Prosinec 2006

Rozmáhá se bádání o fenoménu štěstí

Ota Ulč

Před necelým půl rokem se objevil můj text nazvaný Lapit štěstí, mušku zlatou. Toto téma o stavu uspokojení – pleasurable satisfaction - si zaslouží podstatnějšího rozkošatění. Teď totiž rozkvétá speciální vědní obor – new science of happiness, legitimní studijní disciplína, přibývá knih a vědátorů – filozofů, sociologů, psychologů, ekonomů. V roce 2002 byl obdařen Nobelovou cenou v oboru ekonomie psycholog Daniel Kahneman z univerzity v Princetonu, též za zásluhy v bádání o lidské motivaci, zatímco Davidu Blanchflowerovi z prestižní Dartmouth College ve státě New Hampshire, důkladně ponořenému do těchto studií štěstí, též s ambicemi vykalkulovat peněžní hodnotu sexu, se dostalo povýšení do vysoké funkce v Bank of England.

Bádá se o štěstí, jeho příčinách a zábranách jak národů, celých společenství, tak jednotlivců, značná je snaha rozlišovat motivy subjektivní od objektivních. Zopakujme si: Řekové v klasickém dávnověku to proplétali se štěstím, příznivým osudem, šťastnou náhodou, což ale mělo tu nevýhodu, že ledacos se mohlo najednou zvrtnout a tak ublížit i tomu nejšťastnějšímu jednotlivci. Proto bylo důležité nebažit po takové metě za každou cenu, ale žít mravně, čestně. Aristoteles ztotožňoval štěstí se ctností. Římský orátor a jurista Cicero dokonce šel do takového extrému, s tvrzením, že ctnostný člověk může být považován za šťastlivce i když třeba bude mučen na skřipci.

Křesťanství potlačilo onu šťastnou náhodu osudu a zdůrazňovalo dosažitelnost blažené posmrtné existence. Idea kýženého stavu štěstí za tohoto pozemského života se dostavila až v době Osvícenství. V osmnáctém století zakladatelé americké republiky přece prohlásili, že pursuit of happiness - možnost, příležitost o takový cíl usilovat - je neodcizitelným právem člověka, stejně jako právo na život a svobodu.

Onen důraz na ctnosti jako nepominutelného předpokladu dosažitelného štěstí ale začal chřadnout. Historické postavy jako Casanova či Sade to dohnali až k pochybám a praktickému odmítnutí smyslu jakékoliv ctnosti. Tak či onak, v naší moderní době koncept štěstí byl natolik demokratizován, že přece větší váhy ve všeobecném povědomí získal stav cítit se dobře než příliš usilovat být dobrým člověkem.

Mám tu před sebou několik nových knih: Darrin McMahon, The Pursuit of Happiness (Atlantic Monthly Press); Richard Schoch, The Secret of Happiness (Scribner/Profile Books); Nicholas White, A Brief History of Happiness (Blackwell Publishing); Jonathan Haidt, The Happiness Hypothesis (Basic Books). Vládce v himalájském království Bhútánu informoval národ, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (HDP), ale „národním štěstím“ (GNH, Gross National Happiness). Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů pohody a nepohody zabývá už delší dobu. V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Cultures. Experti analyzovali celkem 65 zemí. Například zjistili, že výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického rozvoje, než je tomu v pozdějších, již úspěšných fázích. Překvapivé bylo zjištění, že na zachmuřelém severu Evropy je víc spokojenosti a pohody než na slunném jihu. Onen subjektivní pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island). Méně pohody převládá ve Francii a Itálii, a nejponurnější stav mysli postihuje značně slunné Portugalsko.

Richard Layard, na lorda povýšený ekonom a profesor na London School of Economics, ve své přednášce (Lionel Robbins Memorial Lecture, 3. 3. 2003) řekl: „Lidé v západních zemích za posledních třicet let značně zbohatli, jejich pracovní doba je podstatně kratší, mají delší prázdniny, víc cestují, žijí déle a zdravěji. Ale nejsou šťastnější.“ V knize Happiness: Lessons from a New Science z roku 2005 uvádí tabulku korelace průměrného národního příjmu a pocitu uspokojení ze života. Mezi chudými státy, nejnižší míru satisfakce prokazuje Ukrajina, líp je na tom Bangladéš a ještě líp Nigérie. Česká republika v dosaženém pocitu satisfakce předčila bývalé lidové demokracie (Maďarsko, Polsko, Litva, Bulharsko, Rumunsko) v tabulce uvedené v sestupném pořadí. Česká republika se dokonce umístnila výš než Japonsko vykazující vyšší průměrný příjem svého obyvatelstva. A přitom tito Češi, na otázku „Jak se máte?“ odpovídají standardním „Stojí to za hovno.“

Nedovedu se ztotožnit s názorem, že subjektivní pocity satifakce se mezi kulturami zas tak moc neliší. Přece existují přesvědčivé studie o kontrastu mentality například původních obyvatel severoamerického kontinentu, kde pro některý kmen v jihozápadním konci země snaha jedince vyniknout není vůbec oceňována, kdežto na severu u některých domorodců hraje primární roli.

Autoři podporují názor, že pro většinu lidí nejdůležitějším zdrojem životního uspokojení je rodina a přátelé. Harvardský profesor Daniel Gilbert ve své výtečné studii Stumbling on Happiness (Knopf/ Harper Press) zdůrazňuje tři nejdůležitější rozhodnutí v životě každého z nás - kde žít, jaké povolání zvolit, s kým vstoupit do manželství. Ač my jsme ti jediní tvorové se schopností uvažovat o budoucnosti, náš mozek je pramálo vybaven k správnému rozhodování, jak štěstí dosáhnout. Většinou ignorujeme rady a zkušenosti jiných, za pošetilého předpokladu, že jsme příliš unikátní individua, po něž osvědčená pravidla přece neplatí.

Lord Layard zpřesňuje samozřejmost, že hromadění peněz sice není zárukou dosaženého blaha, ale čím víc jich máme, tím štastnějšími se cítíme - pokud jsme chudí. V nejposlednějším revidovaném vydání své knihy Happiness uvádí sumu 20.000 dolarů per capita jako hranici, nad níž její růst již příliš neovlivňuje pocit dosaženého privátního štěstí. Rovněž, společně s jinými badateli, zdůrazňuje poznatek, že vylepšení materiálních podmínek, životního stylu jednotlivce, utrpí zjištěním, že téhož pokroku dosáhli ostatní v okolí a tak ho připravili o pocit unikátnosti, že již není čím se blyštit.

K ilustraci poslouží nedávná česká zkušenost: poté co padla klec a dřívější poddaní mohou do světa, což lze ještě někoho ohromit a k závisti přivést zprávou o dovolené strávené na Kanárech?

V této souvislosti se zmíním o knize uprchlého sovětského špiona, který pod jménem Viktor Suvorov napsal memoáry s titulem Inside the Aquarium, vydané nakladatelstvím Macmillan v roce 1986. Na straně 161 píše o návratu zrádců zpět do smrtící mateřské náruče: „Všichni ti, co to udělali, jsou nešťastní. To není jen propaganda. Šedesát procent těch, co zběhnou od GRU a KGB, se nakonec přece jen vrátí a přiznají svou vinu. My je popravíme. Tohle oni vědí, a přece se vrátí. A ti, co se z vlastní vůle do Sovětského svazu nevrátí, skončí sebevraždou, upijí se k smrti.Proč? Protože zradili svou socialistickou vlast. Mají špatné svědomí. Ztratili všechny své přátele, rodinu, řeč... To není to nejdůležitější, Viktore Andrejeviči. Jsou ještě vážnější důvody. Zde v Sovětském svazu jsi jeden z nás, člen vládnoucí třídy. Každý z nás, i ten nejméně důležitý důstojník GRU, je superman v porovnání se zbytkem společnosti. Dokud jsi součástí našeho systému, tak ti patří obrovská privilegia... Někteří z nás přeběhnou na Západ v naději, že budou mít nádherný automobil, sídlo s bazénem a plno peněz. A Západ skutečně dobře platí. Ale až pak zrádce dostane mercedesa a bude mít svůj plavecký bazén, tak najednou si uvědomí, že totéž mají lidé všude kolem dokola. Najednou pocítí, že je mravencem v houfu stejně bohatých mravenců.“

Tento úryvek cituji v knížce Šťastně navrácený běženec, která kdysi vyšla u Škvoreckých v Torontu a její pražské vydání se uskuteční ještě v tomto roce v nakladatelství Primus. Ta má hlavní postava medituje: „Svatá pravda, hodnoty jsou přece relativní. Tady si mě nevšimne ani noha. Mít v Praze americký bourák, děvčata budou dychtivě hopkat do mé postele. A tady? Mezi slepými jednooký králem. A čímpak je, když se octne mezi dvouokými? Příslušník elity aby si na ztrátu statusu prabídně zvykal. Změna ho dusí a tak se vrátí s nadějí, že přece snad udělají výjimku a kajícníka nezpopelní.“

Něco jiného: o Češích se přece traduje, jaká že to je závistivá pakáž, co na otázku o jejich největším přání, odpoví požadavkem, aby sousedovi chcípla koza. Jenže výzkumníci zjišťují, že lidi kdekoliv těší nejen jejich lepšící se životní podmínky, ale i pocit, že jsou na tom lépe, než je tomu jinde. Již citovaný lord Layard udělal experiment se studenty v USA a pak referoval: „Dali přednosti být chudší, za podmínky, že na tom ale budou lépe, než jiní lidé. Taková byla naše standardní zjištění.“ (Financial Times, 1. 5. 2006, 9).

Není mi známo, kolik bádání se uskutečnilo mezi islamisty, o jejich tužbách, ambicích, zda zdrojem jejich největšího štěstí je likvidace co největšího počtu nevěřících psů a pak blaženě odspěchat k Alláhovi a do náruče sedmdesáti dvou očekávajících panen k opakovanému použití.