Leden 2007

Kůň coby znak pokroku

Václav Cílek

Kvalita půd v Evropě klesá, můžeme se ocitnout v pasti. Zemědělská půda je v České republice ve špatném stavu. Utěšit nás může snad jen to, že podobné problémy má skoro celá Evropa. Zaznělo to na semináři o ochraně zemědělské půdy, který se nedávno konal v Bruselu. Pohled do historie přitom ukazuje, že by nás neuspokojivý stav unikátního systému, který nám poskytuje obživu, neměl nechávat v klidu.

Většina předešlých civilizací zanikla, protože provedla něco s půdou. Například indiánská kultura Anasaziů, která žila na pískovcovém Coloradském plató; někdy kolem roku 1250 indiáni opustili svá puebla, dílem vyhynuli, dílem se odstěhovali do nových oblastí, kde založili jednodušší a menší společnosti. Ke kolapsu vedl patrně celý řetěz příčin a následků. Indiáni si nejprve vykáceli lesy, čímž se připravili o energetickou základnu, pak jim přívalové deště odnesly část orné půdy. Následovaly vzájemné souboje o tenčící se zdroje a do toho přišel suchý klimatický výkyv, který je vyhnal z území o celkové ploše několika Českých republik.

Hrozí něco podobného i nám? Znepokojivé skutečnosti tu bezpochyby jsou: tenčící se zásoby fosilních paliv, klimatické změny, okolnost, že 42% zemědělské půdy ČR je ohroženo erozí. Přitom se na rozdíl od indiánů nemáme kam odstěhovat, všude už někdo žije.

Kilogram půdy má aktivní povrch o ploše mnoha set metrů čtverečních. V objemu jednoho květináče najdeme víc různých mikroorganismů, než kolik živíme druhů zvířat v pražské zoologické zahradě. Je to svým způsobem kolektivní biologický bonsaj založený na početném společenstvu mikrobů, plísní a hub, obrůstajících minerální agregáty. Půdní mikroflóra je požírána půdní mikrofaunou – podobně jako trávu na louce spásají ovce. A aby půdní mikoorganismy své houby a plísně příliš nevypásly, bdí nad nimi mikroskopičtí dravci, kteří jsou sami požíráni ještě většími dravci, jako jsou žížaly, a celá pyramida vztahů končí někde v krtkově žaludku.

Celý půdní ekosystém začal vznikat někdy v devonu a dnes, po půl miliardě let vývoje, je dobře vyladěn. Při správném obhospodařování vydrží půda tisíce roků. Pole v okolí Kutné Hory plodí stejně dobře, jako plodily v době neolitické bylanské kultury před sedmi tisíci lety. Pravěký a středověký zemědělec sice z půdy získával sotva patnáct procent toho, co umíme my, ale nechával ji odpočívat, takže „půdní zoologická zahrada“ se mohla obnovit. Existovala přirozená ohniska v podobě remízků a hájků, odkud se mikroorganismy svým pomalým tempem sotva půl metru za rok zase vracely.

Především však tradiční zemědělec vracel půdě organickou hmotu v podobě hnojiva, slámy či dokonce zaorávaných zelených rostlin. Právě organické látky jsou (podobně jako v lese) základní potravou všech půdních tvorů; ti řídí toky živin, ukládají uhlík a vytvářejí póry, do kterých se za dešťů vsakuje voda.

Organická hmota v půdě nyní ubývá. Klesá kvůli tomu počet druhů půdní fauny a flóry a s ním i schopnost půdy zadržovat v krajině vodu. Ještě na fotografiích z 50. let minulého století vidíme, že jihomoravské černozemě mají sytou tmavou barvu. Dnes, po velkoplošné zemědělské „hydroponii“, dodávání živin v podobě syntetických hnojiv, zešedly a na některých místech dokonce získaly barvu narezlou, protože humus již nedokáže stabilizovat sloučeniny železa. Stačilo 50 let průmyslového zemědělství k tomu, aby se půdy změnily víc než za předchozích několik tisíc let.

Tím se ocitáme v určité pasti. Kdybychom se totiž chtěli vrátit k tradičnímu zemědělství, trvala by rehabilitace půdy celé roky. Současné hospodaření z půdy úrodu vydobýt dokáže, ovšem jen za cenu obrovského množství energie, z níž velká část se spotřebuje při výrobě a dopravě syntetických hnojiv. Degradace půd proto omezuje naši schopnost sáhnout po energeticky méně náročných, a tedy lacinějších způsobech hospodaření. Může se to projevit nečekaným způsobem v ekonomice: zvyšující se ceny paliv vyvolají růst cen potravin. Důležitá část populace pak ekonomicky „dosáhne“ právě jen na nezbytné jídlo a nájem. Odbyt ostatních výrobků se sníží a ekonomický stroj se zpomalí nebo zastaví.

Od roku 1927 jsme si v Česku pětinu veškeré zemědělské půdy zastavěli. A téměř polovina té zbývající je ohrožena: odnáší ji eroze, bagrujeme ji, znečišťují ji chemikálie, jezdí po ní těžká mechanizace (kompaktní půda pak hůř přijímá vodu). Evropská strategie ochrany půdy, která má být zakotvena v legislativě EU, chce bránit například tomu, aby se půda měnila v území, na němž lze stavět – dnes je poměrně snadné prodat zemědělskou půdu na stavební parcely a tím o ni nadobro přijít. Evropská strategie je ale teprve ve stadiu návrhů a potrvá roky, než bude přijata (více na www.euractiv.com/en/environment). Brusel navíc nehodlá členským státům nic diktovat, konkrétní cíle a opatření ponechá na nich. Záleží tedy na České republice, nakolik si vezme doporučení k srdci.

Ochrana půdy před zastavěním by přitom nebyla ničím novým. I socialistický režim vycházel z tereziánského katastru, ve kterém bylo převádění zemědělské půdy na jiné účely velice obtížné. A jak bychom mohli nežádoucí převody ztížit dnes? Nabízí se například možnost přimět prodávajícího, aby předložil zápis o historii půdy doložený základními analýzami.

Kromě ochrany před apetitem stavebních strojů chce Unie evropské půdy ozdravit, alespoň ty nejnemocnější. Na kontaminovaných plochách lze například pěstovat rostliny, které „vytahují“ škodlivé chemikálie. Rostliny se pak kosí, suší a pálí ve spalovnách.

Celý problém má přitom ještě další rozměr: potíže, které mohou čekat rozvojový svět. Čínské továrny se pomalu dostávají na lepší technologickou úroveň než ty české, ale Číně se začíná nedostávat vody a půdy. Klimatické scénáře jsou přitom pro monzunovou oblast pochmurné. Teplejší oceán zpomaluje monzunový chod, ale přináší víc přívalových dešťů, které způsobují erozi. Vzdělaní Číňané či Indové se na nás již brzy mohou začít závistivě dívat jako na malý a vcelku primitivní národ, který však má něco, co půlce světa začíná scházet – schopnost uživit svoji populaci na stále ještě úrodných půdách.

Evropa v současné době prožívá „zemědělské minimum“, půda je velmi laciná. Evropské zemědělství však může své zlaté období teprve zažít. Čím se ale budou lidé živit tam, kde skoro nic neroste? Tradiční zemědělské oblasti, nejen ve střední Číně, ale i třeba kolem Středozemního moře, trpí suchem. Budou jejich obyvatelé montovat počítače nebo vyrábět textil? A dokážeme jim v těch odvětvích konkurovat, nebo jim je prostě přenecháme a budeme dělat to, co dobře zvládáme nějakých šest tisíc let – pěstovat obilí? Neznamená to, že bychom se měli stát zemědělským státem. Bylo by ale dobré pamatovat na to, že půda se v době klimatických změn a stále dražších paliv stává jedním ze základních pilířů, na kterých stojí společnost.

Dobrá zpráva je, že „vyléčit“ lze nejméně 90% zemědělské půdy ČR, i když to bude dlouhodobý a nákladný proces. Jeden z prvních kroků vypadá jako anachronismus z 19. století – na našem území

již proběhla inventarizace 5685 území se zemědělskými terasami, které brání erozi. Připravuje se metodika jejich údržby a obnovy.

A co dál? Možná proběhne další zemědělská revoluce, která zavede šetrnější typy herbicidů, pěstování víceletých rostlin, jež nepotřebují každoroční hlubokou orbu, a používání kombinovaných synteticko-přírodních hnojiv. Organické látky dodáme půdě zeleným hnojením nebo se opět začne využívat mrva. Proč vyvážet organický odpad na skládky, když se dá použít k výrobě energie nebo ke hnojení? Prasečí kejdu lze využít k výrobě bioplynu a to, co zbude, můžeme vyvézt na pole. Možností je hodně, většina z nich však zatím není konkurenceschopná – ceny potravin určuje zemědělská velkovýroba. Kdepak nejrychlejší internet, znakem pokroku třeba časem bude ušlechtilý kůň.

(Respekt, www.respekt.cz)