Prosinec 2006

Kolik bude stát oteplování

Martin Uhlíř

Studie britského ekonoma varuje: musíme jednat okamžitě. Zpráv o nebezpečích, která přináší globální změna klimatu, v posledních letech rychle přibývá. Ta poslední, zveřejněná počátkem minulého týdne, je však v něčem výjimečná; hovoří jazykem ekonomů, operuje s termíny jako hrubý domácí produkt, ekonomický růst a spotřeba. Její poselství? Ohřívání planety nás přijde na dost peněz, to v každém případě. Pokud ovšem proti němu začneme okamžitě bojovat, cena za obranu nemusí být nijak hrozivá. Jestliže ale nepodnikneme nic, přesněji zůstaneme u toho mála, co zatím děláme, zaplatíme nakonec opravdu hodně.

Nejprve shrňme východiska: Už v roce 2001 zveřejnil Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) studii, která ukazuje, že globální vzrůst teploty, k němuž došlo v posledních zhruba čtyřiceti letech, nemůžeme svádět na Slunce ani na výbuchy sopek. Způsobila jej především činnost člověka, hlavně vypouštění skleníkových plynů do ovzduší (v této věci existuje mezi vědci konsenzus, byť se ojedinělé nesouhlasné projevy ozývají). Studie zároveň vyúsťuje v neveselý závěr: i pokud se nám během příštích 100 let podaří dosáhnout toho, že emise skleníkových plynů přestanou rok od roku růst a začnou klesat, nemůžeme čekat, že se vše okamžitě vrátí k výchozímu stavu. Příroda si nedá poručit ze dne na den. Globální teplota poroste, byť velmi zvolna, ještě stovky let a hladina moří bude stoupat dokonce po tisíciletí.

Přesto ještě není pozdě na obranu, upozorňuje nejnovější studie, představená v Británii. Jejím vůdčím duchem je sir Nicholas Stern, poradce britské vlády a bývalý vrchní ekonom Světové banky. Klimatické změně sice už nezabráníme, můžeme ji ale zmírnit a omezit její nejhorší dopady, připomíná tento mnohasetstránkový dokument.

Kdybychom začali s obranou okamžitě, stálo by nás to dle zprávy každoročně asi jedno procento celosvětového HDP. Pokud ovšem nic nepodnikneme, čekají nás pravděpodobně katastrofy srovnatelné s oběma světovými válkami či velkou hospodářskou krizí z 30. let minulého století. Globální ekonomika pak inkasuje údery, jejichž náprava si vyžádá už ne jedno procento, ale každoročně nejméně pět, a možná dokonce až 20 procent celosvětového HDP. Každé euro či dolar, které teď investujeme, ušetří tedy nejméně pětinásobek.

Otočit křivky emisí

Sternova zpráva pracuje zhruba s následující prognózou: je velmi pravděpodobné, že globální teplota vzroste ještě v tomto století o více než 2 stupně Celsia v porovnání s dobou před začátkem průmyslové revoluce (zatím se svět ohřál o více než půl stupně Celsia).

Vzrůst teploty o 2–3 stupně Celsia bude znamenat počátek vážných problémů: nepříjemná sucha přerušovaná katastrofálními záplavami, částečně živenými vodou z tajících horských ledovců (nejvíce postihnou Indii, Čínu a západ Jižní Ameriky). Zatímco ve vyšších zeměpisných šířkách mohou zemědělské výnosy díky vyšší teplotě růst, jinde naopak kvůli suchu klesnou a v Africe bude milionům lidí hrozit hlad. Amazonský prales zřejmě začne umírat. Přiblížíme se k bodu, za nímž se tání grónských ledovců stane nevratným. Přírodní pohromy si vyberou podstatně větší daň než dnes, například rychlost větru v hurikánech může vzrůst o 5–10 %, což by v USA způsobilo každoročně dvojnásobné škody v porovnání s těmi současnými. Kvůli kyselejší vodě v oceánech se ještě sníží už tak dost zdevastované stavy ryb.

Teplota přitom může stoupat dál. Pokud bychom emise skleníkových plynů nedokázali omezit a současné trendy by nerušeně pokračovaly, ocitne se lidstvo možná už v první polovině 22. století ve světě, který bude dokonce o více než pět stupňů teplejší, než byl ten předindustriální. Nazvěme to katastrofickým scénářem: znamenalo by to výrazně nižší úrodu i ve vyspělých zemích severu a jihu, rozsáhlé hladomory v Africe, vzestup mořské hladiny, který by ohrozil nejen mnohé ostrovy, Bangladéš či Vietnam, ale i třeba Londýn, New York, Káhiru nebo Tokio. Celkem by změna klimatu vyhnala z domovů nejméně 200 milionů lidí.

Nikdo navíc nedokáže odhadnout, jak se v takovém případě planeta zachová; hrozí například, že postupně ustane Golfský proud nebo že dojde k pozitivní zpětné vazbě, která teplotu vyžene ještě výš. Během poslední doby ledové bylo asi o 4–5 stupně Celsia chladněji, než je dnes. Změna o více než pět stupňů by znamenala něco, co lidstvo ještě nikdy nezažilo.

Otázka tedy zní, jak se katastrofickému scénáři vyhnout. Sternova zpráva nabízí odpověď: máme zhruba dvacet let na to, abychom otočili emisní křivky směrem dolů. Jinými slovy, stav, kdy lidstvo každoročně vypustí do ovzduší více skleníkových plynů než v roce předchozím, musí rychle skončit. Do roku 2050 by pak emise měly klesnout o čtvrtinu proti současným hodnotám. To bude velmi obtížné, protože ekonomika do té doby vzroste třikrát až čtyřikát – v polovině století bude jezdit mnohem víc aut než dnes, elektrárny vyrobí mnohem víc energie. Celé je to o to komplikovanější, že bohaté země musejí dle Sterna nést větší díl odpovědosti než chudé státy; do roku 2050 by proto měly omezit emise dokonce o 60–80 procent.

Bude to těžké, podle Sterna ovšem nikoli nemožné. Pomožme si malým příkladem: v současnosti vydělávají elektrárenské firmy na spalování uhlí, jednou za to ale zaplatí celá společnost – bude financovat obnovu infrastruktury poničené při stále častějších povodních, vývoj zemědělských plodin odolných proti suchu a podobně. Jde tedy o to, aby ten, kdo je zodpovědný za emise skleníkového plynu, nesl skutečné náklady. Uvolnění jedné tuny plynu by mělo stát určité množství peněz, ať už firma podniká kdekoli na světě. Zároveň by společnosti měly mít jistotu, že se pravidla hry výrazně nezmění v horizontu alespoň desítek let, tedy že si vlády svoji přísnou politiku zase brzy nerozmyslí. Pak by se podnikům vyplatilo investovat do technologií, které klima nenarušují.

Firmy lze donutit ke změně chování buď uvalením zvláštní daně za vypouštění skleníkových plynů, nebo rozšířením a prohloubením současného evropského systému obchodování s emisemi. Jak funguje? Firmy dostanou od státu přiděleno určité množství „povolenek na emise“, a pokud je nevyčerpají, mohou je nabídnout na trhu. Zavedou-li tedy ekologicky šetrnější technologii, vydělají na tom, protože ušetřené emise prodají méně osvíceným firmám. Obchoduje se zatím s emisemi oxidu uhličitého (CO2), nejvýznamnějšího skleníkového plynu. Nepříjemné porodní bolesti už má systém snad za sebou. Otázka je, zda se jej podaří správně vyladit a rozšířit i mimo Evropu. Pokud by se to povedlo, mohly by do Číny, Indie a dalších rozvojových států začít proudit peníze na ekologicky šetrné technologie.

Jak pohřbít oteplování

Ekonomický růst byl až dosud pevně svázán s rostoucími emisemi skleníkových plynů. V příštích 10–20 letech půjde o to, zda se podaří tuto vazbu přestřihnout. Přerod globální ekonomiky se ovšem odehraje za situace, kdy pod zemským povrchem budou čekat stále ještě bohaté zásoby uhlí, plynu a dalších fosilních paliv. Pokušení vytěžit je a spálit dosavadním způsobem nezeslábne, podle Sternovy zprávy by to ovšem svět spolehlivě nasměrovalo ke zmíněnému katastrofickému scénáři.

Možná se tomu ale lze vyhnout, aniž bychom se museli cenných ložisek vzdát: Zdá se, že by bylo možné zabránit oxidu uhličitému, aby při spalování uhlí čí plynu unikal do ovzduší – zachytit jej a nahnat pod zem, do kilometrových hloubek. Zatím to funguje; například v Norsku odděluje firma Statoil CO2 od vytěženého zemního plynu a žene jej hluboko do sedimentů dna Severního moře. Přináší jí to úspory – nemusí platit „uhlíkovou daň“, kterou na výrobce energie uvalila norská vláda. Nikdo ale zatím neví, jestli lze CO2 „pohřbívat“ i v tak obrovském množství, abychom touto metodou zmírnili globální oteplování.

Lékaři přestřihující pupeční šňůru mezi ekonomickým růstem a emisemi se ovšem nemohou soustředit jen na energetiku. Důležitým zdrojem skleníkových plynů je také odlesňování, do léčby bude tedy nutné zapojit vlády Brazílie a dalších států, na jejichž území rostou tropické pralesy. Pominout nelze ani zemědělství, především hlubokou orbu, kvůli které se uvolňuje velké množství CO2 z půdy.

Přerod světové ekonomiky by měl každoročně stát již zmíněné jedno procento globálního HDP (platí to pro období do roku 2050). Pokud by se svět pro tuto investici rozhodl, byl by o jedno procento méně bohatý, než by mohl být, kdyby se klima neměnilo. Neznamená to ale, že budeme o jedno procento chudší, než jsme dnes – globální ekonomika totiž roste. A pokud státy tyto prostředky neinvestují, čekají je dle Sterna následky daleko horší.

Co tvrdí kritici

Sternova zpráva má také své kritiky; například nizozemský ekonom a statistik Richard Tol ji pro agenturu Reuters označil za poplašnou a nekompetentní, protože ani v dlouhodobém horizontu nepočítá s lidskou schopností přizpůsobit se změněným podmínkám (zpráva uvádí, že pokud nic nepodnikneme, přijdeme „navždy“ nejméně o 5 % světového HDP).

Český klimatolog Jan Pretel pokládá zprávu za zajímavou, překvapilo jej však, že Sternův tým líčí budoucnost v poněkud pochmurnějším světle než autoři jiných nedávných prací. Není také zcela jasné, z jakých vstupních údajů Stern vychází.

Jiné hlasy pokládají zprávu naopak za příliš mírnou. Například oxfordský ekonom Dieter Helm si myslí, že přebudování ekonomiky bude zřejmě stát víc než jedno procento HDP. Nemá podle něj smysl uklidňovat veřejnost tvrzením, že nás ohřívání planety vyjde lacino. Nicméně Sternově studii dodává na důvěryhodnosti i skutečnost, že ji podpořili čtyři laureáti Nobelovy ceny.

Dokáží se ale státy na těchto investicích dohodnout? Není to příliš pravděpodobné. Země, které podepsaly Kjótský protokol, odpovídají jen za čtvrtinu současných emisí skleníkových plynů. Kjóto přitom představuje jen první nesmělý krůček, v podstatě povede pouze ke zmrazení emisí účastnických států, nikoli k jejich výraznému omezení. Navíc není jisté, že se kjótský cíl podaří splnit. O tom, co bude po Kjótu, začínají v pondělí státy jednat v keňském Nairobi; žádná konkrétní představa o budoucnosti, od níž by se jednání mohla odrazit, ale neexistuje.

Jistou naději tak představují spíše lokální a národní inciativy: přísné kalifornské zákony na ochranu ovzduší, obchod s emisemi CO2, který nezávisle na federální vládě připravují státy na východním i západním pobřeží USA, norská „uhlíková daň“, zajímavé čínské plány podporovat obnovitelné zdroje a snižovat energetickou náročnost ekonomiky.

Svět by měl nicméně něco podniknout i na globální úrovni. Sternova zpráva může trochu přehánět, i její kritici se ale shodují v tom, že hrozba existuje. Bylo by proto moudré se proti ní pojistit a peníze investovat.

Závěrem jedna pozoruhodná skutečnost: Zatímco Sternova zpráva počítá s oteplením o 2–3°C v podstatě jako s hotovou věcí a ukazuje, že reálné je snažit se zabránit ještě horšímu vývoji, Evropská unie pokládá 2°C za nebezpečnou mez, kterou bychom neměli překročit. Evropa totiž vychází ze starší a „mírnější“ studie IPCC. Sir Nicholas Stern přitom trvá na tom, že jeho zpráva je v podstatě optimistická. Pokud se emise nepodaří omezit, jak bude „optimismus“ vypadat za 10 let?

(Respekt, www.respekt.cz)