Prosinec 2006

Kauza Jan Tesař

Petr Zídek

V Lexikonu současných českých historiků bychom ho hledali marně. Jeho životopisné údaje nejsou ani v žádné jiné biografické příručce. Nepřednáší, neúčastní se konferencí, veřejně nevystupuje. Žádosti o interview odmítá. S vydáním svých textů dělá skoro takové okolky jako Milan Kundera. „Do českého kontextu po roce 1989 nepatřím ani já, ani mé texty,“ napsal.

Přesto se historiku Janu Tesařovi (*1933) daří získat pozornost publika, zejména neakademického. Jeho Mnichovský komplex (Prostor 2000) vyvolal značnou odezvu. Před několika měsíci vydaný Traktát o „záchraně národa“ (Triáda 2006) už podrobně recenzovalo několik týdeníků. Vezmeme-li v potaz, že jde o bezmála čtyřicet let starý, a navíc nedokončený text, jde o nevídaný úspěch. Který český historik by dnes mohl sáhnout do šuplíku a vydat články a torza svých studií z let 1967-1969?

Jan Tesař je zajímavý, protože vždy dokázal zůstat sám sebou. Jeho postoje byly a snad možná ještě jsou tak excentrické, že dokonce mnozí pochybovali o jeho zdravém rozumu. „O Tesařovi se mluvilo ze strany jeho kolegů jen jako o romantikovi, anarchistovi, dobrodruhovi, extremistovi či blanquistovi a o jeho projevech jako o pokleslých, nehorázných, neuspokojivých, radikalistických, utopistických,“ píše o pověsti svého přítele v disidentské společnosti konce 70. let Zdeněk Vašíček (Soudobé dějiny 3/2000).

„Vědci tíhnou spíše k administrativní praktičnosti než k intelektuálnímu buřičství,“ odpozoroval již v padesátých letech minulého století americký „radikální“ sociolog Charles Wright Mills. Pro české historiky to platí dvojnásob. Existují však výjimky - jako Jan Tesař. Nevíme přesně, jak se to stalo, ale Tesař zřejmě již od počátku své nonkonformní vědecké kariéry věděl to, na co velká část jeho kolegů nepřišla nikdy: že totiž věrohodnost obrazů minulosti, které historik konstruuje, nezávisí v posledku na objemnosti poznámkového aparátu, ale na záruce, kterou jí vystavuje sám svým životem. „Hajzlík, který se bojí otevřít hubu neřku na Husáka, ale třeba jen na učence sobě nejblíže služebně nadřízeného, píše rozměrná díla o odboji proti nacismu - a hned se cítí tak říkaje „na soudu dějin“ - nikoli obžalovaným, ale předsedou senátu,“ napsal Tesař v roce 1984 již z exilu na adresu oněch „administrativních praktiků“, z nichž někteří to později dotáhli až na vysokoškolské profesory nebo ředitele historických ústavů.

Na základě svého studia dějin odboje formuloval Tesař již v 60. letech řadu pozoruhodných tezí. V našem kontextu je důležitá ta, v níž na příkladu předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše, popraveného nacisty za odbojovou činnost, ukázal na meze hodnocení minulosti. „Historikův vztah k Eliášovi,“ píše Tesař, „bude ovšem vždy záležitostí, která již přesahuje rámec jeho vlastního řemesla. (...) Neboť tu nejde o faktické zjištění. Jde o hierarchii hodnot. Co je nám více - život, nebo čest? Jak tyto hodnoty řadit, jde-li o jedince, a jak má postupovat jedinec, spočívá-li na něm odpovědnost rozhodnutí o osudu národního kolektivu?“

Studium odboje a kolaborace připravilo Tesaře na roli, kterou přijal po sovětské okupaci. Na rozdíl od drtivé většiny Čechů se rozhodl konspirativně podvracet režim. Poprvé se dostal do vězení již v roce 1969: strávil třináct měsíců ve vyšetřovací vazbě za účast na provolání Deset bodů.

Podruhé byl zatčen v listopadu 1971 v souvislosti s letáky vyzývajícími k bojkotu voleb. Během procesu v létě 1972 prohlásil, že smyslem jeho života je bojovat proti existující diktatuře a ve vězení prožil následující čtyři roky. Po návratu v říjnu 1976 se přes podlomené zdraví stal jedním z iniciátorů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, angažoval se v Chartě 77. V květnu 1979 byl znovu zatčen, a posléze přijal nabídku k vystěhování, žil nejprve v Německu a pak zakotvil ve Francii.

Po roce 1989, kdy se, jak píše v doslovu ke své poslední vydané knize, „zhroutilo všechno, čemu jsem věnoval celý svůj život a každý jeho všední den“, žije střídavě v Paříži, na Slovensku v Brezové pod Bradlom a v Brně.

Kauza Jan Tesař ukazuje, že vedle historiků-úředníků žijí u nás také historici-bojovníci. Lidé, kteří vyvodili nějaké praktické závěry z toho, co studovali, kteří pochopili, že jsou důležitější věci než vlastní kariéra. „Přišel čas, který si žádal odpovídat nejen slovy, ale i životem, a já jsem před jeho výzvou neuhnul, jednal jsem v souladu s předchozími slovy - a také po sobě neponechávám nic nedokončeného,“ píše Tesař.

Proč vlastně v tehdejší situaci tak mnoho lidí reagovalo Tesařovi nepodobným způsobem, to je jedna z nejzajímavějších otázek, kterou bychom si měli klást při zkoumání této doby.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)