Prosinec 2006

Po tsunami rákoska

Ota Ulč

O Vánocích roku 2004, surová příroda přišla s důkladnou nadílkou, postihnuvší zejména indonéskou provincii Aceh. Mořská vlna způsobila devastaci, zabila přes 160.000 lidí, o hodně víc než atomová bomba, před půl stoletím svržená na Hirošimu.

Aceh je jednou z přemnoha (33 podle posledního počtu) provincií Indonésie, čtvrtého nejlidnatějšího státu světa. Toto největší a nejdelší souostroví se táhne od Malajsie a Indického oceánu až k Nové Guineji v sousedství Austrálie, v délce pěti tisíc kilometrů a přes tři časová pásma. Dlouhá páteř s mnoha obratli má několik tisíc sopek a ne všechny jsou mírumilovné. Karla Čapka a jeho vizi nukleárního věku inspirovala Krakatoa, která explodovala s vehemencí mnoha atomových bomb a většinu ostrovanů i s ostrovem smetla do moře.

Ostrovů o celkové rozloze dvou milionů čtverečních kilometrů však zbylo požehnaně – něco kolem 13.500. Každý autoritativní zdroj uvádí jinou přesnou cifru. Obydlených je jich necelá polovina. Je to jeden z nejrůznorodějších států na světě, ať už měříme jakýmkoliv metrem: přírodní zdroje, materiální pokrok, tradice, kultura, náboženství. Komunikace vázne na ostrovech a o to víc mezi ostrovy. Nejen moře, ale i těžko zdolatelný terén hor a džunglí přispěl k etnické mnohotvárnosti, takže tam čtvrt miliardy lidí mluví stovkami různých řečí a dialektů. A to vše se snaží dirigovat ústřední vláda v Jakartě.

Zdaleka nejlidnatější je ostrov Jáva, za nímž pouhé tři kilometry za vodou začíná jiný svět – bájné Bali. Jak se tam vůbec mohla zrodit a náramně rozkošatit kumštýřsky tak zdatná hinduistická oáza, daleko od Indie? Počátky abychom hledali v době našeho Karla IV. Tehdy na velikou Jávu začal pronikat islám, leckomu se novoty nezamlouvaly, k odchodu do emigrace se dali zejména vědci, umělci, hlavy myslící a tvořivé.

Veliký ostrov Sulawesi, dříve Celebes, divného tvaru, prý jako částečně amputovaná chobotnice. Mně to spíš připomíná dvounohou kočku, poskakující na žhavé střeše, s ocasem hodně zvednutým. Na východ od Celebesu jsou Molucké ostrovy, přejmenované na Maluku, je jich prý přesně 999. Věrnost nizozemské koruně se domorodcům vymstila: neprojevovali totiž zájem účastnit se osvobozeneckého boje z holandského, jimi nepociťovaného područí. Ve vakuu došlo v roce 1950 k vyhlášení nezávislé republiky Jižních moluckých ostrovů, Jakarta ji ale zavrhla jako nástroj kolonialismu a brzo potlačila. Veteráni v holandských službách se svými rodinami odešli do exilu v sychravé Evropě – prý dočasnému. Sliby, chyby, nikdo v Haagu nehnul prstem ve prospěch vzkříšení ztracené republiky.

Úplně na konci archipelagu patří Indonésii západní polovina Nové Guineje – provincie Irian Jaya, ta největší a nejprimitivnější. Lid doby částečně ještě kamenné, příslušníci přibližně 250 kmenů, z nichž každý mluví jinou řečí, se od ostatních Indonésanů liší asi jako od Eskymáků. Když se to někomu nelíbí, vláda v dálavách si na něj došlápne. Třeba bombardováním, jaké postihlo oštěpy vyzbrojený kmen Dani, a nikdo o tom v OSN ani nepípl. Od sedmdesátých let indonéská armáda se snaží zlikvidovat povstalecké hnutí Organisaci Papua Merdeka (Svobodné Papuánsko), ale dosud se jí to nepodařilo.

Značnější, světovými médii dost zaznamenávané, separatistické ambice propukly v provincii Aceh, na severním, úplně opačném konci archipelagu. Na ropu bohatá provincie na velikém ostrově Sumatře se sto sopkami, z nich patnáct stále je činných. Jejich energie jistěže nedodává klidu, ale prospívá zemědělství, sopečný popel smíšený s prstí působí blahodárně. S manželkou jsme tam letěli na návštěvu jejího příbuzenstva v Medanu. (Co je Medan, neměl jsem tušení. Přece třetí největší město Indonésie, obyvatel dva miliony. Vida, kdo by to byl řekl. Jak bych se tvářil na místního vzdělance, který nikdy neslyšel o Praze poloviční velikosti? Sešlo ale z návštěvy dcery dramatika Vratislava Blažka, která tam v Acehu žila v manželství s českým inženýrem u koncernu Mobil s titulem Corrosion Specialist na vizitce. Ovšem v tropech blízko rovníku koroduje, plísním podléhá snad všechno.)

Na rozdíl od sousedních, převážně katolických Filipín, Indonésie je z devadesáti procent světem islámu, podle počtu věřících ta nejmohamedánštější země světa, ale naštěstí ne ta nejfanatičtější. V Medanu – a nejen tam – v hospodách bylo k mání vepřové a mohli jsme popíjet alkohol bez obav, že nás někdo bude bičovat, liboval jsem si. Ženy tam nenosí škrabošky, nesegregují je, muž smí mít ne čtyři, ale jen dvě manželky a k přivedení druhé musí být souhlas té první, a i žena smí žádat o rozvod. Nebylo nic snazšího, než s místní dívčinou navázat kontakt pohledem. Když i s úsměvem, reagovaly s veleúsměvem. O něco takového pokusit se u zarputilých mohamedánů, třeba by mě ukamenovali, tehdy jsem si řekl.

Už bych tak ale neřekl, ocitnout se teď v onom Acehu. Je to totiž jediná z provincií, která uvedla v život přísný islámský zákon šária. Končina, která se teprve vzpamatovává ze tsunami způsobené katastrofy, neúprosný zásah přírody teď jakoby i poznamenal mezilidské vztahy. Mezi novotami jsou předpisy pro přijatelné oblečení veřejných zaměstnanců a též procedura týkající se tělesných trestů, jak zacházet s rákoskou.

Z podrobností (Financial Times, 6. 10. 2006, 8) se dozvídám: trestající hůl, rákoska  (tzv. rattan cane) je o tloušťce maximálně jednoho centimetru, osoba, pověřená vykonáním výprasku stojí jeden metr od trestaného, kdokoliv jiný pak ve vzdálenosti deseti metrů, a po deseti zásazích přítomný lékař se trestaného zeptá, zda souhlasí s pokračováním. Kvóta se ale musí dodržet, žádný diskont. Nářez lze tedy získat na splátky. „Tato forma trestání zde v Acehu je ta nejjemnější  na světě (the softest in the world),“ tvrdil ředitel náboženské policie (oficiálně Supervisory Agency for the Implementation of Islamic Sharia). Dodal, že od srpna 2005 došlo k tělesnému potrestání 140 osob za různé jejich prohřešky jako například pití alkoholu nebo držení se za ruku s osobou opačného pohlaví mimo bezprostřední příbuzenský vztah.

Jaká by asi byla reakce v případě dopadu hole na cizincovu zadnici nebo hřbet? Připomínám si incident, do světa hlasitě oznámený tiskovými agenturami, poté co Michael Fay, osmnáctiletý americký spratek, se v Singapuru věnoval vandalství, sprejem poznamenal osmnáct automobilů, též měnil jejich poznávací čísla a vrhal vejce. Tamější soud se mu revanšoval pokutou dvou tisíc dolarů, čtyřmi měsíci pobytu za mřížemi a šesti ranami rolí na jeho hýždě. Američtí diplomaté protestovali, ba i tehdejší prezident Clinton zaintervenoval a tak vyvolal údiv, že má tolik času se epizodkou zaobírat při uvážení jeho jiných starostí. Významné noviny uveřejnily rozhořčené komentáře, odsuzující údajnou krutost ostrovní republiky. S potěšením jsem vyslechl interview s vysokým činitelem oné údajně barbarské země. „Proč ho raději nedeportujete?“ zněla otázka. „Však mi ho deportovat budeme – ale až dostane nářez.“, dostavila se odpověď. Tázající měl potíže pochopit, proč americký zadek tohoto nezvedence by neměla chránit diplomatická imunita.

Ovšem to bylo tehdy před výpukem mezinárodního islámského terorismu a Singapur nebyl a dosud není islámskou republikou. Teď, po zkušenosti s dánskými karikaturami, opakovanou omluvou papeže a starostmi s inscenací Mozartovy opery v Berlíně, reakce na tento druh trestání by byla zřejmě zdrženlivější nebo zcela neviditelná, neslyšitelná.

Aceh se dosud  potýká, zcela se nevypořádal, s ničivým dopadem tsunami. Neurvalost přírody by spíš měla ty přeživší sbližovat a ne vést k zesurovění jejich vzájemných vztahů. Dostává se nám vysvětlení s odkazem na historickou zkušenost, že oblast Aceh byla ta první v celém archipelagu, kde islám zapustil své bytelné kořeny a o to víc jsou mu tamější domorodci oddáni, než ostatní Indonésané. Ti ve velké většině, jako potvrzeno nedávným průzkumem veřejného mínění, si nepřejí zavedení islámského státu, který by utínal ruce zlodějům a kamenoval hříšníky a hříšnice. Předáci povstaleckého hnutí za svobodný Aceh, kteří v předchozím roce podepsali příměří v Jakartě, tvrdí, že ústřední vláda jim šáriu vnutila, aby je tím v zahraničí diskreditovala. Černé mraky jsou však na obzoru. Místní politici se ještě nerozhodli, zda zavést krutosti po vzoru Saúdské Arábie. „Lidé nemají dost odvahy se ozvat. Obávají se z nařčení, že nejsou dost dobří muslimové,“ připustil Fuad Mardhatillah, znalec islámské filozofie a tamějšího myšlení.