Prosinec 2006

Síra vyvětrá pozemský skleník

Luděk Vainert

Jsou snahy ovlivnit klima na Zemi pomocí vesmírných zařízení či vypouštění plynů do atmosféry jen bláznovstvím, nezodpovědným hazardem, nebo jedinou praktickou možností? Touto otázkou se už vědci začali seriózně zabývat.

Umělá změna podnebí planety je rekvizitou mnoha sci-fi románů odehrávajících se na Marsu. Pokud by se něco podobného mělo provést na Zemi, museli bychom se smířit s tím, že nám výhled na Slunce občas zastíní obří štít, nebo že pouště pokryjí speciální odrazové fólie. Další slibná metoda - teď se ekologové otřesou - počítá se záměrným vypouštěním oxidu siřičitého, který způsobí, že se větší část energie dodávané Sluncem odrazí zpět.

Čočkami nebo řasami proti teplu

Odvrátit neblahý vliv skleníkových plynů se snaží mnoho vědeckých projektů. Britové například vážně zvažují zachytávání skleníkového plynu CO2 přímo u průmyslových zdrojů a jeho následné „uklizení“ do vyčerpaných ložisek zemního plynu nebo do vhodných geologických útvarů. Stejný efekt by mělo povzbuzení růstu vegetace oceánů. Další projekty jsou ještě velkorysejší a míří do vesmíru. Americký astronom Roger Angel navrhuje vypuštění miliard lehoučkých čoček z plastického materiálu do vesmíru. Společně by dokázaly odchýlit část slunečních paprsků. Ani jedna z variant nezní právě lákavě, ale stále víc vědců se domnívá, že geoinženýrství představuje jedinou cestu, jak udržet klima na Zemi v přijatelných mezích.

První úvahy na toto téma zazněly už v šedesátých letech, ale byly odmítnuty jako riskantní a nezodpovědné. Nyní se přístup hlavního proudu vědecké komunity mění. Vedou k tomu obavy z následků globálního oteplování, které většina vědců považuje za prokázané. „Měli bychom s těmito myšlenkami zacházet jako s každým jiným výzkumem a začít je brát vážně,“ říká prezident americké Národní akademie věd Ralph J. Cicerone v článku otištěném v americkém listu New York Times.

Sám Cicerone se zasadil za publikaci práce Paula J. Crutzena z Institutu Maxe Plancka označované kritiky za nebezpečnou. Crutzen je přitom uznávané vědecké eso. Spolu s dvěma kolegy prokázal, jaký vliv mají vypouštěné plyny na ozonovou vrstvu. Za tento objev dostal v roce 1995 Nobelovu cenu za chemii. Jeho nová studie zvažuje přínosy a rizika snahy ochladit Zemi vypouštěním síry do stratosféry.

Země odráží přibližně třetinu slunečního záření. K vyrovnání účinku skleníkových plynů by tedy stačilo zvýšit odrazivost atmosféry. Podle Crutzena je vypouštění SO2 nejsnazší cesta k tomuto cíli. Studie vyčíslila roční náklady na 50 miliard dolarů. Zdánlivě astronomická částka představuje jen pět procent světových výdajů na zbrojení.

Pojistka pro případ krize

Práce, kterou označil prezident americké Národní akademie věd Ralph Cicerone za brilantní, vzbudila velký rozruch. Takový zásah do atmosféry by totiž mohl poškodit ozonovou vrstvu a také přispět ke kyselým dešťům. Kritici soudí, že mnohem jednodušší je zastavit oteplování prostým snížením emisí skleníkových plynů. Sám Crutzen vidí svou práci jako pojistku pro případ nouze: „Pokud selže mezinárodní snaha o omezení emisí skleníkových plynů, je klimatické inženýrství jediným dostupným způsobem, jak rychle omezit nárůst teploty atmosféry.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)