Leden 2007

Masaryk a česká média

Bohumil Doležal

Před nedávnem se na mne obrátila skupinka mladých lidí (zčásti mých bývalých studentů), která objíždí české kraje s výstavou Zmizelé Sudety. Dokumentuje vztah krajiny a osídlení v té třetině našeho území, které se z nepochopitelných důvodů říká „pohraničí“ (v poměru k územní rozloze naší vlasti se můžeme chlubit největším pohraničím na světě) před tzv. odsunem Němců a dnes. Výsledný dojem je zčásti úděsný, aspoň zčásti útěšný (něco se přece jen podařilo zachránit před devastací). V nejmenovaném městě shledaly úřady nevhodným, aby se něco podobného prezentovalo v sousedství výstavy o Masarykovi a legiích. Zřejmě se obávaly, že přiblížením obou složek by mohlo dojít k něčemu jako k řetězové reakci v nukleární náloži. Nebo k čemusi jako je znesvěcení chrámu tím, že se do něho vpustí smečka nečistých zvířat. Na tom přístupu zaráží především bezelstná nevědomost o tom, jak Masaryk až do doby ztatíčkovatění na českou veřejnost působil. Ti mladí lidé se na mne obrátili, abych na večeru, který výstavu o „zmizelých Sudetech“ v tom městě uváděl, něco o Masarykovi řekl. Následující řádky jsou rozšířenou verzí toho, co jsem na vernisáži přednesl. Týkají se vztahu Masaryka k Němcům a k českým Němcům na začátku jeho politické dráhy, a taky o tom, jak Masaryka v té době vnímala česká veřejnost a česká média.

T. G. Masaryk je dnes osoba opředená mýty. Je to mimořádně krutý posmrtný osud pro člověka, který po mnoho let proti mýtům bojoval. Zakuklit někoho do mýtů je spolehlivý způsob, jak ho učinit neškodným. Používají ho – dnes jako dříve - často lidé, nad kterými by si byl odplivl; a zároveň lidé, kteří nevědomky, ale velmi důsledně navazují na ty, s nimiž bojoval. Je v tom cosi programového: modla, symbolizovaná např. šaškovsky pitvornou fotografií z Lidového domu, je docela neškodná. A o to jde: lidé, kteří se jím pokrytecky zaklínají, i ti, co jim zbožně naslouchají, o něm často nevědí o mnoho víc než pár okřídlených a dnes již zcela sterilních frází. O normálním, to znamená kritickém přístupu k minulosti nemůže být ani slova (Masaryk byl velký člověk, ale smrtelník jako my všichni, měl své chyby a často se mýlil, ale o tom teď psát nechci). Chtěl bych jen trochu přispět k tomu, aby se z mrtvé modly, které se často dovolávají lumpové, stal znovu živý silný člověk, který nám má co říci a může nám pomoci.

První věc - poznámka víceméně na okraj. Představa, že by Masaryk byl nějaký němcobijec, je úplně falešná. Masaryk platil za umírněného nacionalistu a český brutální nacionalismus kritizoval. Tím se výrazně lišil např. od mladočechů, s nimiž velmi krátce spolupracoval, nebo od jejich různých odnoží, např. České strany národně sociální. V knížce o Havlíčkovi podává jakousi rekapitulaci českého postoje k rakouským, a tedy i českým Němcům: „Poměr náš k Němcům byl proto hned od samého počátku ústavního života otázkou nejpalčivější. V zápase o svobodu stáli a měli jsme stát vedle sebe, zápasem o jazykovou a národní rovnoprávnost stáli jsme brzy proti sobě. Záhy žalovali jsme jeden na druhého a oba hledali jsme posilu u téže státní moci, které jsme se v teorii i v praxi protivili.“ Říká sice, že „na straně německé začalo sočení dříve“, což je asi pravda, ale pokračuje: „Myslím, že v tom skutečně chybovaly strany obě, jak v tom chybují dosud.“

Jen na okraj poznamenávám, že zároveň kritizoval i postoj českých politiků té doby k druhému „odvěkému nepříteli“, k Maďarům: „Jednostranná byla také naše politika protimaďarská. Liberální stavové čeští pomýšleli sice (1847) na spojení s uherskými velmoži… Avšak politikové lidoví zaujali proti Maďarům opět stanovisko docela vládní. Jen tak se dá vysvětlit, že nechtěli připouštět uherské deputace do říšského sněmu…“

Masaryk kritizuje i tzv. radikální demokraty: „V listech jeho strany (J. V. Friče) o Maďarech psalo se s týmž nerozvážným a nadutým pohrdáním, se kterým proti nám psali Němci. „Pražský Večerní list“ jim např. vytýká, že nemají vzdělanosti „člověčenské“, jen maďarské atd. Divné pojetí humanity a rovnosti!“

Masaryk také cítil (velmi přesně) jakýsi handicap české společnosti vůči sousedům a nebál se ho pojmenovat: „Němci, Maďaři a Poláci měli svou národní šlechtu, měli svou národní byrokracii, měli své vlivné lidi ve vojsku – jakmile padl Metternich, mohli aspoň politické reformy a revoluci provádět důsledněji a organičtěji. Avšak politikové naši, bez zkušenosti a tradice, byvše přes noc povoláni k organizaci nového Rakouska, byli tak překvapeni, že nevěděli, stručně řečeno, kudy kam. Byli po výtce literáti, a k tomu většina literátů ze školy staré a zastaralé, a proto nedovedli jednat moderněji a nověji… zrušit starý regime na papíře, napsat nový program na papíře, není nesnadné, … ale mít politické idee skutečně originální a tvůrčí, znát poměry a lidi a dovésti novou organizaci provádět – to je těžké!“ Po českém premiantství, které zachvátilo pozdější generace, tu není ani stopy. Je to věcné.

Od těchto konkrét pak Masaryk dospívá k celkovému odsudku siláckého nacionalismu: „Nacionalismus ohrožuje nás více, než se domníváme. Díváme se na naše národní žití příliš negativně – pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonismus proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své poslání vlastní, positivní, nedovedeme pracovat bez ohledů na cizinu. Tím se pak stává, že právě tím antagonismem podléháme tomu vlivu nejvíce, kterému si přejeme vyhnout – kdo žije v ustavičném pozorování svého odpůrce, chtěj nechtěj řídí se tímto svým jediným příkladem… Musíme konečně žíti sobě, žíti positivně… beze strachu, bázně a ohledu jíti cestou svou vlastní, cestou českou“.

A Masaryk formuluje program pro přítomnost a pro budoucnost: základní úkol je „prakticky rozřešit ideál humanity a … spojení s národy západními“ V tomto rámci (a v návaznosti na Palackého) se musíme snažit „jak si… upravit poměr k národům a státům, s nimiž po tisíce let jsme v blízkém a těsném spojení“. Přitom „první a hlavní politickou důležitost“ má, „jak se dohodnout s Němci, zemi českou s námi od nejstarších dob obývajícími“. A to v duchu (zase) Palackého „ideje spojení jedné části německého národa s jedním národem slovanským: ve federaci rakouské federace česká.“ A jinde píše: „V politice vnější je přirozený a nutný program Palackého, program státoprávní. Podle humanitního programu a podle historicky daných skutečností znamená program ten v dohodě s našimi německými krajany usilovat o samostatnost v rámci říše rakouské. Prakticky se dá dohodnutí s Němci provádět autonomií ve smyslu selfgovernementu co největší, aby každý národ rozhodoval ve vnitřní politice sám o sobě; to také leží v pojmu lidovosti, které se dovoláváme…“

Masarykovy představy o česko-německé symbióze se nenaplnily. Jistě, nebyla to vůbec jen jeho vina a vina české společnosti. O to mi nejde. Chtěl jsem jen ukázat, že Masaryk byl prostý hysterické zaujatosti a nenávisti, vyrůstající často ze strachu a z nevíry ve vlastní sílu a vlastní schopnosti. Aby se člověk dokázal dívat na svět věcně, nesmí se bát. Masaryk se nebál. Byl ovšem v té době poměrně osamělý.

Druhá věc. Masaryk byl od svého vstupu na českou politickou scénu až do roku 1914 širokou veřejností, ale často i českými intelektuály chápán jako jakési výstřední ozvláštnění českého veřejného života, kverulantský podivín. Rozumělo mu jen pár lidí, jeho realistická strana měla malou veřejnou podporu a do Říšské rady se dostal jen díky pomoci sociálních demokratů. Zároveň měl jisté charisma. Dosvědčují to i lidé, kteří ho zvlášť nemilovali nebo si zachovávali jistý kritický odstup: František Ladislav Rieger, hlava staročechů, po setkání s ním napsal své dceři: „Má jakési kouzlo individuality, která k sobě pojí jiné a je podřizuje vůli své a z nich dělá stoupence své horlivé“. Francouzský historik Ernest Denis, velmi inteligentní člověk, který si dokázal zachovat od české problematiky kritický odstup a Masaryka si vážil, se ve svém známém díle Čechy po Bílé hoře vyjádřil takto: „Masaryk jest prorok, to znamená, že ti, kteří nejsou jeho žáky, bývají často drážděni jeho chováním hierofantským“ (odhalování svátostí, desakralizace,), „jeho břitkými aforismy a mlhavými věštbami. Vyznávám skromně, že jeho mysticismus je mi nesnesitelný. Ale to mně nepřekáží, abych neuznával v něm ducha velmi probudilého, spisovatele vzácných zásluh a velkého bořitele model. Měl dobré vlastnosti – a zvláště chyby – kterých bylo nejvíce třeba v této době života národního.“

Podobně píše i literární historik Arne Novák v době těsně před první světovou válkou: „Kouzlo jeho osobnosti, která poutá i svými krajnostmi a svou umíněnou jednostranností, svádí ty i ony, aby proti němu polemisovali, ale bránila namnoze objektivní a soustavné kritice jeho idejí. Jeho klasifikace věd se neujala, jeho koncepce národního obrození byla literárními i politickými historiky většinou odmítnuta; jeho výklad moderní sebevražednosti z náboženské krise neuspokojuje; jeho synthese positivismu a theismu jest povážlivá; jeho methoda ethické kritiky literární vystihuje jen část slovesných děl; jeho umělecký smysl často zklamal, a jistě počet takových námitek a pochybností poroste časem… Osobnost T. G. Masaryka zůstává neotřesena, i když jsou vyvráceny jeho hlavní zásady – máť pečeť geniality; současné naše kulturní dějiny jsou bez ní nemyslitelny.“ Snad proto za sebou Masaryk tehdy nikdy nedokázal shromáždit davy, nikdy však nemusel trpce konstatovat jako jeho žák Enmanuel Rádl „stojím tu se svými názory docela sám“.

Česká žurnalistika měla ovšem jasno. Nejvlivnější český list z přelomu 19. a 20. století, Národní listy, otiskl v době hilsneriády následující kádrový posudek ohavného odrodilce: „Hnán bezměrným slavomamem a velikášstvím, jež v přímém jest opaku s českobratrským smírem, jemuž dr. Masaryk snaží se raziti dráhu, neobrátil se tento ,příští génius národa českého´, nyní tak zneuznaný, k pozitivní práci na povznesení českého jména, nýbrž počal kácet. Jako filosof, jenž v době, kdy stal se ,českým učencem´, nebyl ještě ani úplně pevným v pravopise své mateřštiny, pustil se do Královédvorského rukopisu. Když byl na velikou radost odpůrcův našich písemnou tuto památku zostudil, aniž by se mu bylo podařilo přesvědčit někoho, že to skutečně falsifikát, jal se hned potom otravovati českou naši mládež, vytloukati z ní ducha národního a dusiti v ní cit vlastenectví a v náhradu za to vštěpovati jí onen mlhavý humanismus, který na místě zápasu staví rezignaci“ (to je prosím lež)... „Účinek toho byl, že dnes poděkovati se můžeme za to, že část našeho studentstva stojí opodál národního boje a projevům vlasteneckého citu že se posmívá. Ve směru tom ovšem si získal prof. Masaryk nárok na vděk – z ciziny.“ (Všimněte si, vděk z ciziny, myslí se ovšem Německo, je v českých očích negativum; tomu je třeba rozumět: zaprodanec našich odvěkých nepřátel, Němců.) „Jinak ale pranic nám není známo o tom, že by se byla cizina o prof. Masaryka nějak zvlášť zajímala.“ (Autor hanopisu si protiřečí.) „Prof. Masaryk to cítil. A proto vybral si senzační případ, k němuž připjal svou osobičku“ (sprosťárna, bd) „a pomocí kterého skutečně se mu podařilo vzbudit pozornost ne pouze vzdělaného, nýbrž i toho druhého světa.“ Jak vidno, dnešní tisk a mnozí dnešní novináři navazují na tuto tradici. Nevědomě, nemusí se to učit, stejně jako se nemluvňata nemusí učit plavat.

A teď k věci samé. Budu se věnovat dvěma příkladům toho, jak český tisk a česká intelektuální elita přijímaly v té době Masarykovy iniciativy. Oba případy se týkaly vlastně odborného sporu (Jsou dvě staré české literární památky podvrhy? Existuje tzv. rituální vražda?), ale zasáhly širokou veřejnost: první v její národní hrdosti. Druhý v jejím antisemitismu.

Základní fakta prvního případu jsou všeobecně známa, proto je jen velmi stručně shrnu. Jde o tzv. Rukopisy, dvě údajně středověké literární památky. První z nich, Rukopis královédvorský, sbírku lyrických a epických básní, nalezl Václav Hanka v kostele ve Dvoře Králové, měla být ze 13. století (tj. o něco málo starší než nejstarší dosud známé souvislé české literární památky). Druhý, Rukopis zelenohorský, je údajně fragmentem rozsáhlého staročeského eposu z 8. - 9. století a Hankovi jej poslal neznámý nálezce. Zejména druhý nález vzbudil okamžitě pochybnosti – vyjádřil je jasně Dobrovský, zpočátku byl nejistý i Palacký, kriticky se vyjádřil mj. i slovinský filolog Bartolomej Kopitar. Vzdělaná česká společnost i rodící se česká veřejnost však pochybnosti záhy zaplašily a dovolilo si je tu a tam jen pár podivínů.

Po rozdělení pražské univerzity na německou a českou v roce 1882 zachvátily jisté pochyby i badatele mladší generace českých vysokoškolských učitelů, jmenovitě Jana Gebauera a Jana Kvíčalu. Gebauer je vyjádřil v slovníkovém hesle pro německou Ersch-Gruberovu encyklopedii. Za to byl svým univerzitním kolegou Martinem Hattalou napaden coby zrádce národa, jenž v německé publikaci osočuje český národní poklad. Gebauer chtěl svůj názor obhájit v Listech filologických, které tehdy vydával jeho přítel Kvíčala, jenže ten na poslední chvíli couvl. Masaryk – v té době mimořádný profesor na české univerzitě a zároveň editor časopisu Athenaeum - Gebauerovi nabídl, že jeho stať otiskne.

Masaryk pochopil, že jde o širší otázku než jen o pravost dvou literárních památek: totiž o to, zda je důležitější národní zájem (možnost pyšnit se skvělou literární minulostí) než svoboda vědeckého bádání. A tak v únorovém čísle Athenaea z r. 1886 vyšel jednak Gebauerův text, jednak Masarykův otevřený dopis, jímž Gebauera vyzývá, aby zformuloval své pochybnosti. Titul Gebauerova textu zněl „Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského“ (Gebauer netvrdil rovnou, že jde o falsa, ale upozorňoval, že texty vykazují odchylky od staročeské gramatiky, jak ji známe z jiných, ověřených památek). A uzavírá: „Hledati pravdy, a když naskytují se příčiny ku pochybnostem, žádati nového zkoumání a zkoušení, jest badateli vědeckému nejen právem, ale i povinností.“ A stěžuje si na politizaci problému: „Nynější stav jest nesnesitelný a nesnesitelnosť tato nedá se odstraniti žádným krasořečněním a žádným nedouckým mluvením, žádným kaceřováním a žádným terrorismem; jen uspokojivé zkoušky další, chemická a paleografická, mohou tuto nesnesitelnosť odstraniti, a žádám-li důrazně za tyto zkoušky, je to skutečná petition of right.“ (Tady se podepsala víra 19. století ve všemoc exaktních věd – ve skutečnosti ještě před třiceti lety byly s těmito důkazy jisté problémy, a jako rozhodující se ukázaly důkazy filologické.)

Masaryk, který vlastně případ „udělal“, vdechl mu život, volil ve svém otevřeném listě vášnivější tón: „I pravím tedy, že nynější stav kontroverse nesrovnává se se ctí naší ani s pravdou, a že doma i v cizině velmi si škodíme… Kde to žijeme, že nám lidé, kteří surovosť a nevědomosť svou skrývají za praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo především a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví? Mají snad literární šmokové rozhodovati o takových věcech národa? Nedivíme se ovšem, že se u nás tak děje, protože ti, kdo povoláni jsou ve věcech takových míti slovo, v žalostné netečnosti mlčívají – to nám právě škodí.“ A dále: „Každý rozumný člověk želeti bude zklamání, které nás tuším očekává, ale je v národě lidí dosti, kteří mají nervy pro zvěsť neblahou. Že se nám v cizině vysmějí? Bohužel! Ale doufejme, že jen nerozumní, právě tak, jak zase u nás jen nerozumní věc hájí bez náležité kritiky. Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že česť národa vyžaduje obhájení Rukopisů! Česť národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnosť a zmužilosť uznávající omyl, nežli obhajování omylu, jejž třeba celý národ sdílí!“ Uznat chybu (nebo případně provinění) považuje Masaryk právem za statečnější, než tvrdošíjně hájit omyl, aby nebyla ostuda.

Tolik k východisku sporu. Chtěl bych se ovšem soustředit na zuřivou protiofenzívu tehdejších obhájců RKZ. Probíhala jednak odborná diskuse, především ve Vlčkově Osvětě. Účastnili se jí mj. Josef Kalousek a Josef Jireček. Pak ovšem žurnalistické útoky nejhrubšího kalibru. V nichž se v staročeském táboře vyznamenával především František Zákrejs, v mladočeském pak novinářský tým Národních listů. Polemiky v nich jsou často většinou nepodepsány, ale nechybí zvučná jména (např. Jan Neruda). Argumentace obhájců z obou táborů je obdivuhodně jednotná: vypadá to, jako by se ti lidé, kteří se mezi sebou často neměli moc rádi, předem domluvili. To je jen dojem, na darebnostech nebývá třeba se domlouvat. Základní argumenty jsou tyto:

1. Jde o frontální útok proti českým dějinám, české literatuře a české národní cti. František Prusík v Národních listech v r. 1886 píše: „Vyzývá-li nás p. Masaryk, jen abychom se přiznali, že oba rukopisy jsou podvrženy… a těší-li nás přitom, že prý nejsme jediní falsatoři, je to zajisté útěcha vší úcty hodná, s kterou můžeme nyní v hrob uložiti slavnou minulosť svou, kterou nám dosud cizina záviděla…“ . František Zákrejs v Osvětě téhož r. mluví o „ubíjení naší historie, naší slovesnosti, našich předkův“, o tom, že se sahá „na česť našich buditelů, naší minulosti“. A podle Josefa Kalouska tamtéž je to „generální útok na všechnu naši organizaci literární, vědeckou a politickou.“ Typické je hysterické přepínání: existence českého národa a české kultury přece nestojí a nepadá se dvěma literárními památkami. Autoři jsou přesvědčeni: jakmile přiznáme pravdu, je s námi konec. (Je pozoruhodné, že podobné přesvědčení vede dnes obhájce vyhnání sudetských Němců.)

2. Proti „vědecké nadutosti“ kritiků RKZ staví jejich obhájci „prostý rozum“ (to je jakýsi předbolševický moment, podobné uvažování najdeme např. v známém pamfletu Zdeňka Nejedlého Komunisté – dědici velikých tradic českého národa“ z r. 1946, Nejedlý se tam pokouší dokázat, jak prostý člověk zpravidla myslí správněji než popletený intelektuál). Podle Františka Prusíka v Národních listech 1886 „nemůže tedy ,ochrana vědecké práce´ jíti tak daleko, aby stavěla všechny tyto vědátorské odrůdy na stejný stupeň obecné vážnosti a společenské šetrnosti, aby všelikým těm pravým i nepravým, velkým i malým ,vědcům´ pojistila privilej neomylnosti, a vymezila všelikou proti nim diskusi se strany prostého, neprivilegovaného rozumu“. Ve skutečnosti je věda konfrontována s nadutým ignorantstvím.

3. Proti argumentům staví novinářští obhájci padělků průhlednou demagogii. Národní listy např. píší: „Tvrdí-li prof. Masaryk, opíraje se o svého lingvistického přítele prof. J. Gebauera, že syntaxe Rukopisu královédvorského není ,stará´, pravíme my, že jest národní, že jest česká, odpovídající duchu národa, duchu jazyka.“

4. Autoři článků volí často útočný a urážlivý tón: Když do Národních listů napsal formálně slušnou a věcnou polemiku proti Masarykovi a Gebauerovi knihovník Vrťátko, napomenula ho redakce poznámkou: „ctěný pan spisovatel chce patrně z pouhé rytířské gentilnosti těmito několika, jak se nám zdá, neodůvodněnými zdvořilostmi osladiti prof. Gebauerovi následující hořké pilulky…“

5. Všichni se ovšem shodnou na jednom: jde o temné spiknutí. František Prusík, NL: „Nebyli bychom se chopili pera proti mělkým útočníkům“, ujišťuje František Prusík v Národních listech, „kdyby z nových článkův prof. Gebauera a dr. Masaryka nebylo zřejmo, že na podvrácení písemných našich památek jednají soustavně dle dávno domluveného plánu, proti němuž každý, kdož stojí na stráži národních interessův, povinnen jest postaviti se v obranný šik.“ Spiknutí je neseno nízkými a sobeckými osobními motivy – tak Josef Kalousek vysvětluje, proč se ke „spiklencům“ přidal i prof. Jaroslav Goll (vědec o něco starší, než Masaryk, který se těšil na univerzitě značné autoritě, Kalousek by ho zjevně rád trochu omluvil): „Že v tom spiknutí spoluúčinkuje, to jest ovšem jisté, neboť to dělá veřejně.“ (Pozoruhodná teorie “veřejného spiknutí“) „Že by k němu byl se přidal za týmiž osobními účely, za kterýmiž p. Masaryk spiknutí zosnoval, o tom bych podle povahy p. Gollovy pochyboval; dle mého nepředsudečného mínění pana Golla k tomu spoluúčinkování přivedlo předně osobní přátelství k náčelníkům, pak dokonalá víra ve filologickou neomylnosť p. Gebauera, i mimovolně zakoušený veliký dojem závratné smělosti p. Masarykovy.“

6. V pozadí jsou pochopitelně nečisté pracky odvěkého německého nepřítele. O sporu vyšla podrobná zpráva v německých novinách Münchener Allgemeine Zeitung. Nato Národní listy píší: „Domácí podezřívači obou našich rukopisů utíkají se již o pomoc do Němec! Je to stará historická cesta všech, kdož konspirujíce proti citům neb interessům našeho národa, narážejí doma na nezlomný vlastenecký odpor. Tou cestou šli všichni od oněch pověstných čtrnácti lechův, kteří zajeli sobě do Němec pro víru a přivezli sobě protislovanskou liturgii – až do oněch „vlastencův“, kteří volali Němce na pomoc proti Přemyslu Otakarovi a na den sv. Rufa na Poli Moravském zradili a pomáhali poraziti zájem svého národa… Když jde o potupení věci české, mezi Němci najde se vždy ochotného souhlasu a není k tomu potřebí ani zvláštních důvodův neb přesných vědeckých důkazův. Stačí úplně jalové a plané podezřívání nynějších tupitelův našich rukopisů.“

7. Všechno to je pak dohromady smícháno v nenávistné tirádě uznávané hlavy tehdejší české žurnalistiky, šéfredaktora Národních listů dr. Julia Grégra: „S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků… přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby zcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti… jako by bylo úmyslně pojatým úkolem našich domácích útočníkův, aby vyhladili poslední a jediné tyto zbytky někdejší dávné naši pospolitosti slovanské, otravují jedem podezření a svého německého kosmopolitismu písně našich rukopisů… k řadě dosavadních útočníků přistoupili útočníci noví, zorganisovala se, Skoro bych řekl, literární Maffia, která nesahá sice do kapes jednotlivcův, ale vztahuje své smělé ruce po nejdražších skvostech národa.

8. Nechybí ani náznaky, že tito lidé vlastně na českou univerzitu neopatří (a domyšleno, měli by z ní být vykopáni). Podle Národních listů „celý český tisk a vynikající vlastenci čeští neusilovali věru půlstoletí o zřízení české univerzity proto, aby se stala střediskem k šíření národního indiferentismu, aby hned v první chvíli svého působení byla táborem, z něhož se organizují soustavné výpravy na zohavení a zničení nejcennějších našich kulturních památek, aby se zneužívalo na ní vždy na potupu věci české… a aby… pomocí našich ,vědců´ otravovala vlasteneckou vřelost v srdci našeho studentstva, které jest ozdobou a nadějí národa!“

Kampaň měla pro Masaryka nepříjemné následky: nakladatel Otto odmítl vydávat Athenaeum, Masaryk je pak musel vydávat vlastním nákladem. Byl donucen vzdát se další práce na Ottově naučném slovníku. Jeho odpůrci na něj podali stížnost u Akademického senátu, řízení se vleklo do r. 1888 a skončilo tím, že Masarykovi byla nakonec udělena důtka. Čeští dobráci měli nepochybně prsty v tom, že jej císař nejmenoval řádným profesorem (císařovi nepochybně na pravosti RKZ vůbec nezáleželo) a ještě v r. 1890 ho denuncovali vídeňskému ministerstvu školství.

Shrňme tedy vše, co tehdy Masarykovi a jeho přátelům vyčítali: jde o frontální útok proti češství vůbec. Je veden nízkými pohnutkami, jedná se vlastně o rozsáhlé spiknutí proti české věci, a toto spiknutí je řízeno a placeno z Německa.

Masaryk si byl vědom politické závažnosti sporu: šlo o svobodu myšlení, již je nutno prosadit proti účelovým politickým omezením. „neběžíť pouze o pravosť nebo nepravosť rukopisův, ale o to, aby volno bylo každému vědecké své přesvědčení kdykoli a o čemkoli přednésti.“ A jinde v debatě jde Masaryk už nad problém svobody vědeckého bádání: „Běda národu, který nemá generálního štábu, který nemá mužů, kterým volno, ba povinno o všech důležitých potřebách národních svobodně rokovati, uvažovati, kritizovati; běda národu, který si trvalým a upřímným rozvažováním nenashromáždil poznání cílův a prostředků pro ustavičnou práci potřebných! Národ takový nekráčí mužně za vytknutým cílem, ale na zdař bůh vrhá se v osud slepý… tak zajisté po tuhém zápase nastala tolerance náboženská, poněkud i politická, a teď jde o toleranci národnostní. Jde teď o to, smí-li se v národě klidně a rozvážně nejen mysliti, ale veřejně mluviti o zásadách národa se týkajících, jde o to, jsme-li již tak vzděláni, že sneseme mínění různá, ať je podává kdokoli a kdykoli…“

Opakuji tedy dvě základní Masarykovy teze:

Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že česť národa vyžaduje obhájení Rukopisů! Česť národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnosť a zmužilosť uznávající omyl, nežli obhajování omylu, jejž třeba celý národ sdílí!“

Jde teď o to, smí-li se v národě klidně a rozvážně nejen mysliti, ale veřejně mluviti o zásadách národa se týkajících, jde o to, jsme-li již tak vzděláni, že sneseme mínění různá, ať je podává kdokoli a kdykoli.

Obě jsou aktuální i dnes: boj o tyto zásady je nedobojován, lépe řečeno otvírá se vždy znovu a znovu, když společnost narazí na nepříjemný problém, který by lidé nejraději zametli pod koberec v naivní představě, že se ho tak mohou zbavit.

Je neoddiskutovatelnou Masarykovou zásluhou, že dal sporu o Rukopisy, čistě vědeckému, širší myšlenku a smysl: jde o svobodu vědy a vůbec myšlení vůči cenzuře, zdůvodňované falešně pochopeným „národním zájmem“. Tím se z případu stalo politikum v nejlepším slova smyslu. A Masaryk zároveň odpůrce pravosti zorganizoval. O přitažlivosti veřejné diskuse svědčí i toto pěkné vyznání estetika prof. Otakara Hostinského: „Nebyl bych vystoupil na veřejnost, kdyby spor se vedl se strany obhajců způsobem takovým, jenž jedině sluší sporům vědeckým. Jakmile však nesnášenlivosť konfiskovala volnosť slova a terrorismem svým u veřejnosti zabezpečila monopolů hlasům ve prospěch Rukopisů, jakmile zlomyslnosť chopila se zbraně nejlacinější a právě proto bohužel nejraději užívané, zbraně to, kterou zraněni jsou u nás již téměř všichni, kdož vůbec odvážili se do života veřejného, namnoze i mužové nejlepší: bezdůvodného totiž podezřívání z nevlastenectví. Nemohl jsem již býti na vahách. Zde sluší přiznati barvu bez obalu a veřejně, neboť běží o česť naši. Nesmí se říci, že české kruhy vědecké dají se zastrašiti a k mlčení odraditi žurnalistickým veto, a že zejména učitelé na vysokých školách českých klidně pohlížejí na omezování oné svobody bádání a učení, bez níž univerzita přestává být univerzitou, věda vědou.“

Příběh sporu o Rukopisy se dá vzít za dva konce: za prvé, jak je to dobře, že se v našem národě vždycky najde pár statečných lidí, kteří se nebojí postavit čelně proti rozpoutaným davovým vášním a jejich nestydatým manipulátorům. Druhý konec je smutnější: jaký dovedeme být my Češi dobytek, jak snadno se dáme strhnout k tomu, abychom sprostě osočovali a štvali ty, kterým mezi námi opravdu o něco jde. Doporučuji zohlednit oba konce zároveň.

Druhý případ, který chci zmínit je všeobecně známý pod jménem hilsneriáda. Protože o ní existuje obsáhlá a dostupná literatura (především shrnující knížka Jiřího Kovtuna), uvedu z věcné podstaty případu jen základní údaje. Navíc se budou následující řádky věnovat ještě dalšímu aspektu: odvrácené straně vztahu Masaryk a studenti. Studentstvo má v české společnosti dobrou pověst jako revoluční, progresivní prvek. Asi proto bývají ve vypjatých dobách (bylo tomu tak např. v roce 1968) studentští lídři často naplněni takovým nesnesitelným a nadutým sebevědomím, že se s nimi skoro nedá mluvit. Podobné sebevědomí lze vycítit i u těch, co se dostali v souvislosti s případem Hilsner do konfliktu s Masarykem. Nejdřív ale, o co vlastně šlo.

V lese u Polné našli 1. dubna 1899 mrtvolu devatenáctileté místní dívky jménem Anežka Hrůzová. Měla podříznuté hrdlo a zemřela vykrvácením. Zpočátku upadla v podezření rodina Hrůzových (matka a bratr oběti), která se netěšila zvlášť dobré pověsti. Pak byl ale zatčen mladík jménem Leopold Hilsner z židovské komunity v Polné. Pocházel z velmi chudé rodiny, byl v podstatě tulák, což bylo v činorodém a pracovitém židovském prostředí něco velmi neobvyklého. Záhy se rozšířilo, že způsob provedení svědčí o tzv. rituální vraždě (vražda křesťanské panny za účelem odběru krve pro židovské náboženské obřady).Aféra nabyla celorakouských rozměrů. Své síly spojili ti, co se jinak nemohli ani cítit: klerikálové, čeští a němečtí nacionalisté. Na české straně se intenzivně angažovala zejména malá Strana státoprávně radikální a její předák JUDr. Karel Baxa. Tiskový orgán strany, deník „Radikální listy“ v dubnu 1899 např. napsal: „Jaký byl tedy motiv vraždy? Mocněji a neodbytněji ovládla veškero veřejné mínění pověst o rituální vraždě. Bojíte se jí uvěřiti, nemůžete připustiti, že by na sklonku 19. století žila rasa, jejíž náboženství káže nebo připouští vraždu k účelu náboženskému. Bojíte se jí uvěřiti – ale síla a přesvědčivost okolností je mocnější. Ještě nikdy nesvědčily všechny důkazy pro vraždu rituální tak, jako tenkráte. Existuje-li rituální vražda, pak je jí případ polenský." (Všimněte si prosím výrazně sviňského způsobu podání, je zároveň uhýbavý a denunciantský).

V Polné vypukly protižidovské bouře, musely zasahovat policejní posily. Rozjela se obrovská organizovaná štvanice, spojená s manipulací svědků (lidé se zpětně rozpomínali na detaily, které jakoby potvrzovaly Hilsnerovu vinu). Podezření bylo podpořeno pitevním nálezem: smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, co se našlo na místě, kde byla oběť nalezena, prý neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.

Na základě toho pak v Kutné Hoře proběhl v září 1899 před zfanatizovaným publikem proces s Leopoldem Hilsnerem. Významnou roli v něm sehrál Dr. Baxa (pozdější dlouholetý pražský primátor za republiky a jen čas i předseda ústavního soudu) coby právní zástupce matky zavražděné („soukromé účastnice“ obžaloby). Před soudem pronesl několik vzletných proslovů, z jednoho citujeme: „Děkuji Bohu, že je znám motiv vraždy a pravá příčina smrti. Zavraždili nevinnou křesťanskou dívku, aby se zmocnili její krve… Z kutnohorské soudní síně letí do celého světa zpráva, že jsou v naší společnosti lidé, kteří vraždí, aby svého bližního oloupili o krev. Ať už je to rasa, ať už je to sekta, máme tu před sebou faktum, jež se nedá popřít. Musíme ho bránit proti těm, kteří nechávají vykrvácet naše křesťanské dívky…“ A když mu Hilsnerův obhájce nato předložil vyjádření dvaceti odborníků, kteří se vesměs vyjádřili, že „rituální vražda“ je pověra, Baxa jen s úsměvem odpověděl, že pojem rituální vražda vnesl do jednání soudu pan obhájce.

Baxa sám se v soukromí nechal slyšet, že samozřejmě na žádnou rituální vraždu nevěří, ale že aféra napomůže emancipaci českého národa z područí židovského kapitálu. Hilsner byl uznán vinným za spoluúčast na úkladné vraždě provedené „potutelným způsobem“ (tj. za účelem odebrání krve, pojem „rituální vražda“ se přímo v rozsudku nesměl vyskytnout) a odsouzen k trestu smrti oběšením. Národní listy (které nemohly chybět u žádné lumpárny, tehdy už to nebyl jediný český deník, ale stále ještě ten nejvlivnější) o závěru procesu napsaly: „Rozsudek poroty, jímž Leopold Hilsner uznán vinným přímého účastenství na úkladné vraždě a soudem dle § 136 zák. odsouzen k trestu smrti, přivítán byl obecenstvem pod okny krajského soudu shromážděným (zdaleka ne všichni se vešli do jednací síně) potleskem a voláním slávy porotcům… když vyšel Dr. Baxa ze soudní budovy, byla mu zástupem na ulici provolávána sláva a obecenstvo provázelo jej pak k hotelu Na poště, kde jest ubytován.“ Už v té době Masarykův časopis Čas reagoval na proces velmi negativně.

Hilsner se odvolal. V té chvíli Masaryka vybídl jeho někdejší žák, vídeňský žurnalista Siegfried Münz, aby se k věci vyjádřil. Nešlo o problém Hilsner, ale o otázku rituální vraždy a antisemitismu. Masaryk ve (zveřejněné) odpovědi Münzovi označil rituální vraždu za pověru a upozornil na politické a hospodářské pozadí antisemitismu. Zároveň začal shromažďovat materiál pro brožurku „O potřebě revidovati proces polenský“. Ta byla sice po vydání ihned zabavena, ale jeden rakouskoněmecký poslanec ji pak na Říšské radě přednesl jako interpelaci: poté muselo být podle zákona její zveřejnění povoleno.

Nato začaly rakouské úřady a soudní instituce couvat. Masaryk se ovšem dostal do centra nepřízně nacionalistického, klerikálního, radikálního českého i německého tisku. Zcela disparátní mediální okruhy se spojily se ve snaze poštvat proti němu studentstvo. Nešlo přitom jen o „ideové podněty“, ale i o tak říkajíc technicko – organizační detaily. Německý list Deutsches Volksblatt z Vídně informoval své čtenáře o termínech Masarykových přednášek na pražské univerzitě. České Katolické listy šly ještě dál, uveřejnily Masarykovu adresu a popsaly dokonce, která jsou okna jeho bytu.

Při prvním pokusu o demonstraci před Masarykovým bytem se sešlo jen asi sedmdesát lidí, Masaryk byl zrovna nemocen, jeho žena požádala studenty, aby si zvolili deputaci, kterou Masaryk přijme. Demonstranti se po několika výkřicích rozešli. Druhá akce byla důkladnější – nejdřív svolali na univerzitě schůzi s neutrálním tématem, ale každý věděl, že půjde o protestní akci proti Masarykovi. Schůze byla nakonec vedením univerzity zakázána. Dav studentů pak táhl na Malou Stranu, kde Masaryk bydlil, a uspořádal u sochy maršála Radeckého kravál. Radikální listy daly najevo zlomyslné uspokojení: „Jest zajímavo, že studentstvo české proti Masarykovi bouří; vždyť bylo dosud téměř hypnotisováno jeho osobností a přejímalo bezmyšlenkovitě a naprosto nekriticky vše, co jim toto oblíbené a módní jejich orakulum předložilo… Zdá se, že tato hypnosa počíná mizeti; poslední husarský kousek páně profesorův otvírá oči i mnohým z těch, kteří se dosud počítali k jeho věrným. Odchýlil se tentokrát svým duševním pochodem příliš makavě od logického a zdravého myšlení českého člověka. Nelíbily se mu bouře proti židům. Snad i jiným nelíbily se v té formě, v jaké byly a jsou vedeny. Ale i ten, kdo bouře protižidovské neschvaloval, dospěl logickým myšlením ku závěrům zcela opačným než-li pan profesor. Řekl si: bouře nepomohou, jest třeba emancipovati se usilovnou prací, hospodářsky, myšlenkově. Na všech polích. Masaryk ale usoudil: bouře jsou hrozné, brutální: je nutno židy chránit. Víme všichni, že my, český lid, potřebujeme ochrany a podpory na všech stranách a všemi prostředky; Masaryk vyšel, aby chránil a podporoval židy, kteří mají k tomu sami prostředků více, než potřebují. Tímto docela nečeským a logicky zvráceným způsobem myšlenkovým znechutil se Masaryk tentokrát i mnohým z těch, kteří dosud nedali na něho dopustiti…“ Pak autor článku vyjadřuje naději, že české studentstvo bude napříště k Masarykovi kritičtější: „Nedá se snad pro příště tak snadno oslepiti nejasnou jeho humanitou a pochopí, že na celé té humanitě není špetky nového, původního, moderního. Že právě moderní vědou opřené nazírání na svět vede někam docela jinam, tj. k akceptování života silného a k uplatňování se určitého celku třeba i bojem.“ Fašizující ráz tohoto způsobu myšlení a psaní je dnes z odstupu zcela zjevný.

Tisk zároveň Masaryka – jak bylo u nás zvykem – obvinil, že je placen, a to jednak od židů, jednak od vlády (obojí mělo v očích českého nacionála stejně špatnou pověst). Nakonec uspořádali bojkot Masarykových univerzitních přednášek: asi tisíc studentů obsadilo dvůr Klementina a místnost, kde se měly konat. Počítali, že se Masaryk nedostaví, ale přepočítali se. Národní listy referovaly o „akci“ takto: „Zatím prodral se uprostřed hloučku Slavistů“ (Masarykových přívrženců) „prof. Masaryk do síně, jsa na cestě, na schodišti a v předsíních předmětem stálého pokřiku ,zaprodanče židovský´ a pod... Marně hleděli přívrženci Masarykovi, jichž bylo v sále asi 50 proti 200 národně smýšlejících, pískot přehlušiti tleskáním… Marné byly námahy prof. Masaryka přijíti ku slovu a marny též pokusy děkana prof. Mourka bouři zažehnati. Kdykoli snažil se prof. Masaryk promluviti, stupňovala se vřava, zdvíhaly se hole, ba i měšce s penězi… Pojednou bylo pozorovati, kterak ze sálu vystrčen byl nějaký student, člen židovského spolku, po něm za chvíli zase jeden, jemuž dokonce klobouk byl naražen. Prof. Masaryk, vida, že ke slovu se již nedostane, chopil se křídy a počal psáti cosi na tabuli. Bylo mu však v tom od studentů kolem se kupících zabraňováno. Tu odňal prof. Masaryk jistému studentu legitimaci, ale kollegové jeho přinutili jej, aby ji vrátil, přičemž mu byl sražen skřipec z nosu. Půl hodiny vzdoroval prof. Masaryk s tvrdošíjností jemu vlastní bouřícímu se množství, až teprve asi ve ľ na 12, vida, že všechny jeho pokusy jsou marny, odhodlal se k ústupu… tím skončil první debut oblíbeného kdysi na universitě prof. Masaryka po vydání jeho brožury. Pro prof. Masaryka může to býti mementem, že ani s city naší studentské mládeže nesmí se zahrávati přes míru. Přišel r. 1882 do Čech, aby ,kácel modly´, jimiž rozuměl mnohé, co našemu národnímu citu jest drahé, ale dnes, zdá se, že takovou skácenou modlou bude sám prof. Masaryk.“

Zbývá jen podle dobových svědectví doplnit to, co Masaryk psal na tabuli: „Nebál jsem se přijít, prosím o slovo. Obvinění tisku, že jsem podplacen, jsou vylhaná. Stejně obvinění, že jsem propůjčil své jméno pod cizí práci. Vystoupil jsem, protože jsem prohlédl klerikální antisemitismus a považuji ho za národní zlo. Svědomité studium mne přesvědčilo, že provedení polenského procesu je přímo atentát na rozum a lidskost. Bránil jsem svobodu myšlení a cítění, bez diplomacie, a budu jej vždycky bránit. Co máte vy, demonstranti, tedy proti tomu? Řekněte mi vaše důvody. Budu je respektovat, stejně jako já požaduji respekt od vás.“ A po chvíli Masaryk pokračoval: „Respektoval jsem vždy české studentstvo a jeho motivy. Jsem mu nyní k dispozici a chci odpovídat na každou otázku. Doufám v mužné smýšlení, v to, že se někdo chopí slova osobně, neanonymně.“

Nato se k odpovědi odhodlal nějaký student a napsal: „Namítáme Masarykovi, že v tak pohnutých dobách, kdy je nutné, aby národ stál sevřeně proti nepřátelské vládě, chce kvůli jednomu židovi rozštěpit celý národ a oslabit ho tak. Pracuje do rukou expanzivnímu germanismu. Dále namítáme, že tvrdí: Musím mít pravdu, i když to, co tvrdím, není pravda. Z něho by žádný Hilsner nedostal ani kapku české krve. Fiala.“

Masaryk na to reagoval: „Tak pohnuté časy máme stále, protože zkorumpovaná žurnalistika vede do útoku část inteligence, která je líná myslet. Žádám fakta, ne fráze.“ Dotyčný student ještě opáčil: „Faktem je brožura, která dokazuje, že Masaryk raději pomáhá židům než vlastnímu národu.“ A Masaryk dodat: „Tak to jste brožuru nečetl – jak tedy můžeme diskutovat.“

Masaryk pak přišel ještě na další přednášku. Do sálu byli vpuštěni jen zapsaní studenti, demonstranti dělali kravál pod okny. Pak vedení univerzity podlehlo studentskému nátlaku a Masarykovy přednášky do konce semestru přerušilo.

Přesto se část studentů a sociálně demokratičtí politici postavili za Masaryka. V rozhovoru pro „Časopis akademické mládeže“ se ho po čase zeptali, zda ho ještě bolí nerozvážné chování demonstrantů. Masaryk odpověděl: „Nebolí mne to a nebude mne to bolet. Bylo by mne bolelo, kdyby ten nebo onen byl povstal a uvedl trefné důvody proti mému počínání.Ale křik, pískání a podobné jednání nebolí. Píši, říkají, do německých novin. Ovšem, a budu tam psát dál. Nemohu přece psát do českých novin, které o mně rok co rok rozšiřují lži – a mám se na to klidně dívat, mám se nechat umlčet? Kdybych uměl čínsky, psal bych do čínských novin, abych hájil pravdu proti naši novinářské korupci.“

A jinde napsal: „Jen poznání a přesvědčení, že pověra rituelní je pro národ náš nebezpečná, otvírajíc bránu pověrám a násilnostem duchovním i fyzickým, přimělo mne, že jsem povstal proti pověře v případě polenském… Antisemité jsou slepým nástrojem klerikalismu, usilujícího o duchovní slepotu, klerikalismu ubíjejícího ducha. Žid se to jmenuje, alem ve skutečnosti je to moderní věda a filosofie, moderní svobodné myšlení. A této skutečné duchovní vraždě česká inteligence sloužit chce pověrou vraždy rituální?“

Masarykovi se podařilo významně přispět k tomu, že v opakovaném procesu, který proběhl v Písku, už rituální vražda nebyla ani náznakem zmíněna. Nešťastný Hilsner byl ovšem odsouzen ještě za jednu vraždu (podle mého názoru byl ten člověk v obou případech nevinný) a před výkonem trestu smrti ho zachránilo jen to, že soud měl k dispozici pouze indicie. Císař ho omilostnil. To už ovšem čeští národovci o záležitost ztratili zájem: blížily se volby, židovská komunita v českých zemích byla z dobré poloviny počeštěná a např. mladočeši měli velký zájem o jejich hlasy, A tak Národní listy mění tón: „My taky máme hrstku židů, která s námi poctivě smýšlí a s námi česky cítí… i u nás jsou lidé, kteří tyto židy házejí z židovskými našimi nepřátely do jednoho pytle. Žid jako žid, říkají, a dopouštějí se tím největšího bezpráví a poškozují tím zbytečně zájmy svého národa… Ale proto nebude, kdo u nás rozumný a spravedlivý, …vylučovati ze společnosti národní onu hrstku židů, která skutečně jest naše a naším českým žije životem… již proto je v úctě míti musíme, že nesou pouhými vyznavači svého českého přesvědčení, nýbrž že jsou skutečnými jeho pionýry. Jsme národ malý a nemáme příčiny odmítati toho, kdo v nejpoctivějším úmyslu hlásí se k nám slovy: ,Jsem celý váš!´“

Tímto účelově vychcaným a podlézavým předvolebním prohlášením uzavíráme náš pokus o portrét českého tisku v konfrontaci s fenoménem TGM.

Dodatek

Mimořádných kvalit a mimořádné intenzity dosáhla protimasarykovská kampaň v „satyricko-politickém časopise pro lid“ (upozorňuji že nešlo o žádné suspektní a okrajové periodikum) s názvem Šípy. Masaryka tam skoro soustavně jmenují Macesryk. Vánočnímu číslo z roku 1899, které je Masarykovi věnováno v podstatě celé, vévodí báseň „Ze zpěvníku Tomáše Vládymila“: „Když tě vidím, milý Poldo,“ (tj. Hilsnere) „v tom arestě seděti, mluvím stále v unesení, žes nevinnou obětí. Kdybych Čechy tak miloval, jako miluji tebe, byl bych dávno za mřížemi neb na cestě do nebe. Já mám obchod novej, pěkně zavedenej, od městečka ke vsi, židáčci kupte si podílek Časovskej.“ Masaryk údajně „obhajuje nepravdu, židovský švindl, působí rozbroje mezi studentstvem, tříští síly národní, kšeftaří s židovskými obřezanci a nabízí jim abonemá na židovský plátek“. Ve zprávě „Rytíř židovské pravdy“ se zase píše: „Židofil pan Garyk Masaryk vozí si s sebou do vysokého Karlo-Ferdinandského učení svou paní jako záštitu své vykošerované autority, spoléhaje na rytířské ohledy naší studentské mládeže – k dámě!“ Pisatel naráží na to, že na zmíněnou bouřlivou studentskou akci Masaryka doprovázela jeho manželka, paní Masaryková byla Američanka a nechtěla zjevně nechat svého chotě ve štychu; hned si to vyložili tak, že si ji tam vzal tak říkajíc jako živý štít, všechno se dá vysvětlit, když se chce. „Hm, pan Garyk Masaryk odjakživa je rytířem k dámám! Škoda, že nebožka Anežka Hrůzová se mu nemůže poděkovat…. Ale za to ho drží němečtí židé“ („německý žid“ byla pro tehdejší české vlastence zvlášť zavrženíhodná forma žida - něco jako je pro dnešní české vlastence sudetoněmecký katolík šlechtického původu) „zuby nehty… chtěl by študenty svým, bývalým ,vplivem´ zas obrátit na svou novou židovskou víru, ale tentokrát se mu to nepodařilo… A lid Mojžíšův volá: ,Hosana, blahoslaven Tomáš Garyk Masaryk do devátého kolena, nebo třeba byl by goim, veliký je před Jehovou a slze radosti kane tetě Bohemii z oka zalepeného a vítězný smích řine se z hrdla Neue Freie Presse…´ Neb volá-li lid Hospodinův a synové Izraele ,Kde je český Zola´, tak praví ,Zde jest´ a bude-li potřeba, zreviduje se i proces Jidášův, zdali snad i ten naposled neměl pravdu a nemělo-li by se jeho dědicům vyplatit k těm 30 stříbrným co doplatek na ruku ještě 970.“ Zde narážejí na to, že Masarykovi shodou okolností zvedl v té době rakouský stát roční příjem o 1000 zlatých. Kromě toho, že je židovský přisluhovač, obviňovali totiž Masaryka i z kolaborace s rakouskou vládou, která pomocí cenzury zoufale a systematicky potlačovala všechny zmínky o rituální vraždě, ale současně i všechny polemiky s teoriemi o rituální vraždě, v klamné naději, že pak bude pokoj.

Otázka Masarykových údajných hmotných zájmů (kolik mu za to zaplatili), bez níž se žádná trochu vášnivější diskuse v Čechách ani dnes neobejde, se ale vedla i v Radikálních listech: „Revisionistická kampaň Času a Masryka uvádí se na mnohých místech ve spojení s otázkou židovského časopisu, na nějž se sbírají po Čechách peníze… Kdyby se ukázaly pověsti ty správnými, pak… nebyl by Masaryk jen vědeckou koketou – ale něčím jiným.“

(www.bohumildolezal.cz)