teď se Jiří Čunek stává důležitým politikem s celostátní působností a dokonce ambicí kandidovat na předsedu lidovců. Řekněme proto otevřeně: Jiří Čunek nesmí na svém tažení do celostátní politiky vyhrát, a čím dřív z ní odejde, tím lépe.

Do ghett

Se situací romské menšiny v porevolučním Česku to jde z kopce. V prvních letech to byly nenápadné náznaky problému: nepouštění Romů do restaurací nebo na koupaliště, automatické posílání jejich dětí do zvláštních škol, nápadný růst nezaměstnanosti či romské kriminality. Stát na zpočátku jen novinářská varování odpovídal vždy stejně – nemáme o tom informace, nejsme rasisté, a přestali jsme proto Romy jako etnickou skupinu evidovat. Nic se nedělo.

Teď už ale díky novinářům, nevládním organizacím a prvním nesmělým ministerským zprávám začínáme být v obraze: zatímco společnost rychle bohatne a zvyšuje své vzdělání, Romové rychle chudnou a nadále tvoří klientelu zvláštních škol. Už jedna nová generace žije životem bez práce na sociálních dávkách. Neumí se zorientovat v tržních poměrech, neumí komunikovat s úřady, hájit zájmy své a svých dětí tak, jak je to běžné u „bílých“ rodin. Žijí v chudobě, bez dobrých škol, bez šance na změnu. To samé čeká jejich děti, přiznávají už odpovědní ministerští úředníci. Města zatím vidí problém jen přes své účty (neplatí nájem) a stížnosti „bílých“ sousedů (dělají nepořádek) a problém téhle novodobé chudiny „řeší“ vytvářením ghett, odkud už žádná cesta do dobré práce a dobré školy nevede zaručeně. Sociologové a stále častěji i ministerští úředníci mluví o sociální segregaci nebo tzv. vyloučené komunitě. „Zatímco majoritní společnost se transformací vyvíjela směrem k flexibilnímu a výkonově orientovanému trhu, růstu vzdělání a kompetence, propadla většina romské menšiny do sociálního vyloučení mimo tento proces, a to dlouhodobě a dnes již prakticky ‚dědičně‘,“ píše ve své analýze například sociolog Ivan Gabal s tím, že sociální vylučování žádným skutečným řešením není a nemůže mít pro nikoho – tedy ani bílou většinu – dobrý konec.

Teď recyklace

Lidovec Jiří Čunek je v těchto konturách učebnicovým příkladem novodobého českého segregátora, když už ne něčeho horšího. Jeho politika vypadá opravdu promyšleně: napřed vytvořil problém (sestěhoval „nepřizpůsobivé“ Romy do odpudivé bytovky uprostřed města) a pak na boji proti „baráku hrůzy“ založil volební kampaň. Mluvil o vystěhování Romů za hranice města nebo raději za hranice okresu. Pak skutečně postavil za městem plechové kontejnery a tam šmahem všechny „nepřizpůsobivé“ rodiny sestěhoval. Bez ohledu na výši jejich dluhu a bez snahy pochopit, jak dluh vzniknul, a bez ohledu na šance dětí se odtud výhledově dostat.

Podobně postupuje v Česku stále více a více starostů, Čunka ale tahle politika vynesla do parlamentu a teď se možná bude ucházet o post předsedy parlamentní strany. Možná je to dobře, segregace Romů se tím dostává do zájmu celostátních médií. Je totiž nejvyšší čas.

Tento český přístup k Romům – jakkoli bydlení mezi chudými početnými rodinami může průměrnou českou rodinu otravovat – nemůže skončit jinak než špatně, upozorňují odborníci. Jednou se totiž budou dnešní ghetta za drahé peníze likvidovat, protože z nich půjde kriminalita, mizérie, strach do většinové okolní společnosti stejně, jako je to vidět v mnoha jiných západních městech.

Když to tedy shrneme: český vztah k barevné menšině se dostává do nového, nebezpečnějšího stadia. Vznikají ghetta. „Zastávání se“ Romů se v Česku stalo velmi nepopulární mediální disciplínou, protože všechny noviny vědí, jak spolehlivě jim to odhání čtenáře. Navíc internetové debaty se staly rájem rasistů nejhrubšího zrna, kde si tito lidé mohou zbaběle anonymně dovolit to, co dřív nikde v médiích nešlo: sprostě urážet menšinové etnikum slovníkem hitlerovského Německa. „Až se kontejnery naplní, můžeme přistoupit k recyklaci,“ psal v debatě na serveru Aktuálně.cz jeden z obdivovatelů dnes už senátora Jiřího Čunka.

Co s Čunkem

Sociální propad Romů už došel příliš daleko, města už proto problém své romské komunity nejsou schopna řešit sama. Musí jim pomoci stát. Bude to těžké, nepopulární, zdlouhavé. Když to ale neudělá, bude to vždy jen těžší, nepopulárnější a zdlouhavější. A pro nejbližší měsíce a roky, pokud má Česko zůstat ve společnosti civilizovaných zemí, nesmí se politici jako Jiří Čunek stávat předsedy stran aspirujících na vládní posty a pokud možno musí zmizet z vysoké politiky úplně.

(Respekt, www.respekt.cz)