Prosinec 2006

První povolební dojmy

Ota Ulč

Měřeno-li metrem evropské zkušenosti, Spojené státy americké jsou vlastně benjamínek, jen s dvěma a půl stoletími existence jako suverénního státu. Mladá republika, ale stále s původní platnou ústavou, fungující déle než cokoliv evropského. K volbám dochází pravidelně – válka, neválka. Každý čtvrtý rok volba prezidenta, každý druhý rok volba všech 435 členů Sněmovny reprezentantů a jedné třetiny stočlenného Senátu. Tak tomu bylo i teď v úterý 7. listopadu 2006.

Jenže to je systém s podstatnou vadou na kráse. Značně zvýhodňuje držitele toho kterého křesla. Ti pak učiní přemnohé, aby z něho nebyli vystrnaděni. Za posledních padesát roků, 95 procentům kongresmanů, usilujícím o znovuzvolení, se tak podařilo. V roce 2004 jen pět jich zažilo porážku, v roce 2002 to byli pouze čtyři. Držitel úřadu – tzv. incumbent - si vypomáhá zejména dvěma způsoby. Jednak pozměňováním hranic svého volebního obvodu (například běloch kongresman se zbaví enkláv s převážně černošským obyvatelstvem), že výsledný tvar nezřídka připomíná divně pokrouceného salamandra, jednak, a to velice, je to otázka peněz. Kampaň přijde na obludně vysoké sumy, nutno tedy škemrat a spíš uspěje ten s pravděpodobností úspěchu, než novic bez užitečného zázemí. V průměru kongresman sežene pětkrát víc peněz než jeho kterýkoliv vyzývatel, a v případě senátorů, ti se těší devítinásobné převaze.

Občas se ale dostaví smršť, důkladná sprcha, s vymetením mnohých proslulých kádrů. V roce 1976 takový debakl postihl Republikány, pozvolně se pak vzpamatovávající za vlády prezidenta Ronalda Reagana. V roce 1994, zejména zásluhou kongresmana Newt Gingriche, notnou porážku okusili Demokraté. A teď, v roce 2006  došlo na Republikány, kteří vládli nejen v Bílém domě, ale měli převahu i v Kongresu. Rovnováha dělby moci byla tak narušena, arogance moci příliš nakažlivá, z někdejších partnerů, kolegů, jimž by přece mělo jít o společnou věc veřejného blaha, ač docilovaného s různým receptem, se stávali nejen oponenti, ale antagonisté a v některých případech i osobní nepřátelé. Atmosféra kolegiality v zákonodárném prostředí ta tam. A pak máme válku v Iráku, vždy to potentní politický katalyzátor, jak prokázáno za předchozího konfliktu v Koreji a ve Vietnamu.

Prezident Bush není nebezpečný, destruktivní primitiv, tak jak je přesvědčena většina evropských intelektuálů a podstatná i část evropské veřejnosti. Americké ekonomii se vede dobře, ba i znamenitě, s menší nezaměstnaností než za jeho předchůdce Clintona, též zásluhou snížení daňového břemena, ale za cenu notného rozpočtového deficitu. Bush nepokládá mezinárodní terorismus za záležitost primárně policejního a soudního postihu, ale za nebezpečí, jež se rovná válce, kterou nevyřeší prokurátoři s jejich lejstry, ale koordinovaný pořádný zásah vojenské moci.

Tak či onak, americká média v naprosté své většině se postavila proti Republikánům. Průzkum zjistil, že se jim dostalo jen 12% pozitivní publicity, na rozdíl od 77% k podpoře Demokratů. Úvodník ve velevlivných The New York Times 5. listopadu 2006, tedy dva dny před volbami, vyslovil jednoznačný soud: republikánská většina si počínala mizerně, proto tentokrát, poprvé, co naše paměť sahá, nedoporučíme zvolení (tzv. endorsement) ani jednoho republikánského kandidáta. Správné byly předpovědi, že Demokraté zcela určitě získají většinu ve Sněmovně reprezentantů a možná že i v Senátu.

Dosud jsem nepostřehl, zda ve státě Minnesota v pátém kongresovém okresu se 120.000 obyvateli, z nichž čtvrtinu tvoří přistěhovalci ze Somálska, zvítězil první muslim, černoch Keith Ellison, znám svými kontakty s organizací Nation of Islam rasistického radikála Louise Farrakhana. Zcela určitě neuspěl kandidát Republikánů jménem Topinka v Illinois. V Pennsylvánii zvítězil Demokrat Sestak, v Minnesotě Demokratka slečna či paní Klobuchar.

Kromě voleb do Kongresu a Senátu, na funkce guvernérů, starostů, menších oficiálů, v nejednom státu se konala referenda na všelijaké iniciativy – v Nevadě, Jižní Dakotě a Georgii se rozhodovalo o legalizaci marihuany. Nejvíc těchto kauz (19) se objevilo v Arizoně, včetně iniciativy přinutit farmáře, aby poskytovali víc prostoru pro pregnant pigs - těhotné prasnice, doslova.

Den po volbách, významné noviny Washington Post, důsledný to zdroj opozice proti Bushově vládě, o výsledku napsal, že Republikáni zasloužili prohrát, ale Demokraté si nezasloužili vyhrát. Teď tedy převezmou v Kongresu hlavní otěže. Levicově hodně laděná Nancy Pelosi, šarmantní milionářka, podporovaná hodně levicovými voliči v San Francisku, se stane předsedkyní Sněmovny reprezentantů - první to žena v historii země. Černoch Charles Rangel se stane předsedou mocného výboru (Ways and Means) kontrolovat finance, blokovat Bushovy válečné výdaje a daňové úlevy (přispívající k rozpočtovému deficitu). Nebezpečným se mi zejména jeví černoch John Conyers z Detroitu, dlouholetý to obdivovatel Fidéla Castra, v roli předsedy justičního výboru, s pravomocí oklešťovat, ne-li přímo zlikvidovat důležitý zákon (Patriot Act), namířený proti činnosti prosazovatelů mezinárodního terorismu. Bude zajímavé sledovat jeho pokusy zlikvidovat Bushe oním impeachment, jimiž mu už hrozí řadu let.

Demokraté obvinili Republikány z neschopnosti zbavit zemi závislosti na dodávkách cizích ropy. Nicméně titíž kritici svými hlasy zabránili zmnožení produkce ropy na Aljašce, vlastním území. Vítězství Demokratů by ale mohlo pohnout svárem, jak řešit bolehlav problému z Mexika se valících ilegálních přistěhovalců: Sněmovna za kontroly Republikánů prosazovala přísnost, kdežto Senát, spolu s Bushem, dával přednost kompromisu, nikoli však bezbřehé amnestii.

Den po volbách, Bush na tiskové konferenci zdůrazňoval nutnost spolupráce představitelů obou stran, jíž předchozí zasedání Kongresu značně postrádala. Pokud dojde k občasné, značně pravděpodobné, kolizi mezi větví zákonodárnou a výkonnou, Bush bude uplatňovat své právo veta, proti němuž Demokraté nebudou mít potřebnou kvalifikovanou většinu, aby je zvrátily. Takovým manévrem by Bush zabránil různým iniciativám, ale rovněž způsobil, že opakovanými zádrhely by se pramálo docílilo a nálada v národě se ještě víc zhoršovala.

Tak jako ve všem možném, v těchto USA není a zřejmě ani nechybí jednota, jak bohatě též prokázáno mnohotvárností způsobů, jimiž se zaznamenávají hlasy voličů. Každý pes, jiná ves - někde je to mechanické, jinde elektronické, nebo stále s použitím papírů, strkaných do urny. Obě strany si předem připravily bataliony právníků hrnout se do hádanic o správnosti sečítání hlasů.

Zatímco vítězství Demokratů ve Sněmovně reprezentantů, s převahou kolem 30 hlasů je nesporné, situace v Senátu závisí na konečném výsledku ve dvou státech – Virginii a vzdálené Montaně. Tam vedl Demokrat John Dester s převahou 1.600 hlasů. V případě, že by rozdíl klesl pod 1.000 hlasů, tamější zákon vyžaduje automatické jejich přepočítání (tzv. recount), jednoho po druhém. Ve Virginii, Demokrat Jim Webb vedl o 7.000 hlasů. Jestliže rozdíl nepřesáhne půl procenta z celkového počtu víc než dvou milionů odevzdaných hlasů, musí dojít k přepočítání a teprve pak k úřednímu potvrzení výsledku, což v nejlepším případě si vyžádá dvou až tří týdnů. (Po nichž by mohla následovat komplikovaná soudní bitva o veletuctu nedorozumění z toho kterého koutu státu.)

I když v Montaně vítězství připadne Demokratu Testerovi, je to patriotický farmář, samorost, s neochvějným přesvědčením o právu vlastnit zbraň a ji používat. Demokrat Jim Webb, případný vítěz ve Virginii, je veterán války ve Vietnamu, který byl členem vládního teamu republikánského prezidenta Reagana. Webb ostře kritizoval liberální elitáře, o Clintonovi se zmiňoval s pohrdáním a s ještě menší vřelostí se vyjadřoval o Jane Fondové a jejích odporných politických postojích. V Pennsylvánii konzervativní senátor Rick Santorum podlehl Demokratu Bob Caseymu, odpůrci legalizace potratů například. Kvůli podpoře Bushovy války v Iráku liberální Demokrat Joseph Lieberman, senátor v Connecticutu, prohrál v primárkách nominaci své strany, do voleb se pustil jako nezávislý kandidát a podařilo se mu zvítězit. Bylo by obtížné nesouhlasil s tvrzením senátora McCaina, že Amerika je v podstatě konzervativní země.

Pravidlo, že volby rozhodují domácí starosti, ekonomie zejména, má své výjimky, jimiž letos byla a je válka v Iráku, která již stála téměř tři tisíce amerických životů a obrovské množství amerických peněz, ztráty prestiže ve světě, to vše prozatím bez kloudné naděje na zdárné vyřešení. Vtírá se analogie s Vietnamem, když tehdy rovněž šlo o úsilí vytvořit fungující demokratický systém ve vzdáleném, pramálo vhodném prostředí.

Co podniknout teď? Mezi sto senátory je snad deset procent zájemců o nastěhování do Bílého domu v roce 2008. Každý z nich si řešení představuje jinak. Odtáhnout rychle či pomalu, dál prosazovat jednotu Iráku nebo rozparcelovat stát na tři kusy? Na rozdíl od Vietnamu, Američané svým méně než heroickým vyklizením terénu se vrátili do svého bezpečí, což tentokrát, za situace nikterak deaktivovaného terorismu, není ten případ. I nejpřísnější kritici počínání Bushovy vlády nemají jednoznačnou uspokojivou odpověď.