Leden 2007

Chmurné irácké vyhlídky

Luděk Frýbort

Demokraté srazili Bushe na kolena, zajásal jeden český list po uveřejnění výsledků amerických voleb, jako by lidstvo právě vyhrálo své dějinné terno. Běhám však po povrchu zemském už sedm desítiletí a pamatuji jak mnoho vítězným jásotem zaznívajících chvil, tak i toliktéž těžkých zklamání, neboť jen málokterý vítězný jásot bývá potvrzen dalším vývojem. Pročež se ani dnes nepřipojuji k těm, kdož se zalykají štěstím nad volebním neúspěchem jistého nemehla jménem George W. Bush, nýbrž čekám s určitým znepokojením, co přijde dál.

Ačkoli nejsem věštec z povolání, řekl bych, že se tuzemští odpůrci americké politiky radují poněkud předčasně. Z jejich výlevů by se mohlo zdát, že katastrofální propad Bushovy strany nemá rovného v celých dějinách Ameriky. Že se konzervativní politický směr z té rány už nikdy nevzpamatuje; že je mu souzeno, aby jeho posledními stoupenci byli už jen přitroublí kovbojové a hlouček náboženských šílenců. Ale vidím čísla výsledků, srovnávám grafy a tabulky, a co mi z nich vyplývá, není absolutní a definitivní debakl, nýbrž celkem běžný úbytek hlasů, jaký se dostavuje ke sklonku každé dlouho trvající vlády. Rozdíl jednoho křesla v Senátu, pětiprocentní v Kongresu... to přece není žádné zásadním odporem vyvolané volební zemětřesení, jen únava a okoukanost. Být americkým republikánem, provaz a vhodnou skobu bych asi ještě nehledal, neboť dějiny mají své houpačky.

Spíš bych byl mírně znepokojen, jsa přívržencem liberálního směru reprezentovaného v USA stranou demokratickou: čeho je začátkem to nepříliš výrazné vítězství? Do prezidentské volby, která teprve může přinést skutečný zlom, zbývají dva roky; je tak úplně zaručené, že převaha liberálních idejí bude tou dobou stejná jako dnes? Nebo jako obvykle dva roky uplynou, s nimi mnoho řečí, návrhů a rad, osvědčí se z nich máloco, na Předním východě se to bude mydlit stejně jako dnes nebo ještě zoufaleji... z čeho brát jistotu, že to bude právě demokratický kandidát, jemuž je souzeno dobýt Bílý dům?

Je pozoruhodné, že jednoznačnými odsudky oplývají české a všeobecně evropské noviny, kdežto z Ameriky se ozývají spíš moderátnější tóny. Rozumějí vůbec někteří pánové dostatečně Americe, troufajíce si o ní psát své ultimativní soudy? Nepřenášejí svou zkušenost s paroubkovsko-topolánkovským škorpením bezmyšlenkovitě tam, kde se občanská společnost řídí zcela odlišnými pravidly?

Jenže velikáni české politiky nemají na krku žádný Irák, takže se jim to škorpí. Dnes, půlčtvrta roku po dobytí Bagdádu, už není pochyb: všechno je jinak. Jedno ukázkově úspěšné vojenské tažení a pak už jen zmatek a trápení, z nějž není kloudné cesty ven... muselo to být? Mají pravdu Bushovi zásadní kritici, podle nichž se měl nechat Saddám Husajn, ať si vraždí a mučí po statisících? Ať byl ten chlap jaký byl, aspoň za něj vládl v Iráku klid, tvrdil mi tuhle jeden někdejší disident, nu, věru že divná řeč od člověka, jenž ne tak dávno pokládal za potřebné dosti podobnému klidu odporovat. Stalo se prostě normou posuzovat irácké tažení z čistě externího a řekl bych že odlidštěného pohledu: neměl ten pacholek Saddám žádné zbraně hromadného ničení, jak se ukázalo, a jeho spojení s teroristickou scénou bylo rovněž neprůkazné, takže hrom a peklo na toho Bushe.

A jen zřídka se mihne zmínka o jedné sadistické diktatuře, která byla odstraněna, což snad za trochu uznání stojí, a o jednom samovládci s bonapartskými choutkami, o němž stěží můžeme soudit, co by dnes dělal, kdyby dle doporučení mnohých býval byl ponechán na pokoji. Seděl by ve svém zlatém paláci a louskal pistáciové oříšky? Nebo by spíš sbíral síly k novým výbojům, vyhazoval inspektory OSN a hledal cestičky k jaderným zbraním? Ať tak či onak, škoda ho žádná není. A jestli je pro Irák i pro svět lepší současný krvavý zmatek, nebo Saddámův krvavý klid, na to je stranicky ovlivněný lidský rozum krátký, to nechť posoudí Bůh.

Což nic nemění na tom, že prezident Bush, s ním Amerika a celý Západ stojí nad výsledky projektu, jenž se vyvinul značně jinak, než bylo původně zamýšleno. Hledají se způsoby, jak z něj se ctí vycouvat, a kdyby to nešlo, třeba i beze cti... velmi silně mi to všechno připomíná situaci před koncem vietnamské války, kdy Amerika rovněž uplatnila svou nepochybnou vojenskou převahu, ale byla nucena se sklonit před domácím veřejným míněním, soudícím, že nějaká asijská Tramtárie za všechny ty ohromné výdaje a tisíce padlých nestojí. Pamatuji se na řeči o vietnamizaci války, což neznamenalo nic jiného než prozápadní vietnamský jih ponechaný na holičkách, pamatuji se na Nobelovy ceny, co byly uděleny jednomu americkému ministrovi a jednomu komunistickému tajtrlíkovi za tu nevídanou zásluhu, pamatuji se na teror, jenž se vzápětí rozpoutal a stál desítinásobek životů, než kolik jich dokázala pohltit válka. No, a už je zase slyšet o větší odpovědnosti irácké vlády a o postupném stahování jednotek... opakují se dějiny? Jsou už zase přichystány nějaké Nobelovy ceny za mír provázený krutovládou zešílevších ideologů a statisíci zavražděných? Jestli ano: je to důvod k uspokojení? K dělání dlouhých nosů na toho troubu Bushe? Neměli bychom spíš tak trochu zatrnout hrůzou? A když už nám je jedno, co se bude dít v jedné Bohem prokleté zemi, hlavně že budeme mít nobelovský mír a své vojáčky doma... aspoň se poučit? Udělat inventuru irácké války a určit, v čem se Západ (nejen Amerika) přecenil a nač by naopak jeho síly snadno stačily, ale pro různé ohledy jich nevyužil?

Je totiž nesporné, že ještě před pár tucty let by si s nějakými mudžáhidy každý koloniální plukovník poradil jedna dvě. Zavedl by okupační režim jako řemen, na místě dal popravit každého, kdo by byl přistižen se zbraní, demonstrace a jiné rumrejchy by rozstřílel, civilní správu by svěřil nějakému místnímu rabiátovi, který by ji vykonával brutálně a bez humánních ohledů, což se možná příčí nám, ale odpovídá očekáváním lidí, kteří pokládají mírnost za známku slabosti.

Jenže to už dnes pochopitelně nejde, a ani bychom takto vybojované vítězství nechtěli. A podléháme tak v střetnutí s těmi, kteří takových a ještě mnohem šerednějších metod bez mrknutí oka používají (aniž je naši političtí estéti za to zvlášť odsuzují, ale to je námět na jiný článek). Z toho vyplývá: v příštích patáliích, jichž se bezpochyby dostaví velká hojnost, budeme muset buď postupovat stejně brutálně jako náš protivník, nebo, jakáž pomoc, pustit všechny intervence v různých mohamedánských a jiných čertech ďáblech z hlavy. Ono už dnes... i kdyby žádného Iráku nebylo, jak dlouho ještě chceme sedět v Kosovu? V Bosně? V Afghánistánu i v celé řadě dalších končin, jejichž příšerné poměry si říkají o nějaký zásah? Vojensky je zpacifikovat a zřídit jakous takous domácí vládu je celkem snadné. Prohlásit problém za vyřešený a odejít - hned se to začne mydlit znovu. Má smysl se za velkých obětí angažovat pro kohosi, kdo o importovaný pořádek a mír nestojí, dávaje přednost vražednému chaosu, ale vlastnímu? Má smysl se míchat do pranic klanových společností (jakými jsou irácká, afghánská či kosovská), jejichž přirozeným stavem je vzájemné nepřátelství a věčná řežba, kdežto klid musí být vynucen bezohledným násilím? Zvlášť když vděku se od nich beztak nikdo nedočká, a od mudrlantů doma za pecí jen výsměchu a mnohých přemoudřelých výtek? Musíme? Chce se nám?

Nu, nechce. Četl jsem článek od jistého velmi zkušeného Američana, jenž mi byl značně proti srsti, ale musel jsem uznat, že nepostrádá drsné pravdivosti. Není asi jiné pomoci v Iráku i jinde, než nechat milé sunnity, šíity i všechny ostatní rozkurážené spolky, ať se mordují dle libosti a obyčeje. Ať si v zájmu klanové cti řežou hlavy a vyhazují se vzájemně do povětří, Alláh s nimi. Ať zpustoší své tak už dost pusté země, ať si mají svou vládu krutých a sobeckých ničemů, jež jediné jsou ochotni poslouchat. Ať odsuzují ženskou polovinu své společnosti k postavení bezprávných otrokyň, když jsou s tím, jak se zdá, srozuměny. My nerozumíme jim a oni nerozumějí nám, čeho si my ceníme, tím oni pohrdají, sto let se můžeme snažit o dialog a ničeho se nedosáhne. Snad může být irácká zkušenost dobrá aspoň k tomu, že si Západ začne hledět svého zájmu víc než kdečího v širém světě. Že zanechá snah o urovnání rozbrojů, k jejichž pochopení mu chybí schopnost, a omezí se na bedlivý dohled na místní tyránky, nevyskakují-li si příliš nebezpečně. A kdyby ano - prásk ho raketou. Víc toho nebude, ve všem ostatním sklidíme jen rozpaky a nezdar, protože nejsme ochotní jednat bezohledně. Demokracii, svobodu, lidská práva a jiné krásné věci si pak nechme pro sebe, je to zboží, o něž na arabském tržišti není zájem. Aspoň to už víme, aspoň to díky Iráku konečně už jednou víme.

Co se G. W. Bushe týče... možná byl sražen na jakási kolena, možná že nebyl, v demokracii na osudu jednoho politika tolik nesejde. Důležitější bude, co přijde teď. Zůstane-li Americe síla a odhodlání být vůdcem Západu v nevyprovokovaném střetnutí civilizačních způsobů. Bude-li mít i nadále chuť se bít i za nás, bláhové a nestatečné Evropany. Mám totiž své obavy, aby se některý z pobushovských politiků nerozpomněl na starý dobrý izolacionismus, kterému do nikoho nic není, čímž bychom byli velmi výrazně v rejži i s našimi mudrci a květomluvci. A jestli poučné řeči i ušlechtilé zásady selžou a na Evropu přijde její těžká hodinka, který z obojího proudu americké politiky při nás pak bude stát... cosi mi napovídá, že intelektuální liberalismus se svým sklonem k levicové frázovitosti to sotva bude. To už spíš kdosi, kdo v sobě cítí odpovědnost za osud světa před tváří Páně, třebaže se zrovna nyní může kdekdo nad nábožným prosťáčkem Bushem smíchy potrhat.