Leden 2007

Nenávidí naše ctnosti, ne zločiny

Artur Domoslawski

Z rozhovoru Artura Domoslawského se duchovním otcem amerického neokonzervatismu Normanem Podhoretzem (1930). Válka s islamofašismem bude trvat zhruba třicet až čtyřicet let, více méně stejně dlouho jako trvala studená válka, prorokuje „kmotr“ amerického neokonzervatismu v rozhovoru, který minulý měsíc poskytl polskému deníku Gazeta Wyborcza.

Francis Fukuyama, jenž je dnes vlastně už exneokonzervatistou, říká, že reakce USA na hrozbu se strany islámských radikálů byla přehnaná. USA podle jeho názoru přiznaly hrstce teroristů světový význam, „zglobalizovaly“ ji. Skutečný problém s teroristickou hrozbou má svět až nyní, po válkách v Afghanistánu a v Iráku.

Francise Fukuyamy si velice vážím, a doufám, že stále zůstává mým přítelem, ale velice se mýlí. Co znamená, že jsme „zglobalizovali“ hrozbu? Co je to za hloupý argument? Žili jsme v míru a věnovali se svým záležitostem, když dvě letadla vrazila do věží WTC, třetí do Pentagonu a zemřely tři tisíce lidí. Ani Stalinovi, ani nacistům se nepodařilo zasáhnout nás tak citelně.

Stalin a nacisté zabili poněkud více lidí.

Mám na mysli zásah USA. Ale kdo ví, kolik tisíc lidí povraždili islamofašisté v Íránu a kolik jich zahubil Saddám Husajn? Ale souhlasím, že je to jiná liga než Stalin a Hitler. Islamofašismus je nový typ globálního ohrožení, který se od komunismu a nacismu liší, i když něco společného s jedním i druhým má. Ale my jsme ohrožení „nezglobalizovali“, ono se „zglobalizovalo“ samo. A co jsme měli po útoku na Ameriku dělat? Odpověděli jsme.

A nebylo to naopak tak, že útok na Ameriku byl odpovědí na řadu desetiletí trvající americkou politiku na Blízkém východě? Existuje přece teorie, která hovoří o „blízkém“ a „vzdáleném“ nepříteli islámských radikálů. „Blízký“ nepřítel jsou autoritářské režimy v Egyptě, Jordánsku. Saúdské Arábii podporované nepřítelem „vzdáleným“ čili USA. Útoky z 11. září byly úderem uštědřeným „dalekému“ nepříteli, aby byl oslaben nepřítel „blízký“?

To je pravda. USA ve jménu stabilizace regionu podporovaly autoritativní režimy na Blízkém východě, ale právě Bush chce tuto politiku změnit. Jsem přesvědčen, že tím, za co nás islamofašisté nenávidí, není to, co děláme, ale to, kým jsme. Nenávidí naše ctnosti, ne zločiny.

Proč by měli nenávidět vaše ctnosti?

Protože představujeme ohrožení všeho, v co věří. Nenávidí naši svobodu i náš buržoazní styl života. Považují je za morální i duchovní ohrožení. Proč nás Usáma bin Ládin a Írán nazvali Velkým satanem? Protože satan je pokušitelem - v křesťanství stejně jako v islámu. Islamofašisté se bojí, že by náš životní styl mohl být pokušením pro mladé lidi z muslimského světa, a on jím de facto je. Islamofašismus je nový jev, který vychází ne ze sedmého, ale z dvacátého století - není prostý vlivů nacismu a bolševismu.

Pojem islamofašismus mě moc nepřesvědčuje. Fašismus byl masovým hnutím, vznikl za úplně odlišných okolností, a teroristé, kteří zaútočili na Ameriku, byli malá skupina.

Ve světě žije více než miliarda vyznavačů islámu. Za předpokladu, že se radikálům dostává podpory pouze od jedné desetiny, z toho stále vyplývá, že jich je sto milionů. Je to malá skupina? Teroristé jsou samozřejmě revoluční avantgarda. Když Lenin žil v Curychu, měl kolem sebe také jen malou skupinu. K tomu, aby si někdo podmanil celý svět, není třeba mít velkou skupinu. Nevzpomínám si, kdo tohoto označení použil jako první, ale je velice výstižné. Islamofašisté nepředstavují náboženské hnutí, ale hnutí politické, které vychází z islámu. Jde o stejnou věc jako u marxismu a komunismu - marxismus představoval systémem názorů a komunismus byl jejich politizací. Druhá část tohoto pojmu souvisí s přesvědčením, jímž se zdůvodňovala intervence v Iráku - že máme co do činění s fašistickým režimem. Bojujeme s dvouhlavou saní - jedna hlava má náboženskou tvář (Taliban v Afghánistánu, Muslimské bratrstvo v Egyptě), druhá světskou a jejím nejvýznačnějším představitelem byl Saddám Husajn. Někteří lidé tvrdí, že se bin Ládin a Saddám neměli příliš v lásce, ale my víme, že mezi nimi fungovala spolupráce. Existuje dostatek důkazů, že blízkovýchodní despotové spolupracují s fundamentalisty.

To však není příliš jasné. Snadněji lze dokázat, že despotové fundamentalisty pronásledují.

Vidím tu analogii se Sovětským svazem. Stalin pronásledoval nacionalisty, ale když se mu to politicky hodilo, dokázat zabrnkat na nacionalistickou strunu. Podobně se před válkou v Zálivu Saddám veřejně modlil k Alláhovi - dovolával se tímto způsobem náboženských citů Iráčanů, i když on sám osobně zbožným člověkem nebyl. Spolupráce světských a náboženských sil vytvořila bahno, z něhož se vylíhnuli teroristé. Zcela stejnou debatu jsme vedli v Americe v období studené války: s kým vedeme boj, s komunismem, nebo se Sovětským svazem? O tom jsme se donekonečna přeli s Kissingerem. On byl samozřejmě antikomunista, ale měl za to, že SSSR je jednoduše dalším vtělením Ruska. Realpolitik, kterou představoval Kissinger byla v zajetí pojetí politiky, která vycházela ze sedmnáctého století a Vestfálského míru: cuius regio, eius religio, jinými slovy politika se odehrává mezi státy, a nemusí nás nijak zajímat, jaký panuje v Rusku systém. Měl jsem za to, že kdybychom měli co dělat s carským Ruskem, byla ba naše politika jiná, stejně jako je dnes jiná než v období studené války. Myslil jsem, že USA bojují především s komunismem. Podle mě v mezinárodních vztazích vždycky hrály prvořadou roli ideje. Druhá válka v Iráku byla rovněž válkou o ideje a ne o ropu.

Jak si vysvětlujete tento paradox americké politiky: vůdčí představitelé Ameriky říkají, že chtějí šířit demokracii, ale v demokratických volbách dostanou hlas političtí a náboženští radikálové, kteří jsou vůči Americe nepřátelští jako nikdo předtím?

Nemá cenu něco předstírat, je to potíž. Ale přese všechno stojí za to riskovat. Realpolitik, kterou jsme v oblasti pěstovali od dvacátých let dvacátého století, slibovala klid a stabilizaci. Prohrála. Nedokáži spočítat, kolik v této oblasti proběhlo válek, konfliktů a krvavých střetů v době, kdy platila tato doktrína. A nakonec došlo k útoku na Ameriku. Nikdy jsem si nedělal iluze, že naše nová politika všechno změní během čtyř týdnů nebo i během čtyř let. Teprve tuto novou politiku testujeme, a k porážce islamofašismu je určitě třeba třiceti, čtyřiceti let, tedy stejné doby, jakou trvala studená válka. Naším cílem je vyčistit pole, zasít zrno, ale co z něho vyroste, to nevíme. Ale už dnes se ozývají hlasy vyzývající k reformě islámu, které dřív neměly odvahu se ozvat.

Mějme také na paměti, že Blízký východ v jeho stávající politické podobě nestvořil Alláh, ale Britové a Francouzi po první světové válce. Státy na Blízkém východě jsou umělé útvary, které nebudou trvat věčně. Je možné i jiné uspořádání.

Z čeho pramení tato vaše víra?

Ze stejného přesvědčení, které mě přinutilo k polemice s Kissingerem v období studené války. Uvažoval jsem takto: svůj úpadek a pád zažila všechna impéria, římské, britské, proč by nemohlo padnout impérium sovětské? Před druhou světovou válkou v Evropě jakž takž fungovaly dvě demokratické země. A dneska? Demokratické vlády existují rovněž v Latinské Americe. Proč by měl Blízký východ odporovat demokratickým vlivům? Bin Ládin o tom ví, proto je tak zoufalý. To, co nyní dělá, jsou zoufalé křeče kontrarevoluce proti nové době. Souhlasím s prezidentem Bushem, že touha po svobodě má univerzální charakter. Udržíme-li současný kurs, potom se na Blízkém Východě dostaví totéž, co ve východní Evropě.

Úryvek z rozhovoru Artura Domoslawského se duchovním otcem amerického neokonzervatismu Normanem Podhoretzem (1930) vybral a přeložil Josef Mlejnek. Gazeta Wyborcza 18. 10. 2006

(www.virtually.cz)