Prosinec 2006

Neměj péči!

Petr Zídek

Čeští památkáři často šikanují občany, chátrání a devastaci památek však neumějí zabránit. Před půl rokem byl jmenován nový šéf Národního památkového ústavu. Jeho kontroverzní kroky vyvolaly mezi památkáři bouři. V polemikách a kampaních se však vytrácí to nejpodstatnější - fakt, že se o své památky nedokážeme náležitě starat.

Buštěhrad, konec června roku 2006. Na první pohled tuctová středočeská obec poblíž Kladna. Návštěvník bude asi marně pátrat, proč byla v roce 1911 povýšena na město. Nenajde tu náměstí, radnici, kostel s dominantní věží ani žádné městské domy. Nazvat ale Buštěhrad ospalou dírou by bylo nepřípadné. Po celém městě vládne čirý stavební ruch. Díky stomilionové dotaci z Evropské unie a dalším téměř dvaceti milionům dotací a půjček ze Státního fondu životního prostředí si Buštěhrad může vybudovat kanalizaci. Až bude hotová, čeká na místní další velký úkol: opravit zámek.

Rozsáhlý barokní zámek s klasicistními úpravami byl vždy přirozenou dominantou města. Trojkřídlá stavba na půdorysu ve tvaru písmene U byla postavena v letech 1699-1705. Původně majetek toskánských velkovévodů přešel roku 1805 do vlastnictví Habsburků. V letech 1833-1837 zde žil sesazený francouzský král Karel X. V roce 1918 byl jako všechen majetek habsburské dynastie zestátněn. Užívaly jej nejrůznější instituce: okresní sirotčinec, státní statek, pivovar, archiv, škola, knihovna... Za války zde bylo sanatorium německého wehrmachtu. Po roce 1945 patřil zámek místnímu státnímu statku a koncem 80. let připadl Státní vědecké knihovně, která začala v jednom z jeho křídel budovat depozitář. Již v té době objekt chátral, to nejhorší však mělo přijít až po roce 1989. V 90. letech zámek vlastnily postupně dvě firmy, které z něj chtěly vybudovat luxusní hotel. Záměr zůstal jen na papíře a ze zámku se stávala ruina: střechou začalo zatékat, propadly stropy, zhroutily se některé nosné zdi. Soukromý vlastník zkrachoval a zámek šel v červenci 2003 do veřejné dražby. Za vyvolávací cenu 2,2 milionu korun jej koupilo město Buštěhrad.

Když dnes přijíždíte do Buštěhradu od Prahy, zámek snadno přehlédnete, protože jej zakrývají nevzhledné panelové bytovky. Vzhledem ke stavu památky jde ale o milosrdný paraván. Vytlučená okna, zdevastovaný park, propadlé stropy, vyrabovaný interiér, tak vypadá někdejší chlouba města. Mohlo to ale být ještě horší. „Již jsme opravili střechu, nosné zdi a krovy,“ vypočítává Antonín Kadlec z městského úřadu. Město se zavázalo, že bude na zámek dávat osm procent ze svého rozpočtu, tedy necelé dva miliony korun ročně. Celkové náklady na opravu jsou nicméně odhadovány na stonásobek této sumy.

Přestože se situace buštěhradského zámku jeví tristně, ve skutečnosti má tento objekt neobyčejné štěstí. Devastace byla za pět minut dvanáct zastavena, je zde vlastník odhodlaný památku opravit a jediným problémem je sehnat na to peníze. Jestli Buštěhradští projeví tolik šikovnosti jako při shánění prostředků na kanalizaci, nemělo by happyendu nic bránit. Stovky dalších českých památek takové štěstí nemají. Podle odhadu Jiřího Úlovce, autora dvojdílné encyklopedie Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech (Libri 2003, 2005), zmizí jen v Čechách do roku 2010 stovka zámků. Stav dalších tří stovek vzbuzuje oprávněné obavy. V právě vydané encyklopedii Michala Valenčíka najdeme šestnáct set ohrožených kostelů, kaplí a kapliček (Baset 2006).

Bez většího zájmu veřejnosti i státu se u nás rozpadají tisíce památek. Chyba je jak v systému památkové péče, tak i v přístupu společnosti k vlastní minulosti a kulturním hodnotám vůbec.

Komunistické barbarství

Přestože za současný stav může do značné míry kulturní barbarství komunistického režimu, šestnáct let po jeho pádu už na něj nelze všechno svádět. Po roce 1948 docházelo u nás k plošné devastaci památek v rozsáhlých oblastech - vojenských prostorech, hraničním pásmu, místech povrchových dolů a zátopových oblastech přehrad. Hrady, zámky, kláštery i kostely byly znárodněny a předány nejrůznějším podnikům a institucím, které se ke svěřenému majetku až na výjimky chovaly velmi špatně. Vize počátku 50. let, že z upomínek na feudalismus a kapitalismus bude vybráno pár reprezentativních kousků, a ostatní zbořeny, aby svou existencí nerušily pracující od budování zářných zítřků, byla sice opuštěna, v praxi ji však pomalu realizoval komunistický systém památkové péče. Ten veškeré své úsilí věnoval restaurování několika desítek nejdůležitějších památek, zatímco většina ostatních bez povšimnutí chátrala.

„Rok 1989 výrazně zpomalil chátrání památek,“ říká Jiří Úlovec. Je však zřejmé, že z tohoto pozitivního trendu se vymyká velké množství objektů, jejichž devastace začala nebo byla urychlena právě v 90. letech. Mnohé památky byly vráceny potomkům původních vlastníků nebo odprodány do soukromých rukou. Noví majitelé často nebyli schopni sehnat astronomické částky na opravu - pokud vůbec o něco takového usilovali. Úplně nejhůře zřejmě dopadly budovy, které se staly předmětem spekulací, podvodů či majetkových soudních pří. Typický příklad najdeme hned na pražské periferii: ruina zámku Brnky stojí v chatové osadě zvolna přestavované v satelitní vilovou čtvrť asi kilometr od severní hranice hlavního města.

Dostat se dnes k baroknímu zámku, který byl postaven pravděpodobně na konci 17. století na místě starší tvrze, vyžaduje odvahu i sebezapření. Rozpadávající se obdélníkovou budovu obklopuje ze všech stran neproniknutelná džungle náletových keřů a trav rostoucí na skládce odpadků. Spoušť venku je předobrazem k tomu, jak to vypadá uvnitř: spadlé stropy, schodiště, děravá střecha, z níž raší mladé břízy, hromady sutě a odpadků. Na bývalou krásu upomíná snad jen plastická výzdoby v kapli.

Zámek Brnky byl v roce 1948 zkonfiskován rodině Eduarda Cahy a využíván k mnoha účelům. V 80. letech jej získala od Tranzitního plynovodu tehdejší Státní knihovna, která začala v zámeckém parku budovat knižní depozitář, jenž je dnes v podobném stavu jako zámek. Na počátku 90. let získal zpět objekt a 80 hektarů okolních polí a lesů v restituci syn původního vlastníka, Jan Caha. Ten v roce 1994 zámek a okolní pozemky prodal za 406 milionů, ovšem z kupce se vyklubal podvodník, který nikdy nic nezaplatil, přičemž ovšem stačil pozemky zastavit u banky. „Již od roku 1997 se táhnou soudní spory o výmaz zástavy z katastru,“ říká Jan Caha, který dnes žije v Brně. „Je mi to opravdu líto, protože jsem tam prožil své dětství,“ dodává. Zámek Brnky by dnes mohl zachránit jen zázrak.

Podobných případů se dají bez větší námahy najít desítky. Pozitivní vzory se hledají obtížněji, ale existují. Například u Nových Hradů již pět let vzorně rekonstruuje středověkou tvrz Cuknštejn Tomáš Pek. Tento muž se také letos v únoru stal - na dva týdny - šéfem jihočeských památkářů. Odvolán z funkce byl poté, co se nebyl schopen dorozumět s novým generálním ředitelem Národního památkového ústavu Tomášem Hájkem. „Hájek zrušil starý organizační řád a vytvořil nový, který vůbec nefungoval. Dokonce kdybych chtěl jet služebně z Budějovic do Českého Krumlova na tamní zámek, který ústav spravuje, tak by mi cestu musel schválit generální ředitel,“ popisuje poměry v památkovém ústavu Tomáš Pek. Jmenování poradce ministra životního prostředí Tomáše Hájka do funkce šéfa českých památkářů a následný chaos, který tím vznikl, obnažil neduhy české památkové péče.

Památkáře nemá nikdo rád

„Naše památková péče je nekoncepční, roztříštěná, lpí na bezvýznamných věcech a na postihování velkých investorů nemá žádné nástroje,“ říká ve své kanceláři v paláci Kinských ředitel Národní galerie v Praze Milan Knížák a přidává příklad: „Chtěli jsme tu na balkon připevnit kovová písmena Národní galerie, která by nijak nenarušovala omítku a byla za pár minut demontovatelná, ale památkáři nám to nepovolili.“

Češi své památkáře nesnášejí, napsal nedávno v kulturním týdeníku A2 jednatel Klubu za starou Prahu Richard Biegel a pokusil se to i vysvětlit: „Památková péče si však možná může za tento nespravedlivý soud do jisté míry sama. Za posledních patnáct let se jí nepodařilo navázat s veřejností smysluplný dialog, ve kterém by vysvětlila, co všechno vlastně ochrana památek obnáší. Diskuse o budoucnosti oboru se až na malé výjimky odehrávaly jen v úzkém památkářském kruhu a počítaly s tím, že silná pozice památkové péče je jednou provždy daná a nezpochybnitelná.“ (A2, 17/2006.) Nedostatek komunikace památkářů s veřejností je jedním z mála bodů, na němž se shodnou odpůrci i příznivci Tomáše Hájka. „Památková péče naprosto a vždy a pořád zanedbává osvětu a propagaci, aby vysvětlila, co a proč chránit,“ říká historik architektury Karel Kuča.

Zatímco ve vyspělých evropských zemích je osvěta jednou z hlavních náplní práce památkové péče, u nás se jí památkáři nevěnují v podstatě vůbec. Český pracovník památkové péče je tak svého druhu policajt, který občanům bez diskuse nařizuje, co smějí a co nesmějí. Vzhledem k neexistenci jednotné koncepce, o níž mluví Milan Knížák, jsou tyto zákazy a příkazy často naprosto libovolné, závislé pouze na dojmech a vkusu jednotlivých památkářů.

Probíhá-li nějaká osvěta o kulturním významu památek, pak je dílem nikoli Národního památkového ústavu, ale soukromníků. Citovaný Jiří Úlovec je archivář a svou encyklopedii ohrožených hradů a zámků vytvářel ve volném čase stejně jako Michal Valenčík, který pracuje v bance, svou knihu ohrožených kostelů a kaplí. Obě encyklopedie vyšly u soukromých vydavatelů bez jakékoliv podpory státu (nakladatelství Libri a Jiří Úlovec dokonce z každého prodaného výtisku věnovali dohromady deset korun na obnovu památek). Na druhé straně Národní památkový ústav dodnes nevytvořil žádnou úplnou databázi ohrožených objektů a zmatek panuje i v samotné registraci památek: zatímco třeba v podobně velkém Bavorsku je evidováno 130 tisíc památek, u nás je to pouhých 40 tisíc. Podle historika umění Mojmíra Horyny se ale skutečný počet objektů, které by měly být u nás památkově chráněny, blíží čtvrt milionu (nepodchyceny jsou hlavně technické památky, památky lidové architektury a architektury 19. a 20. století).

Dalším velkým problémem je kvalifikace památkářů. „Mnohdy je jediná kvalifikace památkářů jakési nadšení pro staromilství,“ říká architekt Roman Koucký. „V památkové péči jsou poměrně nízké platy. Důsledkem je, že zde pracují obětavci, ale také lidé, kteří by se neuplatnili jinde, a lidé, pro které je to možná jen způsob zabití času. Odborná kvalita památkářů proto někdy není taková, jaká by měla být,“ míní Karel Kuča. Památkářství je svou podstatou interdisciplinární obor, který se však jako takový na žádné české vysoké škole nepřednáší. Vyžaduje velkou erudici a zkušenost, která však řadě památkářů schází. „K rozhodování by měli být připouštěni lidé s nějakou atestací,“ říká Karel Kuča. „Dnes často přijde absolvent ze školy a hned začne rozhodovat. Bazíruje na detailech a uniká mu celek.“

Život ve vakuu

Kromě potřebného nadhledu postrádají naši památkáři často i smysl pro realitu a vůli ke kompromisu. „Památkáři vůbec neřeší otázku financování, žijí v jakémsi vakuu a mají pocit, že se to zachrání samo od sebe,“ říká Milan Knížák. Podle něj mnoho památek padá jenom proto, že „památkáři do nich nechtějí dovolit žádný vstup z důvodu zachování jakési pofidérní autenticity“. Někteří restituenti zdevastovaných zámků se tak třeba setkali s tím, že jim památkáři bohorovně „nařídili“ rekonstrukce za desítky milionů, aniž by se starali o to, kde na to majitel vezme.

Často zmiňovaným problémem české památkové péče je její dvojkolejnost. Na jedné straně jsou památkáři v Národním památkovém ústavu, kteří vytvářejí odborné posudky, na druhé straně památkáři na úřadech měst a pověřených obcí, kteří mají skutečnou moc v podobě kulatého razítka a při svých rozhodnutích nejsou stanovisky posudků vázáni. Zatímco příznivci tohoto systému argumentují tím, že podobným způsobem to funguje v řadě evropských zemích, odpůrci zdůrazňují nepružnost a zvýšenou příležitost ke korupci. Zvlášť odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu pražského magistrátu je téměř všeobecně považován za totálně zkorumpovaný, dosud však politické vedení města učinilo velmi málo, aby s tím něco udělalo.

I samotný Národní památkový úřad je byrokratický moloch. Šéfredaktor nakladatelství Libri František Honzák před časem publikoval šokující zjištění, že více než 56 procent výdajů na památkovou péči jde na provoz Národního památkového ústavu (v roce 2003 to bylo 848 milionů korun).

Staré versus nové

Specifikem české památkové péče je její boj proti nové architektuře. Již citovaný Richard Biegel napsal, že „nedůvěra ve schopnost moderní stavby vstoupit citlivě a zároveň invenčně do historického prostředí byla v některých případech tak silná, že skutečně vedla k apriornímu odmítání jakékoliv nové architektury“. Radikálnější je Roman Koucký, podle něhož památkáři mluví do současné architektury, aniž by jí rozuměli: „Památková péče ničí českou architekturu, protože ji nutí k autocenzuře. Každý architekt začne svou práci tím, že přemýšlí nikoli o tom, co navrhne, ale co by mohlo projít,“ říká přední český architekt. Zvlášť neblahý vliv mají podle něj ochranná pásma (městské památkové rezervace apod.), která přirovnává ke kolektivní vině. „Přece nemůže nějaký dům trpět tím, že je náhodou v nějaké chráněné zóně,“ říká.

Domy v památkových zónách dnes trpí a ještě více jejich majitelé. Památkář jim například může nařídit, jaká si mají pořídit okna, rozdíl v ceně mezi standardními a vyžadovanými jim však už nikdo nezaplatí. Finance vydané na opravu památky si nelze odepsat z daní a dotační programy mají často takové podmínky, které již předem vylučují řadu vlastníků památek.

Památkářská lobby, která požaduje odvolání Tomáše Hájka, argumentuje také tím, že je loutkou v rukou České komory architektů, profesního sdružení, jehož představitelům nejsou vzdáleny názory Romana Kouckého. Jakkoli tyto spiklenecké teorie nejsou prokazatelné, Hájkovi kritici mají v mnoha věcech pravdu. Existují vážné indicie, že svou funkci manažersky nezvládá (jmenoval například nové šéfy krajských pracovišť a zároveň nedokázal odvolat staré), často si protiřečí, jeho texty vypadají mnohdy jako pseudofilozofické bláboly. „Hájek je člověk zcela na špatném místě, je v oboru naprosto nevzdělán. Je to člověk nepoužitelný prakticky kdekoliv,“ říká Mojmír Horyna. Jiní památkáři volí ještě drsnější výrazy: podle nich je Hájek psychopat, jehož jediným cílem je nějak se zviditelnit.

Hájek sám je se svým půlročním působením v čele českých památkářů spokojen: „Vzal jsem ten systém a zatřásl jsem s ním,“ říká. „Národní památkový ústav byl zapomenutý skanzen, vytvořil jsem z něj centrálně řízenou organizaci a provedl generační výměnu. Začal jsem pracovat na změně paradigmatu. Původní paradigma byl nereflektovaný konzervatismus.“ Jak by toto nové paradigma památkové péče mělo vypadat? „Musíme hledat nové funkce památek, usilovat o to, aby se staly přirozenými organickými centry regionálního rozvoje.“ A dále: „Musíme k památkovému fondu přistoupit jako k něčemu, co je dynamickou jednotkou, k čemu musíme mít diferencovaný přístup. Určit, co je nutno pietně chránit a kde má jít o nějaký kompromis, a ne pořád stát na stráži.“ Podle Hájka bychom měli začít například přemýšlet, co s nevyužitými kostely. „V Británii dochází k cílené demolici kostelů, které už nejsou potřeba, nebo k jejich desakralizaci a následnému předělání na bytové či skladové jednotky,“ říká.

Příčiny kampaně proti své osobě vidí Hájek v tom, že odkryl spoustu korupčních vazeb, které v Národním památkovém ústavu existovaly. „Je mimo jakoukoliv pochybnost, že památková péče fungovala jako určitá forma korupční sítě,“ říká. Některé firmy, které na tom vydělávaly miliony, se podle něj teď cítí ohroženy.

Proč k nám jezdí turisti

Hájkovy názory můžeme podle gusta považovat za inspirativní, provokativní či bizarní. Ať tak či onak, je jasné, že současná nefunkční památková péče musí být reformována. Jestli Jandákovo a Hájkovo politicky motivované zemětřesení v památkové péči bude mít aspoň ten důsledek, že se o ní začne na širších fórech diskutovat, díky za něj. Společnost a její elity by si měly velmi rychle ujasnit, jak s chátrajícími památkami naložit. A památkáři by ve svém vlastním zájmu měli hledat cesty, jak široké veřejnosti ukázat svou vlídnější tvář.

Český postoj k památkám je paradoxní. Každému myslícímu člověku musí být jasné, že památky jsou nejdůležitějším faktorem zdejšího cestovního ruchu. Příjmy z něj loni dosáhly částky vyšší než sto miliard korun: ze zahraničních turistů, kteří k nám přijeli především za památkami, žije tedy několik set tisíc Čechů. Přitom neexistuje žádný mechanismus, kterým by byla alespoň malá část příjmů z cestovního ruchu investována do obnovy památek. Sumy, které na památky dáváme z veřejných zdrojů, jsou směšné. „V roce 2005 dostaly památky v Karlovarském kraji od státu a kraje 45 milionů korun,“ říká Karel Kuča. „Za to by se pořídilo přesně 87 metrů dálnice.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)