Prosinec 2006

Už jsou nás miliardy a stále údajně přibýváme

Ota Ulč

V roce 1804, údobí napoleonských, o mnohé životy připravujících válek, se lidstvo rozmnožilo do počtu jedné miliardy. Trvalo 123 roků, než z jedné miliardy byly dvě, ale pak již jen 12 roků, aby těch miliard bylo pět. Nyní jich je šest a půl.

Bezkonkurenčně vedou Čína (1,3 miliardy) a Indie (1,1 miliardy), dohromady tak tvořící třetinu veškeré světové populace. Vedoucí postavení Číny, nyní již s ochabující důkladností prosazovanou politikou pouze jednoho dítěte na rodinu, ohrožuje Indie, kde neexistují taková vládní omezení, ač i tam preference pro chlapečky a infanticita holčiček nejsou nic příliš neobvyklého. (V této souvislosti si nemohu odpustit tuto vzpomínku: V roce 1973 čili před hrozně již dlouhou dobou jsem strávil dva měsíce v Indii jako člen skupiny vědátorů, bádajících o problémech modernizace v zemi. S výjimkou Assamu jsme navštívili všechny tamější státy a potkávali se s potentáty i nejvyšší jakostní kategorie. Došlo i k dlouhému interview s Indírou Gándhíovou, ministerskou předsedkyní, na půdě centrálního parlamentu Lok Sabha. Přišlo nás tehdy asi tucet - přivítání, představování a jaké že máme otázky pro nejdůležitější, nejmocnější osobu v zemi. Napřed jsme se upejpali, až ticho přerušil první zdánlivě banální dotaz, kolik že má Indie lidí – trapnost sama, tak jsem to tehdy cítil. Ne však paní Indíra, která odpověděla ve smyslu, že vlastně si sama není jistá, zda těch milionů je 560 nebo 650, ale že se zeptá příslušného ministra. Pokud si správně pamatuji, tam za okny v zahradách parlamentu posléze došlo k jejímu zavraždění. Pro případného, byť nepravděpodobného zájemce: o těchto všemožných zážitcích  jsem napsal knižku Náš člověk v Indii a na Ceyloně, vyšla u Škvoreckých v Torontu.) Od té doby se populace v Indii téměř zdvojnásobila a demografové už řadu let předvídají, že brzo předběhne Čínu.

Na třetím místě žebříčku jsou USA s 300 miliony, čtvrtá je Indonésie a pátá Brazílie. V této pětici států s největším počtem obyvatelstva, USA jsou tím jediným moderním, industriálně vyvinutým státem s tak vysokou porodností. Zatímco v západních zemích v údobí 1990-1995, průměrná statistická porodnost ženy byla pouhých 1,9 dítěte, v onom tzv. Třetím světě dosahovala dvojnásobek. Nejplodnějšími byly Pobřeží slonoviny (7,4), Malawi (7,6) a  světového rekordu (8,5) dosáhla Rwanda, dějiště hodně kruté genocidy (The New York Times, 28. 8. 1993).

V západním světě porodnost je značně nízká například v Itálii, zemi donedávna téměř stoprocentně katolické. Od let 1960 poklesla fertilita o víc než polovinu – z 2,7 na pouhých 1,3. Analytici poskytují řadu nikoliv vzájemně se vylučujících vysvětlení. Univerzální je zkušenost, se s rostoucí úrovní roste příležitost a tedy i zájem o pohodlnější existenci, než jakou by poskytovala představa hejna vřískajícího potomstva, zejména ve stísněných podmínkách městského bydlení. Kalkulují se výdaje a nezřídka vítězí preference pro peníze v kapse než pro další robátko v kolébce. Velké rodiny již nejsou tolik potřebným důkazem oné virility - mužské prestiže. Krátce tedy: čím víc prosperity, tím menší fertilita. Kontracepce je snadno dosažitelná, k legalizaci potratů došlo v roce 1978, ženy se emancipovaly.

Lidstvo stárne, průměrná délka života se prodlužuje zásluhou lepších existenčních podmínek, zdravější stravy a značného pokroku ve zdravotní péči. Graying of the world - ano, světu přibývá šedin. Před deseti lety WHO (World Health Organization – Census Bureau) uveřejnila data (NYT, 22.9.1996) o průměrné životní délce. V západní Evropě to bylo 74-75 roků pro muže a 81-82 roků pro ženy (v ČR 70/78, v Rusku pouhých 57/70). USA 73/79, Čína 68/71 a zcela nejhorší výsledek byl zaznamenán v Zambii: 36/36, s rovností pohlaví v jejich krátkých životech.

V roce 1960 se Američan v průměru dožil pouhých tří roků penze. Teď už je jich víc než deset. Stárneme, zmenšuje se procento aktivně pracujících, rostou starosti s financováním penzijních zdrojů. Dominantní je kult mládí, „Nevěřte nikomu přes třicet!“ dožadoval se někdejší bouřlivák Jerry Rubin a opakovali Beatles, teď už také značně pokročilého věku. Ekonom Lester C. Thurow v knize The Future of Capitalism (1996) předpověděl, že „v letech, které nás teprve čekají, bude potřebné jinak definovat třídní boj, už to nebude znamenat vzpouru chudých proti bohatým, ale mladých proti starým.“ Tradice rodinné loajality, tolik podstatná zejména ve společnostech východní Asie, získává na nedokonalosti. V Japonsku se třeba vžil výraz ubasuteyama, doslova „hora, místo, kde odhodit, zbavit se babičky.“

Chřadne nám jak tělo, tak mysl, přibývá demence, identifikované v roce 1906 neurologem Aloisem Alzheimerem. Někteří vědátoři tvrdí, že tato choroba 20. století se stává epidemií 21. století. Sebevraždy u mužů pokročilého věku jsou dvanáctkrát častější než u jejich ženských protějšků. Statistika WHO, s použitím dat z let 1989-1991, u mužů nad 75 roků zjistila tento výskyt v počtu 100.000 obyvatel: Velká Británie 21,5, Švýcarsko 80,7, Francie 114, a nejvíc mělo Maďarsko – 186,2.

Začátkem druhé poloviny dvacátého století dominovala až apokalyptická vize o katastrofálním přelidnění světa. Robert McNamara, bývalý ministr národní obrany týmu prezidenta J. F. Kennedyho a posléze prezident Světové banky, přirovnal nebezpečí nadcházející populační exploze k neméně ničivému dopadu, jaký by způsobila atomová válka. Takovým neomalthusiánským pesimismem se zejména vyznačovali ekologové a biologové. Opačné, optimistické stanovisko se spíš ozývalo z řad ekonomů. Ti důvěřovali ve schopnost lidstva se umem, důvtipem, imaginací přizpůsobit, úspěšně reagovat na jakkoliv náročné problémy, způsobené přílišným vzrůstem populace. Ona tzv. zelená revoluce, schopnost důkladně zvětšit produkci rýže a tak odvrátit hladomor zejména v Asii, je často uváděna jako přesvědčivý příklad.

Prognostikové předvídají, že některé, ale ne všechny státy se s problémem úspěšně vypořádají. Lawrence E. Harrison, autor knihy Underdevelopment Is a State of Mind – The Latin American Case (1985), zdůrazňuje protestantskou etiku, která tolik pohnula pokrokem nejenom v anglosaských zemích, jakož i konfuciánskou tradici v zemích Asie, v kontrastu s latinskoamerickým výkonem. Mezi úspěšnými bude a již je Čína, kde s přibývající populací a rovněž i s rostoucí urbanizací se rozsah orné půdy již zmenšil aspoň o čtvrtinu. Čína v současné době dosahuje přímo fenomenálního hospodářského růstu 11 procent ročně a Indie se svými 8 procenty růstu rovněž zastíní kteroukoliv zemi v západním, industriálně vyvinutém světě. Spolu s Indií produkují zdaleka největší počet vědců a inženýrů, disponují s největším rezervoárem talentů. (I když majetnictví doktorátu není všechno – například Bill Gates univerzitní studia nikdy nedokončil). S výjimkou zejména Číny a Indie se však vzdálenost životní úrovně v zemích prvního a Třetího světa zvětšuje. Dvě miliardy lidí žijí – přežívají s ekvivalentem pouhého jednoho dolaru na den.

Pesimistické předpoklady populační exploze k nezvládnutí se neuskutečnily. V části Afriky jako například Botswana, hrůznou na tom zásluhu má epidemie AIDS, jinde jako například v Kongu patrně nekončící válečná střetnutí. Větší dopad ale má skutečnost, že ženy i v málo vyvinutých zemí na venkově, s přístupem k jakési osvětě, rodí již míň dětí. Zatímco v roce 1960 jich měly průměrně šest, v současné době v zemích jako Bangladéš, Egypt, Filipíny a Peru to jsou jen tři – pouhá polovina.

Dřív jsme se děsili přelidnění a teď hrozí populační pokles. Podle předpovědi pro údobí 2005 – 2050 (tabulka v The Economist, 7. 1. 2006), počet obyvatelstva v Japonsku již začal ubývat, vbrzku budou následovat Itálie a Německo a dokonce i ona rekordně početná Čína. Největší ztráta na populaci postihne Rusko – 22 procent a Ukrajinu – 43 procent, rekordní úpadek, což aby z ní činilo kandidáta na úplné vyhynutí.