Leden 2007

Svědectví Ivany T.

Jana Bendová

Mám ohromnou radost, že Svědectví mělo takový úspěch a tak dlouho vydrželo, říká dnes - půl století poté, co Pavel Tigrid vydal první číslo časopisu - jeho manželka Ivana.

Více než tři desetiletí bylo Svědectví součástí života vaší rodiny. Vzpomínáte si na dobu jeho „narození“?

Přesně ne. Ale rok 1956 pro mne, pro nás oba, pro naši rodinu znamenal především rok narození druhé dcery. Žili jsme ve Spojených státech a musím říci, že se nám dařilo opravdu špatně. Měli jsme co dělat, abychom se vůbec uživili. Já měla dobré místo u švýcarské firmy a musela jsem se rychle po porodu vrátit.

A váš manžel?

Pavel v polovině padesátých let pracoval jako číšník. Naši přátelé se divili, jak jsme si vůbec mohli pořídit dítě, když se skoro nevidíme. Měl například noční zaměstnání v Brooklynu, v irské hospodě. Přišel domů, když já vstávala do práce, hodil v kuchyni na kredenc spropitné a moje maminka za to šla nakoupit. Samozřejmě, věděla jsem, že připravuje Svědectví. Byl mladý, plný energie a pořád něco psal.

Rozmlouvala jste mu vydávání časopisu?

Jo! Jo! A hlavně moje maminka. Bydleli jsme tenkrát v domě, který patřil jednomu českému advokátovi, a měli pronajaté dva maličké byty. Maminka, bylo jí už dost přes padesát, zpočátku pracovala jako dělnice v továrně na korálky. Pak se začala starat o naše děti. Po narození druhé dcery jsme měli více výdajů a nebyla to vůbec žádná legrace. A tak právě maminka měla k vydávání časopisu nejvíc řečí: „Ty ses zbláznil, kdo to bude číst, kde seženeš předplatitele, dej už s tím pokoj, už jsi toho napsal dost...“ Zkrátka, že by nálada byla nějak optimistická, to tedy rozhodně ne.

Asi jste tehdy nepředpokládali, že by Svědectví vydrželo tak dlouho?

Kdepak. Ale Pavel byl už od začátku naprosto přesvědčený o správnosti linie toho časopisu. Detaily si už přesně nevybavuji, ani všechna jména tehdejších spolupracovníků, vzpomínám na Jiřího Horáka, Honzu Kolára, Radomíra Lužu, který je snad jediný ještě naživu. Ale mohu říci něco, co bude úplně drzé?

Samozřejmě!

Kdybych já psala o Svědectví článek, psala bych o Jiřině Šiklové. Touto vzpomínkou skáči do šedesátých, sedmdesátých let, kdy už Svědectví bylo mezi lidmi v Československu velmi cenné. A to především zásluhou lidí, kteří na sebe vzali riziko spojené s pašováním a rozšiřováním časopisu. Jednou z nich, které já si velmi vážím, ačkoli je to ženská ukecaná, je právě Jiřina Šiklová. Pro Svědectví udělala strašně moc a taky za to seděla!

Doma jste se bavili třeba o tom, jaké texty ve Svědectví vyjdou?

O obsahu jsme se ani moc nebavili. Pavlovi jsem však se Svědectvím pomáhala, hlavně zpočátku v Americe, ale i pak ve Francii - po práci, večer, kdy to šlo. Četla jsem i korektury.

Pavel Tigrid se stal i kvůli Svědectví pro komunistický režim arcinepřítelem. Určitě jste tušili, že se kolem vás motají agenti. Trénovali jste v rodině nějakou konspiraci? Nebáli jste se, že agenti třeba osloví děti a budou na nich vyzvídat?

Ne ne. Pavel byl, a já to měla od něj, naprosto bezstarostný. Na tyhle věci kašlal. Ale pamatuji si na první malér ve Francii. Pavel pracoval doma ve své kanceláři a náš kluk, Gregory, kterému bylo asi 14 let, se u něj díval z okna. Musím předeslat, že do kanceláře Svědectví se nejezdilo každý den, ale zhruba tak dvakrát týdně. Pavel si většinou psal věci doma. Gregory koukal z okna a říkal: „Táto, tady chodí okolo nějaký člověk a fotografuje.“ A Pavel mu řekl: „No tak se jdi podívat, co chce.“ Gregory letěl ven, a poněvadž ten člověk už zmizel, sedl na kolo a jel za ním. Pán zmizel do bílého auta a ujížděl. Musel však dobře vidět, že kluk za ním dojíždí, přesto dal zpátečku a málem ho zabil. Gregory si zapamatoval číslo. Tak to bylo jedno z prvních znamení, že se o nás opravdu zajímají.

Zjišťovali jste, komu auto patří?

Já ano. Bylo vypůjčené od jedné firmy jakýmsi českým diplomatem. Víc mi v té půjčovně nechtěli říct. Takže tohle bylo takové varování. Žádnou stížnost nebo žalobu jsme ale nepodávali, nestálo nám to za to.

Po listopadu ’89 jste také zjistili, že na vás donášel i člověk, kterého jste považovali za přítele...

Ano, byl to lékař Václav Rejholec, o něm se už ale psalo. Řekl nám o něm badatel Radek Schovánek a my tomu vůbec nemohli věřit. Jak pilně a zároveň úplně blbě donášel. Byl to člověk, ke kterému jsme měli stoprocentní důvěru, doporučil nám ho jeden český monsignor z Vatikánu. A druhý takový udavač se jmenoval Chladil. Mladý vzdělaný hoch, ekonom, který přišel přibližně v roce 1968. Po práci chodil do Svědectví, a dokonce napsal pár ekonomických článků. Byl takový trošku bázlivý a rozhodně neměl žádný smysl pro humor. Právě on je součástí příběhu, během kterého nám do kanceláře Svědectví namontovali mikrofony. Byl kamarád domovníka, kterého nějak podplatil.

Vaši sousedé ve Francii věděli, co děláte? Že vydáváte Svědectví?

Jistě.

Předpokládali, že i u nich by mohl někdo vyzvídat?

Nevím, jestli to předpokládali. Ale znali historku, jak nám ten fízl málem zabil Gregoryho.

Přišel někdy Pavel Tigrid s tím, že nemá na Svědectví peníze a že je potřebuje vzít z domácnosti?!

Ne. Samozřejmě, že zpočátku to tu naši domácnost cosi stálo, protože Pavel na Svědectví dost pracoval. Ale posléze díky nabídce pana Walkera, jednoho z někdejších šéfů Rádia Svobodná Evropa, získal místo evropského zástupce jeho nakladatelství a s ním i slušný příjem. Nejenže jsme se mohli v šedesátém roce přestěhovat do Evropy, ale najmout si i dobrý byt na venkově. Dům nedaleko Paříže jsme si koupili až roce 1969. No a když jsme se přestěhovali do Francie, našli jsme i pro Svědectví kancelář v pařížské ulici Pont de Lodi. A protože Pavel jezdil služebně do belgických Brugg, tak tam mohl velice levně začít tisknout i Svědectví.

Chtěli jste Svědectví někdy v průběhu těch dlouhých let vzdát?

Kdepak, Pavel a něco vzdát! Naopak. Navíc už v šedesátých letech začalo být Svědectví v Československu známé, do jeho pařížské kanceláře jezdila řada lidí, získali jsme spoustu přátel a spolupracovníků, kteří nám a Svědectví opravdu pomohli. Takovým důležitým člověkem je například Heda Kovályová, vdova po Rudolfu Margoliovi popraveném v procesu se Slánským. Hedě se předtím, než v šedesátých letech emigrovala, podařilo získat a přivézt Pavlovi několik velice důležitých dokumentů z ústředního výboru KSČ. Ty pak Svědectví otisklo a byla z toho senzace.

Ona byla váš tajný zdroj na ÚV KSČ?

Jistě, byla to ona. Ale to říkám opravdu indiskreci, doufám že se Heda nebude zlobit. A druhý zdroj byl jeden zaměstnanec Krátkého filmu, jeho jméno vám neřeknu. Už bohužel zemřel. Ten také přivezl několik důležitých komunistických dokumentů.

A vás osobně nepokoušela myšlenka, že by pro rodinu bylo lepší Svědectví uzavřít a žít jako obyčejní Francouzi?

Mě to snad napadnout mohlo, ale co na tom, Pavel byl tím naprosto posedlý a konečně v šedesátých letech se začal dozvídat, jak Svědectví doma působí. A protože začal tady ve Francii také mít jméno jako publicista a spisovatel, nebyly ani finanční důvody Svědectví zavřít a dělat něco jiného. Rukopisů bylo tolik! I z Československa.

Vy jste znali většinu kolportérů tady u nás?

Já opravdu nikoho nechci zvlášť vyzdvihovat. Veškerá chvála dnes, když už Svědectví nevychází, patří lidem, kteří pašované časopisy přijímali a distribuovali. Pomáhali nám například i němečtí diplomaté, manželka dánského diplomata v Praze, znovu připomínám tu Jiřinu Šiklovou, Petra Pitharta, dlouhá léta se Svědectvím spolupracoval básník Jan Vladislav... A s Václavem Havlem jsme se poznali už v roce 1968, pak k nám přijel i s manželkou Olgou o rok později. A co musím zvlášť vyzdvihnout - že se podařilo v Praze na konci sedmdesátých let redigovat dvě čísla Svědectví. To bylo opravdu mimořádné.

Na domě v ulici Croix des Petits Champs, kam se Svědectví počátkem osmdesátých let přestěhovalo, má být zanedlouho zřízena pamětní deska. Proč ne na první adrese, kde začínalo?

Z první adresy nás totiž majitel vyhodil poté, co byl v dubnu roku 1981 odhalen vůz převážející Svědectví do Československa a pražský rozhlas odvysílal naše odposlechnuté telefonické rozhovory s disidenty. Tehdy z toho byla diplomatická nóta a musím říct, že se prezident Mitterrand zachoval skvěle. Pana velvyslance Pudláka si kvůli vysílaným odposlechům povolal v sobotu odpoledne na kobereček. Francouzské noviny o té aféře psaly a pan domácí nás pak zkrátka považoval za teroristy. Tak jsme se museli stěhovat. Současní majitelé domu, kde původní kancelář byla, odmítli pamětní desku instalovat.

Poslední otázka: Když se řekne Svědectví, co si okamžitě představíte?

Obrovskou radost a spokojenost, že mělo takový úspěch. Jsem šťastná, že se Pavlův sen uskutečnil a měl z něj takovou radost. Škoda jen, že se půlstoletého výročí nedočkal.

(MFDNES)