Prosinec 2006

Hodnocení zasloužilé tenistky amerického stavu věcí

Ota Ulč

Lidové noviny uveřejnily (20. 10. 2006) interview s Martinou Navrátilovou. Ke slavné tenistce jsem nepřekypoval obdivem z nesportovního důvodu: v době činnosti Sixty-Eight Publishers, nakladatelství manželů Škvoreckých v Torontu, existovala Společnost přátelství tohoto nakladatelství za účelem shánět penízky, aby idealistické, velezasloužilé počínání finančně nezahynulo. Měl jsem tam funkci pokladníka, tedy s přehledem, jak štědře či skoupě se zachová ten který prosperující našinec. Knížka slečny Navrátilové, s názvem Já jsem já, tam vyšla v září 1985. S určitostí nemohu tvrdit, kolik se o ni zasloužilo pero údajné autorky, ale zřetelně si pamatuji, že naši snahu o získání pár dolarů odmrštila strohým sdělením, že podporuje pouze aktivity tenistek. (V této souvislosti: velebohatá Ivana Trumpová rovněž nebyla ochotna poskytnout ani haléř.)

Interview v LN hýří nehoráznostmi, nesmysly, třeba nezaviněnými lajdáckou redaktorskou prací. V Americe, a zřejmě nikoliv pouze tam, převládá předpoklad, že celebrity, jejichž slávu pouze způsobila schopnost běhat rychle, skákat vysoko či zručně se strefovat do balonku, automaticky též kvalifikuje rozdávat rozumy, o nichž nemají zbla ponětí. Novináři dychtí zvědět názory monosylabického primitiva na problematiku globálního oteplování či ošidnosti nukleárního odzbrojení, a dotyčný primitiv pokládá za oprávněnou samozřejmost se s otázkou kvalifikovaně vypořádat.

Nuže k věci: od dotazované se dozvídáme, že tolerance homosexuálů je „mnohem horší“ než v České republice, ač tedy v USA máme veřejně známé osoby, ke svým sklonům veřejně se hlásící – například kongresman Barney Frank či dcera nynějšího viceprezidenta, ač v nedělním vydání The New York Times ve společenské rubrice se objevují svatební fotografie snoubenců téhož pohlaví. Že „prezident Bush slovo lesbička nebo homosexuál ani nevysloví,“ což může být pravda, „neboť mu to je tak odporné“, což ovšem může být jen dojem zasloužilé sportovkyně.

Od ní se dozvídám, že teprve v roce 1967 došlo k povolení sňatku mezi běloškou a černochem. Vida, to jsem nevěděl, ač v tom rasistickém pekle žiji od roku 1960 a v roce 1964 jsem se oženil s neběloškou. Že nikdo před pěti roky nesměl kritizovat Bushe. To tedy předáci Demokratické strany – Al Gore, Ted Kennedy, tisíce dalších, ostře naladěných oponentů zmizeli? „A chtěli je zavírat.“ Kdo, kde, kdy, koho, povězte, buďte specifická, přísná prokurátorko. A že to „bylo skoro jako za komunistů.“ Krásné slůvko „skoro.“ Marně se rozhlížím po zavírání, koncentrácích, po pronásledování třeba v akademickém prostředí, kde podle solidních průzkumů je převážná většina – aspoň 80 procent profesorského sboru - otevřeně protivládně orientovaná. Marně přemýšlím, že by za komunistů někdo veřejně za katedrou zatratil stranu a vládu, aniž by byl  aspoň existenčně postižen.

Ukřivděná Martina tvrdí, že když „před pěti lety poprvé kritizovala prezidenta Bushe, začali ji posílat zpět do Čech.“ Odpověděla, že má právo svobodného projevu. Ovšem totéž právo na svůj názor přece měli i její kritici. „Republikáni šli do Iráku, do země, kam neměli právo vstoupit. Rozbili celou zemi a teď to nedokážou dát dohromady.“ Brilantní diagnóza. OSN odhlasovalo sedmnáct či kolik rezolucí, které Saddám Husajn ignoroval. OSN si netrouflo zareagovat, Bush tedy jednal a teprve historie ukáže, zda to byl noble effort nebo noble failure. Momentálně to věru na příliš noblesní úspěch nevypadá, ač i velmi přísní kritici současného stavu věcí připouštějí, že touto iniciativou se daly do pohybu síly, které mají naději přetvořit tyranské režimy v tamější oblasti. (Zájemcům o větší pochopení problému tuze doporučuji studii Is the Bush Doctrine Dead?, kterou napsal Norman Podhoretz, vyšla v měsičníku Commentary, září 2006.) „Reagan nikam s tanky nevletěl, ten vše řešil diplomaticky – od stolu,“ se dozvídáme. Analytička jaksi přehlédla Reaganovu invazi do Grenady.

Na otázku o nepopularitě Ameriky ve světě, se čtenář dočkal odpovědi: „Myslím, že lidé všude moc dobře vědí, že to dělá vláda, ne národ.“ Načež připouští, že národ  Bushe sice zvolil, ale to jen zásluhou skvěle organizované propagandy Republikánů. Tady se podivuji: celý svět chápe problém s výjimkou Američanů natolik pitomých, že nechápou.

Mám se durdit na osobu s takovým druhem uvažování, nebo na novináře, který kladl otázky a vytrpěl odpovědi, nebo na redakci, jíž kvalita soudů jaksi unikla?