Leden 2007

Psaním splácím dluh literatuře

Lucie Drahoňovská

Již více než šest desetiletí se přední americký germanista a emeritní profesor německé srovnávací literatury na Yaleově univerzitě ve Spojených státech Peter Demetz (1922), pohybuje mezi světadíly, zeměmi, národnostmi a jazyky. Přestože jej s jeho rodnou Prahou spojuje podobně jako Franze Kafku rozporuplný vztah, do míst svého dětství se neustále navrací.

Nejnovější svazek esejů a vzpomínek nazvaný Böhmen böhmisch, jejž přednedávnem vydalo vídeňské nakladatelství Zsolnay, představil na začátku tohoto týdne v prostorách Rakouského kulturního fóra. V rámci dvanácti esejů se zamýšlí nad problematikou Benešových dekretů, nad počátky německého židovského písemnictví či nad okolnostmi utváření moderního národního vědomí.

Po ryze kafkovském tématu v Aeroplánech nad Bresciou jste se opětovně navrátil k české problematice. Co vás k tomu přimělo?

Původně jsem chtěl napsat velké pojednání o Čechách a jejich české a německé literatuře. Ale to je velice nelehký úkol. Nakonec jsem se rozhodl, že se budu zabývat raději detaily tohoto širokého tématu v rámci jednotlivých esejů, aniž bych se v závěru odvážil k jakékoliv syntéze. Hnala mě přitom moje zvědavost, zajímalo mě, jak tyto věci vznikly, jak spisovatelé skutečně psali. Toho se lépe dosáhne v rámci jednotlivého eseje než v obsáhlých literárních dějinách. A konečně: mnohá témata jsem léta kvůli svým povinnostem odkládal, a když jsem roku 1991 ukončil svoji profesorskou činnost na Yaleově univerzitě, rozhodl jsem se, že budu tyto svoje literárněhistorické dluhy postupně splácet.

Ve vašich textech se často vynořují reflexe z vašeho mládí. Může být tato kniha zároveň vaší autobiografií?

Víte, osobní vzpomínky se mi do mého psaní neustále vnucují, přestože se je stále snažím oddělit od vědeckých poznatků. Ale ne vždy se to daří, protože za mým textem vždy stojí mé já. A vypravěč má samozřejmě svoji vlastní historickou zkušenost, která je s dějinami neodlučitelně spjata. A tak je tato kniha skutečně zároveň jakousi mojí autobiografií. V mém příštím titulu se tato tendence projeví ještě zřetelněji.

Jednotlivé eseje prostupuje společná tematika Čech v pojetí „böhmisch“, do češtiny nepřeložitelného výrazu charakterizujícího židovskou, německou a českou symbiózu. Můžete o volbě titulu prozradit více?

Název jsem nenavrhl já, nýbrž můj nakladatel. Chtěl jsem knihu pojmenovat Böhmisches allzu böhmisches (České, až příliš české). Tím jsem volně parafrázoval Egona Erwina Kische, který část svých vzpomínek na Prahu nazval Familiäres allzu familiäres (Rodinné, až příliš rodinné). A to se mi zdálo velice výstižné. Ale nakladatel byl toho názoru, že by tento titul připomínal nejspíš kuchařku, a proto jej pozměnil.

Výzkumu pražské německé literatury jste zasvětil svůj život. Jak je možné, že i po mnoha studiích věnovaných tomuto tématu odhalujete stále nové a nové souvislosti?

Tuto okolnost si vysvětluji tak, že i moje mládí strávené v Čechách pro mě dosud zůstává neutuchajícím pramenem.

(MFDNES)