Prosinec 2006

Ošidnosti běhu přes jazykové překážky

Ota Ulč

Nedodržená dohoda manželského dorozumění

Odvážíme si do ciziny kus staré vlasti. Čeští manželé budou v novém domově spolu mluvit česky a na svět se budou dívat českýma očima – když ne natrvalo, tedy notnou chvilku. Budou handicapováni  společným jmenovatelem češství, němectví, turectví, ale je to handicap? Když se ožením s Papuánkou u protinožců, jaká to je globalizace? Stane se ze mne kosmopolita jen proto, že jsem se sčuchnul s tetovanou divoškou? Tyto námitky mi předhodil myslící krajan u piva v australské poušti.

Oženil jsem se s netetovanou nečeškou. Dorozumíváme se anglicky. Jednoduchá angličtina je jednoduchá. Neskloňujeme, nepádíme. Její perfektní verze je však téměř nedosažitelná. Jak si poradit s výrazy a útvary nezapamatovatelnými, idiomatickými až idiotskými? Vyznejte se v předložkách a interpunkci. Dumám, zda použít člen určitý, neurčitý nebo žádný. Jdu do vedlejších kanceláří zeptat se tří Američanů, tam v zemi zrozených a vzdělaných, je to jejich rodná řeč a každý mi poskytne jiné doporučení. Syntax, slovosled – a už si vleču další permanentní břemeno. Jen co promluvíme, prozradí nás naše slovanské rachotivé R, neexistující W a všelijak masakrované TH. V mateřštině, češtině si pohraji se slovem, ohnu útvar, nechám na něm svůj personální punc. Jak ale puncovat angličtinu - že by humpoláckým akcentem, popleteným syntaxem, pošahanou dikcí?

Tolik tedy k úvodu nálady, jež nás s manželkou přiměla k utvrzení, že se rozmnožíme i intelektuálně a lingvisticky. Vzájemně se obdaříme našimi mateřtinami. Její mateřštinou je jazyk čínský. Což aby byla hračka. Každý pátý či dokonce každý čtvrtý pozemšťan tak dovede, poklepala na má pokleslá bedra.

Začal jsem se úkolu věnovat. Řekněme WAN: výraz znamená „malá ústa“, ale též „velká ústa.“ ČCHEN znamená „stát v klidu“, nebo také „prchat rychle.“ PE’E je pes buď pod stolem, nebo s krátkýma nohama, nebo s krátkou hlavou. ČCHE’CHE je výraz pro tvora zcela bez inteligence, hlupáka, idiota. Též to znamená „vypůjčovat si a vracet knihy.“ Cožpak se kdy takto domluvíme – něčím tak protichůdným, nelogickým, neprecizním? Uzemnila mě slůvkem CHU. Tři písmena, jež postačí ke sdělení „složit kauci k propuštění ženy obviněné ze spáchání zločinu lehčí povahy.“ Zda prý máme v češtině něco tak exkluzivně zkratkového, veleadresného. Inu, nemáme. Rovněž nemáme čtyři tóny. Co tón, to jiný význam, mně znějí všechny stejně, jim neznějí. Čili BA, podle toho jak se vysloví, znamená buď „osm“, nebo „táhnout“, nebo „držet“, nebo „tatínek.“

A je to všechno ještě komplikovanější. V naší domácnosti se mluví trojjazyčně: nejvíc tedy anglicky, něco taky trošku česky, já s ženou německy, v případě, když nechceme, aby synátor rozuměl, a matička s ním švitoří čínsky ve fukienském dialektu, který jsem za dlouhá léta soužití aspoň částečně jakžtakž pochytil. Nic kloudného bych ale nedocílil při pokusu o komunikaci s Číňanem z jiné provincie. Podobalo by se to dialogu mezi monolingválním Čechem stejně tak vybaveným Maďarem. Například „kůň“ se v mandarínské verzi řekne MA, kdežto v té naší fukienské to je BE. K domluvě by bylo třeba papíru a tužky. Pak to je totožné, univerzální, tak jako s našimi číslicemi: 1, 2, 3 pro Čecha „jedna, dvě, tři“, pro Němce „ein, zwei, drei,“ atd. Psaná řeč má znaků několik set tisíc. V moderním slovníku je jich šestnáct tisíc.

„Kdo to takhle blbě vymyslel!“ obořil jsem se na historii a ukázal jsem obžalovávacím prstem na zmatenici – toť prý znak, skládal se aspoň z tuctu přizahnutých čar. Anglicky se jim říká „strokes“. Taktéž se říká mrtvici. Jakže se hledá ve slovníku bez abecedy? Hledá se s obtížemi.

Když se podíváme na český text, starý jen sto let, bude nám asi připadat jako něco hodně, třeba až směšně antikvárního. A tady, prosím, máme co dělat s vynálezem, jehož polovina znaků se píše tak, jak už se psala před tisíciletími. Cchang Če, první jazykozpytec – sjednocovatel, systemizátor, jejich Josef Jungmann – žil v 27. století před Kristem, tedy pěkně dávno před Přemyslem Oráčem, v době, kdy naši předkové si kyji v jeskyních rozbíjeli lebky.

Obtížné je číst, ještě obtížnější psát. Psaná řeč je komplikovaný, historicky nastřádaný produkt imaginace: prý je v ní i návod, klíč k pochopení čínské mentality. Nefonetické obrazce jakoby obdržely svou vlastní samostatnou životnost. Číňané považují kaligrafii za jednu z nejznamenitějších forem umění. Součástí tamější tradice je přesvědčení, že cizinci nejsou schopni pochopit myšlení čínské kultury a komplikovaný půvab čínského jazyka. Neméně tradiční je přednost pro tajnůstkářství za účelem ochrany státu. Proto kdysi platil vládní zákaz cizincům, naučit se čínsky. Mně to teda zakazovat moc nemusejí, milerád vyhovím.

Číňané rovněž mají úsloví, že není nic hroznějšího, než naslouchat cizinci, snažícímu hovořit jejich jazykem. Moje manželka tvrdí, že se všeho všudy v životě potkala jen s dvěma génii, kteří něco tak nadlidského dokonale zvládli. Jedním z nich byl Pavel Kratochvíl z našeho klasického gymnázia v Plzni, sinolog, posléze profesor na slovutné britské univerzitě Cambridge.

Úkol, s nímž se dovede vypořádat víc než miliarda pozemšťanů, jsem spěšně vzdal, zapamatoval si jen pár užitečných výrazů z domácnosti a též pár skvostů jako například MAOU CAOU, jež nutno přeložit jako „vědec, jemuž se práce příliš nedaří a proto on svou frustraci utápí v alkoholu.“

Manželka náš vzájemný závazek mateřského jazykového dorozumění v podstatě dodržela. Česky dost rozumí, ale mluvenou řečí poněkud připomíná Čapkova mloka Boleslawa Jablonského. Kdysi jsem jí na Manhattanu zakoupil učebnici českého jazyka, bylo to písmem i zvukem, na papíře i na gramofonových deskách. Přínesl jsem domů a zalistoval v textu:

Před ohništěm vidíme předložku, na ní leží kleště do ohně, pohrabáč a lopatka na uhlí.

Měříme půl šesta litru k půl pátu vědru.

Jen otec je zcela nehudební.

Na rádiu dobře odladím Prahu.

Lokaj neboli sluha právě podává na stůl. Rukulíbám, milostivá paní. Je libo pepř, pánové? Ne, pane továrníku.

Sáňkařská dráha na Ještědě je nejlepší ve střední Evropě.

Český lipový med je naše pochoutka.

Československo nemá moře. Je stát vnitrozemský, nikoliv námořní. Čechoslováci se vůbec rádi koupají v přírodě.

Dámy v půvabném koupacím triku nebo koupacích šatech, zahalené koupacím pláštěm, odpočívají na čistém písku, jiné si čtou v rozkládací židli. Páni, kteří se právě nekoupají, pokuřují a baví se lázeňským ruchem nebo pozorují šírou hladinu.

bedra, bedrám, bedrách, bedrami

panin, panino, panina

Olga, Olžin, Olžino, Olžina

Jak jste se měl medle o Letnicích?

Mluvím již tak dlouho česky, že myslím, že je to jazyk velmi jednoduchý.

Jsem z toho, milostivá paní, celý tumpachový. Co je to, co jsou to Letnice?

Z které doby je tato vykopávka? Hledám adresu pachatele: je jim Linguaphon, produkt Československé akademie věd. Černé na bílém. Nalézám výrobní datum: byl to rok 1960, tehdy, když ČSR vzrostla na ČSSR, socialistická země měla Antonína Novotného a profesora Trávníčka, o němž se tradovalo, že natolik je mocný nařídit, aby se píča musela psát s ypsilonem. Tak tehdy věru českému národu hrozili.

Vzpomněl jsem si na zkazku o učiteli, jenž se pomstil svým žákům, protivné to vystěhovalecké rodině na cestě Brazílie. Když pak dorazila do Ria, zjistila, že mluví docela obstojně rumunsky. Že by v našem případě šlo o spiknutí znalosti monopolizovat a neznalé mást? A dělají to tak šikovně, že svět pikle netuší.

I když odvrhnu variantu globálního spiknutí, neparanoidní diagnóza rovněž zněla depresivně: jazyk je křehká květinka. A co my, květinky? Jednou za sedm až osm roků se nám prý vymění všechny buňky v těle. Naše materiální základna je teď už totální biologické novum. Ale co naše myšlení, duše, inu nadstavba – dohnala či nedohnala tuhle základnu?

Fiasko Japonců, velmistrů imitace

V New Yorku jsem se často vídával s Egonem Hostovským, velkým českým spisovatelem – exulantem a oceňoval jeho znamenité zkazky z dob první republiky, zejména ze světa kultury, z prostředí filmu (například Adina Mandlová, posléze v Torontu) a nejen filmu (například Hugo Haas, jak se přátelům přiznával, že nerad chodí do lesa, protože tam ho nikdo nezná.)

Hostovského jsem si akutně připomněl při první cestě do Japonska, kam jsem dorazil důkladně zmalátněn. Poslední noc před odletem jsem v New Yorku totiž prohýřil a následná noc, zásluhou zpřeházených poledníků, se nedostavila. Vyšel jsem v Tokiu do ulic, seznámit se s „tepem metropole“, když tam na mě domorodec vyhrkl slova „Čo to máte.“ Výtečný Egon přece meditovával, jak asi by vypadaly dějiny Evropy, být těch Slováků sto milionů. Představa dramatická až drastická, že by naši bývalí spoluobčané tam u protinožců měli bratrance a svět by nic netušil. Začínám podléhat perzekučním bludům, že jsem teď obklopen švitořícím, alkoholem podlomeným slovanským živlem? „Čo to máte,“ v japonštině údajně znamená něco ve smyslu „okamžik, prosím, počkejte chvilku.“

Pár užitečných slov: Ano = hai; ne = ne; pardon, promiňte = sumimasen; prosím, až po vás = dozo; děkuji vám = domo arigato.

V některých prostředcích veřejné dopravy to však vesměs jsou výrazy k nepotřebě. Proslulí klanivci totiž kvapem zapomenou na společenské skrupule, když se sníží opravdu nízko a sestoupí do pozemní dráhy. Tam spíš převládá psychóza trosečníků, usilujících se dostat do posledního záchranného člunu. Bez omluvy strčit, šlápnout, kopnout do bližního. Tvor, celý den sešněrovaný disciplínou pracovního procesu, se teď odreaguje, a proto starou neduživou osobu nepustí sednout. Naopak se rozvalí, aby pro sebe uloupil co nejvíc prostoru.

Japonci, výteční imitátoři všeho možného – včetně západního modelu pluralistické demokracie, jsou ale přímo fenomenální neumětelové, když postaveni před úkol zvládnout anglický jazyk, z něhož si vypůjčili kolem 1500 slov – jako například elevator, česky výtah, z něhož vzešlo erebata. Dočítám se, že mezi deseti tisíci se maximálně najde jeden genius, který to zdárně zvládne. Já tedy za víc než třicet let kantoření jsem se s tak nadaným synem či dcerou Nipponu nepotkal.

Jednak jsou handicapováni možnostmi svých hlasivek. Neumějí vyslovit L a nahrazují je R. Takto z prezidentských voleb (election) se stane prezidentské ztopoření (erection). Písmeno V taky neumějí a akustickou berličkou je jim B. Čili „I love you“ by dopadlo jako „I rub you“ – nebo po našem by se nedalo říci, pane, vy jste vůl, ale toliko jste búr. Japonec rovněž nezvládne F a náhradou mu je H. Tedy – slečno, vy nejste fiflena, ale hihrena. Kumulované souhlásky (st, sp, sk, pr, br, dr, gr, pl, fl, kl, gl) rovněž nejsou jejich silnou stránkou, takže náš slavný český příkaz strč prst skrz krk by dopadl buď jako seterec pereset sekerez kerek nebo satarac parasat sakaraz karat.

Jestliže mají trápení se zvládnutím našich jazyků, my na tom nejsme lépe při úsilí opačným směrem. Americký State Department má tabulky hodnotící obtížnost jazyků na škále od 1 do 7. Takové maximum 7 přisuzuje japonštině a arabštině (já bych též přidal thajštinu). David Pilling, šéf redakce Financial Times v Tokiu, se tématem zabývá v obšírném článku (A case for linguistic discernment, FT, 26. 8. 2006, WK 2). Zmiňuje se o řadě problémů. Například o omezeném repertoáru zvuků, vycházejících z japonského hrdla, což nutně vede k situaci, že mnohá slova se značně rozlišným významem znějí stejně – například koukai, což může znamenat otevřené moře nebo výstavu nebo obnovu nebo politování. Ale i v případech zvukové rozličnosti je nutno se orientovat a bedlivě dešifrovat. Je prý běžné, že Japonec například použije slovo „mrkev“ čili zeleninu pří zmínce o lidech. Podmět ve větě bývá příliš vágní nebo zcela chybí. Stejně tomu i s časovým určením. Japonci navíc mají tři abecedy - dvě z domácích zdrojů, jednu převzatou z čínštiny – ony piktogramy, přebohaté obrazce, rozsypaný čaj.

Zpět k těm obrovitým potížím s angličtinou, jíž se školní mládež učí ale vesměs nenaučí ani od neútlejšího věku – v neposlední řadě vinou antikvární, pedantické a nepraktické výuky. Trápit svěřence gramatikou bez ohledu na pozdější praktické použití jazyka. Tamější hákliví patrioté namítají, proč by se velký národ se znamenitou kulturní tradicí měl obtěžovat zvládáním něčeho tak odlišného jako je nepříliš libozvučná angličtina, produkt studených vzdálených ostrovů na opačném konci světa. A s přílišným pronikáním cizího jazyka pronikají i cizácké mravy a zejména nemravy, ohlodávající tradiční kořeny země. Zarputilí nacionalisté doporučují školní mládeži na takové úsilí se vykašlat, předem to vzdát. Proč se cizinci raději neučí našemu jazyku?

Protože jsme druhou světovou válku vyhráli my a ne oni – snadná odpověď, podpořená samozřejmostí, totiž zmínkou o globalizaci, světovém propojení, potřebě komunikovat společnou, nejúspěšněji se rozmáhající řečí.

Japonští studenti jsou též handicapováni svou ostýchavostí a snahou o dokonalé zvládnutí úkolu. Poněvadž něco takového je ale v nedohlednu, tak dávají přednost pasivitě a mlčí. Pilling v této souvislosti cituje názor japonského publicisty Masahiko Fujiwary, že mladí lidé beztoho mají pramálo užitečného co říci a takovým jejich mlčením se jim podaří vytvářet mylný dojem o jejich soustředění a přemýšlivosti.

Někteří nacionalisté posazují názor, že neochota naučit se jazyk západních cizáků, uštědřitelů potupné válečné porážky, je i vlastenecké gesto – tzv. badge of honor. Což mi připomíná dávnou dobu mládí na gymnáziu, kdy mnozí z nás usilovali mít samé jedničky, ale čtyřku z ruštiny.

Japonština je tedy v obtížnosti na úrovni arabštiny. Pokud se Evropa, podle předpovědi rostoucího počtu pesimistických pozorovatelů přemění v Eurábii, s příslušnými slastmi islamizace, memorováním Koránu, zavedením šaríi, pětkrát denně na kolena klanět se ve směru Mekky – na tento nový druh normalizace aby si pak český národ bez piva zvykal, a navíc i tu arabštinu, to v porovnání i trápení s japonštinou by bylo stravitelnější.

Anglická převaha, galská nelibost

Jazyk jako předpoklad pro prosazení a udržení moci, je občas i zdrojem značného sváru. Seznámení s takovým druhem disharmonie poskytne náhled do dějin například Belgie. Tam se s problémem snaží vypořádat bez krveprolití, což zdaleka není případ třeba Indie. Snad jen pouhá dvě procenta Indů se jakž takž domluví anglicky. S pádem kolonialismu pominula i společná řeč, a snaha centrální vlády na severu země prosadit hindí jako celonárodní dorozumívací instrument na jihu s drávidskými jazyky vede k občasnému násilí s výslednou kupou mrtvol. Od severu k jihu ubývá písmu na hranatosti. Hindí připomíná studené hebrejské háky, kdežto řeči tamilština, telugu či oryia jsou ošatkou pečlivě tvarovaných preclíků.

K polyglotickému seznámení doporučuji peníze. Už jsem v Indii delší dobu nebyl. Tehdy na jednorupiové bankovce byla její hodnota označena – kromě angličtiny – písmem čtrnácti tak zvaných „oficiálních jazyků“., uvedených v abecedním pořádku: asámština, bengálstina, gujaratí, hindí, kannada (mluveno ve státě Mysore), kašmírština, malayalam, marathi, oriya, pandžábština, sanskrt (nemluveno nikde teritoriálně), tamilština, telugu a urdština. Tyhle byly na penězích. Pak jsou v Indii řeči menší a další. Vláda vyhlásila hindí za řeč hlavní a angličtinu za výpomocnou hlavní. Dráviďané a jiní se ale nesmiřovali a povídali si po svém, a to všude, včetně centrálního parlamentu.

V Jižní Africe vládní rozhodnutí učinit afrikaans povinnou vyučovací řečí v černošských školách vedlo ke krvavým konfliktům a uspíšení konce apartheidu. Jak vůbec tato afrikaans, řeč Búrů, vznikla? Holanďané si svou mateřštinu odvezli do hodně vzdálené divočiny, do řeči se jim tam provrtala slova africká, malajská, slova všelijaká. Gramatická struktura se změnila a to, co kolonisté mluvili v polovině devatenáctého století, již nebyla holandština. V městě Paarl, bohatém na vinice, se sešel kongres jazykotvůrců, zrodila se jakási Matica búrská a v roce 1925 svým výtvorem nahradili holandštinu jako jednu ze dvou úředních řečí v zemi. Afrikaans v kultivovaném podání je prý krásná řeč. Mým nezasvěceným uším nezněla krásně ani jednou: pořád jsem jen slyšel její holandskou předchůdkyni, tedy převážně chrapot a chrchlání. Nevím o jiném národě, jenž by své řeči postavil pomník. My jsme si tedy monument k poctě našeho slabikáře nevybudovali. A nad Paarlem, téměř poutním místě, s modravým podhořím v pozadí, se k nebesům zdvíhají velikánské abstraktní jakoby prsty, nejdelší ukazovák měří 57 metrů, lze do něho vejít, v osvětleném prostředí prýští fontána.

Kanada má dva jazyky označené jako official - úřední, státní. V květnu 2006 americký senát schválil návrh, prohlašující angličtinu za national jazyk, což je pouhé vyjádření samozřejmosti, že angličtina je velmi závažnou součástí národní kultury, která ale nemůže být vnucována povinným vyučováním ve školách a ve styku s úřady.

Příliš nevěřím, že by taková iniciativa zabránila průniku bilingvalismu, který v sousední Kanadě stojí plno peněz a působí mnohé potíže. V USA se už bilingvalismus přece prosazuje - stačí zvednout telefonní sluchátko ve snaze se dovolat na nějaký úřad. Napřed se mi dostane pokynu, abych zvolil odpověď v angličtině či španělštině. Ta je již druhou národní řečí, už se jí učí dvě třetiny amerických školáků. A jsou části Ameriky, kde španělština panuje, kde domluvit se anglicky je obtížné či zcela nemožné.

V dějinách světa se prosazuje dominantní role některého z jazyků: po řečtině latina, po ní franština. Byla univerzálním jednacím jazykem účastníků kongresu ve Vídni, dohadujících se o politickém uspořádání Evropy po napoleonských válkách. Dovedl by si někdo představit, že vítězové nad hitlerovskou říší by byli po druhé světové válce zasedli a spolu vyjednávali v jazyce německém?

Elegantní franština se svým náramným vybavením užitečných nuancí, tento ideální nástroj diplomacie, se v mírovém mezidobí 1918–1938, začal o svůj primát dělit s angličtinou. Všechny dokumenty z oné éry impotentní Ligy národů v Ženevě se tiskly dvoujazyčně.

Francouzská éra pominula s druhou světovou válkou, potupným debaklem v roce 1940, oprávněnou ztrátou prestiže a později i jejích kolonií. Nejbolestivější aby byla ztráta prestiže v diplomacii, když teď na mezinárodním fóru delegáti z bývalých francouzských kolonií Afriky a Asie dávají přednost komunikaci v nelibozvučné angličtině. Zbývají jen dvě procenta pozemšťanů – pouze jeden z padesáti – schopných mluvit plynně francouzsky. V USA pramálo studentů si zvolí tento cizí jazyk. Mezi výjimkami je Morgan Arensonová, žákyně deváté třídy ve škole Fieldston v Bronxu. Rozhodla se tak v domnění, že tím se jí vylepší naděje stát se baletkou.

Charles de Gaulle se snažil zabránit vstupu Velké Británie do Evropského společenství ne proto, že by byl tak zarputilý anglofob, ale ve snaze udržet primát své sladké ohrožené řeči. V roce 1996 Francie neuspěla v OSN se svým záměrem zabránit volbě Kofi Annana do funkce generálního sekretáře organizace. On sice mluví plynně francouzsky, ale s anglickým přízvukem, na rozdíl od svého předchůdce v úřadě, Egypťana Boutrose-Ghaliho, posléze generálního tajemníka organizace La Francophonie v Paříži, s posláním podporovat solidaritu mezi zeměmi, pokládajícími franštinu jako svůj první nebo druhý jazyk. Dočítám se i o sklonech Francie usilovat o spolupráci s nepřáteli Ameriky - kteří ale jsou také nepřáteli modernizace. Tudy pokrok pak příliš daleko nevede.

Thomas L. Friedman, výtečný novinář liberálního kolosu The New York Times ve svém sloupku, nazvaném Parlez-Vous U.S.A. (26. 2. 1997) se zmiňuje o společenské události, na níž vysoký marocký činitel uvedl dva důvody, proč posílá své děti v Casablance do americké a nikoliv francouzské školy. Jednak, bez angličtiny se nelze v moderním světě obejít, jednak ve francouzské škole učí, jak se stát administrátorem, úředníkem, kdežto v té americké, jak samostatně přežít. Francouzský systém odměňuje ty, kteří poslušně jdou vpřed do cestě pro ně již vyšlapané. Stát se byrokratem, to že by měla být ta nejkýženější meta?

Nápor angličtiny jako hlavního nástroje modernizace trvá, například internet by se bez ní jen praobtížně obešel. Příval americké reklamy, kultury a pakultury neutuchá, bác, bác. Ve Francii vyšel dokonce zákaz pro americké studenty tamějšího Georgia Tech campusu používat angličtinu na jejich vlastní webové stránce. V devadesátých letech ministr kultury Jack Lang, vzdor svému anglosasky znějícímu jménu, dočasně s pramalým úspěchem prosazoval nahrazení tří tisíc anglických, běžně používaných slov, francouzským ekvivalentem. V Íránu prezident nedávno navrhl zakázat anglická slova jako například helicopter.

British Council, vládní organizace, podporující rozmach anglické kultury, oznámila, že ve světě 500 milionů až jedna miliarda lidí používá angličtinu jako svůj první nebo druhý jazyk, a že jejich množství během jednoho desetiletí dosáhne počtu dvou miliard. Pokud by se ale váha, vliv země, civilizace, posuzovala pouhým sčítáním hlav, globální primát prozatím stále patří Číňanům.

Relativismus, pidgin English a dočasnost jazyků

UNESCO informuje, že tohoto času se na světě mluví asi šesti tisíci jazyky, z nichž polovina se blíží ke svému zániku. Jazyků amerických Indiánů bývalo tři sta, teď jich zbývají necelé dvě stovky. Walter Benn Michaels, pedagog na univerzitě státu Illinois v Chicagu, vznáší otázku (NYT Magazine, 1. 10. 2006), zda by to vůbec byla nějaká tragédie, kdyby zánik postihl nyní tolik dominující jazyk anglický. Přitom se odvolává na lingvistu Johna Edwardse, že žádná řeč není lepší nebo horší z čistě lingvistických důvodů. Pedagog Michaels souhlasí s tvrzením, že „už není nikdo, kdo by si myslel, že jedna řeč je lepší než druhá.“

Srdečně nesouhlasím s takovou nehorázností, křišťálovým to příkladem relativismu, oné bezbřehé ekvivalence, podle níž neexistují objektivní kritéria, nad vším dominuje niterný pocit toho kterého individua. Jestliže malovánka na pánském veřejném záchodku – kosočtverec, okrášlený příslušně vulgárním textem - mě povznáší víc než Mona Lisa, inu, podle mého legitimního privátního soudu znicotněno budiž dílo mistra da Vinciho.

Nemohu nerozlišovat přínos klasické řečtiny, její přebohatou literární krásu, s níž jsem se kdysi dávno na klasickém gymnáziu obtížně seznamoval a už ovšem vesměs zapomněl, a jako kontrast použít onu pidgin English, zastihnuvší mě později v životě na pacifických ostrovech mezi Melanésany. Slovo pidgin stvořili Číňané zpotvořením slova business – tedy dorozumívací prostředek lidí různého původu při obchodování a stycích vůbec. Z veletuctu různých ostrovů naslouchali bílému pánovi, posbírali jeho slůvka a ověsili si jimi melanéský gramatický stromeček. Ten se rozsvítil, vznikla užitečná lingua franca, za níž děkováno budiž v lingvistickém babylonu, když jen na Nové Guineji existuje kolem 700 jazyků a z nich jen pouhá čtyři procenta byla kdy sepsána.

Nemohu se zaručit za  pravdivost tvrzení, že pro piano nemají vlastní slovo, nýbrž informaci, jež česky vyzní jako paní to bije, ono kvičí. Ale zcela věrohodný je způsob, jak se domorodci vypořádali se slovem butcher čili česky řezník: MAN I SAVE KILIM OL PIK NA BULMAKAU BILONG SAMIL MIT BILONG OL (man to kill all pig bull cow belong sell meat belong all) – muž, který umí zabíjet prasata a dobytek a maso pak prodává. Výfuk se řekne mambu (bamboo) bilong smok (smoke) ikamap (comes up) long ensine (engine) – tedy kouřící bambus vycházející z velikého stroje.

V anatomii důležitým slovem je SKRU (screw čili šroub). Tedy loket v pidgin dopadne jako SKRU BILONG HAND (šroub patřící k ruce) a kotník (ankle) bude SKRU BILONG FUT (šroub patřící k noze). Vlasy jsou tráva (GRAS), vousy jsou tráva na bradě (MAUSGRAS). Medik, lékařův asistent, je znám jako SMOL DOKTA, LIKLIKDOKTA či DOKTABOI.

Melanéské hlasivky mají potíže s vyslovením písmena F – vyzní jim jako P. FISH (ryba) je PIS a FACE (tvář) je PES. S časováním si nedělají potíže: žádné perfectum, imperfectum, plusquamperfectum, ale pouze se řekne KONEC, tedy FINIŠ, vysloveno PINIS. V této řeči se to penisy hemží jako v představách hodně náruživé hédonistky.

Určitý člen (ten-ta-to, der-die-das) neexistuje. Zato člen neurčitý se hojně používá v jedné, jediné formě a to WANPELA (one fellow - jeden chlapík). Tedy WANPELA HAUS je dům a WANPELA PUKPUK je krokodýl. Plurálem je jednoduché OL (all – všichni). OL HAUS znamená „domy“. Na všechno vztažné máme nejběžnější, nejtypičtější pidgin výraz BILONG: moje košile – SIOT BILONG MI; má vlast – BIKPLES (KANTRI BILONG MI), můj otec – PAPA BILONG MI. Tedy MAN BILONG LONGWE (long way) PLES (place) je cizinec.

K přídavným jménům patří sufix PELA – fellow, chlapík. Velký (big) je BIKPELA, malý (small) je SMOLPELA. YUPELA LAIK KAIKAI MIPELA? (You fellow like to eat me? Míníte mě jísti?)

S počítáním si nedělají mnoho starostí. V některých pidgin verzích si veškerý matematický um zjednodušili na WAN-TU-TRI-PLENTI (jedna-dva-tři-moc). Osmdesát pět procent slovního vybavení pochází angličtiny. Uvízla tam i semínka jiná - z portugalského „pequeninho“ značící „málo“ vznikl pěkný pidgin výraz PIKININY a znamená „děti.“ Malajština věnovala výrazy jako KAKATU (kleště, též vulva), z polynéštiny mají KAIKAI (jídlo), KANAKA (člověk), LAPLAP (kus hadru kolem bérců). Z melanéských dialektů na Gazelle Peninsula (ostrov New Britain, centrem město Rabaul) přispěli řadou slov jako například SUSU (mléko), KROKROK (žába), KUSKUS (tajemník), PEKPEK (lejno). Pro onanii, akt sebeukájení, mají výraz LIMLIMBUR.

Dost jim přispěla němčina. Však část pacifické oblasti kdysi patřila císaři Wilhelmovi, dodnes tam existuje Bismarckův archipelag a řada teutonsky pojmenovaných kopců a řek. Tamějším divochům se dostávalo stejného obohacení jako nám Čechům. Nám věnovali „hoblík,“ Melanésanům „hobel“, obojí z pruského „der Hobel.“ A potká-li se lidojed s lidojedem, slušně se v pidgin pozdravi GRIS GOT. Třeba si i řeknou MASKI (Es macht nichts). BILONG MI MASKI čili to chce klid a už bychom měli Švejka i mezi kanibaly.

Ale byla by to taková tragédie, kdyby angličtina zmizela, vymřela? Na opakovanou otázku relativistů modernizátorů odpovídám, že v mém případě, poté, co jsem se ji pracně naučil, věru velká škoda by to byla. Spíš než totální zánik by se mohla ujmout novinka, náhražka zvaná GLOBISH, o níž se dozvídám z pojednání Noama Cohena (The New York Times, 6. 8. 2006). S nápadem přišel Jean-Paul Nerriere, bývalý viceprezident kolosu I.B.M., vytvořit komunikační nástroj, disponující omezenou zásobou 1.500 slov k potřebě domluvy mezi těmi, jimž angličtina není mateřštinou – tedy od Albánců po Zimbawbce. Vynálezce je například nebude obtěžovat zapamatováním slova „nephew“ (synovec), postačí popis „son of my brother/sister“ (syn mého bratra či sestry). Proč se zatěžovat zapamatováním slova „kitchen“ (kuchyně), když postačí „místo, v němž se vaří jídlo.“ Novátor, zjednodušovatel-zplošťovatel k nápadu přišel při svých cestách světem, po zkušenostech s obtížemi domluvy v dálavách. Již se pilně pracuje na vytváření příslušného software (jak to se asi řekne v pidgin?). Veškeré jazykové bohatství, bez ohledu na Shakespeara, napěchovat do svěrací kazajky oněch 1.500 slov.

Třeba někoho napadne vyrobit i kazajku českou pro potřebu komunikace například mezi gastarbajteriněmi severokorejskými a mongolskými. Jak by asi po takové redukci dopadl Vladislav Vančura, poezie Halase či Holana? Z hlediska relativistů, zbytečná to ovšem otázka.