Prosinec 2006

“Omluva”

James V. Jakoubek

Komunistický režim... od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný...

(výňatek ze zákona č. 198/1993 Sb.)

O zločineckém charakteru komunistického režimu, jenž vládl v Československu od puče v únoru 1948 do listopadu 1989, nepochybuje kromě komunistů snad již nikdo. Je až dojemné sledovat podrážděné výpady komunistických politiků, agitátorů a novinářských pucfleků v Haló novinách na sebemenší zmínku o zločinecké vládě komunistické strany. Obvyklou reakcí je impotentní konstatování, že jde o dění v „minulém století“, či idiotské tvrzení, že v Československu „komunistický režim“ nikdy neexistoval, pročež nehorázná tvrzení zuřivých antikomunistů o zločinnosti komunismu není nic než hrubá urážka nejhoršího zrna. A kdo o zločinnosti komunismu mluví, jen dokazuje svoji tupost a omezenost. Mezi tyto „tupce a omezence“ jsou dokonce zahrnuti i samotní „poslanci – doktoři práv – mající za sebou zkoušky z marxismu-leninismu na vysokých školách...“, kterak nám sděluje jakýsi V. Vinklárek v Haló novinách (19. září 2002), pln rozhořčení nad obsahem zákona č. 198/1993 Sb. a uzavírá slzavou výčitkou: „Jak vůbec mohli schválit zákon s takovým obsahem a názvem?“. Taková nespravedlnost! Búúhúúhú. Ale vůbec největší trumf vůči všem těm provokatérům kteří „nedostatek inteligence a vědomostí nahrazují výkřiky o zločineckém komunismu“, je pak royal flush komunistického blábolu: „strana se za svoji minulost již dávno omluvila“.

O této údajné „omluvě“, jakémsi to marxistickém rozhřešení, jež zprostilo jak Komunistickou stranu Československa, tak i její následovnici KSČM veškeré viny pro všechny časy minulé, přítomné i budoucí, povykuje kdejaký komunistický veršotepec, když mu argumenty dojdou a nemá co dodat. Pozoruhodné je i to, že žádný z těchto veršotepců se zásadně nezmiňuje o komunistických „zločinech“, ale pouze o jakýchsi omylech, přehmatech či nedorozuměních. A zpravidla se uzavírá, že „my jsme to ale mysleli dobře!“ Při napadání stran jiných, zmínky o „omluvě“ jsou cosi jako preventivní obrana před očekávanou reakcí na dnešní komunistické výklady o demokracii a dodržování všech možných i nemožných práv lidských, které všichni, mimo komunistů, dnes a denně porušují. Viz třeba jakýsi Ludvík Šulda (Haló noviny, 21. 10. 2006, abychom nešli daleko do minulého století): „ODS, KDU-ČSL i Strana zelených nejsou schopny překonat svůj vlastní stín. Jsou hluší k tomu, že se Strana za nepravosti již dávno omluvila.“ A nebo jiný tlučhuba, přímo klasický to demagog, Jaroslav Kojzar (tamtéž, 4. 11. 2006): „KSČ se ještě na mimořádném vánočním sjezdu v roce 1989 omluvila za minulé prohřešky a KSČM několikrát za sebou se k této problematice na sjezdech i jinde vrátila a omluvu opakovala.“

Terminologie oné „omluvy“ je vždy stejná – nikdy nejde o „zločiny“, ale vždy o jakési blíže nespecifikované „prohřešky“, „nepravosti“, „problematiku“, „pomýlení“ a podobné výrazy. Vždyť tedy vlastně o nic nejde, pár přehmatů, klukovinek, že jo, soudruzi? Ostatně, jak už kdysi říkal jiný socialista, Joseph Goebbels, „když se hobluje, tak lítají hobliny“ a taktéž, „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, že jo, soudruzi? Proto se dnes jako na kolovrátku opakuje, „komunisté za neblahou částí historie udělali nejen tečku, ale i tlustou čáru.“ (Haló noviny, 11. 6. 2002, redakční zpráva), pročež nám už, sakra, pokoj dejte. Bylo by zajímavé vědět, kolik z těch osvětářů, co o „omluvě“ tolik povykují, text této skutečně znají, protože o konkrétním obsahu oné tzv. „omluvy“ se nikde moc nemluví ani nepíše. Není se čemu divit, že se s touto „omluvou“ komunistům na veřejnost moc nechce. Ono jde spíše jen o jakési proklamační prohlášení, než o cosi jiného, kde se podstatné jméno „omluva“ vyskytuje v celém sáhodlouhém textu vytvořeném na mimořádném sjezdu KSČ 21. 12. 1989 jen na třech větách. Dvě z nich stojí za to ocitovat celé:

„Omlouváme se naší mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi, omlouváme se dětem těch rodičů, které trpěly postihy ještě v dalších generacích. Omlouváme se za veškerá příkoří i členům strany, kteří za svoje reformní postoje, za nesouhlas s protizákonným vstupem vojsk pěti spojeneckých zemí v roce 1968 museli KSČ opustit a ztratili postavení rovnoprávných občanů“.

Toť vše co se „omluvy“ týče. Toto je tedy ona slavná, všeosvobozující „omluva“ komunistů českých, kterou se tito nepřestávají ohánět. Celé 40leté období komunistických násilností, politické represe, nenávisti a bezpráví postihující celé generace, období bolševické zločinnosti zahrnující stovky politických poprav, pokoutních vražd a tisíců umučených v koncentrácích a postřílených na hranicích, toto vše se smrsklo do jedné kraťoučké větičky obsahující 22 slov. Tak, a to vám, bando jedna, stačit musí.

Druhá věta této „omluvy“ je též pozoruhodná, svědčí o dvojím metru, jímž komunisté měří svět – na prvním místě jsme my, komunisté, pak teprve vy, ostatní lidská čeládka – a bezděčnému doznání, že kdo není komunistickým poskokem, jest druhořadým, nerovnoprávným občanem. Zejména pak stojí za pozornost, že ani zde nejsou komunisté schopni „překročit svůj vlastní stín“, kterak se s oblibou vyjadřují o jiných a nazvat věci pravým jménem. Vpád Rudé armády do ČSSR v srpnu 1968 soudruzi ani zde nepovažují za invazi, ale za pouhý „vstup“.

Pro srovnání. Nikde jsem neslyšel ani nečetl, že by snad armáda národně socialistického Německa „vstoupila“ 22. června 1941 na území svého spojence SSSR, ale vždy a všude se mluví a píše o „vpádu“, „napadení“, či „invazi“, a to ba i „zákeřné“. Proč tato rozdílná terminologie oproti 21. srpnu 1968? V roce 1941 Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský svaz (stejně jako v roce 1968 ČSSR a SSSR) byli spojenci, kteří v soudružském objetí v září 1939 rukou společnou a nerozdílnou napadli a mezi sebe si rozdělili Polsko. Stalin si poté, jaksi k dobru a s požehnáním kamaráda Adolfa Hitlera, zabral tři pobaltské státy, které samostatnost znovu nabyly až po pádu a rozpadu „věčného“ SSSR. Stalinova propaganda tehdy nazývala vojáky Wehrmachtu „německými dělníky v uniformách“ a komunisté až do onoho německého „vstupu“ na sovětské území, v západní Evropě probíhající válku nazývali „imperialistickou“ a Německu bezostyšně fandili.

Text „omluvné“ slátaniny je pochopitelně delší. Obsahuje obvyklé komunistické žvásty o „vyznání draze vykoupené poznáním, že věčný je jenom člověk a jeho mravní hodnoty... významu práce a jejích mravních hodnot, víry v domov a vlastenectví, v jednotu slov a činů“ a podobné pitomé komunistické fráze které vcelku za nic nestojí, ale moc dobře působí na prosťáčky a důvěřivce. Na straně jedné se soudruzi neurčitě zmiňují o „chybách, omylech a deformacích proti lidskosti... proto se strana rozhodně rozchází se všemi, kdož zneužívali moc, kdož lež vydávali za pravdu“, na straně druhé hned vyhrožují, že „nedopustíme snižování pracovních a občanských zásluh těch členů strany, kteří po desetiletí svědomitě a nezištně plnili politické a pracovní úkoly“. Přeloženo do normální češtiny, ano, soudruzi, konali jsme různé ty přehmaty v dobré vůli ve jménu Strany která, jak nutno zdůraznit, má pravdu i když se momentálně mýlí, pročež jsme bez viny a kdyby se nám snad někdo pokusil za naši stranickou obětavost vlas na hlavě zkřivit, tak s ním, pokud nám to ovšem půjde, po bolševicku zatočíme.

Stojí za to připomenout, kdy a za jakých okolností „omluva“ tato vznikla. Psal se konec roku 1989. Země sovětského impéria, k hrůze komunistů československých, padaly jedna za druhou a všemocný SSSR ne a ne po bolševicku zakročit. Konečně i v ČSFR, poslední to zemi ve střední Evropě (málo platné, jeden nikdy neví, říkali si čecháčkové) se v listopadu ledy též pohly, na Václaváku se zazvonilo klíči a represivní režim, v té době pod klackem doktora práv Husáka a Milouše Jakeše, se odebral na „smetiště dějin komunistických“, abychom se podrželi marxistické terminologie. Komunisté prožívali chvíle strachu, nevěděli co přijde. Na mysli měli zářný vzor soudruha Stalina a marxisticko-leninskou ideologii, jež hlásá, že s poraženým nepřítelem slitování není. V paměti pak Únor 1948, kdy se oni sami k moci dostali a první, co tehdy učinili, bylo rozpoutání teroru, včetně „fyzické likvidace třídních nepřátel“. A v Rumunsku byl soudruh Nicolae Ceau?escu i s manželkou poslán za Stalinem do komunistického nebe. Něco se podniknout musí, co kdyby náhodou i u nás někoho podobná myšlenka napadla, že jo? Obava tato jest však velice iluzorní, čecháčkové, kterak dějiny svědčí, jsou povahy holubičí a vyskytne-li se už někdo, kdo se komunistickému zlu postaví, psí hlava se mu nasadí, viz moralistické debaty o skupině bratří Mašínů.

Proto se slezl mimořádný sjezd KSČ, na kterém se na oko svědomí zpytovalo. Sebekritika, ano, soudruzi, to je ono. Rozvahu zachovat a nerozhodné vedení Strany naší na veřejnosti trochu zostudit. Pak se uvidí.Takto ona slavná komunistická „omluva“ na svět přišla. Proto v textu „omluvy“ lze čísti: „Protože naše bývalé vedení nenašlo v sobě dosud tolik cti a odvahy veřejně se omluvit, činí tak delegáti mimořádného sjezdu KSČ.“ Když se komunističtí hrdinové na veřejnosti takto „omluvili“, pro jistotu na čas zalezli do děr a vyčkávali co bude. Jak dnes známo, obavy komunistů plané byly.

Co se dělo potom, jest všeobecně známé. Nový prezident, humanista do morku kostí, heslo které po něm kdejaký omezenec a naivka povykoval: „Nejsme jako oni“ vyhlásil a pak své krédo, že „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. A komunisté pomalu začali ze svých děr zase vylézat ven. Na denním světle jim pak došlo, že vyhlašovaná hesla jsou míněna vážně. Když veřejnost požadovala přezkoumání a objasnění nedávné minulosti, premiér Václav Klaus přišel s nápadem pokud možno co nejmrňavějšího „zpětného zrcátka“. Když Konfederace politických vězňů žádala potrestání komunistických zločinů a zločinců, prezident – humanista Václav Havel se postavil proti a prohlásil, že v Československu se „žádný hon na čaredějnice“ konat nebude. Když se pak podařilo poradcům přes jurisdikci, Pavlu Rychetskému, jenž dnes sedí v Ústavním soudu ČR a Zdeňku Jičínskému, spolutvůrci poslední komunistické ústavy, jež uzákonila „vedoucí úlohu strany“, prosadit tezi, že je nutno zachovat kontinuitu komunistického práva a Havel tuto stupidnost zaštítil svojí, tehdy bez debat vysokou autoritou, dílo zkázy bylo dokonáno.

Dnes se v Česku komunisté všude roztahují a do světa hulákají, že jen oni jsou tou nejdemokratičtější a nejhumánnější stranou, co kdy kde byla. Zločiny jejich pod koberce zameteny jsou, proto pro ně a většinu čecháčků v zapomnění uvrženy. Když se to někomu nelíbí, je to jeho problém.

Pročež slyšte, vy nekomunistická pakáži, vezměte laskavě s konečnou platností na vědomí, že my jsme se vám pro všechny časy budoucí řádně omluvili a proto nám laskavě na záda vlezte: Aby bylo jasno - čo bolo, bolo, terazky som majorom!