Leden 2007

O spřízněných duších aneb Co zakrývá kniha státníkova

Luděk Frýbort

Každý asi má své intuitivní nechuti a nedůvěry; na mém žebříčku věrohodnosti například spadne o stupeň níž státník, který se na fotografiích drží za hubu, jako by ho bolely zuby. U tatíčka Masaryka, zobrazovaného s bradou podepřenou dvěma prsty, byl ten úkaz ještě ospravedlnitelný: bedna, z níž (jak známo) vyletí ptáček, potřebovala k expozici kolem pěti vteřin, i bylo nutno si nějak zajistit hlavu, aby se na snímku místo ní neobjevil rozmazaný flek. U jeho moderních následovníků už je to čistokrevná póza, a já si na pozéry nepotrpím. Pročež, když nedávno vyšla kniha německého exkancléře Schrödera Můj život v politice, nepropadl jsem dojmu, že hned musím běžet a koupit si ji. Drží se na obálce pan Schröder za hubu, což mi k získání prvního dojmu stačilo. Krom toho mám s jeho osobou a dílem zkušenost dobrých dvaceti let, což mi, abych se tak vyjádřil, taky dost stačilo, přinejmenším abych vytušil, co mohu očekávat od jeho spisu.

Knihy pamětí, jak je obyčejem vysloužilých politiků jimi obšťastňovat lidstvo, mohou být dvojího druhu. Některé skýtají zajímavou exkurzi do politického zákulisí a objasnění událostí, jež byly ve své době obestřeny diplomatickým mlčením. Jiné se zdají mít za úkol zatáhnout oponu za pozadím nechvalných skutků státníkových. Jak jsem měl příležitost pozorovat některé tahy páně Schröderovy politické hry, čekal bych, že jeho kniha bude náležet spíš k druhé z kategorií.

Abych se ale přiblížil k české politické scéně: nepotřeboval jsem přelouskat všech pět set stránek zmiňovaného literárního díla, abych objevil úžasné Schröderovo dvojnictví s jeho tuzemským protějškem, panem Jiřím Paroubkem (až na tu podobu ovšem; pan Schröder je přece jen jinačí krasavec). Závěr jejich kariér jevil podobnost až strašidelnou: v obou případech táž hysterická neochota uznat důsledky prohraných voleb, totéž křečovité obviňování kdekoho ze spiknutí, tatáž se šílenstvím hraničící urputnost, s níž trvali na tom, že ať vyhrál kdo chtěl, oni že premiéry jsou, premiéry zůstanou a premiéry být musí, i kdyby se hrobové otvírali a čert na praseti jezdil.

Co vedlo oba pány k tak zarážejícímu počínání? Dokonce sami příznivci německé sociální demokracie se při pohledu na ty scény dohadovali, nezbláznil-li se jejich vůdce nebo si nedal o skleničku na kuráž víc; divým hněvem fialovějící tvář pana Paroubka pak vzbuzovala obavu, nezhroutí-li se v příštím okamžení klepnut pepkou. Ba ne, opravuji se, to nevypadalo na divý hněv ani na štamprlátko navíc: oba státníci se zjevně nacházeli ve stavu nejvyšší paniky. Proč? Lze chápat, že výměna vládní lavice za opoziční je pro ctižádostivého politika nepříjemná věc, ale připraven na ni přece být musí; je to demokratická pravidlo, jež respektují i Hamas s Fatáhem, třebaže nerady. Odtud vítr pravděpodobně nevane. Že by tedy... nu ano, je cosi nejasného na vztahu německého exkancléře s ruským samoděržavcem Putinem. Snaživé slepování protiamerické fronty, nezastírané posilování energetické závislosti na Rusku i ledacos jiného... láskyplný vztah dvou pánů, kteří si náhodou padli do oka, v tom asi nebude, to spíš vztah jednostranně závislý, jejž by drzejší huby mohly nazvat vydíratelností. Nebylo by divu, ono se víc západoněmeckých politiků svého času zapletlo do sovětských dezinformačních sítí, ledaže to nedotáhli na spolkového kancléře.

No, a český mocnář... Vyšly na světlo světa všelijaké nitky, vedoucí z temných síní organizovaného zločinu do nejvyšších pater jeho vlády, a to ještě asi nevíme všechno. Co když nám pan Kubice pověděl jen kousek toho, čeho se jeho lidé dopátrali? V stále rychlejším tempu se veřejnost dozvídá jména zlodějsko-korupčních šibalů, na koho ještě může ten černý Petr padnout? A což teprve kdyby jiná (neříkám automaticky že lepší) vláda dala vystřídat ve vyšetřovacích orgánech staré služebnictvo za nové, oddané pro změnu zase sobě? Který že to byl socialistický poslanec, jenž tenkrát, když šlo o pouvolnění poslanecké imunity, tak zoufale lamentoval - odvedou nás v klepetech! Měl nečisté svědomí, nebo jsa nadán duchem věšteckým viděl do těchto dnů? No, ukáže se. Německý státník se za svou oddanost zájmům východního impéria dočkal výborně honorovaného postu v čele plynařského koncernu, uvidíme, jaká odměna čeká na šibaly. Že by výhodné posty v solncevské mafii... snad to můžeme vyloučit. Ale právě tak můžeme vyloučit, že bychom se někdy dozvěděli plnou pravdu. Politika umí být neprůhledný pláštíček, zvlášť některá.