Prosinec 2006

To sladké slovo Kosovo

Matyáš Zrno

Srbové přijali ústavu – sice neevropskou, zato národní. Představte si, že se v České republice přijímá nová ústava. A podpoří ji všichni – od ODS přes ČSSD, lidovce a zelené až po komunisty i neblahé paměti sládkovce. Tak něco podobného se stalo v Srbsku. Drtivá většina zúčastněných voličů schválila ústavu, kterou společně prosazovali jak vládnoucí koalice, tak demokratická opozice, tak socialisté Slobodana Miloševiće, a rovněž i šovinistická Srbská radikální strana. V srbských politických dějinách nevídaná shoda názorů. A co k tomu stačilo? Jediné slovo: Kosovo.

Hlasujte, ať Priština neslaví

V preambuli srbské ústavy se píše, že Kosovo je integrální součástí Srbska a že srbské právo má primát vůči právu mezinárodnímu. Po pravdě řečeno, jakákoli preambule srbské ústavy nezmění ani ň na rozhodování mezinárodního společenství o budoucnosti Kosova, ale to nikdo z bělehradských politiků před voliči nepřizná. Stejně jako hrozbu, že ona „kosovská“ preambule může těžce zkomplikovat srbskou cestu do Evropské unie, protože tam je nutno uznat primát evropského práva nad domácím. Voliči totiž mají dobrý pocit, že Kosovo i dík jejich hlasům zůstane součástí Srbska, ať si kdesi v dalekém světě rozhodnou, co chtějí. Díky oné „kosovské“ preambuli se podařilo dostat k urnám dostatek unavených a znechucených srbských voličů.

Přiznejme si, že ústava není mimořádně atraktivní téma. Přijmout se ovšem musela – mluví se o tom už od Miloševićova pádu, ale teprve s osamostatněním Černé Hory, a tudíž rozpadem federálního svazku Srbska a Černé Hory, se to stalo opravdovou státoprávní nutností. Přesto nebylo snadné dostat k urnám více než 50 procent voličů, což byla účast potřebná ke schválení ústavy. Málokdo už dnes pochybuje o tom, že se tak stalo trochu podivným způsobem.

Ještě v neděli 29. října odpoledne to totiž vypadalo tak, že referendum pro nezájem občanů zkrachovalo. Ale pak se věci pohnuly. V televizi vystoupil premiér Vojislav Koštunica a v emotivním projevu vyzval všechny, kterým leží na srdci osud Srbska, aby šli hlasovat. Zakrátko zaklíná Srby podobnými slovy prezident Boris Tadić. Vůbec poprvé šel hlasovat i patriarcha srbské pravoslavné církve Pavle – záběry ctihodného více než 90letého starce vysílaly donekonečna všechny televize (spolu s historickými filmy jako Kosovski boj).

Když ani to nestačilo, vystoupil na obrazovce místopředseda Srbské radikální strany Aleksandar Vučić s tím, že kosovský premiér Agim Čeku se v Prištině chystá oslavit nezdařené hlasování ohňostrojem. „Neúspěchem referenda o ústavě by byli potěšeni Agim Čeku, Martti Ahtisaari (bývalý finský prezident a nynější hlavní vyjednavač o Kosovu) a všichni ostatní nepřátelé srbského národa,“ varoval Vučić. Představa, jak se Agim Čeku (bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády) raduje z krachu referenda, bezesporu zdvihla ze židlí spoustu letargických voličů. Jenže ani to by asi nestačilo. Jak upozorňují nevládní organizace a část opozice, v posledních hodinách referenda začali členové volebních komisí pouštět k urnám nejprve lidi bez dokladů, pak dovolili hlasovat v zastoupení (zvláště když šlo o to, aby jeden člen hlasoval za celou rodinu), a nakonec už psali zcela vymyšlené volební výkazy. Ostatně, kdo by to kontroloval, když všem stranám šlo o úspěch referenda.

Už ani na seznamech

Ústava se hodila opravdu všem. Pro premiéra Koštunicu to byl osobní úspěch, kterým značně posílil své pozice před nadcházejícími parlamentními a prezidentskými volbami. Opoziční Demokratická strana díky podpoře ústavy vypadá jako protivládní, leč státotvorná síla – a navíc každá ústava je lepší než ta dosud platná, kterou nechal Milošević schválit ještě v roce 1990 v komunistickém parlamentu. Extremisté (socialisté a radikálové) se dočkali politické rehabilitace. Dostali se do týmu. I oni rozhodují o ústavě a budoucnosti země. Jedná se s nimi jako s plnoprávnými a i na hlasech jejich voličů záleželo, zda země dostane nový základní zákon.

Nespokojeni jsou nepočetní demokraté, kterým vadí nedostatečná civilní kontrola bezpečnostních složek, nevyřešená reforma soudnictví i fakt, že přijetí ústavy nepředcházela veřejná diskuse (návrh ústavy byl až do poslední chvíle tajný). Nespokojené zůstaly i regionální strany, které ústavě vyčítají přílišný centralismus. V severosrbské autonomní oblasti Vojvodina také proto uspěl bojkot – k volbám přišla méně než polovina voličů. Nepřišli také Muslimové v jihosrbském Sandžaku a referendum zcela bojkotovali Albánci z jižního Srbska. Referendum samozřejmě bojkotovali i Albánci v Kosovu. To je od roku 1999 pod mezinárodní správou, i když oficiálně ještě zůstává součástí Srbska. Jenže místní albánská většina už od roku 1990 bojkotuje všechny srbské volby. Srbové s tím ostatně počítali a už se ani nenamáhali se zapisováním tamních Albánců na volební seznamy.

Snaha udržet Kosovo součástí Srbska se tak opět omezila na výkřik do tmy v podobě preambule. Je totiž těžké si představit, že Kosovo zůstane součástí země, která se v ústavě prohlásila za stát srbského národa se srbštinou jako oficiálním jazykem a cyrilicí jako oficiálním písmem. Do takového Srbska se stěží budou chtít vrátit kosovští Albánci, kteří dnes tvoří pětinu (a za 20 let to bude třetina) jeho obyvatel, když se je úřady ani nenamáhají zapsat na volební seznamy.

(Respekt, www.respekt.cz)