Prosinec 2006

Přínos žen pracujících v cizině

Ota Ulč

Každý racionálně si počínající stát se snaží obchodovat se zahraničím. Země takzvaného Třetího světa, víc či méně se vyvíjející, vyvážejí výrobky vytvořené místní lacinou pracovní silou k potěše ziskuchtivých investorů z ciziny. Mnohde jsou příčinou prosperity, případně i nezřízeného blahobytu, přírodní zdroje pod povrchem, objevené a pak zužitkovávané ve značné míře rovněž cizinci. Také se někde naskytuje příležitost k celonárodní zahálce, kde všechnu práci zastanou dovezení gastarbajtři. Příkladem poslouží republička Nauru, miniaturní pacifický ostrov přímo na rovníku, s rekordně vysokými per capita příjmy. Lenošivý, neduhy z přebytku (jako obezita, cukrovka či alkoholismus) postižený národ tam vděčí mnohým generacím ptactva, na ostrov kálících a tak se zaslouživších o nánosy fosfátu znamenité kvality.

V daleko méně příznivé situaci je naprostá většina pacifických ostrovů. Království Tonga s nedávno zemřelým mohutným vládcem rekordní výše a zejména šíře se dostala ve světě do mediálního povědomí na oněch pověstných patnáct minut. V té době jsme se dozvěděli, že předmětného archipelagu s lahodnou scenérií na téměř 200 ostrovech s odhadovaným počtem 110.000 obyvatel, kromě vývozu kopry, je hlavním zdrojem příjmu vývoz pracovní síly – téměř poloviny všeho obyvatelstva. To našlo obživu zejména na Novém Zélandě a v Austrálii, odkud posílá domů peníze z ušetřené lopoty, tuze k prospěchu státní pokladny a rovněž k rostoucím starostem, s nimiž se bude muset potýkat nový král Tupou V. Ten žil příliš dlouhou dobu v cizině, studoval na vojenské akademii Sandhurst ve Velké Británii, stal se z něj anglofil s reputací excentrického playboye. Tento druh odcizení sice nepostihl ostatní, v bělošském světě teď působící Tonžany, ale jejich vazba na rodný ráj pod ševelícími palmami vázne, a s tím i ochota posílat zpět vlastní peníze. Takže se objevuje tlustá černá čára přes rozpočet celičké monarchie.

Přes mexickou hranici na americkou stranu, kde výdělky jsou v průměru pětkrát vyšší, ilegálně pronikají zájemci, jejichž počet se odhaduje v rozmezí devíti až patnácti milionů. S ještě většími starostmi aby se potýkal evropský kontinent, kde se od konce devadesátých let počet ilegálních příchozích ztrojnásobil. Poslední dobou se tak zejména činí nebezpečnou plavbou od afrických břehů na Kanárské ostrovy. Problémem zavalené Španělsko v roce 2005 vyhlásilo amnestii pro víc než půl milionu již přítomných ilegálů, aniž tak závažný krok předem konzultovalo se svými partnery Evropské unie, kam se ti omilostnění teď mohou přesídlit. Ovšem stárnoucí a málo plodná Evropa ve vlastním hospodářském zájmu bude s rostoucí naléhavostí potřebovat přísun pracovních sil, jakéhokoliv původu a pigmentace. Francouzský Institut mezinárodních vztahů odhaduje, že do roku 2020 evropský kontinent bude potřebovat 30 milionů imigrantů, ať už by přišli odkudkoliv.

Po rozšíření Evropské unie o sedm států střední a východní Evropy, pouze tři z původních patnácti členů – Velká Británie, Irsko a Švédsko - si nestanovily restrikce proti eventuálnímu přílivu zájemců o pracovní příležitosti, nezřídka tam mnoho lépe placené než v původním domácím prostředí. Ve Velké Británii odhady takového zájmu se mimořádně minuly s následnou realitou: místo předpokládaného počtu 13.000 zájemců ročně, se jich v údobí od května 2004 do června 2006 registrovalo 427.000 - největší to populační pohyb v britské historii, slovy Johna Salta, ředitele průzkumu migrace na londýnské University College. Což se též může stát nejzávažnější příčinou případné volební ztráty pro Laboristy, vyjádřil obavu jejich bývalý ministr Richard Crossman. (The Economist, 26. 8. 2006, 45).

Polish plumber se stal tím nejčastěji zmiňovaným symbolem nejposlednějšího pohybu či dokonce otřesu na trhu práce. Polští klempíři, instalatéři jakoby dosahující dřívější nepostradatelnosti pákistánských řidičů autobusů, nebo ošetřovatelek z Jamajky, bez nichž by se systém lékařské péče v Británii snad rozpadl. Třetina všech tam působících lékařů přišla odněkud z ciziny.

Čímž se konečně dostávám k zamýšlenému primárnímu tématu o roli žen, které se odebraly za prací do ciziny. Jako ošetřovatelky, chůvy, posluhovačky, případně prostitutky – tak se běžně traduje v povrchním veřejném povědomí. Že péče buď o děti nebo po sexu bažící klientele – práce občas nevábná, zpravidla monotonní, ale vynášející spoustu valut, které zejména inkasují jejich mafiánští pasáci.

Nedávno vydaná zpráva OSN – UN Population Fund, „State of the World Population 2006“ kritizuje politické činitele pro jejich nedostatek zájmu a ocenění nepoměrně vysokých zásluh žen při zasílání ušetřených peněz v zahraničí, vzdor k jejich menším výdělkům v porovnání s muži či jejich místními ženskými protějšky. Zde tedy je výzva k politikům, aby se tak závažnou záležitostí začali konečně důkladně zabývat (Financial Times, 7. 9. 2006, 6). Polovinu všech v zahraničí dočasně působících pracovních sil tvoří ženy. Pravidelným zasíláním peněz do rodné země pomáhají uniknout z chudoby nejen vlastním rodinám, ale celým komunitám. V roce 1999 na zaslání jedné miliardy dolarů domů do Srí Lanky se z téměř dvou třetin (62%) zasloužily ženy. Studie, kterou v roce 2000 vypracovala Organisation for Migration, uvádí data, že ženy z Bangladéše, pracující v zemích Středního východu, posílají do vlasti 72 procent všech svých příjmů.

Významný je nejen nepoměr finančního úsilí, ale i jeho účel. Většinou to jsou peníze pro denní potřeby, zdraví a vzdělání. Kdežto muži dávají přednost nákupu automobilů či televizorů, jejich investice směřují k pozemkům a získávání dobytka.

Zpráva zaznamenává některé unikátní jevy. Například v Dominikánské republice všechny ženy po návratu z práce ve Španělsku se vrhají do privátního podnikání, začínají s vlastním byznysem. Jiná studie zjistila, že většina (56%) žen z Ghany, nyní na práci v kanadském Torontu, se pouští do výstavby svých domků v původní vlasti.

Máme globalizaci, snadný pohyb zboží, lidí, příležitosti, žádné zadrátované hranice a střílející péesáci – oblíbenci Vojtěcha Filipa. Nedávná slova, která pronesl John Reed, britský Home Secretary neboli ministr vnitra: „Migrace a způsob, jak si s ní poradíme, je nyní největším problémem, výzvou, s kterou se musejí vypořádat všechny evropské země.“ (FT, 21. 9. 2006, 13).

To by znamenalo, že tedy i Česká republika. Uskutečnila již  nějaký výzkum o počínání žen, které tam přišly ať už z Ukrajiny, Vietnamu, Severní Koreje, Mongolska či odkudkoliv, nebo o českých ženách, které z domovů odešly? Třeba se již zrodily solidní studie, ale žádnou jsem dosud neviděl.