Leden 2007

Klausovy klony útočí

Petr Fischer

Jak se mění centrální banka. Konec listopadu roku 2000 byl narozdíl od toho letošního politicky mimořádně dramatický, je to s podivem, protože v centru zájmu tehdy i dnes bylo důležité téma jmenování členů bankovní rady. Časy se asi opravdu mění, česká scéna se zklidňuje, a možná i v jistém smyslu umrtvuje. O centrální banku už není zájem, ekonomika poklidně roste, a tak ani letošní výměna členů bankovní rady nikoho moc nepřitáhla.

Poslední mohykán

Zatímco prezident Václav Havel musel před šesti lety čelit kritice vlády i smluvní opozice za to, že jmenoval Zdeňka Tůmu do čela České národní banky a s ním do rady i Michaelu Erbenovou, letošní listopadový výběr prezidenta Václava Klause prošel bez většího povšimnutí a ohlasu (nikdo se nepozastavil ani nad tím, že prezident Erbenové při odchodu osobně nepoděkoval, nestálo mu za to, aby se s ní sešel). Předpokládá se zřejmě, že ekonom bude vybírat lépe a s větším rozmyslem, tím spíš, že v Klausově případě máme tu čest s ekonomem-politikem, jenž by mohl být poučen z chyb svého předchůdce, které před šesti lety hodně hlasitě a ostře kritizoval.

„Chybné je, že je volena jednobarevná bankovní rada. Nemyslím teď politicky, myslím ekonomickými postoji, že jsou vybíráni klonovaní jedinci k jednomu jednoduchému cíli. Všichni z nich v mých očích mají nárok být členy bankovní rady. Je ovšem hrubou chybou, že nejsou vyváženi lidmi s poněkud jiným ekonomickým názorem,“ stěžoval si na jednání prezidenta Havla tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. Při pohledu na členy bankovní rady ČNB, které prezident Klaus dosud jmenoval, se nezdá, že by se z Havlovy chyby poučil a že by vůbec o něco takového usiloval.

S výjimkou Zdeňka Tůmy jsou všichni ostatní z „jedné ekonomické líhně“, lidé s velmi podobnými názory, klony jednoho směru, místa a stylu pohledu, který je velmi blízký i ekonomovi-prezidentovi. Jediný, kdo toto naklonování narušuje – kromě Tůmy, který se ovšem jistě rád klausovskému stylu přizpůsobí („Klaus je jedním z největších českých ekonomů, jeho přednášky jsou zážitek,“ řekl guvernér, aniž byl schopen říci, v kterém důležitém ekonomickém časopise vyšla v posledních deseti patnácti letech Klausova odborná studie) – je viceguvernér Luděk Niedermayer, jmenovaný na poslední chvíli Václavem Havlem. Jeho mandát ale končí za rok a dva měsíce a prezident tak těsně před obhajobou své funkce bude moci dosadit další pěkně soustružený klon.

Noví členové bankovní rady, sotva třicetiletí Vladimír Tomšík (32) a Mojmír Hampl (31), mezi ostatní výborně zapadnou. Oba dva, podobně jako Robert Holman (to je dokonce jeden ze tří otců zakladatelů), se točili kolem prezidentova Centra pro ekonomiku a politiku, think tanku, který je proslulý skepsí vůči evropské integraci a učebnicovým politicko-ekonomickým konzervativismem. Politicky korektním jazykem se tomu říká ekonomický pragmatismus, i když jde vlastně o velmi propracovaný ideologický směr, s nemalým vlivem v české politice. Kdo byl někdy přítomen seminářům, ví dobře, o čem je řeč. Otevřenost diskuse je tu veliká, ale jen zdánlivě. Jak říkávají pamětníci Klausových seminářů za časů komunismu, opravdu jiné názory tam ani tady nejsou příliš vítány, snad jen pro oživení, aby bylo všem „uctívačům správných idejí“ ještě jasnější, kde je pravda.

Pozor na investice

Stojí za to přečíst si příspěvky nových členů bankovní rady ČNB na tomto fóru pro představu, jaké je jejich myšlení a záběr. Vladimír Tomšík se například v říjnu roku 2004 velmi podrobně věnoval mýtům pozitivního dopadu přímých zahraničních investic na českou ekonomiku. Zjistil tehdy, že kvůli nim hrozí Česku prudký růst zadlužení a ohrožena je i měnová politika. „Přímé zahraniční investice paradoxně mohou být větším nositelem nebezpečí vnější nestability než např. portfoliové investice, které nemohou ze země okamžitě odplynout bez standardního prodeje na trhu,“ předpovídal tehdy dnešní člen bankovní rady. Jinými slovy: velké firmy mohou zavřít hned a zmizet ze země a nic po nich nezbude, zatímco spekulativní kapitál tady vždycky něco někde nechá. Tomšíkovy předpovědi se zatím nenaplnily, přímé investice ze zahraničí táhnou růst české ekonomiky, který dosahuje absolutních rekordů. Ale uvidíme, třeba se pesimistické Tomšíkovy odhady naplní a ukáže se, že přesunout za pár týdnů rozjetou velkou firmu je opravdu hračka, pro ekonoma teoretika jistě.

Ještě důležitější jsou staré úvahy Vladimíra Tomšíka o inflačním cílování centrální banky, o němž hovořil v březnu roku 2002. Celý jeho příspěvek je polemikou nad tím, že inflační cíl neboli udržování růstu cen v určitém koridoru spojený s pružnou prognózou vývoje ekonomiky je hlavním strategickým vodítkem centrální banky. Platí to ovšem i pro Evropskou centrální banku, největšího měnového hráče Evropy, a tím de facto pro celou Evropu, to jen tak pro připomenutí. Tomšík nepropagoval přímý návrat k monetarismu, tedy hlídání peněžní zásoby, ale inflační cílení se mu také moc nelíbí. „Měnová politika by v konceptu obecnějšího hledání vnitřní a vnější rovnováhy zohledňovala vývoj všech základních hospodářských ukazatelů a zcela určitě by pak nebyla tolik svázána pouhým porovnáváním inflačního cíle a aktuální podmíněné prognózy,“ zjistil tehdy nový člen bankovní rady. Guvernér Tůma se tedy může těšit na velmi zajímavé diskuse o budoucím směřování banky.

Zajímavá vystoupení v rámci CEP měl i Mojmír Hampl, člověk, který byl propuštěný z České konsolidační agentury poté, co z ní přes firmu Galileo Real zmizela půlmiliarda korun. To prezidentovi zjevně nevadí a jen tak přehlédl i fakt, že se Hampl soudí s ČSOB, která ho žaluje pro poškození dobrého jména. A to ani jedna z těchto kauz není ještě uzavřena.

Také Hampl patří k bořitelům mýtů, dokonce má zvláštní slabost pro témata, která miluje prezident a vůdčí figura centra Václav Klaus. K nejpozoruhodnějším příspěvkům nového centrálního bankéře tu patřila kritika mýtu globálního oteplování. Hampl nastínil myšlenku jakéhosi spolčení vědců, médií a politiků, kteří živí mýtus o možné katastrofě, nezačne-li se rychle se snižováním skleníkových plynů. „Mediální asymetrie“, fakt, že kritické hlasy vůči této ekologické doktríně nejsou brány vážně, je podle Hampla dán tím, že média mají rády apokalyptické vize, i když fakta jsou jiná. Zřejmě i vláda George Bushe, která nedávno přiznala, že skleníkové plyny produkované člověkem jsou přece jen problém, podlehla této mediální propagandě.

„Socialismus v posledních letech poněkud ,změnil barvu‘, zezelenal, pod ochranný plášť ekologie nebo obecněji environmentálních věd se schovali i ekologisté,“ prohlásil přesným klausovským slovníkem Hampl o dva roky později v přednášce, v níž se odstraňoval další mýtus o trvale nevyčerpatelných zdrojích. Jeho řešení, jak se vyrovnat s nedostatkem přírodních zdrojů, je velmi sofistikované: „Je-li skutečnou podstatou zdroje jeho užitek pro člověka a nikoli jeho existence jako taková, pak zdroje nejsou přírodní. Je-li tahounem všeobecného růstu zásob ekonomických zdrojů lidské poznání, pak jejich pomyslná zásoba není fixní. A není-li jejich zásoba fixní, pak tyto zdroje ani nejsou vyčerpatelné.“

Na ekologii a filozofování nebude bohužel v bankovní radě příliš času. Hampl i jeho kolega Tomšík se budou muset věnovat jiným věcem, třeba evropské integraci a přípravám na přijetí eura. Ani jeden z nich nepatří k euronadšencům, euro berou jako nutnost, kterou by Česko mělo přijmout až ve chvíli, kdy to bude maximálně výhodné. Banka se tak dostane do paradoxní situace: její guvernér patří k zastáncům zavedení eura, čtyři další členové jsou mírně řečeno vůči euru velmi vlažní. Má snad toto 4:1 být ono „vyvážení“ názorů, po němž před šesti lety volal Václav Klaus?

Co takhle dietu?

ČNB je důležitá instituce, určuje cenu peněz, a tím ovlivňuje dynamické pohyby v ekonomice. V otázce zavedení evropské měny ale její autonomie končí. Názory jednotlivých bankéřů mohou mít velký vliv, v tom základním, zda ano či ne, jsou zcela závislí na rozhodnutí politiků, kteří zatím veškeré plány na zavedení eura odložili. A tak se odborníci na měnu, včetně přicházejících greenhornů, mohou klidně soustředit na hlídání inflace, bank a finančních trhů. Pokud si čas od času odskočí na CEP nebo budou psát důležité lobbistické články do novin, pak by nebylo od věci, kdyby občanům vysvětlili následující: Proč, když všechno tak výborně funguje i bez zásahu centrálních bankéřů, vlastně máme v bankovní radě sedm lidí? Pět by jich na tak malou zemi nestačilo?

(Respekt, www.respekt.cz)