Prosinec 2006

Naše doba dobrá či zlověstná

Ota Ulč

Odborníci ve Washingtonu odhadují pravděpodobnost nukleárního výbuchu na území USA na fifty-fifty. Teroristické útoky se už stoprocentně uskutečnily na mnohých, též evropských, adresách. Severokorejský Kim má bombu, o totéž usiluje iránský Ahmadínežád. Exploze vlevo vpravo, samé Jobovy zvěsti – stačí zapnout televizi. I bez takové mediální potravy, s tristní realitou těchto dní se seznamujeme při jakémkoliv vstupu na letiště, být kontrolováni, s příkazem se zouvat. Pocit nejistoty se stává téměř všudypřítomným. A přitom se nám teď dostává víc míru, než v předchozích dobách. Notný to paradox.

Ony údajně zlaté staré časy! V první polovině dvacátého století se uskutečnily mordýřské války s rekordními ztrátami životů a devastací majetku. (Předchozí devatenácté století sice vyprodukovalo daleko míň mrtvol, ale tehdy posadit se zubaři do křesla či pobýt v nemocnici určitě nebyla velká slast.) Řada solidních zdrojů, například kanadský ústav Human Security Centre na univerzitě Britské Kolumbie, zabývající se ozbrojenými konflikty od konce druhé světové války, uvádí, že v roce 1963 došlo k 25 státním převratům, úspěšným i neúspěšným, kdežto čtyřicet let poté, takových pokusů bylo pouze deset a ani jeden se nepovedl. (Výjimkou je teď Thajsko s povedeným pučem v září 2006.) V prvním desetiletí po druhé světové válce, rozpad evropského kolonialismu doprovázela řada krvavých střetů. Zrod nezávislé Indie a Pákistánu stál potoky krve a podobně tomu bylo v brutálních občanských válkách jako například v Nigérii. Saddámem Husajnem vyvolaná válka Iráku s Íránem stála milion životů. Kdo si dnes ještě pamatuje na konflikt v banánové republice Hondurasu? Ten stál sto tisíc životů.

Ubylo genocidy vzdor velevraždění v Rwandě a na Balkáně. Po konci studené války, v údobí let 1992 až 2005, počet konfliktů klesl o 40 procent a rovněž se změnila jejich smrtonosnost: v takových střetech v roce 1950 průměrný počet ztrát na životech byl 38.000, kdežto v roce 2002 klesl na pouhých 600. Počet uprchlíků v údobí 1992 – 2003 se zmenšil o polovinu.

Rozhlédnutím po světě dáváme příležitost optimistům a pesimistům, aby se pohádali, zda sklenice je z poloviny plná či prázdná. Případ USA, zbylé supervelmoci, potřebného a o to víc nenáviděného globálního policajta a hasiče: pouhá 4 procenta světové populace, ale podíl 20 procent na světovém hospodářském produktu. USA produkují víc s méně pracovními silami – pouze 20 procent se jich podílí na průmyslové výrobě. Nicméně, za posledních 25 let v zemi přibylo 45 milionů pracovních příležitostí, zatímco  západní Evropa ve stejném období jich vytvořila pouhé 4 miliony, míň než jednu desetinu amerického počtu. V Americe došlo k poklesu jak zločinnosti, tak parazitické závislosti na sociálních podpůrných dávkách.

Nyní od plusů k minusům: USA v letošním tabulce konkurence schopnosti, vyhodnocované prestižním World Economic Forum, pozbyly svůj primát, spadly na 6. místo. Předběhly je Švýcarsko, tři skandinávské země a Singapur. (Velká Británie se umístnila jako desátá, Francie osmnáctá, Rusko až na 62.místě.)

Amerika si nedovede poradit s víc než desetimilionovým přívalem ilegálních imigrantů, roste tam vzdálenost mezi bohatými a chudými, obrovský rozpočtový schodek a  zadluženost v zahraničí – v názoru nejednoho analytika, zlověstná to předehra ke kolapsu, tak jak zažila předchozí impéria.

V řadě bolehlavů, nejakutnějším je ovšem Irák, dilema k uzoufání, studna bezedná. Právě se dočítáme o vydání zatykačů na 88 významných iráckých činitelů včetně 15 bývalých ministrů kvůli korupci, zlodějství gigantických rozměrů. Za poslední tři roky ukradli 7,5 miliard dolarů a velké většině (61) těchto kleptokratů se podařilo zmizet do zahraničí.

Evropa má svou porci starostí: onen sklerotický welfare state, pečující, sociálně citlivý, leč tím i zaručující vysokou nezaměstnanost a mizivou podnikatelskou iniciativu. V porovnání s jinými oblastmi světa, eurozóna dosahuje pouhého jednoho procenta ročního hospodářského růstu. Nemůže ji těšit závislost na dodávkách energie z Ruska a ještě míň radosti poskytuje  mohutnící muslimská imigrace. Ve Francii již tvoří 9 procent národa a její podíl, zásluhou znamenité rozmnožovací schopnosti, nadále poroste.

Na problém se reaguje všelijak, v neposlední řadě též předposraností. Dva týdny po opakovaném omluvném vysvětlování papeže Benedikta XVI., významná berlínská opera oznámila zrušení již mnohokrát uvedené inscenace Mozartovy opery Idomeneo - z roku 1781, doby ještě před francouzskou revolucí – v obavě z islámských, však tolik senzitivních fundamentalistů. Německá poválečná kultura sekularismu kapituluje ze strachu před agresivní menšinou, jíž je umožněno rozmáhat se tam v podmínkách ultratolerantní demokracie.

Teď od Ameriky a Evropy se posuňme ke zmínce o stavu celého světa, jak to vidí optimisté a pesimisté, s dalekohledy a mikroskopy po ruce. „Prožíváme teď zdaleka nejlepší ekonomické období v dějinách lidstva,“ jásá významný publicista  Michael Barone (U.S. News & World Report, 29. 5. 2005). A růst je to dosažený s minimální inflací. Manželský pár Alvin a Heidi Tofflerovi, autoři nové knihy Revolutionary Wealth, (Knopf), uvádějí scénář, jak po první vlně agrární přišla ta druhá, průmyslová, po ní třetí, po-industriální (knowledge-based) a nyní jsme na pokraji éry tzv, post-scarcity - světa bez nedostatku. Náramně vzrostla produktivita, však bez ní by nebylo možno uživit nynější počet šesti a půl miliardy pozemšťanů. Už údajně hrozí víc obezita než hladomor. Během posledních padesáti roků se průměrná délka života podstatně zvýšila (o 42%). Ovšem na druhé straně máme Dárfúr a nedostatek kuráže s tímto barbarstvím se vypořádat.

Značnou zásluhou Číny a Indie – 2,4 miliardy to lidí, třetina světové populace - miliony lidí unikají chudobě. Roční ekonomický růst Číny dosahuje jedenácti a v Indii osmi procent. Jsou to ale kolosy s mimořádně neefektivním využitím energie. Čína spotřebuje k výrobě téhož produktu třikrát víc energie než USA. Platnost Kjótského protokolu (jímž nejsou vázány země Třetího světa, včetně Číny a Indie) vyprší v roce 2012 a organizace IEA (International Energy Agency) předvídá značné přibývání skleníkového efektu, všeobecného zhoršení klimatu. Tyto dva nejpočetnější státy světa to ale považují za menší problém, než je kvalita vzduchu a vody.

Tak či onak, v Americe či Evropě, z řady důvodů v nejbližší a třeba i vzdálenější budoucnosti se nám  zřejmě nebude dýchat lépe a radostněji.