Prosinec 2006

Tajemné Svědectví Pavla Tigrida

Petr Zídek

Před padesáti lety vyšlo první číslo časopisu, který po celá desetiletí přiváděl komunisty k nepříčetnosti. První číslo časopisu Svědectví vyšlo v New Yorku symbolicky 28. října 1956. Okamžitě se stalo trnem v oku jak komunistickému režimu, tak politickému establishmentu exilu. Čtvrtletník se brzy vyvinul v jedinečné médium svobodné politické diskuse a umělecké kritiky. Dodnes však víme velmi málo o zákulisí Svědectví i jeho redaktorovi.

V polovině 50. let neměl Pavel Tigrid na růžích ustláno. Na sklonku roku 1952 musel pro neshody s Ferdinandem Peroutkou opustit Rádio Svobodná Evropa, jehož mnichovskou redakci zakládal a vedl. Odjel do Ameriky, ale tam na něj - jak vzpomínal s odstupem čtvrtstoletí - nikdo nečekal. Nezbylo mu, než se nechat najmout jako číšník v jednom irském nočním lokále v Brooklynu.

Svízelná Tigridova situace nemohla uniknout československé rozvědce, která poměry v politickém exilu bedlivě sledovala. „Tigrid je zoufalým, nemůže nic najít, jeho žena čeká v lednu druhé dítě. Zatím pracuje jen přes weeckendy (sic) v nějakých výletních restauracích jako číšník,“ psal do Prahy v červenci 1955 rozvědčík s krycím jménem Marie. Na základě těchto a podobných zpráv dospěla centrála rozvědky k závěru, že by se mohla pokusit Tigrida získat. V dubnu 1956 došla do Prahy první zpráva o chystaném časopise: „Tigrid a jeho skupina bude vydávat obsáhlý časopis, kde bude uveřejňovat své koexistenční názory kritizovat vývoj událostí. Chce, aby se časopis stal diskusní tribunou mezi ,mladými‘ a inteligencí doma. Časopis se má nazývat ,List pro kritiku, literaturu atd.‘ Přesný název není určen. Chtějí, aby do časopisu přispívali později také vědečtí a kulturní pracovníci z vlasti. 400 výtisků obsáhlého časopisu chtějí posílat předním pracovníkům v ČSR.“

Tigrida nakonec kontaktoval 11. července 1956 rozvědčík Milouš Vejvoda (krycím jménem Bartoš), který pracoval v legalizační diplomatické funkci na československé misi při OSN. Před Tigridem, který v centrále rozvědky dostal krycí jméno Leon, hrál roli váhajícího komunisty, jenž by si rád otevřeně vyměňoval názory. V létě a na podzim 1956 mu Tigrid nad skleničkou ve svém bytě prozradil mnohé podrobnosti týkající se nového časopisu. Ve zprávě poslané do Prahy 3. října 1956 došel Bartoš k těmto závěrům: „Leonovo hnutí, lze-li to tak nazvat, odporuje současné politice USA vůči lid. dem. (...) Je také faktem, že většina starých emigrantů stojí proti němu, protože stojí proti myšlence koexistence vůbec. Nelze však proto, že Leon míří hlavně do ČSR, odsuzovat celé jeho hnutí. Prosazovat myšlenku koexistence v USA je dosud stále dosti odvážné a má velkou politickou cenu. (...) Proto doporučují i nadále s Leonem jednat o pomoci jeho časopisu, některá čísla skutečně dát pracovníkům strany /mnozí je již z hlediska studijního uvítají/.“

V centrále rozvědky vzbudily tyto návrhy rozhořčení: ke zprávě je rukou připsáno: „Postup s. Bartoše neodpovídá pokynům, které doma dostal!“ a na jiných místech „Nesmysl“ či „Nesouhlasím!“. Již 18. října poslal náčelník rozvědky Miller ministru vnitra Barákovi zprávu o Svědectví, v níž je časopis označen za „akci Američanů“. O týden později pak rozvědka požádala kontrarozvědku, aby časopis „vyňala z dopravy“, zadržovala a pořídila seznam adres, na které v Československu chodí.

Také v New Yorku se diskuse rozvědčíka Vejvody-Bartoše s Pavlem Tigridem chýlily ke konci. Vejvoda navštívil Tigrida naposled 5. listopadu, tedy jen pár dní poté, co sovětské tanky definitivně rozdrtily maďarské povstání proti komunismu. „Poslední schůzka s Leonem dokázala, že Leon je zavilým nepřítelem komunismu. Zhruba řekl následující: Události v Maďarsku jsou důkazem, že lid v LD nenávidí komunisty a SSSR a že s komunisty se nedá jednat. Schvaluji vraždy komunistů a orgánů StB, neboť oni jsou totéž co němečtí okupanti,“ psal Vejvoda do Prahy. Zde k tomu jistý Riedl perem na okraj dopsal: „Leon je beznadějný zločinec, u kterého není nejmenší naděje na verbovku. Proto další styk není účelný a může být jen ve výjimečných případech.“

Obsáhlý svazek, který na Tigrida vedla do roku 1990 československá státní bezpečnost, je dodnes jedním z nejdůležitějších pramenů k historii Svědectví. Je to k nevíře, ale o tomto časopise nebyla po roce 1989 napsána žádná studie, dokonce ani diplomová práce, nemáme také žádný podrobný životopis Pavla Tigrida. Archiv Svědectví se až na malé zlomky ze 70. a 80. let nedochoval a jeho redaktor byl do poslední chvíle velmi diskrétní. Některé podrobnosti - jak a kým byl časopis financován, kdo se skrýval za kterým pseudonymem, v jakém vycházel nákladu, jakými kanály byl pašován do Československa - tak zůstávají dodnes z velké části skryty.

Pan tajemný

Svědectví byl exilový časopis určený primárně nikoli exilu, ale čtenářům doma. Od počátku bylo proto nutno zachovávat jistou konspiraci, zejména pokud šlo o financování, způsob distribuce do vlasti a zde působící přispěvatele a informátory. Kdo se o těchto věcech chtěl před rokem 1989 něco dozvědět, se zlou se potázal -jako například Martin Daneš, který v univerzitním roce 1985/1986 psal na Institutu novinářství v Paříži o Svědectví diplomovou práci. „Pan Tigrid byl nejprve z mé diplomky nadšen a slíbil z ní publikovat úryvky ve Svědectví,“ říká Martin Daneš. „Potom mě vedoucí diplomové práce začal tlačit, abych vypracoval samostatnou kapitolu o ekonomickém pozadí vydávání periodika. Když jsem s tím přišel za panem Tigridem, vyhodil mě a z publikování úryvků z práce sešlo.“

Před rokem 1989 se Pavel Tigrid k financování Svědectví vyjádřil pouze v rozhovoru s Jiřím Ledererem, který byl otištěn ve sborníku z konference k 25. výročí časopisu, která se konala v říjnu 1981 v bavorském Frankenu. První malou sumou podle něj přispěl v roce 1956 bývalý československý diplomat Ján Papánek a sponzorem byl také slovenský Sokol v New Jersey, který časopis za režijní náklady tiskl.

Po roce 1989 k tomu Tigrid již dodal jen to, že peníze dostával pravidelně od Tomáše Bati (LN 25. 11. 2000, rozhovor s Danielem Kaisrem). To potvrzuje i Ilja Kuneš, který v redakci Svědectví působil v 80. letech. „První počítače, které tehdy stály 50 tisíc franků kus, Svědectví koupil Baťa, ale za podmínky, že se o tom nikde nebude mluvit.“ Kuneš i další oslovení Tigridovi spolupracovníci z 80. let Jan Pelc a Marek Skolil shodně potvrzují, že financování Svědectví bylo výlučnou záležitostí šéfredaktora. „Financování Svědectví byla a zůstane věc Pavla Tigrida,“ říká jeho přítel a v 70. a 80. letech úzký spolupracovník Jiří Kovtun.

Utajován byl v době komunismu také náklad. V citovaném rozhovoru s Jiřím Ledererem mluví Pavel Tigrid o tisícovém nákladu prvního čísla, z něhož bylo sto až sto padesát výtisků zasláno do Československa. V rozhovoru s Hanou Štepánkovou pro časopis Tvar v březnu 1990 Tigrid uvádí, že náklad byl 6 tisíc kusů pro Západ a 15 tisíc kusů že se pašovalo do vlasti. První číslo potvrzují i výkazy povinného výtisku pro Francouzskou národní knihovnu ze 70. a 80. let, které se dochovaly v Tigridově pozůstalosti, uložené v Národním archivu.

Také značná část spolupracovníků a informátorů Svědectví z komunistického Československa zůstává doposud skryta. „Až jednou uděláme listinu spolupracovníků Svědectví, bude to neuvěřitelný seznam,“ řekl Tigrid v Lidových novinách 12. ledna 1990. Bohužel takovou listinu nikdy neudělal a na přímé otázky odpovídal vyhýbavě. Když se jej na přelomu století ptal Bohumil Pečinka na člověka, který mu dodával v 60. letech informace ze zákulisí komunistické oligarchie, odmítl jej jmenovat, protože dotyčný si to prý ani po roce 1990 nepřál (rozhovor vyšel jako úvod reedice Tigridovy knihy Marx na Hradčanech).

Jen povšechné informace máme o způsobu pašování Svědectví do Československa. Na počátku bylo zřejmě posíláno obyčejnou poštou na různé adresy, včetně náhodně vybraných v telefonním seznamu. Později byl zmenšován rozměr nebo se posílaly separátně jednotlivé články a variovala se místa odeslání. Jednou z fint, která měla oklamat bdělou poštovní cenzuru, bylo třeba poslat Svědectví z Vídně na zkomolenou adresu v Maďarsku s uvedením zpáteční adresy v Československu. Maďarská pošta pak zásilku poslala domnělému odesílateli. V 70. a 80. letech se Svědectví dostávalo do země také speciálně upravenými kamiony nebo za pomoci západních diplomatů.

Koncept gradualismu

Vraťme se ale do roku 1956. Svědectví vzniklo na pozadí generačního sporu, v němž na jedné straně stáli „zasloužilí“ exiloví politici zasedající v Američany dotované Radě svobodného Československa a na druhé straně mladí intelektuálové a publicisté. Ferdinand Peroutka - jeden ze „zasloužilých“ - publikoval v únoru 1956 v Československých novinách článek, v němž kritizoval mladé za nedostatečnou aktivitu. Z ostré odpovědi Pavla Tigrida v Newyorských listech jsou patrné staré nevyřízené účty: Činnost Rady svobodného Československa charakterizoval jako „politický Kocourkov a intelektuální rozpad“, Peroutku pak za představitele „akreditované zastaralosti“. (K usmíření dvou nejvýznamnějších publicistů exilu nedošlo, Peroutka publikoval ve Svědectví pouze jeden článek na počátku 70. let a do roku 1968 odpovídal podle Pavla Kosatíka na otázky svých přátel, co říká novému Svědectví, stereotypní větou: „To jsem nečetl“.)

V opozici k nesmiřitelnému antikomunismu, který hlásal establishment exilu, vyznával Pavel Tigrid a kroužek kolem Svědectví koncept tzv. gradualismu. Ten vycházel z pochopení mezinárodní situace, v níž, jak Tigrid napsal v programovém článku Vývoj a vyhlídky (publikovaném v prvním čísle Svědectví), „rozdrcení komunistických režimů (...) nebude a nemůže být důsledkem totální porážky Sovětského svazu ve světovém nukleárním konfliktu“. Brzký vývoj dal Tigridovi za pravdu: navzdory proklamované „politice osvobození“ nehnula americká vláda pro maďarské povstalce prstem. Tigridova strategie počítala s tím, že je třeba mezi komunisty hledat partnery k dialogu, ovlivňovat je a podporovat všechny jejich reformní snahy, které by vedly k větší nezávislosti na Moskvě a k liberalizaci.

„Myšlenka gradualismu a výzvy k dialogu byla v té době trochu odvážná,“ říká Jiří Kovtun, „protože jsme všichni měli v paměti všechny ty tragédie, které souvisely s komunistickým převratem. Mnoho lidí tím bylo udiveno. Dobře se nepochopilo, že to byl počátek vítězství. Tato Tigridova myšlenka byla jedním z nejrozumnějších a nejefektivnějších kroků v boji proti komunismu. Když našel první diskusní partnery, byl to rozhodující průlom. Ničeho se vedení KSČ tak nebálo jako svobodného dialogu.“

Rozkol na počátku

Tigridův koncept nevyvolal odpor pouze v řadách zasloužilých exilových politiků, ale také přímo v nejužším kroužku lidí, kteří Svědectví připravovali. Do redakční rady nevstoupil bývalý studentský vůdce Emil Ransdorf a hned po prvním čísle z ní vystoupil také spisovatel Jan M. Kolár, pozoruhodná a dnes již bohužel polozapomenutá osobnost exilu. Kolár své vystoupení z rady vysvětlil v polemickém článku, v němž napsal na adresu Tigridem vítaného vývoje v Polsku a Jugoslávii: „desatelizace režimu ŕ la Gomulka nebo Tito ničeho nezmění na jeho inherentní nemravnosti, nedemokratičnost a nesvobodě; v Polsku nebo Jugoslávii nejsou svobodnější lidé, ale vlády“. „Národ musí režim svrhnout rovnou, nikoli ho využít, musí ho odmítnout, nikoli jen převléci, musí se mu vysmát, nikoli se za ním schovat,“ psal s malým ohledem na realitu Kolár. Tigrid replikoval tím, že v Polsku jsou svobodnější i lidé a že nikdo nemá právo někoho - tedy ani komunisty - z dialogu předem vylučovat. „Nemístným porozuměním“ a „nepochopitelnou pochvalou“ komunistické ideologie, politiky a funkcionářů odůvodnil na konci roku 1961 svou rezignaci z redakční rady také budoucí polistopadový šéf sociální demokracie Jiří Horák (po čase se do redakce vrátil).

Na obsahu Svědectví nejsou tyto interní půtky příliš znát, hlavně proto, že redakční rada měla spíše symbolický význam - svrchovaným pánem čtvrtletníku byl od počátku Pavel Tigrid. Profesionálně dělané periodikum s nadčasovou grafickou úpravou Ladislava Sutnara od prvních čísel věnovalo velkou pozornost dění za železnou oponou a dávalo hlas různým odpadlíkům od komunistické víry (publikovalo např. rozsáhlé úryvky z Djilasovy Nové třídy). Zejména po přestěhování redakce do Paříže v roce 1960 roste počet anonymních příspěvků od autorů z domova. Jedním z nich byl třeba básník Jan Vladislav. „V roce 1964 jsem poprvé mohl vyjet na Západ do Itálie,“ říká Vladislav. „Cestou jsem napsal Tigridovi dopis o situaci a on to zredigoval do článku.“

Pro pražský režim se Tigrid díky Svědectví stal nejnebezpečnějším exulantem. Vadila nejen rafinovaná „ideologická diverze“, kterou provozoval, ale hlavně úniky důvěrných materiálů z ústředního výboru, které Svědectví přetiskovalo. Novinář Karel Jezdinský vzpomínal na zmíněné konferenci ve Frankenu v roce 1981, že „Antonín Novotný byl až hystericky alergický už jen na jméno Pavla Tigrida, jemuž přičítal neobyčejný vliv na některé členy ÚV (...) Jednou to došlo tak daleko, že pokřikoval, že je obklopen Tigridovými agenty.“ Hon státní bezpečnosti na „Tigridovi agenty“ vyvrcholil v srpnu 1966 zatčením spisovatele Jana Beneše, který se v pražských literárních kruzích příliš netajil tím, že pro Svědectví píše, a který do Paříže poslal důvěrný materiál o procesech 50. let, který uzmul tehdejšímu šéfideologovi strany Hendrychovi v čekárně u krejčího. Beneš byl v červenci 1967 odsouzen na pět a Pavel Tigrid v nepřítomnosti dokonce na čtrnáct let. Beneš strávil ve vězení celkem 19 měsíců a propuštěn byl teprve na milost, kterou mu Novotný udělil v březnu 1968 u příležitosti své abdikace.

Prvořadou pozornost věnovala StB také redakci Svědectví v pařížské ulici Pont du Lodi. Tigrid, který dostal v roce 1964 nové krycí jméno Dárek, byl hlavním cílem pařížské rezidentury československé rozvědky. „První správa SNB měla v 60. letech ve francouzské rozvědce špičkového agenta s krycím jménem Samo, který jí byl schopen obstarávat nejutajenější informace,“ říká odborník na problematiku StB Radek Schovánek. „Tigrid byl ale pro ni tak důležitý, že Sámo dostával za úkol vytváření dezinformací o Svědectví, čímž samozřejmě rostlo riziko jeho prozrazení.“ Jednou z těchto dezinformací mělo být vyvolání dojmu, že Tigrid je československý agent.

Nezaháleli ani diplomaté: například kulturní rada Ivo Fleischman psal 25. března 1966 do Prahy. „Za Tigridovým předstíráním přátelství jsou docela určitě skryty záludnosti. - Ví např. o každém poněkud významnějším čs. kulturním pracovníku, který do Francie přijede. Dokladem pro to je, že každý z našich lidí obdrží okamžitě po příjezdu do svého hotelu časopis Svědectví.“ (O tři roky později Fleischman emigroval a začal ve Svědectví publikovat.)

Poučení z krizového vývoje

V 60. letech Tigridova koncepce diskusí s komunisty dobře fungovala a mezi reformisty pražského jara byl jistě nejeden čtenář Svědectví. Potvrzuje to i slavné Poučení z krizového vývoje, kde se píše, že „blok pravicově revizionistických a protisocialistických sil“ našel v koncepcích Pavla Tigrida „ideovou výzbroj, s níž se ztotožnil a cílevědomě ji uváděl v život“. Přestože Tigrid sám v roce 1968 vydávání Svědectví pozastavil, aby nemohlo být zneužíváno na politické scéně v Československu, normalizační propaganda jej vydávala téměř za ideového otce pražského jara.

Sovětská invaze a následná normalizace nicméně znamenaly konec všech reformních snah. Od roku 1969 je na Svědectví náhle vidět, že pokud je možno s někým diskutovat, pak to nejsou komunisté u moci, ale maximálně bývalí reformátoři, kteří v té době houfně směřovali do exilu za těmi, které o dvacet let dříve vyhnali. Určitá bezradnost Svědectví v první polovině 70. let je patrná také z řady úvah o českém národním charakteru, které zde byly uveřejněny.

Nový rozmach Svědectví nastal od druhé poloviny 70. let. Tigrid dal své periodikum plně do služeb domácího disentu, dvě čísla Svědectví byla dokonce redigována v Praze. Na rozdíl od 50. a 60. let je věnován větší prostor kultuře a literární kritice. Ve Svědectví se také více polemizuje: jednou z hlavních kauz je otázka odsunu sudetských Němců, kterou otevřel v roce 1978 svým článkem Ján Mlynárik (pod pseudonymem Danubius).

V říjnu 1981 se redakce Svědectví přestěhovala na novou adresu v ulici Croix des Petits Champs. Přestože hned naproti stojí dnem i nocí střežené sídlo Francouzské národní banky, podnikla StB proti Svědectví řadu akcí. Při jedné z nich byla například do domu vhozena „smradlavá bomba“.

Od 80. let stoupal počet mladých českých emigrantů ve Francii a Tigrid mezi nimi našel několik nových spolupracovníků. „Tigrid nás ohromil. Svou osobností, češtinou, přehledem, vnímavostí. Všichni jsme žasli, jak to může fyzicky zvládat. První kontakt s Tigridem byl strašně příjemný,“ vzpomíná spisovatel Lubomír Martínek. „Když s ním člověk ale začal pracovat, zjistil, že už to není ten šaramantní bonviván, ale do určité míry autoritativní člověk, který má svou koncepci, svou redakční politiku, do které si nenechá mluvit.“

V roce 1984 zrušil Tigrid přes marné protesty většiny dotčených starou redakční radu a jmenoval novou, anonymní. Jejími členy byli právě mladí exulanti: Jan Pelc, Ilja Kuneš, Marek Skolil a slovinsko-francouzský politolog Jacques Rupnik. Přestože již v tomto roce napsal, že o obsahu Svědectví „už rozhodují jiní a povolanější“, do konce zůstal ve svém časopise svrchovaným pánem. Žádný z vytipovaných následníků (Jiří Gruša, Lída Rakušanová, Milan Schulz) nesplňoval zcela jeho předpoklady, a ty nejdůležitější věci zřejmě vůbec nebylo možné někomu předat.

Po roce 1989 se Svědectví přesunulo do Prahy. Kromě digestu ze starých ročníků vyšla do roku 1992 ještě tří čísla, redigovaná Tigridovými spolupracovníky. „Svědectví splnilo svoji historickou úlohu a jeho další vydávání ve stávající podobě - napůl intelektuální tribuna, napůl populární informační magazín - prostě ztratilo smysl,“ říká Marek Skolil, dnes český generální konzul v Chicagu.

V rozhovoru s Agátou Pilátovou pro týdeník Rozhlas (5/2000) reagoval Pavel Tigrid na větu, že se o něm říká, že zná „pikantní zpravodajská tajemství“ takto: „Ono se toho říká! Rozumný člověk na to nereaguje, protože to jsou většinou jen fámy. Ale když jsme u toho, věřím, že jednou bude napsána seriózní historie politického exilu. Mohla by být zajímavá. A pokud bude pravdivá, pak bez romantiky. Nebude o žádných tajných službách ani o velkých penězích...“ Ano, historie exilu jednou napsána bude. Ale Pavel Tigrid budoucím historikům příliš nepomohl...

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)