Prosinec 2006

Příliš mnoho peněz a některé reakce

Ota Ulč

Jedním z mnoha překvapení příchozího do Ameriky je vztah domorodců ke stavu existujících příjmových rozdílů, že vesměs neshledávají nehorázným skutečnost stonásobně či tisícinásobně většího příjmu, který má pán v porovnání s kmánem. Že celebrita basketbalista pobírá za reklamu firmy Nike víc peněz, než všechno dělnictvo třeba v Malajsii, tyto produkty vyrábějící. Že někdo za jeden den inkasuje víc, než je celoživotní výdělek někoho jiného.

Pak ale máme k dispozici příklady opačného kalibru: rozsah, mohutnost americké filantropie. Bill Gates ze své kapsy ve prospěch zdraví světové populace utratí víc, než je rozpočet World Health Organization, odvětví OSN. Filantrop Warren Buffett rovněž rozdává své miliardy. Jsou ale jiní superboháči jako například Sheldon Adelson, magnát podnikatel v Los Vegas a poslední dobou i v Macau, jenž peníze nerozdává, ale hodně dál shromažďuje, za svou hrabivost, lakotu a lakomost se nemíní omlouvat, na popularitě mu údajně vůbec nezáleží.

Jenže žádnému podnikateli a podniku nemůže být zcela lhostejná jeho image - „imidž“ po česku. Reputace je přece reklamou, cestou k prosperitě nebo ke kolapsu. Přízeň veřejnosti bývá vrtkavá, někdy ani sebedůkladnější přesvědčovací kanonáda nepostačí, jak třeba potvrzuje někdejší legendární fiasko Fordova automobilu Edsel. Však proto se velké firmy prezentují v roli blahodárců, sponzorů společnosti užitečných iniciativ. A někdy je třeba popostrčit. Již několikrát jsem zahlédl, zejména na stránkách Financial Times, inzerát s obrázkem hošíka na sedadle v letadle, doprovázeno textem CANCER PATIENTS FLY FREE ... IN EMPTY SEATS ON CORPORATE JETS. Z iniciativy dobrovolné organizace CAN (Corporate Angel Network, adresou ve White Plains, New York) dochází k plnému využití prázdného prostoru v privátních letadlech přepravujících kapitány průmyslu, takovéto potentáty. Teď s tímto kontaktem, přirozeným zájmem o příznivou publicitu, se umožňuje gratis přeprava rakovinou postižených pacientů.

Vzpomínám na začátky budování vědeckého socialismu, kdy ve výkladech znárodněných obchodů místo zboží na prodej jsme si prohlíželi zabavené zásoby nepřátel lidu - keťasů, šmelinářů, jak se tehdy říkalo – rovněž již za mřížemi. Však to byla doba nesmiřitelného třídního boje, hodně se kácelo a třísky poletovaly. Takovou zkušenost si naštěstí v Americe nemusím zopakovat, ale částečně mi ji připomněla zdejší rozmáhající se popularita tzv. shame punishment - potrestat studem, veřejným zahanbením. Týdeník The Economist uvádí (14. 10. 2006, 31) pár příkladů:

Na univerzitě v Massachusetts student James Connolly zorganizoval tzv. toga party, na níž nezletilí mladíci, zabalení do jakoby starověkých hávů, notně popíjeli a kravál činili. Organizátor byl potrestán jednou hodinou ve svém antickém kostýmu postávat před vchodem do policejní stanice. V roce 2004 odvolací soud v Kalifornii potvrdil rozhodnutí postavit zloděje poštovních zásilek před poštovní úřad s cedulí, popisující jeho provinění. Skupinka výrostků ve státě Ohio v předvánočním období zhanobila veřejně vystavené jesličky. Soudce holomky odsoudil k pochodu po městě spolu s oslíkem. Ve státě Virginia nasazují botičky na vozidla otců – neplatičů alimentů: botičku modrou v případě zanedbávané podpory synáčka, růžovou v případě holčičky. Řada měst zveřejňuje ve speciálním televizním programu jména pánů, kteří měli smůlu být přistiženi při domlouvání slastí s místními prostitutkami. Něco takového dovede zabolet víc, než pokuta, jakkoliv mastná. Pokutu zaplatím a tím je věc vyřízena, svědomí čisté, na rozdíl od láteření rozlícené manželky a posměchu v okolí.

Najdou se ovšem myslitelé, zavrhující public-humiliation factor jako přijatelnou formu potrestání – jako že to je nepřijatelný útok na lidskou důstojnost. Veřejnosti, voličům, se ale takové metody zamlouvají. Někdy dokonce pomáhají v kariéře, jak potvrdil svým počínáním někdejší soudce Ted Poe v Texasu. Ten třeba odsuzoval menší provinilce ke kydání hnoje v policejních konírnách v Houstonu, což bylo tolik populární, že mu to pomohlo ke zvolení do kongresu na první pokus.

Jinou variantou jsou pravidelně pranýřované případy tzv. fleecing of America - okrádání, oškubávání země na účet daňových poplatníků, ať už pouhou byrokratickou tupostí nebo se zištným přičiněním nehodných jedinců. Nebo obojím. Například ve večerních televizních zprávách společnosti NBC (Brian Williams, 19. 10. 2006) pranýřován byl z veřejné pokladny placený, mnohamilionový průzkum pacientů, trpících zhoubnými nádory, o jejich reakci na chemoterapii: každý pacient odpovídal na tři otázky, za což zaplatil 26 dolarů a lékař za vyplnění jednoho papíru s takovými otázkami, jak že se pacient cítí, inkasoval pětkrát tolik. Následovalo interview s odpovědným byrokratem, který košatými, málo srozumitelnými větami se snažil obhajovat neobhajitelné. (Vzpomínám na případ, kdy občan obdržel od úřadu sdělení, že je mrtev. Nemrtvý adresát protestoval a dostalo se mu odpovědi, že úřad je o pravdivosti svého tvrzení přesvědčen.)

Texaský soudce Ted Poe byl kdysi zvolen do zákonodárného sboru, kdežto teď v listopadových volbách 2006, Eliot Spitzer, generální prokurátor New Yorku, vyhrál a stal se guvernérem, nejvýznamnějším činitelem ve státu. (Většina prezidentů země pochází z řad guvernérů, nikoliv kongresmanů.) Spitzer získal značnou mediální popularitu a pozornost veřejnosti soudní pří, započatou v roce 2004, proti lačnému muži jménem Richard A. Grasso, jenž předsedal burze na Wall Streetu (NYSE – New York Stock Exchange). Z této oficiálně not-for-profit organizace odcházel v roce 2003 s pomlázkou 139,5 milionů USD (což mu přiklepla dozorčí rada, mezi jejímiž členy, pokud si správně vzpomínám, seděla i našinkyně Madelaine Albrightová). Grasso zareagoval protižalobou, kterou soud vbrzku zamítl, a pokračoval tvrdit, že peníze nevrátí, ač mu ovšem o peníze vůbec nejde, ale toliko o princip. Vzhledem k očividné skutečnosti, že jeho principem jsou peníze, motivace vychází nastejno. Podle prozatímního, 72 stran dlouhého rozhodnutí soudce Harolda Ramose u newyorské nejvyšší justiční stolice, lačný skrblík Grasso musí vrátit sto milionů dolarů, takže hodně mu jich ještě zůstane.

Veřejnosti již právem dochází trpělivost s tolerancí nehorázností, kdy vedoucí kapitáni průmyslu přivedou jim svěřené firmy ke krachu a místo, aby si vpálili kulku do lebky či vyskočili z velké výše z okna, tak z finančně hořícího domu odejdou s mnohamilionovou odměnou. V některých případech ale odcházejí do kriminálu k dlouhodobému pobytu. Po katastrofálním kolapsu společnosti Enron, její ex-prezident Kenneth Lay před ukončením procesu raději umřel a jeho partner Andrew Sullivan byl obdařen víc než dvaceti lety pobytu za mřížemi. Mimořádně nenasytný Dennis Kozlowski, který pro svou manželku k jejím čtyřicátým narozeninám uspořádal milionovou oslavu na ostrově Sardinia a s dvěma partnery si ve vedení firmy Tyco nakradl odhadovaných 600 milionů dolarů, ze soudní síni odešel s nasazenými klepety a teď hodně dlouhodobě bručí – brumendo profundo.

Veřejnost takové řešení schvaluje, ale postiženým zaměstnancům, akcionářům, investorům může poskytnout jen nedostatečnou satisfakci. Stát se to v Číně, pachatele (pokud by ovšem postrádali příslušnou partajní protekci na nejvyšší úrovni) by odstřelili a jejich použitelné orgány prodali za valuty do zahraničí.