Leden 2007

Kolik procent komunisty máte ve své duši vy?

Robert Čásenský

Při výročí 17. listopadu obvykle sociologové zkoumají, kolik procent lidí upřednostňuje demokracii před komunistickým režimem a naopak. Zajímavější by bylo zkoumat, kolik procent komunisty zůstalo v každém z nás.

Rozdíl mezi předlistopadovou a dnešní realitou je tak evidentní, že oněch 22 procent lidí, kteří litují pádu tehdejšího režimu, můžeme s klidem označit za podivíny a dál se jimi nezabývat. Jenže i u nás ostatních komunismus přežívá. Takový malý, soukromý, v našich duších a myšlenkách. A tu a tam na nás vykoukne: v práci, v argumentech, ve stylu uvažování.

Začněme třeba u platů. Kdo vydělá hodně, ať v práci nebo v podnikání, je pro mnoho lidí automaticky podezřelý. Že si tolik nezaslouží. Že dělá skoro to samé co já, tak proč má víc a podobně. Takové uvažování často uplatňujeme na kolegy či sousedy, ale i na politiky. Pohoršujeme se nad výší jejich platů. A politici tu hru hrají s námi - aby nedráždili komunistické zbytky v našich duších, raději podvádějí. Platy si dají menší a příjem schovají do náhrad. Krásně komunistický přístup.

Podobné je to u nájmů a bydlení. Mnozí obyvatelé měst bydlí v bytech s regulovaným nájmem. O víkendu zajedou na chalupu, a když se vrátí, mají spoustu řečí, že majitel neopravil tohle a tamto. Netrápí je, že oni sami užívají cizí majetek a neplatí za něj řádnou cenu. Nezajímá je, že majitel třeba právě kvůli tomu na opravy nemá. Je to jeho barák, tak ať se stará, já to platit nebudu. Jak kouzelně komunistické.

V otázce bydlení se vůbec komunismu obzvlášť daří. Nedávno se objevilo zajímavé vyjádření politické strany Věci veřejné, která protestovala proti prodeji půd v centru Prahy. Že prý byty, které tam vzniknou, budou moc drahé a že by se měly spíš za výhodnou cenu prodávat obyvatelům Prahy 1. Skvělý nápad. Ať lidem byty výhodně prodají. Ale ty svoje. Prodávat pod cenou či rozdávat cizí majetek, to je komunismus. Rozdávání z cizího je zřejmě naším národním sportem. Bývalý ministr obhajuje odměny podřízeným tím, že „je zvyklý lidi dobře platit“. To je báječné. Škoda jen, že to neplatí ve své firmě, ale z veřejných peněz.

Ale komunistický přístup k cizímu majetku se občas projevuje i v drobnostech: vyřídím si soukromé záležitosti v pracovní době z firemního telefonu, odnesu si z práce balík papírů do své domácí počítačové tiskárny... A moc bych se divil, kdyby si majitel firmy chodil ke mně domů zavolat nebo něco odnesl.

Podobných případů by se našla ještě spousta. Schválně, zkuste si vzpomenout, kdy ve vás naposledy zvítězil komunista...

(MFDNES)