Prosinec 2006

Hýčkání čtvernožců neutuchá

Ota Ulč

Před dvěma roky jsem se věnoval tomuto tématu, započatému slovy Harry Trumana, který v době svého pobytu v Bílém domu vyslechl postěžování nového kongresmana, jak že se ve Washingtonu cítí osamocen, bez přátel. „Pořiďte si psa,“ doporučil prezident. Ano, toť nejlepší přítel člověka. Tehdy jsem vyjádřil zcela omylné přesvědčení, že již bylo dosaženo maximálních výstřelků v nejapnostech. V USA téměř dvě třetiny všech domácností (63%) mají nějakého takového mazlíčka: odhadem to je 60 milionů psů, 70 milionů koček, k čemuž pak též připočtěme zlaté rybičky, všelijak zbarvené papoušky, želvy, plazy, všelicos. Péče o všechnu takovou havěť je zdrojem velikánského byznysu (38,4 miliard dolarů ročně, podle odhadu organizace American Pet Products Manufacturers Association), s nabídkami lahůdek, dietní stravy, žrádla pro gurmány. K dispozici je i strava vegetariánská. Není neobvyklé dávat zvířátkům dárky a pořádat párty o jejich narozeninách. Objednat masáže, ba i akupunkturu.

Průzkumem bylo zjištěno, že téměř polovina majitelů neváhá utratit jakýkoliv obnos ve prospěch svého miláčka. Ten co se příliš počurává, může mít k dispozici speciální pleny. Farmaceutické kolosy se předhánějí s nabídkou přípravků zápolících s neduhy od artritidy po senilitu, ohleduplně přejmenovanou na cognitive disfunctional syndrome. Odborníci v oboru výživy (tzv. canine nutritionists) doporučují každodenní dávku vitaminů kalibrovanou s ohledem na věk a typ svěřence. Veterináři se specializují mnoha směry, od anesteziologů po psychiatry a toxikology. Ve Westbury, stát New York, vzniklo veterinární nemocniční centrum, s vybavením včetně radioterapie, CT scan, M.R.I., s dentisty, ortopedickými chirurgy, pohybovou terapií. Nejsou již zvláštností nákladné operace srdce (open heart surgery), transplantace ledvin a léčba rakoviny. Když ani to nepomáhá, poslední adresou je specializovaný pohřební ústav. Rakev vykrášlená modrým či růžovým hedvábím plus důstojný smuteční obřad přijde na 1.500 dolarů.

Všelijací myslitelé pídí po příčinách těchto trendů. Zdůrazňují dopad urbanizace: na venkově, s každodenní přítomností domácího zvířectva, nás žije pramálo. Dochází k fragmentaci tradiční rodiny, žijeme nejen déle, ale mnozí z nás příliš osaměle. Domácí zvířátko se stává substitutem, náhražkou dětí, které nám odrostly a do světa se rozprchly, či které jsme nikdy neměli. Nebo to s potomstvem nemá nic společného a milovanému voříškovi je sobecky přisouzena funkce pouhého entertainment - zdroje rozptýlení, zábavy.

Nelze neporovnávat nebetyčné kontrasty v jiném civilizačním klimatu. Nezřídka nelaskavé životní podmínky, zejména v zemích Třetího světa, jsou též zřetelně viditelné ve způsobu zacházení se čtvernožci. Být pak svědkem zuřivého mlácení do vysláblého koně, který se pod obrovským nákladem právem podlomil. Potkávat rachitické, permanentně hladové, všelijak se ploužící psiska, do kterých si leckdo s chutí kopne a odhání.

V této souvislosti neodolám zmínit se o dopadu jazykového a zejména kulturního nedorozumění v Hongkongu: Parta německých, hodně hlučných  turistů se vhrnula do hospůdky, a ač téměř neuměli anglicky, začali poroučet a honit personál. Rozkazovačně ukázali také na pudla, kterého s sebou měli, ten že je tu také na stravu. Číšník se zdráhal, ale nakonec, nejistý a nerad, odešel s pudlem do kuchyně. Snadno si domyslíme výsledek. Kuchyně vyhověla a číšník pak předložil náramně garnýrovaného pudla zmlknuvším Teutonům.)

V televizních záběrech z Dárfúru, dějiště probíhající genocidy, s níž si OSN nedovede poradit, jsem mezi ubožáky nepostřehl ani jediného psa. Co by tam také dělal – však ti hladoví by ho byli už dávno snědli. Tuto genocidu, způsobenou súdánskými muslimskými spoluobčany, nezavinili Američané, ač pro přemnohé politicky korektní uvažovatele taková přímo provokativně nehorázná eventualita je mimo dosah jejich představivosti. Ovšem pravdou zůstává, že v USA rčení o „životě pod psa“ je realitou důkladně znicotňováno. Z obsáhlé reportáře v The New York Times (24. 9. 2006, BU1) se dozvídám o novinkách v poskytovaném pohodlí. Například v prostorách s jménem Top Dog Country Club v místě jménem New Germany ve státě Minnesota, s plaveckým bazénem, luxusní stravou, nasloucháním hudbě, sledováním televizních pořadů, s pedikurou včetně lakování nehtů – drápků, či na čerstvý vzduch rozběhnout se po mnoha hektarech – a to vše pokrývá jedno slovo kennel čili psí bouda po našem. Provozovatelé takové své boudy dost oprávněně prezentují jako bungalows, villas či suites.

Seznamuji se s denním řádem: 5:45 – 6:30 tzv. potty time - ranní vyměšování; 7:00 – snídaně; 9:00 – 15:00 – hraní, pobíhání, volná zábava; 15:00 – odpolední spánek; 17:00 - 18:30 – večeře; 19:00 – koupel a masáže; 20.00 – večerní vyměšování; 21:00 – zákusky, denně čerstvé, spolu s četbou povídek k usnutí, psané místní školní mládeží, to za doprovodu lehké, nevtíravé hudby – klasika s trochou Franka Sinatry.

Provozovatelé odmítají podezření, že tohle vše je motivováno snahou imponovat klientům, kteří pak platí sto i víc dolarů denně. „Psi jsou naší prioritou ve všem,“ tvrdí majitelka Jean Beuningová, která tomuto druhu byznysu dala přednost před svou předchozí kariérou viceprezidentky v hotelovém konglomerátu Marriott.

Zooložka  Dr. Patricia B. McConnellová, autorka knihy o lásce ke psům (For the Love of  a Dog: Understanding Emotions in You and Your Best Friend, Ballantine Books, 2006), která učí kurs Biologie a filozofie vztahu lidí a zvířat na prestižní University of Wisconsin v Madisonu, se důkladně zabývá tímto fenoménem. Uvádí příklad, jak za devastujícího hurikánu Katrina lidé riskovali svůj život a někteří i zahynuli, jen aby mohli zachránit své milované zvíře.

Podnikatel Emerson Hughes, majitel Holiday Barn Pet Resorts v Richmondu, stát Virginia, vyjádřil přesvědčení, že maximum luxusu dosaženo nebylo a nikdy nebude. Tak se má i dosáhnout potlačení pocitu viny majitelů, kteří se se svým oblíbencem musejí na čas rozloučit. Proto se pak pro opuštěné miláčky pořádají extravagance jako společenské události, pikniky na rožni. Nebo ve správnou roční dobu maškarních plesů svěřená zvířátka navlékat do vhodných kostýmů. Ovšem, jak poznamenává specialista Corey Cohen, povoláním animal-behavior consultant, organizátoři takových akcí aby měli na paměti psychologickou orientaci svých svěřenců: někteří jsou družní, jiní jsou spíš individualisté, samotáři, kteří o sebelepší společnost a zábavu nemají zájem.

Jsou i novátoři, jako například Blake Walliser v Denveru, stát Colorado, který ve svém podniku instaloval systém kamer, o něž se na plný úvazek starají čtyři jeho zaměstnanci, a tak je umožněno majitelům, pocitem viny či pouhou touhou zasaženým, momentálně v dáli na dovolené ať už na havajských ostrovech či v Himálajích se kdykoliv podívat, jak se jejich miláčkovi vede.

Luxusní psí boudy se v této zemi zřejmě permanentně prosadily. Joe Timko, z Canyon Views Ranch  v místě Topahanga v Kalifornii, nedaleko od modní pobřežní adresy Malibu se o prognóze vyjádřil: „Jen co jsme zahájili provoz, máme stále plno. Už nám nezbývá ani jedna rezervace na Vánoce v roce 2008.“

Americe se dostalo oprávněného, pramálo lichotivého označení, že to je tzv. litigatious society, kde skoro každý se soudí s každým. Prestiž advokátů se sice velmi blíží úrovni čističů kanálů, ale povolání je to výnosné, ke škodě celé společnosti: stojí ji víc peněz než jsou výlohy, vynaložené na veškerý výzkum, vědu, užitečné počínání! (205 miliard dolarů proti 194 miliardám ročně, uvádí U.S.News & World Report, 27. 3. 2006, 51). Jen pět procent pozemšťanů jsou Američané, ale sedmdesát procent všech právníků světa jsou rovněž Američané. Je ovšem v jejich evidentním zájmu, aby společnost, v níž fungují a tyjí, byla co nejmíň harmonická. O to se úspěšně zasazují v politickém procesu, bránícím užitečným, výsostně potřebným reformám.

Supové krouží, dravci čenichají po nových příležitostech. Vůbec nepřekvapil zrod nové justiční disciplíny tzv. animal rights - práva zvířat. V tradičním právním pojetí zvíře je toliko “věc” (res): mohu ji prodat, darovat, utratit, sníst, mohu se domáhat náhrady škody je do výše její tržní hodnoty (market value). Vývin této agendy úspěšně roste. Justiční zoofilové předpovídají, že do deseti let dojde k úspěšnému prosazení precedentu, povýšivšího zvíře na plnoprávného účastníka soudního sporu. Za pobytu na Panenských ostrovech (Virgin Islands) jsem se podivoval nad průběhem tři roky se vlekoucí pře, v níž advokát prosazoval právo svého mandanta, jímž byl had. Žalobu přece podává osoba, pověřivší právního zástupce, aby ji zastupoval. Jak ale zařídit, aby plaz podepsal právní moc ochotnému advokátovi? Jak si budou zvířata počínat v roli svědků? Svědek musí prokázat schopnost, jak rozlišit pravdu od nepravdy. Jak daleko jít s podobnými nápady? Jestliže orangutáni dnes, kdy dojde na ovce, myši, žížaly? Co třeba ústavně zaručená ochrana bacilů? Otázky, otázky.

Takovými problémy se původně zabývalo jen pár podivínů. V současné době novinka zvířecích práv se natolik zabydlela, že se stala součástí výuky na sedmdesáti amerických univerzitách včetně těch nejprestižnějších jako jsou Harvard či Yale. Došlo ke zrodu odborného časopisu Animal Law, s nímž začal jurista a publicista Stephen W. Wise, který zastupoval delfína před soudní stolicí. V roce 2004, vlivná organizace American Bar Association vytvořila výbor, zabývající se problematikou animal rights, čímž takto dodala další punc legitimity.

Vznikají advokátní firmy s takovou specializací, angažovat se například v komplikovaných sporech s federálními úřady, ve věcech vymezení standardu, jak zacházet se slony v cirkusu. Už v roce 1998 federální odvolací soud (United States of Appeals) vyřkl významný precedent ve věci údajných útrap šimpanze jménem Barney. S odkazem na zákon (Federal Animal Welfare Act) žalobu podal návštěvník zoologické zahrady, jemuž se zželelo předmětné opice, její samoty v kleci bez druha či družky, čímž údajně trpěla (psychological deprivation). Spor pak pokračoval vzdor náhlému skonu účastníka, zastřeleného zaměstnancem zoologické zahrady poté, co utekl z klece, kousl náhodnou osobu, vyvrátil ukazatel cesty a mrštil jím v úmyslu zasáhnout kolotoč v provozu.

V The New York Times se dočítám (3. 9. 2006, ST1) o čtyři roky trvající soudní bitce dvou nájemníků, kteří si v New Yorku z centrálního parku přinesli do svého bytu tři zraněné holuby. Ty vypiplali, stali se součástí domácnosti, ale nový vlastník domu se jich chtěl zbavit. Obhájkyně Maddy Tarnofsky ale nakonec zvítězila.

Zájemců na tomto výnosném rýžovišti přibývá. Lze zahlédnout reklamy typu NEED  A  LAWYER? SUED FOR BITING? 1-800-PET-TORT. Spory to mohou být všelijaké: sousedův pes mě kousl, nebo já kousl jeho, manželé v rozvodu se sváří o rozdělení majetku, dětí i domácích mazlíčků. Velmi vítanou příležitostí k získání hodně peněz jsou tzv. malpractice suits - žaloby pro údajné zanedbání povinné péče. Ty mají advokáti nejradši, jak úspěšně prokazují v žalobách proti lékařům, vyhledáváním porot, ochotných přiklepnout jim miliony, z nichž podstatnou část inkasují oni a ne údajně poškození klienti. Pojišťovací sazby pak dosahují takové výše, že řada lékařů raději svou praxi zlikviduje (časté to například případy porodníků). Tytéž obavy teď postihují veterináře. Dočítám se (Time, 3. 12. 2004) o žalobci v Kalifornii, majiteli psa, který po krátkém pobytu na veterinářské klinice dodýchal. Cenu zesnulého soud ohodnotil obnosem deseti dolarů a porota přiznala náhradu škody ve výši 39.000 dolarů. Proces se už vleče řadu let, ještě není u konce, soudní výlohy už dosáhly 300.000 USD.

Žalobcům se již v mnohých případech podařilo anulovat onu překážku market value - pouhé tržní hodnoty zvířete. Pozbyl jsem milovaného pejska, dlouholetého druha, utrpěl jsem citovou újmu, domáhat se budu obrovské náhrady škody. V květnu 2006, porota ve státě Oregonu postihla provinilce povinností zaplatit 56.400 dolarů za úmyslné přejetí psa. V srpnu 2006 v sousedním stát Washingtonu odvolací soud rozhodl ve prospěch bývalé majitelky kocoura Maxe, mučeného a utraceného třemi násilníky, s ohledem na její emocionální ztrátu.

Již 25 států schválilo zákony, opravňující zřizování tzv. trust (svěřenectví, opatrovnictví) k doživotnímu materiálnímu zajištění milovaného čtvernožce. Advokátka Frances Carlisle se na Manhattanu specializuje na takovou agendu, ve prospěch psů, koček, ptáků, ba i želv, proslulých svou rekordní životností. Jeden z jejích klientů zřídil životní pojistku ve výši 300.000 USD ve prospěch svých psů, zatímco jiný jim odkázal svůj dům ve státě New Yorku. Stejně jako v běžných dědických záležitostech, pominuté příbuzenstvo se vzepře a dochází k dlouhodobým dramatickým hádanicím, sporům, výdajům, to vše k potěše inkasujících advokátských supů.

Zvířata mohou být jak zdrojem sváru, tak i výtečného, všeobecně prospěšného užitku. O jednu takovou iniciativu se v roce 1994 zasloužila fakultní nemocnice v Kalifornii (UCLA - University of California at Los Angeles Medical Center), když ošetřovatelce Katrie Cole se podařilo přesvědčit své nadřízené, že přítomnost psů prospěje pacientům v jejich čekání na transplantaci srdce. Úspěch to byl tak značný, že se pak novinka zavedla na většině oddělení, k potěše a prospěchu víc než 17.000 pacientů. Značné ocenění se projevuje mezi dětskými pacienty na pediatrii. Terapeutovi se s pomocí australského ovčáka podařilo docílit obnovu rovnováhy u pacienta po operaci mozku.

Většina psů, používaných v nemocnicích, je registrována k oprávnění takové činnosti u Therapy Dogs International ve státě New Jersey nebo u organizace Delta Society v Seattlu. Tato Delta hodnotí všelijaké vlastnosti těchto čtyřnohých terapeutických asistentů, působících již v naprosté většině všech států. V New York City v přední nemocnici Mount Sinai jsou součástí rehabilitačního úsilí pro oběti zranění mozku či míchy. V Texasu mají značný úspěch s dětmi v oddělení popálenin. Dosud se nepodařilo přesvědčit pojišťovny, aby honorovaly tyto užitečné aktivity, ale na úsilí se nadále pracuje.

Zvířata můžeme mít rádi nebo též hodně neradi. Záležitost získává na intenzitě zásluhou islámského radikalismu a intolerance. Není mi známo, kolik oblíbení nacházejí muslimové v koních, oslech či velbloudech, ale tolik vím, že pejskové se u nich netěší velké popularitě a zejména ve značné neoblibě jsou vepři. Dokonce i v turecké televizi, v zemi oficiálně stále ještě respektující sekularismus, je již zakázáno promítání animovaného filmu Medvídek Pú pro děti, poněvadž se tam vyskytuje prasátko.

Na naší škole (Binghamton University, New York) židovští studenti mají svou speciální jídelnu, pokud míní dodržovat košer předpisy. Ale nikdy se nestalo, že by se domáhali zákazu prodeje vepřových výrobků pro nás ostatní. Jinak si však míní počínat jiný druh odpůrců vepřového. Následovníci Alláha tvrdí, že teď po 11. září 2001 nejdůležitější pro ně jsou lidská občanská práva a na druhém místě jsou starosti s nábožensky přijatelnou přípravou a skladováním nabízené potravy. Stát New Jersey přijal zákon o tzv. halal food, ale s jídlem roste chuť a muslimové se domáhají důkladnějších opatření. Rodiče Akbara Khana, desetiletého žáka čtvrté třídy, začali usilovat o dosažení zákazu všech vepřových produktů ve školní jídelně. Požadavku ještě nebylo vyhověno, ale dosud není všem dnům konec. Ve Velké Británii, na univerzitě v Leicesteru se tamější vedeni předposralo v nejlepší to chamberlainovské tradici a kapitulovalo před nátlakem islamistů stoprocentním vymýcením čehokoliv vepřového z tamějších jídelen.

Jak by asi takoví akademičtí hodnostáři politicky korektně zatratili někdejší řešení problému starým proslulým americkým generálem? Jack Pershing se narodil v roce 1860, sloužil ve španělsko-americké válce, v roce 1906 byl povýšen na generála a posléze se stal vojenským guvernérem provincie Moro na Filipínách. Tam tehdy řádili muslimští extrémisté. Pershing jich padesát pochytal, ke kůlům přivázal a před ně jeho muži přitáhli dvě prasata a podřízli. Načež vojáci namočili náboje do prasečí krve, než se pustili do střelby oprávněně zděšených zajatců, přesvědčených, že takto potřísněni se do Alláhovi náruče jakož i do objetí sedmdesáti a dvou panen v ráji nikdy nedostanou. Tehdy popraveno bylo teroristů čtyřicet devět a zbylého padesátého šťastlivce pustili na svobodu, aby mohl informovat své souvěrce o stavu věcí. Výtečný výchovný prostředek se osvědčil, po dalších čtyřicet dva roků tam muslimové utichli. Tak jsem se dočetl, aniž u toho byla informace o současném stanovisku Pentagonu k takovému řešení, a tím méně pak zmínka o postoji představitelů univerzity v Leicesteru.

Za praotce hnutí, prosazujícího práva zvířat, lze patrně pokládat australského filozofa Petera Singera, autora knihy Animal Liberation v roce 1975, posléze působícího na univerzitě v Princetonu. K nejznamenitějším úspěchům ale nedošlo v naší bláznivé Americe, jak se dalo předpokládat, ale v Evropě. Začátkem roku 2002, Německo bylo prvním státem, obdařivším zvířata ústavou zaručenými právy na ochranu důstojnosti. Švýcarsko pozměnilo své zákony překlasifikací zvířat z “věcí” na “bytosti.” Stanovisko helvétských muslimů ve věci bytostí prasečích mi známo není.