Leden 2007

Jak nám zobák nenarost

Helena Březinová, Petr Třešňák

Politická korektnost je dobrý sluha, ale zlý pán. Kazašský reportér Borat se vám možná už přejedl, ale něco tu po jeho divokých kouscích zůstává: poznání, jak moc dnešní společností hýbe fenomén zvaný politická korektnost. V postkomunistické Evropě zatím zapustil jen mělké kořeny, na Západě ale funguje jako novodobé desatero ve všech sférách veřejného života. Prospívá společnosti, nebo jí spíše škodí? Ohlédnutí se za dvěma korektními dekádami naznačuje, že záleží na dávkování.

Buvolí incident

Byla už skoro půlnoc a Eden Jacobowitz si pořád ještě lámal hlavu se seminární prací z angličtiny. Do kampusu Pensylvánské univerzity přišel tenhle mladík z ortodoxní židovské rodiny po absolvování náboženské střední školy a volnější prostředí si na začátku druhého semestru pořád docela užíval. Jenže to mělo i své nevýhody. Třeba ten hrozný rámus za okny koleje. Jak se má v tomhle řevu učit? Členky jednoho ženského univerzitního spolku na školním dvoře už kdovíjak dlouho provozovaly jakýsi kolektivní rituál. Eden je slušně vyzýval ke klidu, nesetkal se ale s pochopením.

Brzy se rozčílil a to už nebyl sám. Na koleji se otvírala okna a řinuly se z nich nadávky. I on došel k oknu a zavolal. „Držte už hubu, vy jedni vodní buvoli! Jestli si chcete udělat večírek, tak zoo je kousek odsud,“ zakřičel z okna do lednové noci. To neměl dělat.

Tak začal před třinácti lety příběh, který do análů politické korektnosti vešel pod přezdívkou Water Buffalo Incident. Fenomén přezdívaný iniciálami PC (political correctness) se ale v americkém veřejném životě začal prosazovat už v 80. letech, kdy v Bílém domě vládl pevnou rukou Ronald Reagan a akademickou půdu naopak ovládla levice. Navázal na hnutí za občanská práva 60. let a rozšířil jeho bitevní pole na novou oblast – jazyk. Kampusy po celých Spojených státech začaly přijímat vyhlášky a kodexy stanovující, co je a není možné v akademickém prostředí říkat a psát; zvláště zapovězeny pak byly urážlivé výrazy, otírající se o rasu, pohlaví, sexuální orientaci či vyznání.

Z univerzit se jazyková korektnost šířila do státní správy, justice a médií. Všude vznikaly novotvary, nahrazující dosavadní výrazy pro menšiny, jež zjevně či v podtextu obsahovaly urážku nebo negativní hodnocení. Vozíčkářům se už nemělo říkat chromý nebo invalida, ale člověk s handicapem, černoši byli propříště Afroameričany.

Eden Jacobowitz nepatřil k těm, kdo si na nové jazykové poměry stěžovali. Coby ortodoxní žid byl nejen zapřisáhlý antirasista, ale také člověk, který si cení jasných pravidel. Dokázal to hned ráno po noci plné křiku, když na jeho kolej dorazila univerzitní policie prošetřit stížnost pěti černošských studentek, které se cítily být poškozeny nadávkami řinoucími se z oken. Eden jako jediný ze studentů šel za policisty a přiznal, co řekl. Jeho spolužáci přitom volili daleko tvrdší slovník než on – chladným lednovým vzduchem předchozí noci létaly také výrazy jako „negři“ a „černý kurvy“. Jenže nikdo další se nepřiznal.

Eden nic nezapíral, trval ovšem na tom, že jeho buvoli neměli žádný rasový podtext. Nepomohlo to. Univerzita proti němu zahájila disciplinární řízení, hrozil mu vyhazov. Přesto se odmítl omluvit a pustil se do boje. Renomovaní antropologové, zoologové, historici i černošští aktivisté, které oslovil, mu napsali posudky dokazující, že vodní buvol (správně buvol indický) není žádné špinavé africké zvíře, jak tvrdila obžaloba, ale indický býložravec, jehož jméno je v hebrejštině – Edenově druhé mateřštině – synonymem hlučného rozjíveného člověka. Výraz tedy jen těžko mohl být myšlen jako rasová nadávka.

Student zburcoval média, přední deníky brzy psaly o tom, že na amerických univerzitách je vážně ohrožena svoboda slova. Politická korektnost prý válcuje první dodatek ústavy, zajišťující všem právo říkat cokoli.

Násilí? Raději přivřít oči

Hlídací pes jazyka se zkrátka podle mínění mnoha komentátorů utrhl ze řetězu. A poprvé v dějinách pocítili i američtí bílí muži, co je to diskriminace. Vyšlo například najevo, že na téže univerzitě, kde Eden Jacobowitz čelil obvinění, před časem černošští studenti unesli bílého spolužáka, odvezli ho za město, uráželi ho a zasypávali rasistickými urážkami. Nakonec ho pohodili se zavázanýma očima u silnice – a nepotkal je za to žádný postih. Každý se bál poukázat na prohřešky menšiny ze strachu, že bude sám obviněn z rasismu.

Eden Jacobowitz díky mediální podpoře nakonec po půl roce disciplinární řízení vyhrál a vystudoval pak práva. „Tahle země je posedlá rasou a to ji ničí. Dokud bude tahle posedlost trvat, i kdyby byla vedena těmi nejlepšími úmysly, pořád podporuje segregovanou společnost,“ komentoval svůj případ. Dva roky poté Pensylvánská univerzita svůj verbální kodex zrušila.

Bylo by chybou politickou korektnost zatratit kvůli takovým buvolím incidentům, byť jich nebylo málo ani v posledních letech. Koneckonců korektnosti vděčíme za mnohé. Díky ní si dnes mohou být lidé s tmavou barvou pletí nebo gayové jistější, že nebudou uráženi a ponižováni, ženy se na podnikovém večírku nemusí bát oplzlostí. Úroveň veřejné debaty se zkultivovala a některé věci jsou prostě tabu. Zejména v anglosaském světě, kde se korektnost rozšířila nejvíce, se ale zároveň ukázal i její rub: PC občas neví, kam až lze zajít. Po vynalézání novotvarů (některé jsou skutečně bizarní, například vertically challenged pro lidi malé vzrůstem) přišla éra nahrazování termínů, které v sobě nesly mužský rod; do slov jako spokesman nebo chairman bylo náhle nutné chirurgicky vložit genderově neutrální příponu person. A časem se šlo ještě dál – z čítanek a učebnic zmizely veškeré věty či obrázky, jež by mohly utvrzovat některé stereotypy – indián s copy a péry, maminka s vařečkou, ale třeba i jakékoli zmínky o příliš tučných a nezdravých jídlech.

Názory, do jaké míry je takhle přepjatá novořeč smysluplná, se různí. Většina lidí se shodne, že určitě má cenu v případech, kdy si o ni dotčená komunita sama řekne (což byl případ Afroameričanů). Problematičtější ovšem je, když je nový termín jaksi naordinován shora. Indiánská vysokoškolačka z kmene Čerokí Christina Berryová například píše, že pozitivní efekt termínu Native Americans je sporný. Řada indiánů o sobě jako o původních Američanech hovořit odmítá a vadí jim, že bílí často výraz používají s nechutí jako něco, co jim někdo vnutil. Termín sice neodkazuje k dobyvatelskému omylu Kryštofa Kolumba, ale Berryová má pocit, jako by zároveň pomáhal bílým hojit si svědomí: „Native Americans netrpěli kvůli válkám, zavlečeným chorobám, ničení svých kultur – to byli přece Indiáni.“

Z rodných Spojených států se pravidla korektnosti začala rychle šířit, nejvíce se uchytila v ostatních anglosaských zemích a ve Skandinávii. Když v 60. letech Dánové začali zvát pracovní síly z Turecka a Pákistánu, přezdívalo se jim cizí dělníci. Později byl výraz opraven na hostující dělníky a poté, co se ukázalo, že cizinci ve Skandinávii zůstanou, začalo se hovořit o přistěhovalcích. Dnešní přístup k integraci ale hledí na přistěhovalce jako na Dány, a tak se mnohým zajedl i přistěhovalec. Vystřídaly jej výrazy jako etnický Dán, prvogenerační Dán či Novodán, ty ovšem leckterým připadají korektní přespříliš.

Politická korektnost se často stává terčem vtipů, někdy ale smích zamrzá na rtech: přehnaná pravidla PC mohou působit zhoubně. Svědčí o tom tragický případ, který se odehrál v Británii, další ze zemí, kterou zaplavila vlna korektnosti šířící se z USA. Při vyšetřování smrti osmileté černošské holčičky Victorie Climbieové, kterou v Londýně zavraždila její teta, se ukázalo, že sociální pracovníci měli dost důvodů násilí v rodině předpokládat. Nezasáhli, protože se báli, že budou obviněni z rasismu. Reportér BBC pak obešel další zaměstnance sociálních úřadů a zjistil, že jde o běžný jev: nad zneužíváním dětí v rodinách přistěhovalců úřady ze strachu přivírají oči.

Vraťme se ale ještě do Skandinávie. Tradiční a občas velmi výbušný spor o korektnost se vede mezi Dánskem a Švédskem. Téma se zúžilo na jediný problém: jak mluvit o islámských přistěhovalcích. Tradičně velmi korektní Švédové označují dánskou debatu jako neúnosně rasistickou. Zdůrazňují, že politici etablovaných stran by ve Švédsku nikdy nevypustili z úst, že problematické imigranty je třeba internovat na „nějakém neobydleném ostrově“ (Karen Jespersenová, Dánská sociální demokracie, 2000). Dánské hlasy zase viní Švédsko z diktatury jediného (socialistického) názoru; propast mezi elitou a míněním obyčejného Švéda, který se bojí dát najevo své skutečné názory, podle nich může za brutální násilí švédských neonacistů. A průzkumy dokazují zajímavou věc: vztah veřejnosti k přistěhovalcům i míra jejich nezaměstnanosti jsou v obou zemích zhruba stejné, v „nekorektním“ Dánsku se ale imigranti mnohem aktivněji zapojují do místní politiky.

Nutno dodat, že v českých poměrech zatím taková debata působí jako z jiné planety. Výroky ředitele Národní galerie či poslanecké glosování poprsí ministryně školství jasně dokládají, že pohár korektnosti u nás zatím není ani zdaleka naplněn, natož aby přetékal.

(Respekt, www.respekt.cz)