Prosinec 2006

Panama, kanál, referendum

Ota Ulč

Dočítám se o návrhu, že Praha by se mohla či dokonce měla ucházet o nákladné privilegium stát se hostitelkou přespříští olympiády, takto se ve světě náramně zviditelnit a ještě náramněji zadlužit, a že o takovém závažném počinu by mělo rozhodnout referendum, hlas lidu, daňových poplatníků.

Referendum takového druhu se uskuteční 22. října 2006 v Panamě - ne kvůli sportu, ale kanálu, jedinému to claim to fame, nároku být zapsán do světového povědomí. Saúdská Arábie má Mekku a ropu, chudičká Keňa je bohatá na divokou zvěř, zdroj valut z kapes zahraničních turistů, Italové mají Řím, operu a náramnou historii, a Panama bez historie má jen ten kanál, bez něhož by tento stát vůbec nebyl vznikl.

Představou spojit vody Atlantiku a Pacifiku a tak se vyhnout zdlouhavé, nebezpečné plavbě zrádnými vodami Hornova mysu kolem jižního cípu kontinentu, se už v šestnáctém století zabýval španělský král. V devatenáctém století se do kutání pustil Francouz Ferdinand de Lesseps, úspěšný tvůrce Suezského kanálu (1869) a po dvaceti letech úsilí neblaze skončil. Uspěl však americký prezident Teddy Roosevelt začátkem dvacátého století. Napřed nabídl smlouvu Kolumbii, jíž ono území tehdy patřilo, ta ji odmítla, ale Roosevelta neodradila. Přičinil se totiž o uspořádání revoluce, vyhlášení nezávislé republiky Panama, ochotné smlouvu podepsat. Yankee imperialismu, to ano, ale služba lidstvu k všeobecnému prospěchu zejména. V nezdravém hanebném prostředí tropů výkon to byl gigantický, se ztrátami přemnoha životů. Na rozdíl od Suezu se tam muselo zdolávat celé pohoří, víc než 150 milionů kubických metrů materiálu muselo být naloženo na železniční vagony. Postavit je do řady, jeden za druhým, jejich délka by dosáhla vzdálenosti čtyřikrát kolem naší planety. Úsilí započalo v roce 1903 a projekt byl slavnostně ukončen v srpnu 1914, zrovna když začínaly jateční orgie první světové války.

Kanál je 80 kilometrů dlouhý a plavba v průměru trvá 9 hodin. Uskuteční ji 14.000 lodí ročně a na poplatcích zaplatí jednu miliardu dolarů, což se údajně rovná jedné třetině hodnoty veškerého národního produktu. Ale i takové sumy se rejdařům vyplatí: představují pouhou jednu desetinu výloh cesty kolem Hornova mysu. Tudy z New Yorku do San Diega v Kalifornii je to cesta 12.600 mil dlouhá a trvá 24 dní, kdežto Panamou se zkrátí na 4.800 mil a pouhých 10 dní.

Kanál už je v provozu  víc než devadesát let a projevuje zřetelné známky stáří, ne-li senility. Je využit na plnou svou kapacitu, lodě v dlouhé řadě ztrácejí drahocenný čas čekáním na odbavení. Zdymadla umožňují průjezd do maximální šířky 32,3 metrů (106 stop) a ty největší, nejmodernější lodě se tam nevejdou. Prozatím nejmohutnější plavidlo Emma Maersk (jméno manželky zakladatele společnosti) je 397 metrů dlouhé, 56 metrů široké a dělá oprávněný dojem plujícího ostrova. (Tato dost tajnůstkářská dánská firma MAERSK, s hlavním velitelstvím v Kodani, je ta zcela největší na světě, téměř s dvojnásobnou kapacitou v množství přepravovaných kontejnerů, než její nejbližší konkurent. Má velkou zásluhu na podstatném snížení nákladů do té míry, že výlohy na přepravu zboží z přístavu do vzdálenosti 100 mil jsou vyšší, než na kolik přijde dodávka lodí z Číny do Evropy. Teď po hurikánu nevole s dánskými karikaturami, rozlícení mohamedáni, zapalující dánské vlajky, volající po bojkotu, třeba zasáhnou i tyto transoceánské kolosy.)

O rozšíření a prohloubení kanálu se mluví už několik desetiletí. Jednání Američanů a Japonců s Panamou nedošla ke zdárnému konci kvůli neshodám o financování a panamská vláda se rozhodla pustit se do projektu bez zahraniční asistence. Washington se v této záležitosti tváří neutrálně – éto vaše dělo. Za posledních pět roků se zrodilo 120 studií technického vyhodnocování, budovat tři stupně zdymadel, širších a hlubších, na obou koncích kanálu. Projekt by trval sedm let a docílil dvojnásobek dosavadní kapacity 330 milionů tun ročně. Výlohy se odhadují na minimálně 5 miliard dolarů – obrovský obnos ve státě s celkovým rozpočtem 6,5 miliard. Státem vlastněná Panama Canal Authority tvrdí, že projekt se zaplatí ze zvýšených poplatků. Rejdaři plán podporují, i s vědomím, že výlohy budou muset také hradit z vlastních peněz. Projekt velice prosazuje panamská vláda, zejména prezident Martin Torrijos, jehož předchůdce v úřadě - vlastní otec, Omar Torrijos, v roce 1977 uzavřel smlouvu s prezidentem J. Carterem o předání oné exkluzivní americké zony Panamě. Kanál je zásadní záležitostí národní cti. Též vedl k rozmachu jiného podnikání, zejména bankovnictví (s možnostmi nečestných praktik pro zahraniční klienty). Projekt poskytne deset tisíc pracovních příležitostí a pomůže aspoň částečně uniknout chudobě, v níž dosud vězí snad ještě polovina všeho obyvatelstva. Nahlédnutím mezi mrakodrapy v Panama City získáme dojem, že tohle je prosperující moderní země, ale stačí pár kroků a ocitneme se v mizérii na úrovni ubohého Haiti.

Rozhodné NE! v referendu se ozve z různých směrů. Samozřejmě že ekologové, ochránci životního prostředí za každou cenu, ti tak všude a vždycky. Ekonomové upozorňují na nedostatečné detaily k dispozici o projektu a též na velké riziko, že výlohy budou značně větší, než plánováno. Nelze též vyloučit riziko vzniku alternativní cesty přes istmus (české slovo nemáme, poněvadž nepotřebujeme – mořská úžina) v oblasti Tehuantepec v Mexiku, plán budovat železniční spojení mezi přístavy na březích obou oceánů.

V minulosti v různých referendech občané Panamy vyjádřili svůj rozhodný nesouhlas s nejednou vládou nabízenou iniciativou. Schválení tohoto nákladného riskantního megaprojektu nepochybně poskytne příležitost ke korupci, v tamějších kulturách tolik populární. Nařčení, že všichni politici jsou takto potřísněni, prezident Torrijos odmítá se slovy „To je jako říci, že všichni muži podvádí své manželky. Někteří ano, ale ne všichni.“ (The New York Times, 3. 9. 2006, A10).

Bouřlivě se teď diskutuje, jak přinutit vládu, aby peníze podpořily především školství a zdravotnictví. Aby příjem z kanálu nemizel na kontech hrabivců z vládnoucí hierarchie, ale následoval příklad Aljašky, kde část peněz z ropovodu jde na společně prospěšné konto a část se každý rok rozdá tamějšímu obyvatelstvu. (S týmž modelem, prozatím dosud jen ovšem na papíře, se prý  počítá v Iráku.)

Říjnové referendum s důležitým dopadem se blíží. A Češi si myslí, že také mají značné starosti.